ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1555.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1555/2019-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 1. 2020 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 11 To 202/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 44/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. K. podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 11 To 202/2019-269, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání (a odvolání spoluobviněného M. F.) proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 5. 2019, č. j. 32 T 44/2019-238, podané pouze proti výroku o trestu. Usnesení odvolacího soudu napadl ohledně výroku o vině i trestu s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve vztahu k uloženému trestu uvedl, že byly dány polehčující okolnosti uvedené v §41 tr. zákoníku. Dále namítl, že soudy nesprávně vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Vlastimila Tichého. Byť obviněný navrhoval vypracování nového znaleckého posudku, jeho důkazní návrh nebyl brán v potaz. S odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku konstatoval, že se v tomto případě nejednalo o natolik společensky škodlivé jednání, aby byla uplatněna odpovědnost podle trestněprávních předpisů. Kromě toho „byl již za své jednání, kterého se dopustil“, kázeňsky potrestán a soudy tak měly věc postoupit jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř. nebo mohly trestní stíhání obviněného zastavit podle ustanovení §223 odst. 2 tr. ř. v návaznosti na §172 odst. 2 tr. ř. Dodal, že mu nebylo sděleno, jak se na pracovišti pohybovat a kde jsou jeho hranice. Soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že se oba obvinění snažili vrátit zpět na pracoviště. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze i další rozhodnutí obsahově navazující.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání rozvedl, že námitky vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku nejsou opodstatněné a uplatnění trestní represe je v daném případě zcela na místě. Zdůraznil trestní minulost obviněného, skutečnost, že se jednání dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, musel překonat 180 cm vysokou překážku, ukrýval se před hlídkou policie a dechová zkouška na alkohol byla pozitivní. Dále uvedl, že byl navržen pouze důkaz zprávou o kázeňském provinění, žádný znalecký posudek navrhován nebyl, nemohlo proto dojít k opomenutí důkazu. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je z části přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V této věci bylo odvolání podáno jen proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud správně podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.). Proto mohl obviněný napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen ve výroku o trestu, tj. v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání také proti výroku o vině, je v této části nepřípustné (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Obviněný směřoval část své dovolací argumentace proti výroku o trestu, konkrétně namítl existenci polehčujících okolností podle ustanovení §41 tr. zákoníku. V tomto rozsahu je dovolání obviněného přípustné.
Nejvyšší soud však připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění či procesní postup soudů prvního a druhého stupně byly přezkoumávány ještě třetí instancí.
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného je zřejmé, že námitku obviněného, v rámci které odkázal na existenci polehčujících okolností, není možné podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že jeho zásah jako dovolacího soudu je v daném ohledu výjimečně možný, jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
K podobnému pochybení ovšem v posuzované věci nedošlo. Nelze přehlédnout četnou trestní minulost obviněného, který soustavně ignoroval společenská pravidla a opakovaně se dopouštěl trestné činnosti. Výrazně mu tak přitěžovala recidiva (za období let 2010 – 2016 má 12 záznamů v rejstříku trestů), přičemž byl opakovaně trestán i nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Patřičný výchovný dopad na obviněného neměly v minulosti mírnější druhy trestů a ostatně dosud ani výkon trestu odnětí svobody, když právě v jeho průběhu došlo ke spáchání předmětného trestného činu. Výrok o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců (tj. pod polovinou zákonné trestní sazby) proto není v rozporu se zásadou přiměřenosti trestní represe.
Dovolatel poukázal také na své kázeňské potrestání mj. 20 dny samovazby a na možnost postoupení věci jinému orgánu, případně fakultativního zastavení trestního stíhání. Tuto výhradu neformuloval jako námitku proti výroku o vině, respektive námitku nepřípustnosti trestního stíhání. Ta by byla nepřípustná. Nad rámec uvedeného lze dodat, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 5. 2019 vyplývá, obvinění M. F. i T. K. shodně uvedli, že zmíněné kázeňské potrestání jim bylo uloženo pouze kvůli požití alkoholu při výkonu trestu, nikoli rovněž za útěk (č. l. 234 p. v.).
Nesprávná je i výhrada dovolatele, že jeho důkazní návrh týkající se vypracování nového znaleckého posudku nebyl vzat v potaz. Takovou námitkou obviněný zřejmě směřoval do oblasti tzv. opomenutých důkazů, kterou ve své judikatorní činnosti vymezil Ústavní soud. Jak však správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, podle protokolu z hlavního líčení ze dne 13. 5. 2019 byl navržen pouze důkaz zprávou o kázeňském provinění, na kterém ani následně obhájce obviněného netrval. Znalecký posudek navrhován nebyl a nemohlo dojít k opomenutí takového důkazu (nehledě na to, že podobný návrh by byl zjevně nedůvodný).
Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle druhé alternativy lze tento dovolací důvod shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný přitom pouze citoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu, aniž by specifikoval, kterou z těchto výše zmíněných alternativ má na mysli. Nejvyšší soud však není oprávněn dotvářet dovolací argumentaci obviněného. Zcela nad rámec své přezkumné povinnosti proto dodává, že podle první alternativy jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno, tento dovolací důvod v jeho první alternativě nemohl být naplněn. Dovolatel tak měl zřejmě na mysli druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu. Jestliže však bylo dovolání (v jeho přípustné části) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obviněného je v části nepřípustné, v části jeho argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž stejné závěry platí i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu