ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.409.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 409/2020-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného A. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 5 To 377/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 71/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 7. 2019, č. j. 2 T 71/2019-106, byl obviněný A. Š. shledán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku 100 denních sazeb ve výši 250 Kč, tedy v celkové výměře 25 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného P. S. na náhradu škody.
Uvedeného přečinu se obviněný dopustil tím, že dne 6. 3. 2019 v době od 9:00 hod. do 9:10 hod. v křižovatce ulic XY a XY, Praha 5, bezprostředně po dopravní nehodě, ke které na místě došlo mezi vozidlem zn. VW Caddy, které řídil obviněný a vozidlem zn. Land Rover Discovery, které řídila L. S., vystoupil ze svého vozidla a přistoupil zepředu k levé straně již stojícího vozidla zn. Land Rover Discovery, a do tohoto vozidla opakovaně udeřil rukou, několik ran vedl na levou stranu přední kapoty a následně rukou sevřenou v pěst udeřil do levé části čelního skla, čímž způsobil pavučinovou prasklinu v oblasti čelního skla o šířce 90 cm a výšce 80 cm, a tímto jednáním způsobil poškozenému, majiteli vozidla P. S., škodu ve výši 30 000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozený odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2019, č. j. 5 To 377/2019-138, podle §256 tr. ř. zamítl
Usnesení Městského soudu v Praze napadl v celém rozsahu obviněný dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřoval v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tento nesoulad je patrný z bodů 18. až 22. usnesení odvolacího soudu, v nichž je skutkový děj popsán nejen v rozporu s provedenými důkazy, ale také v rozporu s popisem skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud sice uvedl, že vozy obviněného a svědkyně L. S. po naskočení zeleného světelného signálu vyjely souběžně a obviněný měl snahu vklínit se do jízdního pruhu před vozidlo svědkyně, z videozáznamu však vyplynulo, že vozidlo obviněného projelo křižovatkou, neměnilo směr a zastavilo, teprve následně vjelo do křižovatky vozidlo svědkyně, které měnilo směr, projíždělo napříč jízdními pruhy a následně nabouralo do celou dobu stojícího vozidla obviněného. Gestikulaci, kterou se snažil přimět svědkyni, aby dále nepoškozovala najížděním jeho vozidlo, pak odvolací soud hodnotil jako arogantní snahu domoci se přednosti. Odvolací soud dokonce posoudil následné jednání svědkyně, kdy dále najížděla do boku vozidla obviněného a poškozovala jej, jako legitimní snahu znemožnit mu, aby si vynutil přednost na její úkor, přičemž neodhadla prostorové možnosti, obviněný pak měl svědkyni jízdu, patrně nacouváním do křižovatky mezi projíždějící vozidla, umožnit. Soud druhého stupně taktéž v rozporu s provedenými důkazy psychologicky hodnotil jeho jednání, které mělo odpovídat průběhu takových dopravních situací. Svědkyně Z. B. vypověděla, že jednání obviněného bylo zlostné, ačkoli opakovaně poukazoval na to, že tato svědkyně nemohla s ohledem na postavení svého vozidla na místo činu vidět. Tato svědkyně ostatně také uvedla, že průběh střetu neviděla.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby zrušil i přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo aby Nejvyšší soud při zrušení obou napadených rozhodnutí o věci sám rozhodl rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že obviněný zpochybnil správnost hodnocení důkazů, správnost a úplnost jejich skutkových závěrů a prosazoval vlastní skutková tvrzení. Taková argumentace však zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Přihlédnout k ní by bylo možné pouze v případě existence extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí či existence opomenutých důkazů, avšak žádnou takovou vadu v této věci shledat nelze. Učiněná skutková zjištění mají jednoznačnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a lze je z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědkyň, videozáznamu a částečného doznání samotného obviněného spolehlivě dovodit. Nebylo možné též pominout, že výhrady obviněného v zásadě ani nemířily do samotného skutku, kterým měl naplnit znaky přečinu poškození cizí věci, nýbrž se týkaly okolností předcházejících tomuto jednání, jejichž význam pro posouzení trestní odpovědnosti byl pouze nepřímý. Jedinou výhradou, kterou měl státní zástupce vůči napadenému rozhodnutí, bylo, že jednání obviněného mohlo být posouzeno taktéž jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, což však již shledal s ohledem na procesní situaci bezpředmětným. Jinak jsou podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů bezvadná a nadto opírající se o precizní a vyčerpávající argumentaci.
Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný napadl výlučně správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
V daném případě však taková situace vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastala. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soudu prvního stupně odpovídajícím způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Soud druhého stupně následně tuto argumentaci rozvedl do větších podrobností a celkově ji zpřesnil.
Na základě provedeného a dostatečného dokazování a po hodnocení důkazů byl tak dovozen průběh skutkového děje, jenž vyplývá ze zmíněného procesního postupu. Na uvedeném ničeho nemění, že obviněný v průběhu řízení podal svoji verzi skutkového děje, v níž trestné jednání popřel (ve zkratce se mělo jednat o to, že svědkyně L. S. narazila do jeho stojícího vozidla a následně pak hodlala z místa nehody odjet, v čemž se jí snažil zabránit a došlo v obranném pohybu ke kontaktu jeho ruky s vozidlem svědkyně), neboť s jeho tvrzeními se soudy obou stupňů neztotožnily.
Pouze obiter dictum a ve stručnosti Nejvyšší soud k učiněným skutkovým zjištěním doplňuje, že soudy vycházely především z výpovědi svědkyně L. S., jejíž popis celé události byl konzistentní a shodoval se s dalšími provedenými důkazy, zejména se zajištěným kamerovým záznamem a s výpovědí svědkyně Z. B. Naopak argumentace obviněného, opakující se do jisté míry i v dovolání, byla shledána účelovou a modifikující reálný průběh děje. Bylo tedy zjištěno, že obviněný vjel do křižovatky ve stejném okamžiku jako svědkyně L. S., přičemž se nacházel v levém jízdním pruhu a svědkyně v pruhu pravém. Za křižovatkou obviněný zjevně hodlal přejet do pruhu pravého (neboť došlo k vybočení jeho vozidla tímto směrem), s cílem vklínit se před vozidlo L. S. Jednalo se tak o v silničním provozu poměrně běžnou situaci, v níž nicméně obviněný jako řidič takto přejíždějící z pruhu do jiného pruhu měl povinnost dát přednost řidičům, kteří se v tomto pruhu již nacházeli (srov. §12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů). Pokud se svědkyně (která nepřejížděla napříč jízdními pruhy, ale pouze s ohledem na vozidla stojící za křižovatkou v jejím, pravém jízdním pruhu a s ohledem na tvar křižovatky si do něj najela ze strany), rozhodla nevpustit jej před sebe (přestože se tak třeba i často v podobných situacích děje), měl povinnost to respektovat. Proto také odvolací soud dovodil, že obviněný pro přejetí do vedlejšího pruhu mohl se svým vozidlem zacouvat, neboť se za jeho vozidlem nenacházelo žádné další vozidlo (nikoliv tedy že měl nacouvat do křižovatky mezi projíždějící vozidla, jak uvedl obviněný v dovolání), případně spíš mohl vyčkat, až ho do pravého pruhu pustí nějaké jiné vozidlo. Je namístě doplnit, že ze zajištěného videozáznamu byla poloha obou vozidel i jejich předchozí jízda do křižovatky bez problémů seznatelná a právě prostřednictvím tohoto videozáznamu bylo možné provést kontrolu jejich pohybu a polohy (z čehož ostatně také vyplynulo, že obviněný polohu a pohyb vozidel na rozdíl od svědkyně L. S. popisoval nepravdivě).
Jestliže pak svědkyně L. S. v reakci na další popojetí obviněného (do pruhu, kde stála) reagovala taktéž popojetím, neodhadla vzdálenost od vozidla obviněného a jejich vozidla se dostala do kontaktu, došlo tak sice k dopravní nehodě, nicméně zcela marginální (která navíc patrně nebyla způsobena pouze jednáním svědkyně L. S., ale taktéž jednáním obviněného), na kterou obviněný neadekvátně a zbytečně reagoval poškozením vozidla Land Rover cílenými opakovanými údery rukou a pěstí. Tato reakce obviněného pak sice nebyla zaznamenána na kamerovém záznamu (kamera snímala vozidla a celou situaci zezadu), ale popsala ji kromě svědkyně L. S. taktéž svědkyně Z. B. Pokud ve vztahu k ní obviněný namítl, že dané místo nemohla vidět, je třeba zmínit, že nehodu skutečně podle svého vyjádření nezpozorovala, nicméně přestože se nacházela z druhé (pravé) strany vozidla svědkyně L. S., mohla bez obtíží pozorovat osobu stojící u vozidla Land Rover, které se nacházelo v její bezprostřední blízkosti, a její jednání, které popsala jako agresivní, obsahující křik a údery, z čehož byla v šoku (jinak řečeno jednání zlostné).
Nejvyšší soud doplňuje, že předložené námitky se navíc z větší části netýkají samotné podstaty jednání obviněného, kterým naplnil znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. ř., ale předcházejících momentů, jejichž význam je spíše v širších souvislostech [srov. zejména §89 odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Navíc, jak správně uvedl soud druhého stupně, i kdyby nehodu zavinila pouze svědkyně L. S. (čemuž tak ale podle jeho názoru nebylo), nebylo by možné jednání obviněného jakkoli akceptovat.
Pokud pak měl obviněný za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně nekorespondují se zjištěními soudu stupně druhého, nelze s tímto souhlasit. Městský soud v Praze skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně nijak nepozměňoval, pouze se jimi v některých případech zabýval do větších detailů ve smyslu jejich upřesnění či rozvedení (což přispělo k celkové kvalitě jeho rozhodnutí), nepochybně z nich však plně vycházel.
V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, a to zejména co se týče samotného jednání obviněného, pro které byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, odkazuje Nejvyšší soud zejména na body 18. až 25. odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze a body 16. až 20. odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel