ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1548.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1548/2019-16800
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného J. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 5 To 44/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2016, č. j. 49 T 2/2016-11368, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., na náhradě škody jednak společně a nerozdílně se spoluobviněným K. H. částku 1 161 482,83 Kč a jednak společně a nerozdílně se spoluobviněnými K. H. a M. B. částku 74 700 Kč.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině, trestu, zproštění obžaloby a o povinnosti k náhradě škody stran spoluobviněných K. H., M. H., M. B., K. H. a L. Z.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním popsaným bodech II., IV. a VI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, spočívajícím v podstatě v tom, že v době od 28. 8. 2013 do 29. 4. 2014 spoluobviněný K. H. sám, případně za pomoci spoluobviněného M. B. a další neustanovené osoby, objednal prostřednictvím zákaznických linek a e-shopů nebo prostřednictvím internetových stránek mobilní telefony a služby operátora na jména a identifikační údaje smyšlených osob, přičemž obviněný za blíže nezjištěnou finanční odměnu jako kurýr společnosti In Time Spedice, s. r. o., doručující mobilní telefony a smlouvy o poskytnutí služeb, je spoluobviněnému K. H. předal, ačkoli věděl, že smlouvy byly uzavřeny s fiktivními osobami a spoluobviněný K. H. není osobou, která by mohla zásilky převzít. Následně spoluobviněný K. H. získané mobilní telefony prodal dalším osobám, případně využil sjednaných služeb. Takto bylo jednáno způsobem konkrétně popsaným v bodech II./1. až 55. a způsobena škoda poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., ve výši 867 226,83 Kč, v bodech IV./1. až 17. ve výši 294 256 Kč a v bodech VI./1. až 4. ve výši 74 700 Kč.
Uvedený rozsudek napadl obviněný J. M. odvoláním, směřujícím proti výrokům o trestu a o náhradě škody, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 5 To 44/2018-16663, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v jeho se týkajících výrocích o trestu a o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 2 léta a 6 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., škodu společně a nerozdílně se spoluobviněným K. H. ve výši 1 161 482,83 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnými K. H. a M. B. ve výši 74 700 Kč, přičemž podle §228 odst. 2 tr. ř. má svůj závazek splnit ve splátkách ve výši 4 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne každého měsíce počínaje březnem 2019 až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.
Odvolání dále podali i spoluobvinění K. H. a M. H. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, přičemž vrchní soud týmž rozhodnutím zrušil rozsudek soudu prvního stupně stran spoluobviněných K. H., M. H. a M. B. ve výrocích o jim uložených trestech a ve výroku o zproštění spoluobviněného K. H. obžaloby. Následně znovu rozhodl o trestech, přičemž v části, v níž byl spoluobviněný K. H. rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn obžaloby, věc tomuto soudu vrátil.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný J. M. dovoláním, směřujícím výlučně proti výroku o náhradě škody, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na povahu adhezního řízení a posouzení škody v civilním a trestním právu a konstatoval, že podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává a pokud není možné tuto cenu zjistit, pak se vychází z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přitom platí, že jestliže je prodej věci jako zdanitelné plnění zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou věc obvykle kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty. V civilním právu potom platí, že škoda musí být zjištěna co nejpřesněji, k čemuž nejlépe slouží stanovení objektivní hodnoty vzniklé škody, tedy hodnota, za níž je možné vzniklou škodu napravit uvedením do předešlého stavu. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, je-li poškozený plátcem daně z přidané hodnoty, pak skutečnou škodou na jeho majetku je pouze částka vynaložená na uvedení do předešlého stavu bez daně z přidané hodnoty, uhrazené plátcem na vstupu. Škoda tedy byla chybně stanovena ve výši zahrnující vedle ceny samotného vylákaného zboží a služeb i daň z přidané hodnoty, kterou si byla poškozená společnost oprávněna uplatnit v odpočtu zmíněné daně. Soudy ovšem popsané rozdílné pojetí ignorovaly, v důsledku čehož stanovily výši škody pro určení skutkové podstaty v souladu s trestním zákoníkem včetně daně z přidané hodnoty, avšak poté v adhezním řízení pro účely náhrady škody ji stanovily totožně, ač tak měly učinit bez daně z přidané hodnoty. Následně obviněný odkázal na §125 odst. 1 tr. ř. s tím, že odůvodnění výroku o náhradě škody nebylo řádné a vyčerpávající, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích o náhradě škody, když další postup po případné kasaci se již z dovolání nepodává.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněným napadené adhezní výroky se mohou stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení, neboť byly přezkoumány z podnětu odvolání obviněného v odvolacím řízení. Současně však dovodila, že stěžejní námitka obviněného týkající se rozdílného pojetí škody v soukromoprávním a v trestněprávním smyslu má původ ve výroku o vině, proti kterému tak dovolání obsahově směřuje. Formálně ovšem napaden nebyl. Adhezní výroky pak mohou být s ohledem na uplatněný dovolací důvod přezkoumány pouze v tom smyslu, zda jsou poznamenány vadou, která má základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva. Obviněným vytýkaná vada však pod uvedenou charakteristiku nespadá.
Státní zástupkyně závěrem navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem podle §228 odst. 1 tr. ř., ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, a to zejména v ustanoveních, která upravují vznik odpovědnosti za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004).
Obviněný v rámci svého dovolání namítl, že škoda, k jejíž úhradě byl shledán podle §228 odst. 1 tr. ř. povinným, byla chybně stanovena ve výši zahrnující vedle ceny samotného vylákaného zboží a služeb i daň z přidané hodnoty, kterou si byla poškozená společnost oprávněna uplatnit v odpočtu zmíněné daně (na rozdíl od stanovení výše náhrady škody pro trestně právní účely, která byla včetně daně z přidané hodnoty určena správně).
Zmíněná argumentace je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, přičemž k ní Nejvyšší soud uvádí následující. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Podle závěrů soudní praxe odvíjí-li se určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu prodává (§137 věta první tr. zákoníku), pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr.).
Podle §2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019, bylo předmětem daně z přidané hodnoty mimo jiné dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku a poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku.
Podle §2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle §442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se škoda hradila v penězích; požádal-li však o to poškozený a bylo-li to možné a účelné, hradila se škoda uvedením do předešlého stavu.
Ze soudní praxe Nejvyššího soudu vyplynulo, že je-li poškozený plátcem daně z přidané hodnoty, pak skutečnou škodou na jeho majetku, který používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti, je pouze částka vynaložená na uvedení věci do předešlého stavu bez daně z přidané hodnoty uhrazené plátcem na vstupu, vznikl-li mu nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006 či ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, obdobně i v unesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1483/2015 či ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 922/2018).
Současně bylo ale také konstatováno (viz druhé ze zmíněných rozhodnutí), že není pochyb o tom, že – v návaznosti na konkrétní okolnosti věci – při účtování ceny opravy ze strany opravitele je daň z přidané hodnoty běžnou součástí ceny díla, takže pro objednatele představuje část nákladů, které musel vynaložit na uvedení poškozené věci do původního stavu. Není proto důvodu, aby tomu odpovídající částka byla v rámci náhrady škody odečítána, resp. aby netvořila součást skutečné škody, jejíž náhrada náleží poškozenému. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy poškozený je sám plátcem daně z přidané hodnoty, škoda vznikla na jeho majetku, který používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti, a vznikl mu zároveň nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vůči správci daně.
Jinak řečeno, výklad, o který obviněný opírá svoji argumentaci, se týká pouze určitého okruhu případů, splňujících stanovené podmínky. Mechanismus spáchání deliktu obviněným, zakládajícího jeho povinnost k náhradě škody, a daňové souvislosti tohoto jednání, však byly v nyní posuzovaném případě odlišné. Ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, na níž obviněný poukazuje, byla posuzována výše nároku na náhradu škody v situaci, kdy (zjednodušeně řečeno) škůdce poškodil poškozenému vozidlo. Poškozený si zajistil jeho opravu a uhrazenou částku za ni požadoval v plném rozsahu po škůdci. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že poškozený byl obchodní korporací, plátcem daně z přidané hodnoty, škoda vznikla na jeho majetku (vozidle), používaném k podnikatelské činnosti, a tedy podléhající daňové povinnosti. Realizace opravy majetku (vozidla) třetí osobou, která byla rovněž plátcem daně z přidané hodnoty, představovalo zdanitelné plnění, tudíž uhrazená daň z přidané hodnoty na vstupu zakládala nárok poškozeného na odpočet zmíněné daně vůči správci daně při přiznání daně z přidané hodnoty na výstupu. Skutečnou škodou proto může za popsaných okolností – při zohlednění skutečnosti, že náhrada škody není zdanitelným plněním – být pouze částka vynaložená poškozeným na uvedení věci do původního stavu bez uhrazené daně z přidané hodnoty na vstupu.
Ve věci obviněného byl nicméně mechanismus průběhu celého jednání i daňové zatížení, jak již bylo řečeno, zcela odlišné. V důsledku činnosti (mimo jiné) obviněného totiž došlo k vylákání věcí (telefonů) a služeb na poškozené společnosti. Jejich prodejem, byť na základě podvodného jednání, nastalo zdanitelné plnění, ovšem na výstupu poškozené společnosti, přičemž poškozená byla (měla být) příjemcem částek za zmíněné zboží a služby, včetně daně z přidané hodnoty, k jejímuž řádnému přiznání a odvedení byla povinna. Jinak řečeno, byť poškozená je nepochybně plátce daně z přidané hodnoty a dodávka zboží a služeb podléhala daňové povinnosti (což je jistou obdobou věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1952/2006), ve věci nijak nevystupovala daň z přidané hodnoty zaplacená poškozenou společností na vstupu, kterou by si mohla v rámci odpočtu uplatit vůči správci daně. Naopak se celá problematika týkala daně z přidané hodnoty na výstupu, kterou byl (mimo jiné) obviněný povinen uhradit a poškozená odvést, ovšem (mimo jiné) obviněný svoji povinnost nesplnil.
Nejvyšší soud doplňuje, že akceptace názoru obviněného by značila, že zatímco konečný spotřebitel kupující zboží či služby a řádně za ně hradící cenu je povinen je zaplatit včetně daně z přidané hodnoty, pachatel protiprávního jednání, který totéž zboží či služby v pozici konečného spotřebitele podvodně vyláká, je následně povinen uhradit cenu bez zmíněné daně, a tedy zboží a služby získat zřetelně levněji, s tím, že zmíněnou daň uhradí ze svého majetku prodávající. Takovýto výklad obviněného nelze přijmout.
Výše škody, k jejíž úhradě byl obviněný shledán povinným, byla tedy stanovena správně a v souladu s hmotněprávními předpisy i soudní praxí.
Obviněnému pak lze do určité míry přisvědčit ve zbylé části jeho dovolací argumentace, podle níž se vrchní soud se shodnou námitkou uplatněnou již v odvolání vypořádal poměrně stručně konstatováním, že zde pochybení neshledal. Tento jeho závěr je správný, resp. jeho podstatou zjevně nebylo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a navíc dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 1 tr. ř.). Ani v tomto ohledu tudíž nebylo možné dovolání obviněného akceptovat.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 24. 1. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až 13. 12. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel