ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1556.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1556/2019-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 2. 2020 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, Slovenská republika, bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 To 218/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 168/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 T 168/2017-138, byl obviněný J. S. uznán vinným dvěma úmyslnými přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let.
2. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že:
A) v období od 1. 5. 2015 do 14. 6. 2016 v Českých Budějovicích, Praze, případně jinde, neplnil jako otec svou zákonnou vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem, a to AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY, a CCCCC (pseudonym), nar. XY, ač mu tato povinnost od 1. 1. 2014 vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb. – občanského zákoníku (§910 a násl.), a její výše byla ve stíhaném období stanovena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2016, č. j. 24 P 68/2009-525, a to v částce 1 300 Kč na syna AAAAA; v období od 1. 9. 2014 do 31. 8. 2015 v částce 1 100 Kč a období od 1. 9. 2015 v částce 1.200 Kč na dceru BBBBB; a v období do 31. 8. 2015 v částce 1 000 Kč a v období od 1. 9. 2015 v částce 1 100 Kč na dceru CCCCC, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám oprávněné matky L. S., nar. XY, takže za uvedené období dluží na výživném částku ve výši 38 500 Kč, když v uvedeném období na výživném uhradil v měsících květnu, červnu, červenci, srpnu a září 2015 vždy částku 1 500 Kč, celkem tedy 7 500 Kč,
B) v období od 15. 6. 2016 do 13. 10. 2017 v Českých Budějovicích, Praze, případně jinde, neplnil jako otec svou zákonnou vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem, a to AAAAA, nar. XY, BBBBB, nar. XY a CCCCC, nar. XY, ač mu tato povinnost od 1. 1. 2014 vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb. – občanského zákoníku (§910 a násl.), a její výše byla ve stíhaném období stanovena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 24 P 68/2009-525, ze dne 30. 6. 2016, který nabyl právní moci dne 20. 8. 2016, a to na částku 1 300 Kč na syna AAAAA, 1 200 Kč na dceru BBBBB a 1 100 Kč na dceru CCCCC, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám oprávněné matky L. P. S., nar. XY, takže za uvedené období dluží na výživném částku ve výši 57 600 Kč.
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. 3 To 218/2019-160, podle §256 tr. ř. zamítl.
II
4. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu namítl, že závěry napadeného usnesení i rozsudku nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, jelikož z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Skutková zjištění soudů jsou podle něj v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což zakládá uplatněný důvod dovolání.
5. Dále uvedl, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako přečin zanedbání povinné výživy ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani ve formě nedbalostního zavinění. Uvedl, že vyživovací povinnost sice neplnil, avšak z objektivních důvodů, nikoli z jeho vůle. Je znevýhodněn na trhu práce kvůli zdravotním problémům, část období, za které je odsouzen, vykonával ochranné psychiatrické léčení. Od 11. 7. 2016 do 25. 10. 2016 byl v pracovní neschopnosti a má na základě exekuce pozastavené řidičské oprávnění. Byť bylo ochranné léčení pouze ambulantní, výrazně mu to ztěžovalo možnost pracovat, neboť musel na léčení pravidelně docházet a tato skutečnost odrazovala potenciální zaměstnavatele. V práci nesmí zvedat břemena těžší 10 kg a musí vyloučit dlouhodobou statickou zátěž. Hledání zaměstnání mu rovněž komplikovalo vedení trestního stíhání.
6. Pro rozhodnutí o jeho vině považuje za zásadní to, že se aktivně snažil najít zaměstnání, aby mohl svou vyživovací povinnost plnit, v rozhodné době byl evidován na Úřadu práce a nikdy neodmítl nabídku zaměstnání. Nelze proto akceptovat tvrzení, že kdo chce, práci si najde, jelikož se o to snažil, ale nepodařilo se mu to.
7. V řízení bylo dále prokázáno, že neměl dostatek prostředků k tomu, aby uživil sám sebe, natož aby mohl hradit výživné na děti. Ocitl se na sociálním dně, kdy přežíval jen za pomoci rodiny a známých. V období, za které byl odsouzen, pobíral dávky hmotné nouze a tudíž je zcela nelogické, aby za situace, kdy stát poskytuje finanční pomoc, byl zároveň odsouzen za to, že neplatí řádně výživné na děti.
8. Že se nejedná o trestný čin, je podle obviněného doloženo rovněž tím, že byl nejdříve dvakrát obžaloby zproštěn a nakonec byl odsouzen pouze z důvodu vázanosti soudu prvního stupně názorem odvolacího soudu.
9. S ohledem na výše uvedené pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2019, č. j. 3 To 218/2019-160, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 T 168/2017-138 a sám rozhodl tak, že se obžaloby zprošťuje.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve shrnula předcházející řízení a obecně uvedla civilní východiska k problematice vyživovací povinnosti. K věci pak uvedla, že stávající výše vyživovací povinnosti byla obviněnému stanovena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 24 P 68/2009 (pozn. omylem ve vyjádření uvedeno 24 T 68/2009), a je zjevné, že toto rozhodnutí reagovalo na jeho majetkové poměry v době trestního stíhání. Námitky, že nebyl objektivně schopen vyživovací povinnost hradit, opakuje obviněný v průběhu celého řízení, přičemž zejména odvolací soud se s nimi vypořádal. Státní zástupkyně dodala, že skutečnost, že se osoba mající zákonnou povinnost vyživovat jiného dostane i přes přiznané dávky na hranici životního nebo existenčního minima, sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost za neplnění této povinnosti. V řízení bylo prokázáno, že zdravotní stav obviněného je konstantní, od května 2015 netrpí žádnou duševní poruchou a jeho pracovní schopnost je snížena o 35%. Z tohoto důvodu mu byl přiznán invalidní důchod. V době rozhodování odvolacího soudu byl zaměstnán a pobíral cca. 8-9 000 Kč čistého měsíčně. Státní zástupkyně podotkla, že v civilním řízení obviněný uvedl, že se mu nevyplatí mít stabilní práci, jelikož mu exekutoři všechno seberou.
11. Státní zástupkyně uzavřela, že v posuzovaném období bylo v silách obviněného, aby výživné hradil ale úmyslně tak nečinil, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
III
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje také náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
13. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
14. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
15. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Nejvyšší soud především shledal, že v podaném dovolání uplatnil obviněný námitky, které uváděl již od počátku trestního řízení. S námitkami obviněného se tak vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud. Jedná se o námitky, které se týkají trestnosti jednání, které je mu kladeno za vinu stran nenaplnění subjektivní stránky jeho jednání, kdy má za to, že z objektivních důvodů nebyl schopen dostát své povinnosti hradit výživné, jelikož je ze zdravotních důvodů výrazně omezen ve svých možnostech na trhu práce, po část období, za které byl odsouzen, byl také v pracovní neschopnosti a hledání zaměstnání mu ztěžoval i výkon ambulantního ochranného léčení.
17. K těmto námitkám ohledně neexistence zavinění, které odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné nejprve obecně poznamenat, že zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Tento vztah je autenticky seznatelný především z výpovědi samotného pachatele. Popírá-li pachatel zavinění, lze na něj usuzovat z okolností činu, pokud jsou takové povahy, že je do nich vnitřní psychický vztah pachatele k činu odpovídajícím způsobem promítnut.
18. Přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
19. Objektem přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. Při rozhodování o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku, soud posuzuje samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit. Za rozhodující je třeba přitom i považovat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem má dítě skutečně možnost se samo živit (srov. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.).
20. Soudy se nevyjádřily, zda v jednání obviněného spatřují přímý nebo nepřímý úmysl, nicméně dovodily, že se trestné činnosti dopustil úmyslně, když již okresní soud ve výrokové části rozsudku (v tzv. právní větě) výslovně uvedl, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Sama skutečnost, že byl obviněný v pracovní neschopnosti nebo vykonával ambulantní ochranné léčení, neznamená, že nemá povinnost hradit výživné na svoje děti. Je pouze nutné ve smyslu §9 tr. ř. posoudit, jaká byla skutečná výše vyživovací povinnosti bez ohledu na stanovené výživné opatrovnickým soudem. Tuto povinnost soudy beze zbytku splnily, když podrobně rozvedly výdělkové možnosti i schopnosti obviněného s ohledem na jeho zdravotní stav a omezení na trhu práce, přičemž uzavřely, že bylo v jeho silách hradit výživné ve výši, v jaké bylo určeno opatrovnickým soudem.
21. Obviněný má za to, že vyživovací povinnost sice neplnil, avšak z objektivních důvodů, nikoli z jeho vůle, když si aktivně hledal zaměstnání, neodmítal nabízenou práci, byl evidován mezi uchazeči o zaměstnání u Úřadu práce, který mu však za celou dobu nedal ani jednu doporučenku do zaměstnání. Z těchto důvodů se ocitl v situaci, kdy neměl jak uživit sebe, natož hradit výživné na děti. Nalézací soud dal obviněnému nejprve v zásadě za pravdu, když jej původně dvakrát zprostil obžaloby. Po zrušení zprošťujících rozsudků odvolacím soudem již ale v posledním rozhodnutí vyslovil jeho vinu, byť v odůvodnění odsuzujícího rozsudku dal ostentativně najevo svůj názor na věc a také své rozhodnutí ohledně právní kvalifikace jednání obviněného odůvodnil pouze formálně, stručně a zcela povrchně. Nicméně ani Nejvyšší soud se s původním názorem okresního soudu na věc neztotožnil a naopak považuje postup a názor odvolacího krajského soudu za správný. Odvolací soud, který na rozdíl od okresního soudu nepřehlížel podstatné skutečnosti svědčící o úmyslném jednání obviněného, se podrobně zabýval zdravotním stavem obviněného, jeho znevýhodněním na trhu práce i výdělkovými možnostmi a dospěl k závěru, že bylo v jeho silách výživné hradit (pozn. obviněný v době konání veřejného zasedání, kde se projednávalo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2018, navíc uvedl, že výživné platí, jelikož má brigádu a pobírá invalidní důchod). Odvolací soud také nepominul z hlediska subjektivní stránky významnou skutečnost, že se obviněný u opatrovnického řízení vyjádřil tak, že nemá smysl hledat stabilní práci, neboť mu všechno seberou v exekuci. To je ale v přímém rozporu s tvrzeními obviněného v dovolání, kde opakovaně namítá, že činil všechno proto, aby si práci našel. V řízení poukazoval také na to, že matka dětí zneužívá sociální dávky a uměle si snižuje příjmy, což ale nemá vliv na existenci jeho vyživovací povinnosti ke třem jeho dětem.
22. Soudy dovodily, že se obviněný trestné činnosti dopustil úmyslně, i když se blíže nekonkretizovaly, zda v jednání obviněného spatřují úmysl přímý nebo nepřímý. To ale z hlediska naplnění subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, protože tento přečin lze spáchat i v nepřímém úmyslu, případně i z nedbalosti. Skutečnost, že byl obviněný v pracovní neschopnosti, navíc v rozhodném období pouze po dobu cca tří měsíců, nebo vykonával ambulantní ochranné léčení, neznamená, že neměl povinnost hradit výživné na svoje děti a rozhodně jej dlouhodobě nevyřazovala z možnosti vykonávat práci. Je pouze nutné ve smyslu §9 tr. ř. posoudit, jaká byla skutečná výše vyživovací povinnosti bez ohledu na stanovené výživné opatrovnickým soudem. Tuto povinnost soudy beze zbytku splnily, když podrobně rozvedly výdělkové možnosti i schopnosti obviněného s ohledem na jeho zdravotní stav a omezení na trhu práce. Správně pak uzavřely, že bylo v jeho silách hradit výživné ve výši, v jaké bylo určeno opatrovnickým soudem a ze zjištěných skutečností vyplývá, že tuto svoji povinnost neplnil záměrně, tedy v úmyslu přímém. Námitku absence subjektivní stránky daných přečinů proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
23. Rovněž je nutné uvést, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
24. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
25. Obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního rozporu, nicméně pouze obecně uvedl, že skutková zjištění soudů jsou podle něj v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nejvyšší soud má za to, že zejména odvolací soud pečlivě zdůvodnil všechny závěry, ke kterým po provedeném dokazování soudy dospěly a v jejich závěrech není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů, konkretizována zejména v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Z hlediska úmyslné formy zavinění je významný zejména skutkový závěr, že i přes zdravotní omezení bylo v možnostech a schopnostech obviněného v rozhodných obdobích poskytovat výživné minimálně ve výši stanovené opatrovnickým soudem, ale nevyvinul veškeré možné úsilí k tomu, aby získal práci a mohl tak uspokojit potřeby své i potřeby dětí. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze odkázat zejména na podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného jasně a srozumitelně vypořádal.
26. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu