ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1574.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1574/2019-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 1. 2020 o dovolání obviněného J. M., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 67 To 196/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 127/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2019, č. j. 8 T 127/2017-261, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností a sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu pak bylo uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Stavebniny DEK, a. s., škodu ve výši 673 166 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v době od dubna 2016 do 20. 9. 2016 v Praze 1, XY, poté, co jako jediný jednatel a společník společnosti e. t., odebral jako kupující na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 od prodávající Stavebniny DEK, a. s., stavební materiál v ceně 1 446 503 Kč, který, aniž by jej v plné výši uhradil, dále na základě smlouvy o dílo ze dne 11. 4. 2016 poskytl J. D., pro kterého společnost e. t. realizovala stavební zakázku, v jejímž rámci byl odebraný stavební materiál spotřebován, a za kterou inkasoval od J. D. finanční prostředky, si část takto získaných finančních prostředků ve výši 673 166 Kč ponechal a použil ji pro vlastní potřebu, ačkoli musel vědět, že jde o finanční prostředky, které s ohledem na výhradu vlastnického práva sjednanou v bodě VIII zmíněné rámcové kupní smlouvy stále náleží poškozené společnosti Stavebniny DEK, a. s., čímž této společnosti způsobil škodu ve výši 673 166 Kč.
Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2019, č. j. 67 To 196/2019-295, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soud druhého stupně ve svém prvním usnesení ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 67 To 240/2018, uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně „nebylo žádným způsobem prokázáno či ověřováno, zda stavební materiál a další pomůcky, které poškozená společnost Stavebniny DEK, a. s., deklaruje jako dodané na stavbu J. D., byly skutečně na tuto stavbu určeny a na této stavbě použity.“ K tomu nařídil doplnit dokazování výslechem svědka J. S. Tento svědek pak před soudem prvního stupně uvedl, že ve Zdiměřicích žádný materiál nepřebíral ani tam žádný nevozil. V řízení před soudem prvního stupně tedy nebylo prokázáno, že by stavební materiál byl dovezen na stavbu pana D. a že by obviněný od něj dostal zaplaceno. Ani na jednom z dodacích listů přitom není podpis obviněného. Od svědka J. D. dostal pouze část finančních prostředků určených dle jeho příkazu na zaplacení dělníků. Tvrzení, že za materiál zaplaceno nedostal, podporují podle obviněného i listinné důkazy. Zejména smlouva o dílo, která uvádí celkovou cenu díla 1 975 590 Kč, ale příjmové doklady zní pouze na částku 1 500 000 Kč.
Příjmové doklady (a další listiny dodané ze strany svědka J. D.) jsou navíc podle obviněného neúčinným důkazem, neboť nebyly získány zákonným způsobem. Orgán činný v trestním řízení pouze vyzval svědka k vydání předmětných listin, aniž by ho řádně poučil o jeho zákonných právech, např. že může odepřít výpověď či nevydat listiny z důvodu, že by mohl způsobit trestní stíhání sobě či osobě blízké. Bez takového poučení nemůže soud k listinám jako k důkazu přihlížet. Nadto svědek nebyl v přípravném řízení ani vyslechnut, zejména pak o tom, za jakých okolností vznikly příjmové doklady, za co byla cena hrazena. V hlavním líčení pak odmítl vypovídat.
Podle obviněného nebylo prokázáno, že poškozená společnost odstoupila od kupní smlouvy, ve které byla sjednána výhrada vlastnického práva, a to z důvodu neuhrazení ceny stavebního materiálu z jeho strany. Dále odkázal na civilní judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že pokud poškozená společnost od kupní smlouvy odstoupila, pak nebyl povinen hradit kupní cenu materiálu, a poškozená společnost se nemůže domáhat zaplacení kupní ceny. Neobstojí podle něj ani výklad o ekvivalentu peněz za prodané zboží, které byl povinen vrátit. S ohledem na to, že výhrada vlastnického práva byla sjednána pouze slovy zákona a pouze v obecné podobě, jeho dispoziční právo nebylo šířeji omezeno a mohl tak zboží dále převést na třetí osobu. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 665/2007.
Závěrem obviněný konstatoval, že nerozumí, proč soud druhého stupně doplnil dokazování úplným výpisem z obchodního rejstříku. Skutečnost, že společnost následně převedl na jinou osobu a že působí či působil v mnoha dalších společnostech, rozhodně nelze spojovat s jeho záměrem nebo motivem. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil jej obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že prakticky se všemi námitkami, které obviněný uplatnil, se vypořádal již soud prvního stupně a zabýval se jimi též soud odvolací. Obviněný zčásti napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, v tomto směru dovolání nebylo podáno důvodně a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s názorem obviněného, že příjmové pokladní doklady z období od 11. 4. 2016 do 10. 10. 2016, vydané J. D., jsou jako důkazy neúčinné, neboť J. D. nebyl náležitě poučen. Jmenovaný příjmové pokladní doklady vydal v režimu podle §78 odst. 1 tr. ř., neboť šlo o věci, které mohly sloužit pro důkazní účely. Z dozorového spisu státního zastupitelství není zjevné, že by byl jakkoli nucen k předložení nebo vydání věci podle §66 tr. ř.
Za právní považuje státní zástupkyně pouze námitku, že obviněný se nemohl neuhrazením finanční částky za odebrané zboží dopustit trestného činu zpronevěry. K trestnému činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v souvislosti s institutem výhrady vlastnického práva podle §2132 občanského zákoníku státní zástupkyně vysvětlila, že pokud podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti zpracuje a popřípadě i prodá věc, která mu byla dodána na základě kupní smlouvy uzavřené s výhradou vlastnictví, nemusí se takovým jednáním nutně dopustit trestného činu zpronevěry. To však platí pro v podnikatelské praxi celkem běžné případy, kdy odběratel odebírá od prodejce materiál, ten, byť formálně dosud není jeho vlastnictvím, zpracovává a prodává a teprve z výtěžku tohoto prodeje hradí kupní cenu. Prodejce si přitom je této praxe vědom a toleruje ji. V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Účelem svěření stavebního materiálu bylo jeho použití v rámci podnikatelské činnosti obviněného s tím, že za tento materiál bude zaplaceno. S ohledem na výhradu vlastnictví pak za svěřenou věc je třeba považovat nejen konkrétní věc, ale i výtěžek, který byl za ni získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá i stejné právní ochrany. Jestliže jej pachatel použije k uhrazení svých dluhů vůči třetím osobám, dopouští se zpronevěry. Závazky, jejichž součástí je tzv. výhrada vlastnictví, požívají vyšší ochrany, než obvyklé vztahy mezi podnikateli, což se promítá i do roviny trestně právní podle §206 tr. zákoníku.
Soudy podle státní zástupkyně nepochybily ani v tom, že reflektovaly podnikatelskou historii obviněného, neboť z té bylo možné dovodit motiv jeho trestné činnosti. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Obviněný sice namítl údajnou procesní nepoužitelnost příjmových pokladních dokladů vydaných policejnímu orgánu svědkem J. D., z obsahu spisového materiálu ani ze samotného dovolání ovšem nevyplývá, že by byl svědek jakkoli nucen k předložení předmětných listin. Orgánům činným v trestním řízení obviněný pouze vytýká, že J. D. nebyl předem poučen o svých zákonných právech, např. že může odepřít výpověď či nevydat listiny z důvodu, že by mohl způsobit trestní stíhání sobě či osobě blízké. Obviněný tak patrně naráží na obsah ustanovení §78 odst. 3 tr. ř., podle něhož nikoho nelze nutit, aby předložil nebo vydal věc, jež v době, kdy je požádáno o její předložení nebo vydání, může sloužit jako důkaz proti němu nebo proti jeho osobě blízké. Z citovaného ani jiného ustanovení trestního řádu ovšem jednak žádná povinnost o jeho obsahu předem poučit nevyplývá, jednak bylo toto ustanovení do trestního řádu začleněno novelou č. 55/2017 Sb. s účinností od 18. 3. 2017. Svědek J. D. byl přitom policejním orgánem telefonicky kontaktován dne 17. 2. 2017, kdy byl také, jak vyplývá z protokolu na č. l. 111, „řádně poučen“, přičemž přislíbil dodání předmětných listin, které jsou pak v kopiích založeny ve spise bezprostředně za tímto protokolem. Z toho je patrné, že v době, kdy policejní orgán svědka k vydání listin vyzval, jej o obsahu ustanovení §78 odst. 3 tr. ř. poučit ani nemohl. Pokud pak obviněný namítá, že svědek nebyl vyslechnut, nelze než konstatovat, že v hlavním líčení svědek (po řádném poučení) odmítl vypovídat s odkazem na skutečnost, že obviněný je jeho švagr. Z žádného ustanovení trestního řádu nelze dovodit, že by osoba vydávající věc podle §78 tr. ř. měla být před jejím vydáním poučena jako svědek. S námitkou se navíc vypořádal již odvolací soud ve svém prvním usnesení v této věci.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani další námitky obviněného, kterými brojí proti hodnocení provedených důkazů. Soudy přitom logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich hodnocení nelze nic vytknout. Obviněný naopak pouze vytrhává jednotlivé skutečnosti z kontextu a se závěry soudů nesouhlasí.
Do kategorie vymezené uplatněným dovolacím důvodem tak spadá pouze námitka týkající se výhrady vlastnického práva, se kterou se ovšem již vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odst. 17-18 odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud, který přitom respektoval i názory obsažené v judikatuře, na niž obviněný odkazuje, a současně odkázal na další rozhodnutí, z nichž vyplývá, že napadené usnesení je v tomto ohledu zcela správné. Obviněný de facto s obsahem napadeného rozhodnutí nepolemizuje, ale opakuje svá tvrzení z předchozího řízení, která mu již byla vyvrácena. Pouze pro přehlednost tak Nejvyšší soud shodně s odvolacím soudem poukazuje na své usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015: „Jestliže je mezi stranami kupní smlouvy dohodnuta výhrada vlastnického práva ke zboží, které je již ze své povahy určeno k tomu, aby ho kupující v rámci své podnikatelské činnosti dále zpracoval do nějakého díla zhotoveného pro třetí osobu, pak předmětem zpronevěry spáchané kupujícím není toto zboží, nýbrž jeho peněžní ekvivalent, který se do dispozice kupujícího dostane ve formě plnění oné třetí osoby jako úplata za zhotovení díla. Zboží, jehož se týká výhrada vlastnického práva a za které nebyla zaplacena kupní cena, má z hlediska kupujícího povahu cizí svěřené věci. Pokud je zboží v souladu se svým určením použito k zabudování do díla pro třetí osobu, transformuje se jeho povaha cizí svěřené věci do peněžního ekvivalentu poskytnutého onou třetí osobou. Z hlediska kupujícího se tak cizí svěřenou věcí stává peněžní částka reprezentující cenu zboží, kterou kupujícímu zaplatila ona třetí osoba.“ Stejný právní názor byl vyjádřen např. také v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002.
V projednávané věci jde o prakticky totožnou situaci jako ve výše popsaném případě, jak vyplynulo ze skutkových zjištění. Jak upřesnil odvolací soud, obviněný od svědka J. D. převzal celkem částku 1 500 000 Kč, měl tedy k dispozici prostředky na úhradu materiálu odebraného od společnosti Stavebniny DEK, a. s., a spotřebovaného na stavbě svědka. Úhradu však v rozsahu částky 673 166 Kč neprovedl, čímž se dopustil zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu