ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.31.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 31/2020-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné P. F. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 To 158/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. F. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 1. 2019, č. j. 3 T 5/2017-360, byla obviněná uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti SD – kolejová doprava, a. s., na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 1. 6. 2016 kolem 16:18 hod. na silnici III. třídy č. 1981 v katastru obce XY, okr. Chomutov, řídila ve směru od silnice I. třídy č. 13 směrem na obec XY osobní motorové vozidlo zn. Honda Jazz, r. z. XY, když před křižovatkou s místní komunikací u bývalého vlakového nádraží Prunéřov na úrovni budovy čp. XY započala předjíždění nezjištěného vozidla, které jelo před ní a odbočovalo vpravo k bývalému vlakovému nádraží Prunéřov, přičemž porušila §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť při přejíždění z pravého jízdního pruhu do levého přehlédla a ohrozila za sebou jedoucí nákladní vozidlo zn. Fiat Multijet, r. z. XY, XY, které řídil S. S. a které jelo ve stejném směru jízdy a již ji předjíždělo v levém jízdním pruhu, načež S. S. ve snaze zabránit střetu vozidel vyjel se svým vozidlem částečně vlevo mimo komunikaci a následně strhl řízení vpravo, kdy vozidlo přejelo celou vozovku a pak narazilo do silničního příkopu a do oplocení kolejiště a zůstalo ležet na levém boku. Při tomto došlo ke zranění jeho spolujezdce P. H., který utrpěl otřes mozku, zlomeninu pravé lopatky s posunutím úlomků, tržně zhmožděnou ránu ve vlasech o délce 8 až 10 cm, pohmoždění levé strany hrudníku a břišní stěny s krevními výrony o velikosti 20x30 cm a oděrky pravého bérce, přičemž tato zranění si vyžádala speciální chirurgické ošetření s nutnou hospitalizací poškozeného do 3. 6. 2016 a další léčení s pracovní neschopností poškozeného do 26. 6. 2016.
3. Zmíněné rozhodnutí napadla obviněná odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 6 To 158/2019-386, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o výměře trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
4. Pro úplnost Nejvyšší soud ke genezi trestní věci doplňuje, že obviněná již byla shledána vinou pro spáchání téhož skutkového děje, nicméně zahrnujícího i újmu na zdraví S. S., shodným přečinem rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 9. 2017, č. j. 3 T 5/2017-273. Odvolání obviněné, směřující proti tomuto rozhodnutí, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 6 To 508/2017-298, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Obviněná následně zmíněné usnesení napadla dovoláním, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1159/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. toto rozhodnutí, jakož i přecházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově zrušil, stejně jako podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci vypořádání dovolacích námitek Nejvyšší soud konstatoval, že o tom, co bylo příčinou nehody a jaký byl její průběh, nevznikají žádné důvodné pochybnosti. Byl jí co do důvodu jejího vzniku nesprávný způsob jízdy obviněné při zamýšleném předjetí jiného vozidla, resp. nesprávný předjížděcí manévr, a nikoli jednání nějaké třetí osoby a zejména ne skutečnost, že osoby jedoucí ve vozidle zn. Fiat Multijet nebyly připoutány bezpečnostními pásy. Z této skutečnosti nevzešla kolize mezi oběma vozidly. Pokud však byl z hlediska následku posuzovaného činu výrok o vině obviněné konstruován tak, že způsobila ublížení na zdraví i poškozenému S. S., Nejvyšší soud se s tím nemohl ztotožnit, neboť takové závažnosti (ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku) zranění jmenovaného poškozeného nedosáhlo a bylo tedy nesprávně zahrnuto do výroku o vině, ačkoli o ublížení na zdraví šlo jen u druhého poškozeného, a to P. H. Poškozený P. H. potom nebyl v době nehody připoután bezpečnostním pásem, což mělo vliv na rozsah a závažnost jeho zranění. Otázkou nedbalostního zavinění obviněné za zranění poškozeného P. H. se však soudy nezabývaly z hledisek stanovených v §16 odst. 1 tr. zákoníku a svůj závěr o nedbalosti obviněné podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyvozovaly v podstatě jen z příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a zraněním poškozeného. S ohledem na nesprávně vymezený rozsah následku posuzovaného činu, do něhož bylo zahrnuto zranění poškozeného S. S., a na nedostatečné zdůvodnění nedbalostního zavinění obviněné ve vztahu ke zranění poškozeného P. H., byl pak namístě závěr, že rozsudek Okresního soudu v Chomutově, resp. i pochybení nenapravující usnesení odvolacího soudu, byla rozhodnutím, která spočívala na nesprávném právním posouzení skutku
5. Proti naposled učiněnému usnesení soudu druhého stupně ze dne 15. 5. 2019, č. j. 6 To 158/2019-386, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován, neboť mezi jejím porušením povinnosti a následkem není příčinná souvislost. K jejímu přerušení došlo v důsledku toho, že poškozený P. H. se při jízdě nepřipoutal bezpečnostním pásem. K tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012, a rozhodnutí publikované pod č. 9/1979 Sb. rozh. tr., a rovněž na ve věci podaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle kterého by poškozený v případě připoutání se utrpěl mírnější zranění. S ohledem na možnosti lékařské vědy a zásadu in dubio pro reo tak měl být učiněn závěr, že posuzované jednání nebylo trestným činem. Ve vztahu k zavinění potom obviněná uvedla, že jí nemohla být přičítána zranění, která vznikla v důsledku nepřipoutání, neboť takovou skutečnost nemohla předpokládat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr. a další). Soudy činné ve věci se s touto otázkou dostatečně nevypořádaly, a to navzdory výtce Nejvyššího soudu, uvedené v jeho usnesení ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1159/2018, když po vrácení věci znovu provedly její výslech a následně změnily své rozhodnutí pouze v tom smyslu, že vypustily část týkající se zranění S. S. Pokud potom krajský soud argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, není na nyní posuzovanou věc aplikovatelný.
6. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k argumentaci obviněné uvedl, že s ohledem na §265n tr. ř. nemůže dovolatel opakovat námitky, s nimiž se dovolací soud vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí, tedy mimo jiné nebylo možné zpochybnit skutkový stav věci, včetně rozsahu provedeného dokazování. Pokud jde o vady, které shledal Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí ve věci, první, týkající se následků u S. S., byla napravena. Stran druhé nepřisvědčil státní zástupce obviněné, že by nepřipoutání se poškozeným bylo výlučnou příčinou následku, a to i s ohledem na právní praxi, tedy zejména rozhodnutí publikované pod č. 9/1979 Sb. rozh. tr., z níž nevyplývá, že by okolnost v podobě nepřipoutání se poškozeným mohla za dané situace přerušit příčinnou souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem či jeho zavinění vyloučit. Adekvátním potom bylo zohlednění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, jenž vyslovil obecné platné náhledy na posuzování významu nepřipoutání se poškozenými pro vinu obviněných. K tomu státní zástupce doplnil, že podle §9 odst. 2 zákona o silničním provozu je více kategorií osob, které připoutány za jízdy ani být nemusí, tedy zavinění obviněné nemůže být nijak vyloučeno. Mohlo však snížit míru zavinění, čímž se soudy činné ve věci zaobíraly, zejména soud prvního stupně v odstavci 25. jeho rozsudku, s tím, že ani připoutání by poškozeného od zranění neuchránilo.
8. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněné k možné replice, čehož však nevyužila.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
11. K dovolací argumentaci obviněné je nutné především uvést, že proti novému pravomocnému rozhodnutí soudu v téže věci učiněnému soudem nižšího stupně lze podat další dovolání (§265a odst. 1, 2 tr. ř.), pokud bylo toto rozhodnutí učiněno poté, co Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání po zrušení dřívějšího (dřívějších) rozhodnutí přikázal soudu nižšího stupně, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Dovolání proti novému rozhodnutí je přípustné za jinak obecných podmínek podle §265a tr. ř. a z důvodů podle §265b tr. ř., ovšem je omezeno jen na rozsah, v němž Nejvyšší soud shledal dřívější dovolání důvodným (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3276, a rovněž usnesení Nevyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004).
12. Jak vyplývá z výše naznačené citace odůvodnění usnesení Nejvyššího soud ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1159/2018, jímž dříve rozhodl v téže věci obviněné, nebylo zjištěno žádné pochybení stran zjištění průběhu nehody, jejích příčin a následků, tedy stran správnosti či dostatečnosti skutkových zjištění, ani žádné pochybení v objektivní stránce skutkové podstaty dovozeného přečinu, včetně příčinné souvislosti, s výjimkou posouzení zranění S. S., které nedosahovalo úrovně ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený nedostatek soudy obou stupňů napravily, což značí, že v daném rozsahu již žádné výtky nelze v aktuální fázi trestního řízení relevantně uplatnit. Pokud tedy obviněná v rámci dovolání namítla absenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklým následkem, byť se v obecném smyslu jedná o tvrzení týkající se hmotně právního posouzení, tedy jinak i případně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, v tomto konkrétním případě k němu přihlížet nelze.
13. Okresnímu soudu v Chomutově, potažmo Krajskému soudu v Ústí nad Labem pro případ vedení odvolacího řízení, nicméně bylo Nejvyšším soudem v usnesení, citovaném v předchozím odstavci, uloženo důsledněji se zaobírat subjektivní stránkou jednání obviněné a nedovozovat jeho existenci pouze z (nijak nezpochybněné) příčinné souvislosti.
14. Jmenované soudy tak učinily (soud prvního stupně v odstavci 28. svého rozsudku, soud odvolací potom v odstavci 12.), přičemž s jejich závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Stručně řečeno, obviněná zjevně jednala v nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť mohla a měla vědět či zjistit, že je předjížděna jiným vozidlem, a tudíž nemůže sama zahájit předjížděcí manévr. Pokud tak učinila, zaviněně porušila povinnost uloženou jí v §17 odst. 2 zákona o silničním provozu. Současně si musela být vědoma toho, že vjetím svým vozidlem do jízdní dráhy jiného (již předjíždějícího) vozidla, to vše v nikoli nízké rychlosti, může vést k vychýlení tohoto automobilu z jeho dráhy, ztrátě plné kontroly řidiče nad ním a v důsledku toho ke kolizi a k újmě na zdraví osob zúčastněných na celé situaci. Je možné doplnit, že průběh nehodového děje, vzniklého v důsledku nesprávného postupu obviněné, byl poměrně přehledný, jednotlivými částmi na sebe logicky navazující a neobsahující nic, co by snad běžné představy obviněné nemohly zahrnovat (tedy zde není žádný rozpor se závěry publikovanými pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr., resp. obdobnými, na které obviněná poukázala).
15. Soudy dále výslovně poukázaly na jistou míru spoluzavinění P. H., vyplývající ze skutečnosti, že neužil bezpečnostní pás [srov. §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu], resp. na vyšší rychlost vozidla, řízeného S. S., byť pouze mírně a na dopady těchto skutečností, pro což měly podklad zejména ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (rovněž dříve Nejvyšším soudem nijak nezpochybněném), podle kterého by poškozený v případě připoutání se utrpěl mírnější zranění, totiž nikoli středně těžké, ale jen lehké, pokud by ovšem stejně neutrpěl zlomeninu lopatky (srov. odstavec 25. rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 11. a 12. rozsudku soudu odvolacího). Jinak řečeno, i pokud by poškozený byl připoután, utrpěl by ublížení na zdraví, byť méně závažné. Zmíněné zjištění pak bylo výslovně zohledněno i ve výroku o trestu (odstavec 13. rozsudku krajského soudu). Popsané úvahy jsou správné, úplné a důvodné.
16. Náprava i této vady, vytknuté Nejvyšším soudem v dovolacím řízení vedeném dříve v této věci, tedy argumentační podložení nedbalostního zavinění obviněné a doplnění odůvodnění v daném smyslu, tak byla provedena dostatečně.
17. Nejvyšší soud v návaznosti na dovolací námitky obviněné doplňuje, že krajský soud mohl pro své úvahy hledat oporu i v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, jenž sice neřešil identickou situaci, ovšem jeho závěry mohly být podkladem pro obecná tvrzení, v jejichž zohlednění nic nebránilo [srov. zejména jeho odstavec 41., podle kterého – mimo jiné – jestliže se na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti dle §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, bez něhož by došlo k mírnějšímu následku, toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a tímto těžším následkem nepřerušuje.]. Z téhož důvodu také bylo zcela namístě zohlednit i obviněnou navrhované rozhodnutí, zejména publikované pod č. 9/1979 Sb. rozh. tr., podle kterého při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem motorového vozidla porušením pravidel silničního provozu jsou orgány činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví, a sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění. Toto zjištění je významné z hlediska event. spoluzavinění následku (účinku) poškozenými, což by mohlo mít vliv na snížení míry zavinění obviněného a tím i na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (rozhodnutí bylo učiněno v době účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Popsanými závěry se ovšem, jak již bylo řečeno, soudy plně řídily.
18. Právní posouzení projednávaného skutku bylo učiněno správně a bez vad, a tudíž předložené námitky jsou zjevně neopodstatněné.
19. Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolací námitky obviněné v části nebylo možné nyní v dovolacím řízení uplatnit, v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel