ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1589.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1589/2019-5873
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněné L. M., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 55 To 249/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 241/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. M. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 T 241/2014-5532, byla L. M. uznána vinnou v bodě 2 přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku a v bodě 3 přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, za které jí byl uložen podmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
K odvolání obviněné směřovanému do výroků o vině a trestu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 55 To 249/2018-5675, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné zrušil ve výroku o vině pod bodem 2, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., a nově rozhodl tak, že pro skutek v bodě 2 obviněnou zprostil obžaloby, poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, a za skutek popsaný v bodě 3 výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněnou odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Trestného činu popsaného v bodě 3 výroku rozsudku se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že po předchozí domluvě s M. N. dne 19. 12. 2012 v 16:49 hod. prostřednictvím internetových stránek oznámila pojistnou událost k níž mělo dojít tak, že v době od 2. 12. 2012 do 4. 12. 2012 v Liberci, ul. XY, po přistavení žebříku a rozbití okna v prvním patře domu č. p. XY bylo vniknuto do vnitřních obytných prostor domu, odkud byly odcizeny nejméně fotoaparát zn. Sony Alfa, křovinořez zn. STIHL FS350, klíče od vozidla zn. Volvo XC 90 a klíče od vozidla zn. Škoda Octavia 1Z. V důsledku uplatněného nároku na pojistné plnění ze smlouvy č. 213791513, uzavřené dne 11. 4. 2007 mezi pojišťovnou Allianz, a. s., a obviněnou L. M., bylo postupně ve dnech 10. 4. 2013 a 12. 4. 2013 na bankovní účet obviněné vyplaceno pojistné plnění v částkách 279 555 Kč a 3 280 Kč, přičemž za škodu na klíčích pojistné plnění vyplaceno nebylo, ale škoda byla uplatněna ve výpočtu výše plnění v částkách: fotoaparát 20 000 Kč, křovinořez 17 330 Kč, klíče od vozidla Volvo 17 940 Kč, klíče od vozidla Škoda Octavia 9 230 Kč, celkem 64 500 Kč. To vše ačkoliv věděli, že k odcizení těchto věcí při vniknutí do domu nedošlo a doklady, předložené za účelem likvidace pojistné události, nejsou pravdivé.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná dovolání, kterým je napadla v rozsahu odsuzující části a odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami, které v první části svého podání obsáhle zopakovala. V další části pak v návaznosti na citované pasáže z odůvodnění napadeného rozhodnutí větší část námitek uvedla znovu jako svou dovolací argumentaci. Odvolací soud podle obviněné s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu konstatoval, že ne každé pochybení při opatřování důkazů automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazů ovlivnit. Podle obviněné je však odůvodnění odvolacího soudu nepřesvědčivé a vůbec se nedotýká jejích námitek k nezákonnosti domovních prohlídek, které byly prováděny jako neodkladné úkony. Odvolací soud nehodnotil intenzitu namítaného pochybení, ani to, zda takto získané důkazy mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci. Obě domovní prohlídky byly nařízeny z jiných důvodů, než k prokázání skutku, kterým byla obviněná uznána vinnou. Byly při nich zajištěny jiné věci, než byl účel jejich povolení. Nařízeny byly s velkým časovým odstupem od vyšetřované trestné činnosti. Ačkoli mělo jít o neodkladné úkony, byla první prohlídka provedena až po čtrnácti dnech. K zahájení trestního stíhání pak došlo po více než roce od provedení domovních prohlídek.
K pochybením mělo podle obviněné dojít i při zajištění digitálních dat. Odvolací soud se vyjádřil pouze k zajištění stolního počítače. Námitka obviněné se přitom netýkala pouze nesprávného postupu při zajišťování digitálních důkazů během domovní prohlídky, ale ohledně zacházení s nimi v průběhu celého trestního řízení a toho, že při domovní prohlídce byly zajištěny i další digitální nosiče. Obviněná se dovolávala porušení Závazného pokynu policejního prezidenta č. 100/2001 ke kriminalisticko-technické činnosti PČR, Metodického pokynu ředitele KÚP č. 7/2001, kterými se upravuje činnost orgánů PČR při zajišťování výpočetní techniky a dat pro účely následného znaleckého zkoumání, a Závazného pokynu policejního prezidenta č. 77/2009, který upravuje osvědčení o odborné způsobilosti k provádění kriminalisticko-technických úkonů při zajišťování výpočetní techniky a dat. Z úředního záznamu pořízeného policií dne 27. 9. 2013 vyplývá, že obsah digitálních dat ze zajištěného PC zjišťoval komisař K., který není osobou mající příslušné osvědčení o odborné způsobilosti.
Podle obviněné soud prvního stupně uvedl, že „porovnáním PC, který byl v domě zajištěn během domovní prohlídky a v němž byla složka ‚záloha na staré PC‘ vytvořená dne 19. 3. 2013 vyplývá, že tato byla vytvořena až po krádeži“. Na tomto základě soud uzavřel, že PC nemohlo být odcizeno. Předmětem skutku uvedeného v obžalobě však žádné PC není. Z provedených důkazů týkajících se křovinořezu pak podle obviněné nelze beze vší pochybnosti dovodit, že k jeho odcizení nedošlo, ani to, že by obviněná o tom věděla. O odcizení ji informoval M. N. a obviněná ho zahrnula do seznamu odcizených věcí. Nebyla zjištěna ani shoda mezi odcizeným a zajištěným křovinořezem. Totéž se týká i dalších údajně neodcizených věcí, které do seznamu vyhotoveného pro pojišťovnu zapsala.
Podle obviněné pak nebyl prokázán ani společný úmysl. V prvním rozsudku soud posoudil jednání obou obviněných samostatně a určil, který z nich se v případě kterých věcí měl podvodného jednání dopustit. Změnu náhledu soud nevysvětlil. V řízení byla podle obviněné porušena zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry je extrémní nesoulad. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněná v podstatě pouze zopakovala, co již na svou obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s jejími námitkami dostatečně vypořádaly. Konkrétně namítla vady provedeného dokazování, zejména pak v hodnocení důkazů, a na to navazující nedostatky v oblasti skutkových zjištění. Státní zástupce k tomu odkázal na str. 8-9 rozsudku krajského soudu, s jehož odůvodněním se ztotožnil. Doplnil, že pokud obviněná namítá, že se soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami, pak platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. To je podle něj i případ rozhodnutí v projednávané věci.
Státní zástupce doplnil, že neshledal žádné podstatné vady, kvůli kterým by bylo možno říci, že domovní prohlídky jsou nezákonné, resp. opatřené důkazy jsou nepoužitelné. Naopak má za to, že byly splněny veškeré formální i materiální podmínky pro nařízení domovních prohlídek, což vyplývá z obsahu příkazů i z předcházejících návrhů. Veškeré podstatné náležitosti jsou v těchto úkonech obsaženy, přičemž úkony jsou věcně odůvodněné. Žádné hrubé nedostatky, které by mohly ovlivnit obsah důkazů, nezjistil ani v procesu jejich opatřování a uchovávání. Argumentace obviněné v zásadě nemůže být přiřazena pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, neboť nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto není důvodná ani v obecné rovině. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K vyjádření státního zástupce zaslala obviněná repliku, v níž uvedla, že se státní zástupce jednotlivými námitkami prakticky nezabýval a jeho vyjádření je v tomto ohledu obecné a nekonkrétní. Zopakovala své dovolací námitky a upřesnila výtky směřované vůči rozhodnutí odvolacího soudu. Dále pak s využitím citací odborné literatury podrobně popsala, jakým způsobem má být zacházeno v trestním řízení s digitálními daty a jejich nosiči. V projednávané věci se podle obviněné se zajištěnými elektronickými daty zacházelo neuvěřitelně nedbalým způsobem, který je znevěrohodnil. Nebyly respektovány ani základní postupy zabezpečení elektronických důkazů, znalci analyzovali data pocházející z neověřených zdrojů, zajištěná data znehodnotil svým postupem již v prvopočátku vyšetřovatel, který bez znalostí a dokumentování svých kroků s daty manipuloval. Pokud tedy státní zástupce konstatuje, že neshledal v provedených procesních úkonech žádné nezákonnosti, kvůli nimž by byly provedené důkazy nepoužitelné, pak obviněná věří, že tak učiní Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Dovolání obviněné je založeno výhradně na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení provedeného dokazování a procesnímu postupu při nakládání s důkazními prostředky, a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích, s nimiž se již v předchozím řízení soudy vypořádaly.
K námitkám směřujícím vůči domovním prohlídkám se vyjádřil odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci ze dne 10. 7. 2015, č. j. 55 To 252/2015-5163, a to v části věnované odvolání M. N. (č. l. 5174). S jeho argumentací se v zásadě lze ztotožnit. Navíc je možno doplnit, že námitky obviněné se zčásti ani nezakládají na pravdě. Konkrétně se obviněná vyjadřuje ke dvěma domovním prohlídkám. První z nich (kterou obviněná označuje jako druhou) byla nařízena dne 7. 8. 2013 (č. l. 319) a provedena dne 9. 8. 2013 (č. l. 321 a násl.). Důvodem jejího nařízení byl - mimo podezření z další trestné činnosti – i skutek, kterým byla obviněná v projednávané věci uznána vinou, přičemž v době vydání příkazu sice obviněná z tohoto skutku obviněna nebyla, a příkaz není ani odůvodněn podezřením, že by se na trestné činnosti měla podílet, nicméně z jeho spáchání byl dne 17. 3. 2013 obviněn její druh M. N. (č. l. 9), který s ní obýval nemovitost. Domovní prohlídka tak ve vztahu k danému skutku ani nebyla neodkladným úkonem, byť je zde neodkladnost logicky zdůvodněna podezřením, že obviněná o trestné činnosti M. N. věděla a mohla by věci, jichž se trestná činnost dotýká, odstranit. Neopakovatelnost domovní prohlídky pak logicky vyplývala z její povahy, která neumožňuje provedení před soudem.
Další domovní prohlídka, kterou obviněná zmiňuje, nařízená dne 5. 3. 2014 (č. l. 375) a provedená dne 20. 3. 2014 (č. l. 379 a násl.) pak byla odůvodněna podezřením na M. N. z další trestné činnosti. I zde je správně odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost úkonu. V případě obou prohlídek byla zcela logicky mimo věcí, které měly být přímým předmětem trestné činnosti, zabavena také výpočetní technika, která podle očekávání mohla obsahovat dokumenty a fotografie trestnou činnost prokazující. Jak se ostatně později ukázalo, obsahovaly zabavené počítače a paměťová média skutečně informace, které byly později využity při dokazování. Na tomto postupu není nic nezákonného. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by při domovní prohlídce měly být zabavovány pouze předem určené věci a že, pokud policejní orgán objeví indicie týkající se další trestné činnosti, neměl by jim věnovat žádnou pozornost a nalezené předměty jako důkazy nepoužít. Stejně tak není nikde stanoveno, po jaké době od domovní prohlídky by mělo být zahájeno trestní stíhání. K tomu u obviněné došlo dne 17. 3. 2014 (č. l. 73), tedy po výrazně kratší době, než uvádí. V dané věci byla dokumentována rozsáhlá trestná činnost, které se měl dopouštět zejména spoluobviněný M. N. a několik dalších osob. Nelze také předem předvídat, nakolik domovní prohlídka k objasnění podezření skutečně přispěje, či zda bude třeba provést další úkony. Pokud jde o dvoutýdenní časovou prodlevu mezi nařízením a provedením druhé zmíněné prohlídky, ani z toho nelze vyvodit nic, co by svědčilo proti její neodkladnosti. Ta se totiž vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání (úkon nelze odložit na dobu po něm – viz §160 odst. 4 tr. ř.), nikoli k tomu, že by úkon bylo nutno provést okamžitě (byť někdy tomu tak může být).
Pokud jde o námitky týkající se zajištění digitálních dat, namítá obviněná nedodržení postupů vyplývajících z interních předpisů policie, z čehož dovozuje nepoužitelnost těchto důkazů. K tomu je nutno podotknout, že v dovolacím řízení Nejvyšší soud zásadně nezkoumá dodržení podzákonných předpisů v rámci procesních postupů orgánů činných v trestním řízení. Ohledně těchto námitek se tak lze zabývat pouze otázkou případného porušení práva na spravedlivý proces, které obviněná rovněž namítá. Jak už ovšem upozornil odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v předchozím řízení, ne každé pochybení při opatřování důkazů automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Obviněná se v podstatě domáhá striktně formalistického přístupu v duchu rigorózního výkladu tzv. doktríny ovoce z otráveného stromu. Tento názor se ovšem v českém právu ani v judikatuře Ústavního soudu neuplatňuje. Pokud jde o manipulaci s nosiči digitálních dat, je samozřejmě žádoucí, aby byly za všech okolností dodrženy správné postupy. Účelem obviněnou citovaných interních předpisů však není pouze ochrana dat před neoprávněnou změnou v duchu zachování práva obviněného na spravedlivý proces, ale zejména také ochrana uložených dat před jejich poškozením a tím i ztrátou důkazní hodnoty. Ne každé porušení předpisu tak může automaticky znamenat zásah do práva na spravedlivý proces. Typicky se může jednat např. o situaci, kdy s nosiči v podstatě správným způsobem nakládá osoba, která nemá vyžadovanou odbornou způsobilost. V posuzované věci byly k prokázání skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, využity fotografie uložené na paměťové kartě, která sice (jak je zřejmé ze spisového materiálu) nebyla uložena v zapečetěném obalu, nicméně znalec při odborném zkoumání jednoznačně vyloučil, že by s daty bylo nezákonně manipulováno. Při výslechu v hlavním líčení sice na dotaz připustil, že teoreticky je možné „změnit cokoli“, ovšem současně vysvětlil, že by to v případech, jako je tento, vyžadovalo vysoce odborné znalosti. V řízení přitom nevyšlo najevo nic, na základě čeho by se bylo možno domnívat, že k takové (složité) manipulaci s daty mělo dojít, a obviněná to ani netvrdí.
Další námitky obviněné se pak vztahují k hodnocení důkazů a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Je třeba připustit, že odůvodnění obou soudních rozhodnutí je v tomto směru poněkud zavádějící, neboť se zde řeší také to, že nebyl odcizen počítač (navíc s poněkud nelogickou argumentací týkající se data vytvoření složky „záloha staré PC“), přičemž obviněné je, tak jak to vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, kladeno za vinu, že spolu s M. N. rozšířili výčet věcí odcizených při vloupání o fotoaparát, křovinořez a klíče od dvou vozidel. Počítač tak nebyl předmětem skutku, jak jej z provedeného dokazování zjistil soud prvního stupně, byť byl původně zmíněn v obžalobě, která uváděla, že k vloupání nedošlo vůbec. Pokud jde o hodnocení důkazů ve vztahu k předmětům uvedeným ve výroku rozsudku, nebudí odůvodnění napadeného rozhodnutí ani rozsudku soudu prvního stupně žádné pochybnosti. Částečně skutkového charakteru jsou i námitky týkající se subjektivní stránky (nebyl prokázán společný úmysl). Částečně pak obviněná nepravdivě uvádí, že soud prvního stupně posoudil její jednání a jednání obviněného M. N. samostatně, přičemž měl u každého z nich určit, kterých věcí se jednání každého z nich týkalo. Nic takového ovšem z rozsudku ze dne 24. 2. 2015, č. j. 1 T 241/2014-5007, nevyplývá. Samotný úmysl je dostatečně zřejmý z popisu skutkových okolností. Stěží si lze představit, že by obviněná, která v domě žila se spoluobviněným M. N., neměla přehled o věcech tvořících vybavení jejich domácnosti a pouze přijímala informace a padělané dokumenty od svého druha, které by pak předkládala orgánům činným v trestním řízení.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněné L. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Závěrem je třeba Okresnímu soudu v Liberci vytknout, že dovolání obviněné bylo Nejvyššímu soudu předloženo až po jedenácti měsících od jeho podání, což lze v porovnání s obvyklou praxí označit za exces. Následně ještě Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek odvolacího soudu nebyl obviněné vůbec doručen (což bylo patrné i ze samotné předkládací zprávy a muselo to být tedy soudu prvního stupně známo). Bylo proto nutné spis soudu prvního stupně vrátit k nápravě tohoto pochybení. Lhůta k podání dovolání tak obviněné uplynula až dne 10. 2. 2020 a teprve poté mohl Nejvyšší soud o dovolání rozhodnout, neboť v průběhu lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. má obviněný možnost měnit rozsah dovolacích důvodů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu