ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.407.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 407/2020-1404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 5. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. B. , nar. XY, trvale bytem XY, okr. Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 6 To 287/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 96/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 9 T 96/2018, byl obviněný V. B. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, a to zákazu podnikání v oblasti poradenství s konzultační činnosti, zpracování odborných studií a posudků na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené E. Z. škodu ve výši 500 000 Kč.
2. Obviněný se uvedeného zločinu podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době do 20. 1. 2014 v Bystřici pod Hostýnem, v místní části Rychlov, okres Kroměříž, přesvědčil E. Z., aby mu na jeho bankovní účet dne 20. 1. 2014 zaslala částku ve výši 500 000 Kč, a to pod nepravdivou záminkou, že její peníze bude investovat a dále je zhodnotí, což následně stvrdil i v písemné smlouvě o poskytnutí finančních prostředků za účelem zhodnocení, kterou s poškozenou E. Z. uzavřel dne 1. 2. 2014, v níž se zavázal, že s těmito prostředky bude nakládat tak, aby dosáhl optimálního finančního zhodnocení, a že je po uplynutí dvou let vrátí, ačkoliv věděl, že je k uvedenému účelu nepoužije, ale že je užije pro vlastní potřebu a na úhradu předchozích závazků, přičemž byl nejméně srozuměn s tím, že je ve sjednané době nebude schopen vrátit, neboť věděl, že jeho předchozí finanční operace, které prováděl zejména společně se slovenským občanem M. Ž. a s Ch., byly vysoce ztrátové, a že v nich přišel o prostředky své i dalších osob, které nebyl schopen ve sjednané době vrátit, čímž způsobil E. Z. škodu ve výši 500 000 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 6 To 287/2019, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu zrušil pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti, přičemž ve zbylé části zůstal rozsudek nedotčen. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak krajský soud v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v oboru činnosti poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků v oblasti finančních záležitostí v trvání 3 let. Tímto rozhodnutím krajský soud, původně široké vymezení trestu zákazu činnosti uloženého okresním soudem, omezil pouze na činnost v oblasti finančních záležitostí, s níž trestná činnost souvisela.
II.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na úvod obecně uvedl, že podle tohoto důvodu lze dovolání podat, když rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesprávným právním posouzením věci je podle obviněného omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů, že se přitom jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, avšak nesprávně ho vyložil. Obviněný konstatoval, že krajský soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, podle něhož nebyly finanční prostředky poškozené použity k investování, ale byly obviněným použity pro vlastní potřebu. Zdůraznil, že tento závěr opakovaně popřel a skutečnost, že byly finance poškozené použity k investování, doložil emailovou komunikací s M. Ž., jakož i komunikací se slovenskou policií a připraveným zněním trestního oznámení proti M. Ž. Těmito důkazy se podle obviněného soudy nezabývaly a omezily se na konstatování, že výpověď svědka M. Ž. byla vyvrácena výpovědí svědka P. D. Obviněný se hájí tím, že nemůže jít k jeho tíži, jakým způsobem svědek M. Ž. naložil s penězi, které mu řádně předal k investování v souladu se smlouvou. Soudy podle obviněného nevzaly v potaz důkazy svědčící v jeho prospěch, když uzavřely, že k předání peněz nedošlo.
5. Obviněný dále uvedl, že mezi ním a poškozenou byl založen občanskoprávní vztah, na jehož základě měly být peníze vráceny do 1. 2. 2016. V důsledku neúspěšné investice nebyly vráceny v dohodnutém termínu, až na částku 20 000 Kč, která byla poškozené vyplacena dne 17. 8. 2015, tedy před datem splatnosti investované částky. Obviněný dodal, že ještě před datem splatnosti učinil řadu kroků směřujících k záchraně investice poškozené. V této době uznává vůči poškozené svůj závazek také M. Ž., když dne 15. 10. 2015 písemně uznal závazek vůči ní.
6. Obviněný dále uvedl, že od počátku namítal nesprávnou výši škody, když poukazoval na příjmový pokladní doklad ze dne 17. 8. 2015 znějící na částku 20 000 Kč, která byla poškozené vyplacena. Pohledávka poškozené, že tedy činila 480 000 Kč, když částka 20 000 Kč směřovala k úhradě dluhu vzniklého dne 1. 2. 2014 a nesměřovala k úhradě předchozího dluhu jeho syna vůči poškozené, jak uzavřely soudy. Z údajů uvedených na příjmovém pokladním dokladu ze dne 17. 8. 2015 podle obviněného nevyplývá žádný vztah k jeho synovi, ani jaký dluh by měl platit za svého syna, který ani nebyl k této otázce vyslechnut jako svědek u soudu. Soudy podle obviněného také zcela pominuly skutečnost, že poškozenou investovaná částka ve výši 500 000 Kč byla poškozené postupně splácena ze strany M. Ž., a proto výše škody nemůže odpovídat skutečnosti. Celkem bylo M. Ž. poškozené vyplaceno 277 200 Kč. Soudy na tyto platby podle obviněného nebraly žádný zřetel a v odůvodnění rozhodnutí uváděly, že nedošlo k uzavření platné dohody o postoupení pohledávky z obviněného na M. Ž., protože poškozená s tímto postupem nevyslovila souhlas. Podle obviněného však nešlo o postoupení pohledávky, ale převzetí dluhu podle §1888 občanského zákoníku. Poškozená sama předala M. Ž. číslo svého účtu, doklad podepsala, čímž podle obviněného dala najevo souhlas s tím, aby dluh hradil M. Ž. Pro platnost převzetí dluhu je nutný souhlas věřitele a poškozená podle obviněného souhlas dostatečně vyjádřila. Zaslané platby přijímala, nevracela zpět. Teprve následně uváděla, že s převzetím dluhu nesouhlasila. Nicméně ve stejné době pokračovala v emailové komunikaci s M. Ž. a dožadovala se dalších splátek. I pokud by soud nepřihlédl k souhlasu udělenému poškozenou, aplikoval by se postup podle §1889 občanského zákoníku, kdy nadále trvá povinnost přejímatele dluhu vůči původnímu dlužníku, a tedy se podle obviněného nemůže jednat ze strany M. Ž. o plnění bez právního důvodu. Při hodnocení otázky výše škody, měly tedy soudy přihlédnout ke všem částkám, které byly za něj poškozené uhrazeny. Jde-li o samotnou podstatu trestného činu podvodu, obviněný od počátku uváděl, že nebyl na jeho straně podvodný úmysl a nebyly tak naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky, vztahující se k rozhodným skutkovým okolnostem jeho jednání, jsou založeny převážně na opakování jeho obhajoby o tom, že s poškozenou uzavřel standardní občanskoprávní vztah na bázi investiční nabídky, kterou tato akceptovala a na tomto podkladě mu na jeho bankovní účet poukázala dohodnutou finanční částku, se kterou v jejím přepočtu na měnu státu, ve kterém působil jeho obchodní partner (slovenský občan M. Ž.) tento dále nakládal v zájmu jejího zhodnocení tak, jak jí bylo přislíbeno. Pokud soudy obhajobě obviněného nepřisvědčily, pak jim vytýká, že vycházely ze skutkového stavu věci, který podle jeho názoru nebyl provedenými důkazy prokázán. Obviněný tak napadl postup soudů při hodnocení výsledků provedeného dokazování, ale přehlédl, že přezkumný postup dovolacího soudu zásadně může vycházet ze skutkových zjištění soudů a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů ze strany soudů, se tak nemohou stát předmětem přezkoumání v řízení o dovolání.
9. Dovolací argumentaci obviněného tedy podle státní zástupkyně nelze interpretovat jinak než tak, že dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítá žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho právní kvalifikací, jak byla přisouzena na úrovni soudu prvého stupně a aprobována ve smyslu přezkumného závěru soudu odvolacího. Pohybuje se tak zjevně mimo meze tohoto dovolacího důvodu, aniž by svoje námitky učinil způsobilým předmětem přezkumného postupu před dovolacím soudem. Ze způsobu odůvodnění jeho dovolání dále nelze ani dovodit, že by argumentoval v duchu léty ustálené judikatury, zakládající důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení, ale že svoji dovolací argumentaci založil na zpochybnění správnosti soudy provedeného způsobu vyhodnocení opatřeného důkazního stavu věci, aniž by zdůvodnil neexistující (resp. extrémně rozporný) vztah mezi hodnotícími úvahami soudů a skutkovými zjištěními, ze kterých vycházely při dovození právního závěru o jeho vině.
10. Státní zástupkyně dále uvedla, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmý takový způsob hodnocení provedených důkazů, který vychází z vypovídací hodnoty provedených důkazů, která z nich skutečně vyplývá. Okresní soud v rámci svého hodnotícího postupu také logicky a srozumitelně vysvětlil, jaké závěry z jednotlivých důkazů vyplývají, a to právě v kontextu s obviněným uplatněnou obhajobou. S těmito hodnotícími úvahami a na ně navazujícími skutkovými a v konečném důsledku i právními závěry se pak ve svých přezkumných závěrech plně ztotožnil soud odvolací, který ani na podkladě dílčího doplnění stávajícího důkazního stavu věci neshledal důvodu k pochybnostem o těch skutkových okolnostech jednání obviněného, která se stala rozhodnými pro posouzení jeho viny i rozsahu jeho platební povinnosti v adhezním výroku.
11. Nad rámec podaného vyjádření státní zástupkyně uvedla, že lze zcela odmítnout argument obviněného, že jeho záměr investovat peníze poškozené a vrátit jí je v souladu s jeho příslibem v dohodnutém termínu a ve stavu jejich zhodnocení, byl vážně myšlený a odpovídal jeho reálným možnostem, plynoucím z obchodního napojení na slovenského finančního podnikatele M. Ž. Jeho obhajobě soudy uvěřit nemohly za stavu, že částku 500 000 Kč, poukázanou za takto deklarovaným účelem na jeho bankovní účet ze strany poškozené nepřevedl do dispozice M. Ž. Přestože jmenovaný svědek takovou skutečnost na podporu obhajoby naopak potvrdil, soudy neměly důvod z jeho výpovědi vycházet, neboť se zcela rozcházela se zjištěními, která se vztahovala k dovolatelem uváděnému způsobu, jakým k tomuto platebnímu styku mělo dojít. A to jak při vyloučení jeho bezhotovostní povahy, tak i s eliminací platby v hotovosti v cizí měně, kterou však dovolatel v takové výši v zázemí svého bydliště reálně nedisponoval. Její úhradu pak dokládal písemným potvrzením, které při jeho enormní důležitosti paradoxně nepředložil v rámci domovní prohlídky, aby je až s delším časovým odstupem od provedení tohoto úkonu nabídl k důkazu. Svědecká výpověď M. Ž. je navíc v rozporu s výpovědí svědka P. D., který kategoricky popřel, že by předmětnou finanční částku v eurech měl převzít k investicím na forexovém trhu a současně poukázal na to, že předmětem jeho pracovní činnosti v Ž. společnosti byla zcela odlišná pracovní agenda. Soudy dále nemohly přehlédnout zjištění, že v době, kdy mělo dojít k údajnému předání financí poškozené tvrzenému slovenskému investorovi, dovolatel oslovil soukromou detektivní kancelář za účelem prověření otázky vymožitelnosti své předcházející splatné pohledávky za nekontaktním M. Ž. Soudy podle státní zástupkyně nepochybily, pokud v uvedeném směru zejména na tomto důkazním podkladě uzavřely, že obhajoba obviněného zůstala v poloze jeho nepodloženého tvrzení s tím, že finanční prostředky poškozené M. Ž. nepředal. Neměl tak v záměru ani učinit po zkušenostech s tímto obchodním partnerem z předcházejícího období, kdy se jeho reálná naděje na uspokojení pohledávek jeho dosavadních věřitelů (srov. svědci vyjmenovaní pod body 4., 14. – 18) z tohoto finančního zdroje rovnala nule. Naopak o tom, že finanční prostředky poškozené při vědomí takového stavu z části použil k pokrytí svého závazku vůči věřiteli M. V., jakož i k dalším úhradám běžných provozních nákladů, vypovídá stav a vývoj pohybů na jeho bankovním účtu v době před inkasem částky od poškozené a po něm.
12. Veškeré finanční částky, které byly poškozené poskytnuty, ať již samotným dovolatelem ještě před datem splatnosti jeho závazku (částka 20 000 Kč ze dne 17. 8. 2015), či vyplaceny ze strany M. Ž. v celkovém rozsahu pohybujícím se okolo částky 300 000 Kč, nebylo možno zohlednit v rámci výroku o vině ani při adhezním způsobu rozhodování. Ohledně výroku o vině státní zástupkyně zdůraznila, že k dokonání podvodného jednání obviněného došlo okamžikem poukázání peněz poškozené ve výši 500 000 Kč na jeho bankovní účet pod příslibem jejich zhodnocení ve dvouleté lhůtě jejich návratnosti. Došlo-li následně k poukazovanému plnění ve výši 20 000 Kč ještě před uplynutím této lhůty, pak se zcela evidentně nejednalo o plnění na podkladě předmětné smlouvy s poškozenou. Nešlo totiž o platbu ojedinělou, ale o jedno z plnění, plynoucí ze synova (O. B.) předcházejícího závazku vůči ní z podobně nezdařených investic, uskutečněných prostřednictvím M. Ž. Výše platební povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody nemohla být ovlivněna ani platbami ze strany M. Ž. Není totiž pochyb o tom, že se jednalo o souhrn plnění bez právního důvodu za stavu, že platební povinnost obviněného nemohla platně přejít na M. Ž. v důsledku změny v osobě dlužníka na podkladě převzetí dovolatelova dluhu, ke kterému je podle §1888 obč. zákoníku nezbytný souhlas poškozené věřitelky. Takový souhlas však z její strany dán nebyl, a pokud finanční prostředky od M. Ž. přijímala, tak je zřejmé, že tak postupovala z titulu své starší pohledávky. Ta se opět vztahovala ke dřívější investiční akci, zprostředkované nikoliv obviněným, ale jeho synem O. B. a měla tak za podmínek §1933 odst. 1 věta druhá obč. zákoníku postavení pohledávky nejdříve splatné. Uznání dluhu M. Ž. co do důvodu a výše vůči poškozené v celkové částce 33 000 EUR se splatností do 28. 10. 2016, pak nikterak nezakládá takovou změnu dovolatelova závazkového vztahu k ní, že by na jeho místě povinné osoby z titulu přisouzené smlouvy o poskytnutí finančních prostředků ze dne 1. 2. 2014 mohl figurovat M. Ž. Takový právní úkon se opět zjevně vztahuje k téže dřívější nezdařené investiční akci, jak již bylo shora uvedeno.
13. Takto zrekapitulovaná podstata jednání obviněného v podrobnostech plynoucích z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, pak podle státní zástupkyně nenechává na pochybách o tom, že se dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným v předepsané formě zavinění, kdy jednal minimálně v úmyslu nepřímém, jak zcela správně upřesnil soud odvolací ve spojení se závěrem, že způsobený škodlivý následek na majetku poškozené je pokryt toliko jeho srozuměním. Přisouzený výrok o jeho vině tedy netrpí dovoláním namítanou vadou nedostatku jeho podvodného přístupu k osobě poškozené od samého počátku jím deklarované „investiční nabídky“ na zhodnocení částky 500 000 Kč, kterou od ní pod takovou legendou také vylákal, o kterou se obohatil a způsobil jí tak v tomto rozsahu škodu, dosahující kvalifikačního momentu ve smyslu §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
14. Navazující výrok o náhradě škody, kterým byl obviněný uznán povinným tuto částku v plné výši poškozené uhradit, rozhodně není podle státní zástupkyně poznamenán vadnou aplikaci související občanskoprávní úpravy o změně účastníků závazkového vztahu za stavu, že přímá návaznost poukazovaných občanskoprávních úkonů na odpovědnostní vztah plynoucí z výroku o vině, v posuzovaném případě dána není. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného V. B. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně také navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila také svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
15. Obviněný repliku k vyjádření státní zástupkyně do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání neuplatnil.
III.
16. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
20. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Z obsahu dovolání je ale zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a považuje hodnocení důkazů soudy za chybné. V dovolání výslovně uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudů o nepředání peněz k investování. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
22. Nejvyšší soud proto zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
23. Nejvyšší soud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný v dovolání výslovně nenamítl. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v provedených důkazech. Protože by bylo zcela nadbytečné opakovat podrobnou a správnou argumentaci soudů uvedenou v odůvodnění jejich rozhodnutí, kterou v podstatných bodech shrnula také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, Nejvyšší soud obviněného ohledně jeho skutkových námitek na tato odůvodnění odkazuje.
24. Skutkové povahy jsou i další námitky obviněného ohledně výše způsobené škody. Předně nelze souhlasit s námitkou spočívající v podstatě v tom, že nesprávně zjištění výše škody, s ohledem na namítané platby poškozené, má zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozené již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda obviněný později poškozené vylákané peníze (nebo jejich část) vrátil. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). To ostatně, ke shodné námitce obviněného uplatněné již v odvolání, uvedl jasně také krajský soud na str. 8 odůvodnění rozsudku.
25. Ani další námitky obviněného ohledně výše škody nejsou hmotněprávní povahy, byť v jejich rámci argumentuje výkladem ustanovení §1888 a §1889 občanského zákoníku s tím, že došlo k převzetí dluhu. Obviněný je totiž zakládá na jiném hodnocení důkazů a nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů, že žádné z předchozích plnění poškozené, se nevztahovalo k předmětné škodě, ale k „časově starším závazkům, které plnil zjevně i ze smlouvy mezi poškozenou se svým synem“ O. B. a jeho platba a platby a M. Ž. poškozené se tak netýkaly škody způsobené předmětným trestným činem, když v době jejich plnění nebyla předmětná částka podle smlouvy ani splatná. Tento skutkový závěr soudů vyplývá z provedených důkazů a poškozená existenci těchto předchozích závazků také potvrdila u hlavního líčení dne 23. 8. 2018 (č. l. 1210/sv. č. 1 tr. spisu). Ani obviněný nezpochybňuje, že on, resp. jeho syn, měl vůči poškozené již z minulosti jiné nesplacené závazky vyplývající z jejich podnikání ve finanční oblasti. V hlavním líčení dne 23. 8. 2018 (č. l. 1208/sv. č. 1 tr. spisu) uvedl, že je možné, že dne 26. 7. 2012 dostal na účet od poškozené částku 600 000 Kč na základě smlouvy o investování a připustil, že „možná to bylo na syna“ a tyto prostředky nakonec skončily u M. Ž. k dalšímu investování, resp. provádění dalších forexových operací. Lze přisvědčit také argumentaci soudů, že pokud smlouvu o poskytnutí finančních prostředků za účelem jejich zhodnocení uzavřel obviněný s poškozenou dne 1. 2. 2014 s tím, že tyto prostředky jí budou vráceny po dvou letech, tedy dne 1. 2. 2016, částka 20 000 Kč zaplacená poškozené dne 17. 8. 2015, a o které nyní obviněný tvrdí, že byla splátkou právě pohledávky poškozené ve výši 500 000 Kč, jí byla vyplacena ještě před datem její splatnosti. Pokud se tak stalo v situaci, kdy měl obviněný řadu jiných předchozích nesplacených závazků a k plnění dosud nesplatného závazku nebyl žádný důvod, považuje Nejvyšší soud za zcela logický závěru soudů, že žádné z předchozích plnění obžalovaného poškozené se nevztahovalo k předmětné škodě, ale k předchozím starším závazkům a platby se tak netýkají škody způsobené trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným v této trestní věci. Nelze také přehlédnout, že v souvislosti s částkou 500 000 Kč, kterou poškozená zaslala obviněnému na jeho bankovní účet dne 20. 1. 2014, měl podle tvrzení obviněného obdržet svědek M. Ž. k investování od obviněného tomu odpovídající částku 18 500 EUR, ale tzv. uznání dluhu M. Ž. vůči poškozené ze dne 13. 10. 2015 se týká částky 33 000 EUR. Odvolací soud důvodně uvedl, že „doložená výše svědkem poskytnutého plnění dosud ani nedosáhla částky, která by mohla zasahovat do části předmětné škody a že by tedy nějaká část jeho plnění měla být zohledněna vůči škodě způsobené předmětným trestným činem“. S ohledem na skutkový závěr soudů, že žádné z předchozích plnění poškozené se nevztahovalo k předmětné škodě, ale k časově starším závazkům, pak v souvislosti s polemikou obviněného o povaze tzv. uznání dluhu M. Ž. a výši způsobené škody, proto také státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání správně uvedla, že v posuzovaném případě není dána přímá návaznost aplikace související občanskoprávní úpravy o změně účastníků závazkového vztahu na odpovědnostní vztah plynoucí z výroku o vině.
26. Namítá-li obviněný k výše uvedené platbě 20 000 Kč, že z údajů uvedených na příjmovém pokladním dokladu ze dne 17. 8. 2015 (pozn. viz č. l. 11/sv. č. 6, resp. č. l. 50/sv. č. 1 tr. spisu) nevyplývá žádný vztah k jeho synovi, ani jaký jeho dluh by měl za svého syna platit, tak z tohoto dokladu také nevyplývá, že se jedná o jím nyní tvrzenou splátku 20 000 Kč na předmětnou pohledávku poškozené ve výši 500 000 Kč, navíc ještě nesplatnou. Účel této platby byl navíc výslovně určen jako „vrácení zálohy“, nikoliv tedy jako splátka předmětné investice poškozené. Nelze také přehlédnout, že příjmový pokladní doklad je ze dne 17. 8. 2015, ale poškozená podala trestní oznámení na obviněného i jeho syna O. B. až dne 26. 10. 2016. Tomu předcházela ještě její stížnost ze dne 31. 1. 2016 na jednání obviněného u společnosti Fincentrum, a. s., z které vyplývají i další předchozí případy, kdy mu poskytla k zainvestování peněžní prostředky v řádu statisíců korun. To potvrdila i ve své výpovědi u hlavního líčení dne 23. 8. 2018 (č. l. 1210/sv. č. 1 tr. spisu). Vzhledem k předchozím pohledávkám poškozené a časové souvislosti není důvod pochybovat o pravdivosti jejího tvrzení, že i uvedenou platbu 20 000 Kč přijala od obviněného právě jako splátku předchozích svých pohledávek a nikoliv v souvislosti s částkou 500 000 Kč, která je předmětem této trestní věci a která podle smlouvy měla být vrácena poškozené na její bankovní účet po dvou letech, tedy až dne 1. 2. 2016.
27. Zcela nevěrohodně tak vyznívá tvrzení obviněného, že v důsledku neúspěšné investice nebyly peníze vráceny poškozené v dohodnutém termínu, až na částku 20 000 Kč, která byla poškozené vyplacena dne 17. 8. 2015, tedy před datem splatnosti předmětné částky. Totéž platí i ohledně uznání závazku (dluhu) M. Ž. v té době, který dne 13. 10. 2015 písemně uznal svůj závazek vůči poškozené, na základě čehož jí zaplatil celkem 277 200 Kč a z toho 72 000 Kč ještě před podáním trestního oznámení (pozn. usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 11. 10. 2017). Již okresní soud na str. 5 rozsudku uvedl, že poškozená sice převzala dne 23. 1. 2016 od M. Ž. uznání dluhu ze dne 13. 10. 2015, ale z její e-mailové komunikace s ním vyplývá, že popřela, že by souhlasila s převzetím dluhu obviněného M. Ž. Zejména je ale dovolací argumentace obviněného, že v důsledku neúspěšné investice nebyly peníze vráceny poškozené v dohodnutém termínu a ještě před datem splatnosti učinil řadu kroků směřujících k záchraně investice, v přímém rozporu se skutkovým závěrem soudů, že investování předmětné částky za účelem jejího zhodnocení bylo jen nepravdivou záminkou sloužící k přesvědčení poškozené, aby mu tuto částku peněz zaslala na účet, ačkoliv věděl, že je k uvedenému účelu nepoužije, ale užije ji pro vlastní potřebu a na úhradu předchozích závazků a podle skutkového závěru soudů žádné z předchozích plnění poškozené se nevztahovalo k předmětné škodě, ale k předchozím starším závazkům. Platby se tak netýkají škody způsobené trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným v této trestní věci. Obviněný tak v podstatě, ve shodě s jeho obhajobou, stejně jako v odvolání i svoji dovolací argumentaci zakládá na svém vlastním hodnocení důkazů a z toho vycházející jeho vlastní skutkové verze, že předmětnou částku zaslanou mu poškozenou svědkovi M. Ž. předal a splácena byla následně právě tato částka. Tato jeho obhajoba ale byla soudy již v předchozím řízení vyvrácena. Již okresní soud přitom v odůvodnění rozsudku uvedl řadu důkazů, na nichž založil tento svůj skutkový závěr.
28. Byť tedy obviněný v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně uvedl, že nesprávné právní posouzení věci spočívá v mylné aplikaci právních předpisů na soudem zjištěný skutkový stav, což dále v dovolání konkretizoval tak, že nešlo o postoupení pohledávky, ale převzetí dluhu podle §1888 občanského zákoníku, nelze tuto jeho námitku považovat za hmotněprávní, protože nemá vztah k jednání obviněného, jímž byl v této trestní věci uznán vinným. Otázka, zda se v případě uznání dluhu M. Ž. dne 13. 10. 2015, a následným jednáním s poškozenou dne 23. 1. 2016, jednalo fakticky o postoupení pohledávky nebo o převzetí dluhu je totiž bez významu s ohledem na důkazní situaci a při skutkovém závěru soudů, že obviněný danou částku nepoužil k sjednanému účelu, tedy si ji ponechal pro svoji potřebu a žádné z předchozích plnění poškozené se nevztahovalo k předmětné škodě, ale k předchozím starším závazkům. Jedná se pouze o další obhajovací verzi uplatněnou obviněným v dovolání, která nemá oporu v provedených důkazech a je s některými z nich dokonce v přímém rozporu. Jde zejména o listinu („Uznanie dlhu“) ze dne 13. 10. 2015, jímž M. Ž. uznává svůj dluh 33 000 EUR vůči poškozené a výpověď tohoto svědka, ve které potvrzoval soudy vyvrácenou obhajobu obviněného, že mu tento předal k investování peněžní prostředky poskytnuté poškozenou, přičemž by se ale mělo jednat nikoliv o 33 000 EUR, jak je uvedeno v uznání dluhu, ale o obviněným tvrzené předání 18 500 EUR. Obecně hmotněprávní námitka obviněného ohledně nesprávné aplikace ustanovení občanského zákoníku (tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) tak vychází z jiného hodnocení důkazů a skutkového stavu, než byl soudy ve věci zjištěn a bylo by zcela nadbytečné zabývat se námitkou, zda se jednalo o postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu. Výstižně to uvedla státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, že výrok o náhradě škody není poznamenán vadnou aplikaci související občanskoprávní úpravy o změně účastníků závazkového vztahu za stavu, že přímá návaznost poukazovaných občanskoprávních úkonů na odpovědnostní vztah plynoucí z výroku o vině, v posuzovaném případě není dána.
29. Na jiném skutkovém základě, než ke kterému shodně dospěly ve věci oba soudy nižších stupňů, je pak založena i obecná námitka obviněného v závěru dovolání, že neměl podvodný úmysl a nebyly tak naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný totiž i tuto námitku založil na svém nesouhlasu se závěrem soudů o nepředání peněz k investování. Tento skutkový závěr soudů má ale podle Nejvyššího soudu spolehlivou oporu v provedených důkazech.
30. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, nebo aby řešil námitky obviněného, které neodpovídají, resp. jsou v rozporu s důkazní situací a skutkovými závěry soudů. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
31. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
32. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu