ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.400.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 400/2020-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněné B. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 4 To 262/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 T 65/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2019, č. j. 13 T 65/2019-121, byla obviněná B. H. uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, částku 4 012 Kč na náhradu škody.
Uvedeného přečinu se obviněná dopustila v podstatě tím, že dne 5. 12. 2018 od 14:17 do 14:30 v Ostravě-Porubě po otevření bytu poškozenou D. S., poté, co došlo k rozbití zavařovací sklenice nárazem o zem a po předcházející slovní rozepři, bez svolení poškozené vstoupila do bytu a poškozenou fyzicky napadla tak, že ji pravou rukou uchopila pod krkem a levou rukou ji uchopila za vlasy, čímž jí množství vlasů vytrhla, zatlačila ji do chodby bytu, kde její hlavou nevelkou silou opakovaně uhodila do přilehlé zdi, a zastavila se až u vchodu do kuchyně, který se nachází 282 cm od prahu vstupních dveří do bytu, kde se poškozené následně podařilo obviněnou vytlačit ven z bytu na chodbu a přibouchnout za ní dveře, čímž poškozené způsobila zranění spočívající např. ve zhmoždění měkkých pokrývek lebních v temeně týlní krajině hlavy, lehké mozkové poranění bez poruchy vědomí a další zranění, s následnou dobou léčení do 7 dnů.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2019, č. j. 4 To 262/2019-138, bylo odvolání obviněné podané do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřela o důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítla, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejednalo se podle jejího názoru o vstup do bytu bez pozvání, jelikož jí poškozená sama otevřela dveře do domu i od bytu. Poškozená navíc ani ve své svědecké výpovědi netvrdila, že by dovolatelce zakázala vstup nebo jí řekla, aby odešla. Obviněná tak údajně nevěděla, že není zvána. Po krátké vzájemné hádce a rozbití sklenice obviněná z bytu poškozené odešla, rozhodně ji fyzicky nenapadla, zranění si mohla způsobit sama, např. mohla uklouznout a uhodit se. V tomto případě se jedná o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, rozhodnutí je opřené pouze o výpověď poškozené D. S., která je však podle obviněné zcela nevěrohodná, což platí i o svědkyni H. H. Věrohodnost jejich výpovědí značně narušují dovolatelkou navrhované důkazy (tj. úřední záznam z 21. 12. 2018 a výslech policistky A. Š.), které však odvolací soud odmítl provést. Obviněná rovněž namítla, že hádka trvala velmi krátkou dobu, maximálně 3 minuty, nemohlo tak dojít ke spáchání předmětného přečinu, jelikož nebylo prokázáno, že by v bytě setrvala po delší dobu.
V závěru navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal danou věc soudu, jenž napadené rozhodnutí vydal, případně soudu rozhodujícím v prvním stupni, znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněnou zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v přípise adresovaném Nejvyššímu soudu uvedl, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové námitky se týkají aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a již tím se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Navzdory odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je převážná část námitek skutkové povahy. Obviněná většinu své dovolací argumentace založila na nesouhlasu s hodnocením důkazů, konkrétně výpovědi poškozené D. S. a svědkyně H. H., přičemž obě hodnotila jako zcela nevěrohodné. Rovněž vytkla odvolacímu soudu, že neprovedl jí navrhované důkazy (tj. úřední záznam z 21. 12. 2018 a výslech policistky A. Š.) k prokázání nevěrohodnosti výše uvedených svědkyň. Pokud chtěla obviněná prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), je možné konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně se totiž věrohodností výpovědí poškozené i svědkyně H. H. podrobně zabýval (viz strana 5 až 7 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, s poukazem na dosud provedené důkazy a zcela dostatečně zjištěný skutkový stav neshledal důvod doplňovat dokazování dalšími důkazy, jak konstatoval v odstavci 7 odůvodnění svého usnesení. Není povinností soudu provést veškeré navržené důkazy, avšak musí svůj postup zdůvodnit, což se v dané věci stalo. Nejvyšší soud tak uzavírá, že důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit (byť s velkou mírou tolerance) výhradu dovolatelky směřující do subjektivní stránky přečinu. Z toho plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto směru uplatnila relevantně, ačkoli její obhajoba vychází z větší části z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Obviněná stručně řečeno namítala, že nevěděla, že není v bytě u poškozené zvána. Poškozená jí sama otevřela dveře a údajně jí poškozená ani neřekla, aby odešla. K tomu je možné uvést, že – jak vyplývá z výpovědi samotné poškozené – ta neslyšela zvonek od vchodu do domu, slyšela až klepání na dveře od bytu. Dveře bytu jí tak skutečně otevřela, ale to jen proto, že byla přesvědčena, že ji přišla navštívit sousedka z horního patra. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby se to událo tak, jak tvrdí obviněná, a poškozená by dveře otevřela s vědomím, že se tam nachází obviněná, tato skutečnost sama o sobě neznamená souhlas se vstupem do bytu, a především nijak neospravedlňuje následující jednání obviněné, tj. že poškozenou po krátké slovní rozepři uchopila jednou rukou pod krkem a druhou za vlasy a proti její vůli ji zatlačila dovnitř do bytu. Obviněná zcela popřela, že by poškozenou fyzicky napadla, a od počátku trestního řízení si stála za tím, že po slovní výměně názorů od ní z bytu z vlastní vůle odešla. Z provedených důkazů (srov. výsledky lékařské zprávy i svědecká výpověď H. H.) však zcela jasně vyplynulo, že nejen že obviněná poškozenou fyzicky napadla způsobem blíže popsaným ve skutkové větě rozsudku, ale poškozená ji zcela logicky poté, co na ni obviněná fyzicky zaútočila, několikrát důrazně vyzvala, aby opustila její byt. Tato skutečnost vyplývá nejen z výpovědi samotné poškozené, ale potvrdila ji i svědkyně H. H., která slyšela opakované výkřiky poškozené ve smyslu „nechej mě, ty kurvo, a vypadni“ apod. vycházející z jejího bytu. V žádném případě se tak nejedná o pouhé „ tvrzení proti tvrzení“, jak namítala dovolatelka. Argument, že nevěděla, že v bytě není zvána, je proto ve světle výše uvedených skutečností zcela neopodstatněný.
Námitka, která byla rovněž relevantně uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je i výhrada obviněné směřující do objektivní stránky přečinu porušování domovní svobody. Konkrétně dovolatelka namítla, že nemohla spáchat předmětný přečin, jelikož hádka trvala velmi krátkou dobu, maximálně tři minuty, a nedá se tak říci, že by u poškozené v bytě setrvala delší dobu. Dovolací soud připomíná, že v případě přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o trestný čin s tzv. složitou alternativní dispozicí, pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu tedy postačí, pokud je splněna alespoň jedna z vymezených alternativ jednání. Přečin porušování domovní svobody spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Jak je uvedeno v právní větě rozsudku soudu prvního stupně, obviněná neoprávněně vnikla do obydlí jiného a při činu užila násilí. Soudy tak shledaly naplnění objektivní stránky přečinu ve znaku neoprávněného vniknutí, nikoli neoprávněného setrvání, na čemž obviněná nesprávně založila svou dovolací námitku. I další setrvání v bytě přes výzvy poškozené k odchodu však naplňovalo znaky objektivní stránky uvedeného přečinu, i když mohlo trvat jen relativně krátkou dobu.
Souhrn výše uvedených skutečností svědčí nejen pro závěr o naplnění objektivních znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale i znaků charakterizujících její subjektivní stránku, u níž se vyžaduje úmysl. V daném případě obviněná jednala v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož vědomým a chtěným způsobem si vstup do bytu poškozené fyzickým násilím vynutila a do bytu jí vnikla, ačkoli věděla, že není zvána ani vítána, a tedy že vstupuje v rozporu s vůlí poškozené, které záměrně narušila domovní svobodu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná uplatnila v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže však dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti vůbec neodpovídá jeho zákonnému vymezení a zčásti je zjevně neopodstatněné, plyne z logiky věci, že stejný závěr (tj. závěr o zjevné neopodstatněnosti) platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné B. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu