ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.349.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 349/2020-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 28. 4. 2020 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 6 To 458/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 72/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 12. 2019, sp. zn. 9 T 72/2019, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Obviněný se zločinu dopustil tím, že v Plzni dne 1. 8. 2019 po 19:45 hodin v prostoru chodníku před domem XY, když míjel poškozeného R. Č., bez varování kopl nohou poškozeného do oblasti pravé strany krku, poté po poškozeném požadoval, aby si sundal boty a dal mu všechno, co má u sebe, následně se pokusil poškozeného udeřit pěstí do obličeje, čemuž se poškozený vyhnul a ruka obviněného prolétla nad jeho pravým ramenem, poté poškozeného obviněný začal tahat za batoh, který měl na zádech a říkal „dej to sem, já vím, že něco u sebe máš“, poškozený se snažil vysmeknout, společně se dostali až na travnatý pruh vozovky a obviněný pustil poškozeného až poté, co na něj počal volat P. P. jdoucí po chodníku ulicí XY vlevo ve směru do centra města „Nech ho bejt nebo zavolám policii!“, načež obviněný začal pronásledovat P. P., který před ním utíkal ulicí XY do prostoru čerpací stanice OMV v XY ulici, kde ho obviněný dostihl, P. P. do něj v obranné reakci strčil a obviněný následně z místa odešel.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 6 To 458/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k výroku o vině nejprve obecně namítl nesprávné posouzení skutku a jeho podřazení pod neodpovídající skutkovou podstatu, dále nesprávné hodnocení otázky jeho příčetnosti v době spáchání činu a opominutí některých důkazů. Domnívá se, že v jeho případě existuje ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, případně právními závěry soudu, proto ve svém dovolání uplatňuje námitky, které z části pramení v dokazování a jeho hodnocení. Pod bodem II. dovolání konkrétně namítl, že na jím spáchaný skutek byla použita neodpovídající právní kvalifikace. Obviněný od počátku uváděl (jak při výsleších, tak u hlavního líčení), že v den spáchání skutku na ubytovně zjistil, že mu ve skříni chybí jeho věci a boty. Poškozený rovněž vypovídal o tom, že po něm obviněný požadoval vydání bot a jeho věcí. Svědek P. P. uvedl, že k němu obviněný přistoupil a řekl mu „ty máš moje boty“. Podle obviněného je v tomto směru důležitá těsná časová souvislost i místní návaznost. Obviněný zdůraznil, že jeho jednání od počátku směřovalo k získání bot a věcí, které mu byly odcizeny na ubytovně, kde bydlel i poškozený. Ztráta věcí nebyla podle obviněného vyvrácena a skutečnost, že on i poškozený bydleli na stejné ubytovně, byla prokázána. Podle obviněného tak z jeho pohledu šlo od počátku o vrácení jeho vlastních věcí a on skutek spáchal v omylu, že poškozený má jeho věci neoprávněně. Podle obviněného nebyla v jeho věci bez jakýchkoliv pochybností prokázána existence přímého úmyslu zmocnit se cizí věci (a ne vlastních věcí, o kterých se mylně domníval, že je má poškozený). Nebyla tak naplněna základní náležitost skutkové podstaty uvedeného zločinu loupeže a soud měl postupovat s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“.
5. Pod bodem III. dovolání namítl, že v celé věci byly od počátku výrazné pochybnosti o jeho příčetnosti v době spáchání skutku, když si v době předcházející žalovanému skutku aplikoval pervitin. V důsledku toho podle něj zřejmě došlo k rozvoji paranoidního stavu, čímž se dá vysvětlit jeho jednání vůči osobám, které prakticky nezná (P. P., ale také poškozený R. Č.), když naprosto iracionálně předpokládal, že mají jeho věci. Obviněný uvedl, že v tomto ohledu byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví – psychiatrie, s jehož závěry ohledně jeho příčetnosti i přes aplikaci pervitinu nesouhlasí a má za to, že vysvětlení znalkyně v tomto směru neobstojí. Obviněný nesouhlasí ani s odůvodněním soudu, že nemá důvod rozporovat závěry znaleckého posudku opatřeného znaleckou doložkou. Obviněný má za to, že mělo být zkoumáno jeho ovlivnění návykovou látkou, a to i ve vztahu k psychickému stavu před její aplikací. Uvedl, že jeho vyšetření proběhlo až měsíc po spáchání činu, a proto obhajoba navrhovala výslech svědků, s nimiž byl bezprostředně před činem (svědek D., S.), tak svědků, kteří ho viděli po činu (policisté), zejména s ohledem na to, že ani nebyl schopen podepsat protokoly předkládané mu orgány policie. Znalkyně by se pak mohla k jeho chování vyjádřit. Uvedené návrhy důkazů však byly soudem zamítnuty. Podle obviněného prohlášení znalkyně budí nedůvěru už z toho důvodu, že by fakticky nebylo možné se v případě požití návykových látek dopustit trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku a některá vyjádření znalkyně jsou hodnoceními právními, která měl učinit až soud. Konstatoval, že je skutečností, že si aplikoval návykovou látku a očekával nějaké účinky látky. Očekávání se však neshodovala s tím, v jakém stavu se ocitl a s jeho zkušenostmi.
6. Pod bodem IV. obviněný namítl, že existuje také několik důkazů, ke kterým se soud odvolací ani soud nalézací dostatečně nevyjádřily a neuvedly, jaké závěry z nich vlastně činí. Podle obviněného jde o znalecký posudek z oboru zdravotnictví – toxikologie, znalkyně Ing. V. Petrové, kdy podle něj není zřejmé, z jakého důvodu byl vypracován, proč byl proveden jako důkaz a jaké závěry z něj soudy učinily. Zopakoval, že se znalkyně z oboru zdravotnictví – psychiatrie odmítla ke zjištěným hodnotám vyjádřit. Dále byl vypracován znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, kdy bylo zjištěno, že stopy na tašce poškozeného patří výlučně poškozenému, což soud prvého stupně ve svém rozhodnutí sice uvedl, ovšem bez jakéhokoli závěru. Odvolací soud se k námitce stran vyhodnocení genetických stop nijak nevyjádřil, i když je podle obviněného zřejmé, že minimálně s taškou poškozeného žádný fyzický kontakt uskutečněn nebyl, což podle něj oslabuje verzi násilného pokusu o odejmutí věci. Soudem byly dále zamítnuty výslechy svědků (zejména stran pohnutky k činu) a výslechy policistů, přičemž podle obviněného důvody zamítnutí neobstojí vedle pochybností, které provází důkazy. Obviněný zrekapituloval, že podle něj existují vážné pochybnosti o tom, zda byla naplněna daná skutková podstata trestného činu loupeže. Jeho vina je prokázána tolikou jednou větou ve výpovědi poškozeného, kterou ještě v průběhu řízení měnil. Podle obviněného byly hodnoceny pouze důkazy, které prokazovaly jeho vinu, k některým důkazům nebylo přijato žádné stanovisko a zůstávají výrazné pochybnosti o tom, zda byl v době spáchání skutku příčetný.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle §265m tr. ř.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že s ohledem na obsah dovolání se k němu věcně vyjadřovat nebude. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
13. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 251 tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se tedy zabýval a vypořádal soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného (jak ostatně sám obviněný uvádí) a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně vědom sám obviněný, když v dovolání připouští, s odkazem na údajnou existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, že uplatňuje námitky, které z části pramení z dokazování a jeho hodnocení.
15. Obviněný vadné právní posouzení skutku jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spatřuje především v tom, že jeho jednání od počátku směřovalo k získání bot a věcí, které mu byly odcizeny na ubytovně, kde bydlel i poškozený a nebylo prokázáno, že by se chtěl zmocnit věci cizí. Soudy, že také nesprávně vyhodnotily otázku jeho příčetnosti, resp. nepříčetnosti, v době spáchání skutku, když nesprávně vyhodnotily jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že po aplikaci pervitinu, se dostal do stavu, který neočekával, měl tzv. stihy, domníval se, že ho na ubytovně někdo okradl a podle něj iracionálně předpokládal, že jeho věci má právě poškozený. Po poškozeném, že požadoval pouze vydání svých věcí, což podle něj mělo být vyhodnoceno jako jednání v omylu. V této souvislosti brojil proti závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Mgr. E. Navrátilové. Od této skutečnosti pak obviněný odvíjel svůj názor, že se nedomáhal získání cizí věci a nebyla tak podle něj prokázána existence přímého úmyslu zmocnit se cizí věci. Zde brojil proti výpovědím poškozeného R. Č., ohledně toho, co měl po poškozeném po fyzickém útoku požadovat. S ohledem na tyto skutečnosti má obviněný za to, že bylo jeho jednání nesprávně právně posouzeno a nesprávně podřazeno pod skutkovou podstatu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se také domnívá, že v jeho věci existují i tzv. opominuté důkazy.
16. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud zjistil, že tyto soudy obviněným namítaným okolnostem věnovaly pozornost, zkoumaly obviněným uváděné vlastní představy o tom, proč po poškozeném vyžadoval vydání věcí a dokazování na ně zaměřily. Zabývaly se také řešením otázky trestní odpovědnosti obviněného.
17. Na podkladě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné výhrady primárně směřují k prosazení jeho verze průběhu skutkového děje, kterou ale soudy správně shledaly za vyvrácenou provedenými důkazy. Brojí také proti úplnosti podkladů, a proto i proti závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalkyně MUDr. Mgr. E. Navrátilové, resp. z její výpovědi u hlavního líčení. Pokud obviněný namítá, že se znalkyně dostatečně nezabývala tím, že v době skutku byl ovlivněn aplikací návykové látky, když podle jeho subjektivního vnímání trpěl tzv. stihy a jednal iracionálně, tak právě k této otázce vlivu obviněným užitého pervitinu se znalkyně jednoznačně vyjádřila v hlavním líčení dne 5. 12. 2019 s tím, že závěry toxikologického znaleckého posudku nic nemění na jejích závěrech o neexistenci tzv. toxické psychózy u obviněného a o zachování jeho ovládacích i rozpoznávacích schopností (viz č. l. 222 a násl. tr. spisu). Vyjádřila se také k dalším obviněným v dovolání namítaným okolnostem (neschopnost podepsat protokol), ohledně kterých v dovolání poukazoval na podle něj nedostatečné dokazování (nebyl proveden důkaz výslechem svědků, kteří s ním byli v kontaktu před skutkem a výslech policistů, kteří s ním byli v kontaktu po spáchání skutku). Soudy ohledně příčetnosti obviněného učinily, s ohledem na provedené důkazy a také závěry znalkyně, vlastní závěr o nepodstatném snížení uvedených schopností obviněného v důsledku požitého pervitinu, na čemž nic nemění skutečnost, že se ztotožnily se závěry psychiatrického znaleckého posudku. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že soudy učinily nesprávný závěr neexistenci toxické psychózy a o jeho příčetnosti. K tomu již soud prvního stupně také správně poukázal na skutečnost, že známky obviněným namítané toxické psychózy lékař nediagnostikoval ani v jednom případě předchozích vyšetření obviněného.
18. I když je příčetnost, resp. nepříčetnost, jíž se obviněný domáhal, zásadně právním pojmem (srov. §26 tr. zákoníku), Nejvyšší soud s ohledem na povahu dovolacích námitek obviněného zjistil, že své námitky soustředil primárně proti správnosti hodnocení provedených důkazů soudem a proti rozsahu provedeného dokazování, když tak jako v průběhu celého trestního stíhání i v dovolání prosazuje svoji verzi průběhu skutkového děje o snaze pouze získat zpět svoje věci, které měl mít údajně podle jeho přesvědčení poškozený u sebe. Z této jeho obhajoby, kterou soudy na základě provedených důkazů správně považovaly za vyvrácenou, pak vychází i jeho námitky proti vadnosti právního závěru ohledně otázky nepříčetnosti uvedené v §26 tr. zákoníku, kde navíc shledává nedostatečnost podkladů, které měla znalkyně k dispozici. Konkrétně namítá neprovedení jím navržených dalších důkazů, z kterých by podle něj měla znalkyně vycházet a učinit závěr o existenci toxické psychózy a jeho nepříčetnosti v důsledku požitého pervitinu. Tím obviněný primárně brojí proti podle něj nedostatečnému zpracování znaleckého posudku a chybnému postupu soudů při provádění dokazování (neprovedením dalších navržených důkazů), což jsou otázky skutkové povahy. Výhradu proti posouzení otázky jeho příčetnosti tak obviněný činí až druhotně, když ji opřel pouze o nesprávné hodnocení důkazů a nesouhlas se zpracovaným znaleckým posudkem z důvodu nedostatečnosti podkladů pro jeho zpracování a shledává procesní pochybení v neprovedení jím navržených důkazů. Takové námitky jsou ale skutkové povahy, a proto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Otázka, zda byl či nebyl obviněný v době činu příčetným, je právní povahy, a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. Rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
20. Ačkoli námitky uplatněné obviněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod něj nespadají, Nejvyšší soud s ohledem na povinnost vyloučit porušení zásad spravedlivého procesu zkoumal, zda soudy při posuzování podkladů, z nichž vzešel jejich závěr o příčetnosti obviněného, měly na paměti všechny rozhodné skutečnosti i procesní zásady. Soud prvního stupně pro závěr o duševním stavu obviněného vycházel ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. Mgr. E. Navrátilové zapsané pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z výpovědi znalkyně u hlavního líčení dne 5. 12. 2019 (str. 7 rozhodnutí nalézacího soudu). Znalkyně ve svém znaleckém posudku (č. l. 68 a násl. tr. spisu) především stanovila, že u obviněného nebyly nalezeny žádné známky toho, že by trpěl nějakou duševní chorobou či poruchou v pravém slova smyslu, která by měla negativní vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době skutku. Byla u něj pouze shledána smíšená porucha osobnosti, která však nesnižuje rozpoznávací a ovládací schopnosti, či pouze nepodstatnou měrou. Znalkyně pracovala s tím, že obviněný byl v době činu pod vlivem pervitinu, což vyplývalo z dostupného spisového materiálu, který měla k dispozici (ačkoli znalecký posudek z oboru toxikologie v té době neměla k dispozici), současně však uvedla, že k rozvoji toxické psychózy u obviněného nedošlo (žádný z lékařů, kteří obviněného po zadržení viděli toxickou psychózu, jakožto nepřehlédnutelný stav, nepozoroval). Znalkyně proto s jistotou vyloučila, že by se obviněný užitím pervitinu dostal do psychotického stavu toxické psychózy, v důsledku které by byly závažně narušeny jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti. Konstatovala (č. l. 91 tr. spisu), že v době činu se obviněný nacházel ve stavu prosté, nekomplikované intoxikace a netrpěl žádnou duševní chorobou. V důsledku intoxikace došlo podle znalkyně k forenzně nepodstatnému snížení jak rozpoznávacích, tak ovládacích schopností. Ve znaleckém posudku, jakož i při hlavním líčení znalkyně podrobně popsala a vysvětlila stav obviněného po aplikaci pervitinu, přičemž vyložila jeho vliv na organismus a jeho chování (např. třes rukou, apod.). Na svých závěrech setrvala ve své výpovědi u hlavního líčení (č. l. 222 a násl. tr. spisu). Soud prvního stupně neshledal v závěrech znalkyně vady a znalecký posudek shledal jako dostatečný pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Podle §216 odst. 1 tr. ř. zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka J. S. a policistů přítomných u ohledání těla obviněného (č. l. 227 tr. spisu). Návrh na výslech svědka D., jak uvádí obviněný v dovolání, nebyl v trestním spisu dohledán.
21. K námitkám obviněného v odvolání se touto otázkou zabýval rovněž odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a vady v procesním postupu neshledal. V závěrech znalkyně neshledal vady, které by svědčily o její neodbornosti, a vysvětlil, proč je tento posudek dostatečný pro závěry o tom, že v době činu byly rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného zachované (str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně). Ani Nejvyšší soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit.
22. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů se s námitkami obviněného vypořádaly a respektovaly ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dodržely pravidla plynoucí z §105 odst. 1 a násl. tr. ř., jimiž se mělo objasnit, zda u obviněného byly zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti v době jím spáchaného činu. Z obsahu uvedeného znaleckého posudku plyne, že znalkyně vycházela ze spisového materiálu, který měla v době zpracování posudku k dispozici a provedla sama psychiatrické znalecké vyšetření obviněného. Otázka příčetnosti obviněného v době činu byla dostatečně a řádně na základě provedeného dokazování zjištěna a ve vztahu k ní soudy dodržely všechny postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal žádné pochybnosti o správnosti právního závěru soudů, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného byly v době činu, jenž je předmětem tohoto trestního řízení, zachovány, a tedy že nebyl nepříčetný ve smyslu §26 tr. zákoníku, protože tento závěr má dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
23. Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného, že jednal v omylu, že po poškozeném požadoval jen vydání svých věcí, veden iracionální představou, že mu je poškozený ukradl. Z toho obviněný usuzuje, že nebyla v jeho případě prokázána existence úmyslu zmocnit se cizích věcí. Nejvyšší soud shledal, že obviněný také tyto své námitky založil na své verzi průběhu skutkového děje, na své verzi obhajoby, kterou nalézací i odvolací soud na základě provedených důkazů považoval za vyvrácenou. Obviněný tak tuto námitku založil na svém vlastním hodnocení provedených důkazů a na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně na základě provedených důkazů. Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů této okolnosti věnovaly pozornost a obviněným uváděné vlastní představy o tom, proč po poškozeném vyžadoval vydání věcí, zkoumaly a dokazování na ně zaměřily. Soud prvního stupně zcela správně vycházel z předpokladu o trestní odpovědnosti obviněného, kdy obviněný si byl vědom toho, co dělá, byl si také vědom toho, že je pod vlivem aplikace návykové látky, kterou si sám aplikoval. Obviněný přitom má s jejich užíváním již dlouhodobější zkušenosti, zná jejich vliv na jeho psychiku a chování, a dovolací argumentace o nyní neočekávaném jejich vlivu, je toliko ničím nepodloženou výmluvou obviněného, ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti za jeho jednání. Pokud jde o obsah proneseného požadavku obviněného vůči poškozenému, vycházel nalézací soud správně zejména z výpovědí poškozeného R. Č., které byly po celou dobu trestního řízení neměnné, vzájemně se doplňovaly, byly také ve shodě s ostatními ve věci provedenými důkazy a soud je shledal věrohodnými. Vyplývá z nich, že obviněný po poškozeném potom, co užil násilí vůči jeho osobě, požadoval, aby si sundal boty a dal mu všechno, co má u sebe. Obviněný tak zaútočil poměrně agresivně bez varování na poškozeného R. Č., a to kopem proti jeho krku a požadoval po něm vydání věcí, které měl poškozený při sobě. S tímto závěrem nalézacího soudu se ztotožnil i odvolací soud zkoumající na podkladě podaného odvolání obdobné výhrady obviněného. Nejvyšší soud konstatuje, že obecně pronesená výzva k vydání věcí za užití násilí, jednoznačně prokazuje úmysl obviněného ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku a není podstatné, z jaké pohnutky se obviněný k poškozenému vydal. S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady „in dubio pro reo“ považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
24. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
25. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
26. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v podstatě v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného R. Č. a svědka P. P., které soudy shledaly věrohodnými. Dále ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalkyně MUDr. Mgr. E. Navrátilové. Nalézací soud ve svém rozhodnutí dále konstatoval provedení dalších důkazů, včetně stručného popisu toho, co podstatného z každého z nich vyplývá (str. 5, 6 rozhodnutí nalézacího soudu). Na straně 7 pak nalézací soud zhodnotil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Provedení obhajobou navrhovaných důkazů (výslechem svědka J. S. a policistů) shledal nalézací soud správně nadbytečným. Pokud obviněný v dovolání také namítal, že existuje několik důkazů, ke kterým se soud odvolací ani soud nalézací dostatečně nevyjádřily a neuvedly, jaké závěry z nich vlastně činí (znalecký posudek z oboru zdravotnictví – toxikologie; znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetika), jedná se o nepodstatné důkazy ve věci, a navíc jde o námitky proti důvodům rozhodnutí, které jsou podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
27. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
28. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný extrémní rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
29. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu