ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.460.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 460/2020-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 3 To 476/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 160/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, č. j. 3 T 160/2019-309, byl obviněný M. P. shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (body 1. a 2. výroku o vině) a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (bod 3.) a byl za to odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR na náhradu škody.
Uvedených zločinů se obviněný dopustil tím, že
1. dne 13. 7. 2019 v době od 22:10 do 22:15 hodin v Brně, na ulici XY, před vchodem do domu č. XY, přistoupil k poškozenému R. F., nar. XY, který zde seděl na schodech, požadoval po něm cigaretu, a když mu poškozený odpověděl, že nemá, vytáhl levou rukou z kapsy mikiny tzv. boxera, kterého poškozenému ukázal, nasadil si ho na ruku a poškozenému pohrozil slovy: „Jestli tím nechceš dostat, vytáhni všechny věci z kapes.“, když ho poškozený odmítl poslechnout, sklonil se k němu, na což poškozený reagoval tím, že se snažil z místa uniknout, přičemž mu zastoupil cestu a udeřil ho levou rukou s nasazeným kovovým boxerem do pravé strany hlavy nad spánek, čímž mu způsobil tržně-zhmožděnou ránu, v důsledku rány poškozený upadl na zem a vykřikl: „Policie!“, čehož se obviněný zalekl a z místa utekl, aniž by se zmocnil věcí poškozeného, zranění na hlavě, které poškozenému způsobil, si vyžádalo lékařské ošetření v Úrazové nemocnici Brno,
2. dne 13. 7. 2019 kolem 22:32 hodin v Brně, ve vestibulu XY, poblíž centra Českých drah, přistoupil k poškozenému L. D., nar. XY, požadoval po něm tzv. „val“, což je označení „perníku“, tedy drogy pervitin, a když ho poškozený odmítl, řekl mu, ať mu dá mobil, nebo ho zbije, když se poškozený snažil od něho vzdálit, pronásledoval ho k centru Českých drah, přičemž po něm opakovaně požadoval, aby mu okamžitě dal mobil nebo ho domlátí, dále mu dal facku na pravou tvář a poté ho udeřil tzv. „boxerem“ do hlavy nad levé obočí, když se od něj poškozený pokoušel utéct, napadl ho dalším úderem pěstí s „boxerem“ zezadu do hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a dočasně ztratil vědomí, dále utrpěl podlitiny, avšak lékařské ošetření nevyhledal,
3. dne 13. 7. 2019 kolem 22:55 hodin, v Brně, na ulici XY, ve vchodu do bytového domu, kam ho po napadení poškozeného L. D., nar. XY, od vestibulu XY pronásledoval, fyzicky napadl policistu J. V., nar. XY, který byl oblečený ve služebním stejnokroji a několikrát se prokazoval příslušností k Policii ČR opakovanými výzvami slovy: „Stůj, Policie, jménem zákona.“, a to tak, že se ho opakovaně snažil udeřit pěstmi obou rukou do oblasti hlavy, přičemž v jedné ruce držel, pro zvýšení intenzity útoku, tzv. „boxer“, a dále tohoto zasahujícího policistu kopl z vnější strany do levého kolene, čímž mu způsobil zranění tohoto kolene, které si vyžádalo lékařské ošetření v Úrazové nemocnici Brno a následné léčení po dobu 14 dnů, včetně nošení tzv. „ortézy“ a používání berlí.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 1. 2020, č. j. 3 To 476/2019-340, podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení Krajského soudu v Brně napadl v celém rozsahu obviněný dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v případech extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními může být z podnětu dovolání přezkoumán skutkový stav, přičemž takový nesoulad nastal v několika ohledech i v dané věci. Především se jednalo o průběh napadení poškozeného L. D., stran kterého je z kamerových záznamů zřejmé, že nebylo napadením, ale vzájemnou potyčkou dvou osob. Poškozený J. V. měl dále podle soudů prokazovat svoji příslušnost k Policii České republiky voláním, ve spisu však není zmínka o tom, že by toto volání slyšel kdokoli jiný. Při kontaktu se jmenovaným poškozeným obviněný utrpěl řadu zranění na hlavě, ačkoli měl mít boxer a poškozený holé ruce, což podporuje závěr, podle kterého byl v tomto sporu ozbrojen poškozený. V průběhu celého jednání byl obviněný pod vlivem alkoholu a léků na bolest a mohlo tak dojít k ovlivnění volní i rozpoznávací složky jeho jednání, tedy se soudy měly zaobírat tím, zda byl v době páchání skutku příčetný. Pokud pak jde o právní posouzení útoku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tento trestný čin má dva objekty, totiž nejen majetek, ale i osobní svobodu. Z vyjádření poškozených R. F. a L. D. je však patrné, že jejich osobní svoboda nebyla nijak ohrožena, neboť se výhrůžek obviněného nebáli a neměli z něj strach.
Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, eventuálně aby zrušil i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tedy je určen k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoli procesních. Obviněný však z valné části předložené argumentace projevil nesouhlas s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, což pod tvrzený ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud pak obviněný tvrdil existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, Městský soud v Brně realizoval pečlivé a komplexní dokazování, důkazy řádně vyhodnotil a dovodil logicky navazující skutkové závěry. Z nich je potom zřejmé, že obviněný nebyl s poškozeným L. D. ve vzájemném konfliktu, ale obviněný si počínal agresivně a domáhal se mobilního telefonu poškozeného. Poškozený J. V. na obviněného volal slovy „Policie!“ a stál mu v podstatě tváří v tvář ve služebním stejnokroji. Tento poškozený pak vůči obviněnému, který měl boxer, neužil žádnou zbraň, navíc obviněný svá zranění zveličoval. Pokud jde o příčetnost pachatele, je obecně presumována a teprve nasvědčují-li konkrétní okolnosti duševní poruše, je namístě takovou okolnost prověřit. Obviněný ovšem po zadržení uvedl, že se s žádnou nemocí neléčí a je schopen výslechu, přičemž pokud byl pod vlivem alkoholu, nešlo o ovlivnění vysoké. V podstatě jedinou námitkou podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod tak bylo tvrzení, podle kterého z něj poškození R. F. a L. D. neměli strach, tedy jednání nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty zločinu loupeže. Obviněný však tím, že od poškozených pod pohrůžkou násilí žádal cigarety, mobilní telefon či další věci, zločin loupeže dokonal a zda měli poškození strach či případně jak velkou obavu, není pro hmotně právní posouzení podstatné.
Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný v majoritním rozsahu napadl správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují především proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
V daném případě však taková situace vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastala. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně odpovídajícím způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Soud druhého stupně následně tuto argumentaci potvrdil.
Pouze obiter dictum a ve stručnosti Nejvyšší soud k učiněným skutkovým zjištěním doplňuje, že podstatou kontaktu obviněného s poškozeným L. D., jak je zřejmé z provedených důkazů, zásadně nebylo vzájemné napadání, ale útok obviněného na jmenovaného. Je pravdou, že poškozený se v určité (a v konečném důsledku zjevně nedostatečné) míře bránil, ovšem současně se snažil odejít, což se mu nepodařilo, obviněný ho pronásledoval, dával mu další údery a po jednom z nich, vedeném do hlavy boxerem, poškozený upadl do bezvědomí. Poškozený J. V. potom přišel po tomto útoku k obviněnému a oblečen do policejní uniformy ho vyzýval slovy za užití slova „Policie!“ k zastavení, tedy obviněný nemohl jeho (nijak neskrývanou) příslušnost k Policii ČR přehlédnout. Vzhledem k jednoznačnosti popsané situace nebylo důvodu hledat další svědky, kteří výzvy poškozeného slyšeli, což ani obviněný v hlavním líčení k doplnění dokazování nepožadoval. Pokud jde o zranění, jež obviněný utrpěl při zadržení poškozeným J. V., jednalo se podle vzápětí provedeného vyšetření o povrchové zranění hlavy a levého ucha, přičemž obviněný sám odmítl ošetření (č. l. 35). Taková újma může nepochybně vzniknout i bez užití zbraně, a to rovněž za situace, kdy obviněný byl ozbrojený a poškozený žádnou zbraň neužil. Ke stavu obviněného je namístě také doplnit, že po zadržení neupozorňoval na žádnou chorobu či omezení, k ovlivnění alkoholu bylo zjištěno jeho množství v dechu ve výši 0,89 promile, tedy v rozsahu nijak zásadní excitační opilosti. Žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného nevznikly, ani nebyly v daném ohledu v hlavním líčení ze strany obhajoby návrhy na doplnění dokazování (č. l. 304), proto nebylo namístě provádět v této souvislosti jakékoli další úkony.
V daném rozsahu se argumentace obviněného s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
Pod citovaný dovolací důvod lze nicméně podřadit námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že zjištěným jednáním nedošlo k naplnění všech znaků zločinu loupeže podle
§173 odst. 1 tr. zákoníku (body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), neboť poškození R. F. a L. D. se obviněného nebáli, tedy nebyla atakována jejich osobní svoboda.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zmíněného zločinu se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak správně uvedl obviněný v dovolání, tento delikt má dva objekty, neboť předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Trestní zákoník však zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 a násl.).
Z uvedeného je zřejmé, že k závěru o spáchání uvedeného zločinu není nutné, aby poškozený dostal strach či aby byl útok pachatele jinak úspěšný. Podstatná je realizace jednání, kterým pachatel atakuje svobodu rozhodování poškozeného v jeho majetkové sféře a donucuje ho k rozhodnutí (v podobě nezabránění zmocnění se věci nebo přímo k jejímu vydání), které by poškozený jinak, za možnosti svobodného rozhodnutí, neučinil, a to bez ohledu na to, zda pachatel svého cíle dosáhl či nikoli. Obviněný v případech popsaných pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zjevně taková jednání spáchal, čímž dílčí útoky zločinu loupeže dokonal. Další okolnosti, tedy že se oba poškození v určitém rozsahu bránili, popřípadě nebáli, stejně jako že poškozený R. F. zavolal „Policie!“ a obviněný poté utekl, resp. že poškozený L. D. po úderu boxerem do hlavy upadl do bezvědomí a obviněný opět utekl, a tudíž se v konečném důsledku žádné z požadovaných věcí reálně nezmocnil, na aplikaci §173 odst. 1 tr. zákoníku nemá zásadní vliv (byť takové skutečnosti pochopitelně mohou mít svůj význam pro aplikaci kvalifikovaných skutkových podstat a současně i pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu).
V hmotně právních závěrech týkajících se skutku popsaného v bodech 1. a 2. výroku o vině Městského soudu v Brně hodnoceného jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku proto Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení.
Nejvyšší soud závěrem souhrnně konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel