ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.471.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 471/2020-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 55 To 310/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 158/2018 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 55 To 310/2019, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 2 T 158/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Přerově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 6. 2019, č. j. 2 T 158/2018-473, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let. Zároveň mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností nahradil újmu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené M. Z. na náhradu škody částku 50 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Přečinu sexuálního nátlaku se obviněný podle skutkových zjištění Okresního soudu v Přerově vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil stručně řečeno tím, že jako zaměstnavatel poškozené M. Z., která pracovala v jeho restauraci jako servírka, vědom si její závislosti na příjmu ze zaměstnání v důsledku její špatné finanční situace a zadluženosti, jednal vůči ní tak, že přesně nezjištěného dne v období od 23. 10. 2017 do 10. 11. 2017 (pravděpodobně dne 7. 11. 2017) pozval poškozenou do bytu, kde po vstupu uzamkl dveře, svlékl ji do kalhotek a opakoval jí, že pokud s ním bude souložit, s peněžním schodkem se to nějak zařídí, a když poškozená odmítla, požadoval po ní orální uspokojení, v pokoji si ji přidržel za ruce a hlavu a poškozená v obavě ze splácení schodku v tržbě ve výši 9 000 Kč a možné ztráty zaměstnání přistoupila k orálnímu sexu s ejakulací do úst, a dále přesně nezjištěného dne v období od 11. 11. 2017 do 19. 11. 2017 poté, co zjistil schodek v tržbě poškozené, v zadních prostorách svého pohostinství uchopil poškozenou za ruku a přitahoval ji k sobě ve snaze ji líbat, což odmítla, dále po ní požadoval pohlavní styk, který rovněž odmítla, a následně si v místnosti herny šipek lehl na podlahu, stáhl si kalhoty a držel poškozenou, přitáhl si její hlavu ke svému penisu s tím, že když „to udělá“, peněžní schodek se vyřídí, a poškozená ze strachu z dluhů a ztráty zaměstnání opětovně přivolila k orálnímu sexu s vyvrcholením do úst, a v důsledku tohoto jednání u poškozené došlo k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy.
3. Poškozená a obviněný podali odvolání. Obviněný je zaměřil do výroků o vině a trestu. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 55 To 310/2019-509, tak, že rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání poškozené zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozené částku 50 000 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále soud druhého stupně odvolání obviněného M. D. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu dovoláním, které opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že provedené dokazování neodpovídalo zásadám spravedlivého procesu, jelikož podkladem odsuzujícího rozsudku byl protokol o výslechu poškozené z přípravného řízení, který byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Protokol byl v hlavním líčení čten podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Obviněný ani jeho obhájce nebyli tomuto výslechu přítomni a neměli tak možnost klást poškozené otázky. Dále nesouhlasil s tím, že byl poškozené přiznán status zvláště zranitelné oběti podle zákona o obětech trestných činů a že soud druhého stupně vůbec nezkoumal, zda v mezidobí nedošlo ke zlepšení jejího zdravotního stavu. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nesmí být odsouzení výlučně či v rozhodující míře založeno na takové výpovědi svědka, jenž nebyl vyslechnut kontradiktorně. Podle obviněného odvolací soud pouze konstatoval, že tomu tak v tomto konkrétním případě není, aniž by se této domněnce jakkoli blíže věnoval. Následně se obviněný zmínil o nevalných morálních vlastnostech poškozené, polemizoval nad účelovostí a nepravdivostí jednotlivých omluv poškozené z hlavního líčení, přičemž nesouhlasil ani s odůvodněním soudu prvního stupně, proč nakonec nepřistoupil k výslechu poškozené v hlavním líčení.
5. V závěru dovolání obviněný odkázal na závěry znaleckého posudku a části výpovědí obou vyslechnutých znalců a výpovědi svědků R. D. a L. Š., přičemž vyjádřil nesouhlas s tím, jak je soudy hodnotily a k jakým závěrům dospěly. Vyjádřil přesvědčení, že celou „konstrukci“ trestného činu vymyslel syn poškozené D. Z., který má být (stejně jako poškozená) aktivním uživatelem psychotropních látek.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že s ohledem na zdravotní stav poškozené a schopnost účastnit se výslechu před soudem s tím, že znalci poukazovali na riziko „retraumatizace“ v případě opětovného výslechu, bylo třeba akceptovat postup prvoinstančního soudu, jenž vycházel z výpovědi poškozené učiněné v rámci přípravného řízení. Kromě toho výpověď poškozené nebyla jediným důkazem. Státní zástupkyně odkázala na existenci posttraumatické poruchy u poškozené prokázané znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, i výpovědi svědků M. D., R. D., Y. D. i Z. K. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
9. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že procesní námitky (včetně námitek týkajících se skutkových zjištění soudů) jsou mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje, ledaže jsou tato zjištění v tak extrémním rozporu s důkazy, že tím je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn způsobem respektujícím základní ústavně zaručená práva a svobody.
11. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vzniknout i za situace, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na nějakém úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a kdy ostatní důkazy nejsou dostatečné k tomu, aby z nich vyplývala skutková zjištění soudů. K tomu právě došlo v posuzované věci.
12. Jediným přímým a zároveň rozhodujícím usvědčujícím důkazem o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve výroku o vině, byla svědecká výpověď poškozené M. Z. Ta byla jako svědkyně vyslechnuta před zahájením trestního stíhání. V hlavním líčení pak byl čten protokol o jejím výslechu a přehrán videozáznam z něho. Tento postup byl v rozporu s trestním řádem a ve svých důsledcích znamenal porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (viz č. 120/1976 Sb.), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.).
13. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že dne 4. 12. 2017 byl policejním orgánem sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení na základě oznámení poškozené M. Z., a to s odůvodněním, že na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že obviněný (tehdy podezřelý) M. D. spáchal přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 tr. zákoníku dvěma dílčími skutky – uvedenými v odsuzujícím rozsudku (pouze poněkud jinak popsanými, neboť poškozená je původně také poněkud odlišně líčila), k nimž mělo dojít jednak 6. 11. 2017, jednak přesně nezjištěného dne od 11. 11. 2017 do 19. 11. 2017. Téhož dne (4. 12. 2017) byl sepsán obsáhlý úřední záznam o podání vysvětlení poškozené M. Z., kde předmětné jednání podrobně popsala včetně okolností předcházejících a následujících. Stejného dne byl sepsán podrobný úřední záznam o podaném vysvětlení také se svědkem R. D., jemuž se měla poškozená s jednáním obviněného svěřovat. Dne 5. 12. 2017 byla provedena prohlídka těla poškozené s fotodokumentací. Téhož dne byla poškozená obsáhle poučena jako oběť trestného činu a podala prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život. Dále byli formou podání vysvětlení vyslechnuti i další ve věci figurující svědci, někteří před svědeckým výslechem poškozené, někteří po něm.
14. Dne 11. 12. 2017 byl proveden výslech poškozené M. Z. jako svědkyně, a to jako neodkladný a neopakovatelný úkon za účasti soudce (§158a tr. ř.). To bylo v protokolu odůvodněno tím, že poškozená je zvlášť zranitelnou obětí trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, tedy hrozí, že trestný čin bude mít dopad na její psychický stav, v důsledku čehož může být její výpověď s odstupem času ovlivněna, a dojde tak ke ztrátě důkazní hodnoty její výpovědi, navíc hrozí, že z uvedených důvodů nebude možno provést výslech v řízení před soudem (č. l. 40). Dále je v protokolu uvedeno, že vzhledem k nebezpečí zmaření nebo ztráty důkazu výslech nesnese odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání (č. l. 42). Tento postup byl ve zjevném rozporu se zákonnými podmínkami neodkladného nebo neopakovatelného úkonu.
15. Dne 25. 1. 2018 byl s obviněným sepsán úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., čemuž již byl přítomen zvolený obhájce obviněného Mgr. Petr Vavřík. Dne 5. 2. 2018 bylo policejní komisařkou vyžádáno fyziodetekční vyšetření poškozené i obviněného (č. l. 213). To bylo provedeno dne 15. 2. 2018. Dne 9. 2. 2018 bylo provedeno ohledání místa činu (č. l. 4-24). Dále byl vyžádán znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k posouzení osoby poškozené. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 7. 6. 2018 (č. l. 271).
16. Podle §160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, a neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést.
17. Neodkladnost či neopakovatelnost úkonu podle §160 odst. 4 tr. ř. nemůže záležet výlučně v tom, že jím mají být objasněny skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání. Úkony podle §158 tr. ř., které slouží ke zjištění okolností podmiňujících zahájení trestního stíhání, zásadně nemohou být nahrazovány úkony podle páté hlavy trestního řádu, tj. úkony, které mají povahu dokazování. Skutečnost, že je nutno v přípravném řízení provést úkon, který nebude možno znovu provést před soudem (úkon neopakovatelný), neznamená, že je tento důkaz možné provést před zahájením trestního stíhání, jestliže je osoba, která má být obviněna, známa a je možné zahájit její trestní stíhání. K tomu viz rozhodnutí č. 28/1995 Sb. rozh. tr., na jehož plnou relevanci poukazuje i aktuální komentářová literatura (Šámal, P. a kol: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2080).
18. Postup, při kterém v posuzované věci byla poškozená jako svědkyně vyslechnuta před zahájením trestního stíhání, měl z hlediska zásad spravedlivého procesu ten závažný důsledek, že eliminoval účast obhájce. Obviněný tím byl zbaven práva, „aby provedl výslech nebo dal provést výslech svědků proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek jako u svědků svědčících proti němu“, respektive práva „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě“, jak mu toto právo garantují ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jde o jedno z tzv. minimálních práv obviněného ve smyslu Úmluvy. Jeho účelem je zajistit kontradiktornost provádění usvědčujících důkazů, přičemž kontradiktornost řízení je jedním z atributů spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konkrétní podobou práva uvedeného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je právo obviněného na to, aby jeho obhájce měl možnost být přítomen výslechu usvědčujícího svědka a aby mohl takovému svědkovi klást otázky. Na tomto právu byl obviněný zkrácen tím, že výslech poškozené jako svědkyně byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž pro to byly zákonné podmínky.
19. Na tuto zásadní vadu musel Nejvyšší soud reagovat i přesto, že těžiště dovolacích námitek spočívalo ve zpochybňování nemožnosti provést výslech poškozené před soudem. Výslovně ale dovolatel namítl, že závěr o jeho vině se tak opírá o důkaz, který nebyl proveden kontradiktorně, nýbrž jako neodkladný a neopakovatelný úkon v přípravném řízení bez možnosti účasti obhájce (či obviněného). Podstata těchto námitek je shodná.
20. Obsah záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a rovněž úředního záznamu o vysvětlení poškozené (oba ze dne 4. 12. 2017) jasně svědčí o tom, že policejní orgán postupem podle §158 odst. 1 tr. ř. získal ohledně skutku, doby a místa jeho spáchání, způsobu jeho provedení a osobě pachatele takové poznatky, které umožňovaly nejprve zahájit trestní stíhání obviněného podle §160 odst. 1 tr. ř. a teprve poté přikročit k výslechu poškozené jako svědkyně za současného dodržení podmínek použitelnosti protokolu o jejím výslechu jako důkazu v hlavním líčení. Mezi těmito podmínkami bylo také vyrozumění obhájce o konání výslechu včetně možnosti obhájce být výslechu přítomen a klást svědkyni otázky. To platí tím spíše, pokud měl policejní orgán skutečně pochybnost o možnosti později opakovat výslech poškozené pro její duševní stav. Cíle, aby výslech poškozené byl proveden jen jednou a nemusel být opakován, mohlo být tedy dosaženo i jiným způsobem než popřením zásady kontradiktornosti.
21. Kromě toho nic konkrétního nenasvědčovalo tomu, že by se v důsledku stíhaného, relativně méně závažného jednání obviněného (kvalifikovaného jako přečin), k němuž mělo dojít v reakci na ztrátu peněz z tržeb z dispozice poškozené, a to nejméně patnáct dní před podáním trestního oznámení poškozenou, měly u poškozené rozvinout takové psychické obtíže, které by znemožňovaly její výslech. Zvláště když dne 5. 12. 2017, tj. dne následujícího po podání trestního oznámení, poškozená v prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život uvedla, že psychické obtíže měla, ale když v restauraci u obviněného přestala pracovat, už se tolik nebojí a je klidnější (č. l. 69).
22. K zahájení trestního stíhání nebylo třeba výslechu poškozené jako svědkyně, protože skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a že ho spáchal (později obviněný) M. D., vyplývaly z toho, co policejní orgán zjistil z podrobného vysvětlení poškozené, ale i dalších osob, z prohlídky těla poškozené, případně z dalších podkladů. Sám policejní orgán už v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení uvedl, že na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že M. D. spáchal přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 tr. zákoníku dvěma předmětnými dílčími skutky.
23. Reálná možnost zahájit trestní stíhání na podkladě skutečností, které policejní orgán takto zjistil, vylučuje úvahu o tom, že výpověď poškozené může být s odstupem času ovlivněna, a dojde tak ke ztrátě důkazní hodnoty její výpovědi (což je často a paušálně používané klišé), a nelogický je rovněž argument, že vzhledem k nebezpečí zmaření nebo ztráty důkazu výslech nesnese odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání (tato doba mohla nastat ihned).
24. Orgány činné v přípravném řízení se uvedeným postupem patrně snažily před zahájením trestního stíhání nabýt vyššího stupně jistoty o tom, že předmětný skutek se stal (tj. nestačil jim „na podkladě zjištěných skutečností dostatečně odůvodněný závěr“, že M. D. skutek spáchal). To však ve svém důsledku vedlo k obcházení základních práv obviněného. Navíc trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 7. 6. 2018, tedy nikoli v reakci na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k osobě poškozené, který byl podán již dne 19. 3. 2018 (č. l. 129) a na který soudy poukazují jako na důležitý důkaz potvrzující věrohodnost výpovědi poškozené.
25. Soudy se tudíž dopustily závažného pochybení, jestliže za základ svých skutkových zjištění vzaly svědeckou výpověď poškozené učiněnou před zahájením trestního stíhání. Nalézací soud neměl vůbec přistoupit k provedení tohoto důkazu v hlavním líčení. Projevil sice (správně) snahu poškozenou vyslechnout v hlavním líčení, od výslechu však upustil na základě lékařské zprávy ošetřujícího psychiatra o možnosti prohloubení psychických obtíží poškozené. Zejména však nezhodnotil, zda výslech poškozené byl neodkladným a neopakovatelným úkonem. To je třeba posuzovat podle okolností konkrétního případu a hodnotí to v konečné fázi soud. Je přitom zřejmé, že ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. ani §158a tr. ř. se nevztahují a nejsou určeny na případy, jako je zde projednávaný. Odvolací soud se otázkou absence výslechu poškozené soudem zabýval podrobněji, nevzal však v úvahu, že snaha ochránit poškozenou před retraumatizací opětovným výslechem neřeší otázku, zda existoval nějaký akceptovatelný důvod, proč nezahajovat trestní stíhání před svědeckým výslechem poškozené. Kromě toho nelze přehlédnout, že během onoho půl roku, který uplynul od trestního oznámení do zahájení trestního stíhání, byla poškozená de facto k věci nějakým způsobem vyslýchána celkem čtyřikrát: kromě svědeckého výslechu došlo k podrobnému sepsání vysvětlení, dále došlo k dotazování při fyziodetekčním vyšetření a konečně k podrobnému dotazování i k předmětnému skutku v rámci znaleckého zkoumání osobnosti poškozené. A teprve v řízení před soudem, tj. ve fázi nejdůležitější a stěžejní, pak došlo k šetření osobnosti poškozené. Přitom je jasné, že pro mnoho obětí trestné činnosti – a to zejména té daleko závažnější než je zde projednávaná – představuje svědecký výslech před soudem značné trauma, nicméně je v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti a řádného zjištění skutečného stavu věci pravidelně prováděn, byť mnohdy za použití různých opatření pro svědka ulehčujících, například podle §209 odst. 1 tr. ř.
26. Je nutno dodat, že soud prvního stupně nerezignoval na to, aby zjistil, zda se stav poškozené avizovaný v lékařské zprávě nezlepšil a zda nebude možné provést její výslech v rámci hlavního líčení. Naopak opakovaně zjišťoval, v jakém stavu se poškozená nachází a zda je schopna zúčastnit se výslechu. Z lékařské zprávy mělo vyplývat, že poškozená není schopna zúčastnit se soudních jednání, ovšem dokud se její stav nestabilizuje. Nalézací soud měl jednak věnovat (i s ohledem na okolnosti stíhaného skutku a nepravděpodobnost tak závažného poškození psychického zdraví poškozené) zvýšenou pozornost přezkoumání předložených lékařských zpráv (případně i vyžádáním nového znaleckého posudku), jednak měl vzít v úvahu právě onu možnost stabilizace duševního stavu poškozené (zvláště když od stíhaného přečinu už mělo uplynout jeden a půl roku). Odvolací soud si pak neopatřil ani dostatečně aktuální lékařskou zprávu o zdravotním stavu poškozené. Lékařská zpráva je z 16. 9. 2019, veřejné zasedání se konalo dne 18. 11. 2019. Navíc z této lékařské zprávy ani nevyplývalo, že by poškozená nebyla schopná se zúčastnit veřejného zasedání a odvolací soud tuto lékařskou zprávu v tomto veřejném zasedání ani nepřečetl.
27. Shrnuto – postup, který v hlavním líčení spočíval v přečtení protokolu o výslechu poškozené jako svědkyně, ačkoli její výslech byl před zahájením trestního stíhání proveden v očividném rozporu s ustanovením §160 odst. 4 tr. ř., zásadním způsobem ovlivnil celkový charakter řízení v tom smyslu, že mu odňal povahu spravedlivého procesu založeného na kontradiktorním dokazování viny obviněného. Tento zásah do sféry minimálních práv obviněného zaručených Úmluvou, resp. do základních práv zaručených Listinou, nebyl podložen žádným závažným a přijatelným důvodem a nebyl v dostatečné míře kompenzován. Za takovou kompenzaci nelze považovat ani provedení dalších důkazů, mezi nimiž byly zejména výpovědi svědků z okruhu osob, které měly o věci zprostředkované poznatky, znalecký posudek objasňující vlastnosti a psychický stav poškozené apod. Naznačenou kompenzací nebyla ani přítomnost soudce při výslechu poškozené, neboť účel přítomnosti soudce při neodkladném nebo neopakovatelném úkonu není totožný s účelem přítomnosti obhájce a nespočívá v tom, aby soudce nahrazoval obhájce, jehož přítomnost při neodkladném nebo neopakovatelném úkonu je vyloučena již z podstaty věci.
28. Výslech poškozené jako svědkyně byl proveden před zahájením trestního stíhání v evidentním rozporu s ustanovením §160 odst. 4 tr. ř., takže protokol o tomto výslechu nemohl být v hlavním líčení čten a následně použit jako důkaz při zjišťování skutkového stavu. Totéž samozřejmě platí o videozáznamu z tohoto úkonu. Odhlédne-li se od tohoto důkazu, je zřejmé, že ostatní důkazy, z nichž soudy vycházely, nepředstavují dostatečný podklad skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. I přes snahu o podrobný rozbor ostatních důkazů v rozsudcích soudů prvního i druhého stupně je zřejmé, že soudy hodnotily tyto důkazy v kontextu se svědeckou výpovědí poškozené v podstatě v tom smyslu, že je považovaly za důkaz věrohodnosti její výpovědi (jinou otázkou je, že v některých směrech tyto důkazy pravdivost výpovědi poškozené naopak zpochybňovaly). Jestliže se svědecká výpověď poškozené vyloučí z rámce hodnotících úvah soudů, pak ostatní důkazy neposkytují podle dosavadního hodnocení důkazů oběma soudy podklad ke skutkovým zjištěním, na nichž je založen výrok o vině.
29. Za tohoto stavu jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s důkazy, které byly provedeny bezvadně a které byly použitelné. Tento stav není akceptovatelný ani s ohledem na osobu poškozené, u níž se měla podle soudů vyvinout v důsledku stíhaného jednání obviněného tzv. posttraumatická stresová porucha. Jestliže orgány činné v trestním řízení zatížily výslech poškozené, který z hlediska obsahu má povahu zásadního až rozhodujícího důkazu, tak podstatnou vadou, že protokol o tomto výslechu je při zjišťování skutkového stavu nepoužitelný, nemůže to být v konečném důsledku přičítáno k tíži obviněného s odůvodněním, že je třeba poškozenou ušetřit rizika retraumatizace. To platí všeobecně, tj. také například v případech stíhání zvlášť závažných sexuálních zločinů spáchaných na nezletilých (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 708/2018).
30. Řečeno obecně, respekt k právům poškozeného, a to včetně tzv. zvlášť zranitelné oběti, by v tomto kontextu mohl znamenat, že mezi použitelnými důkazy není svědecká výpověď poškozeného, a nikoli to, že vadně provedený výslech poškozeného jako svědka se stane důkazem viny obviněného.
31. Měla-li být svědecká výpověď poškozené zahrnuta mezi důkazy použitelné při zjišťování skutkového stavu, pak to za daného stavu bylo podmíněno provedením jejího výslechu v hlavním líčení.
32. Skutek byl oběma soudy zjištěn způsobem, který vykazuje vážný deficit kontradiktornosti řízení při dokazování a představuje zjevné porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Takto zjištěný skutek nemůže být předmětem hmotně právního posouzení.
33. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci i rozsudek Okresního soudu v Přerově jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Přerově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
34. Pouze pro úplnost a nad rámec důvodů tohoto kasačního rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud pochybil rovněž tím, že zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné a současně k odvolání poškozené napravil vadu výroku v rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě škody místo povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. Tuto vadu by však odvolací soud musel napravit i v případě, že by odvolání podal pouze obviněný, neboť byl povinen na základě odvolání obviněného podaného do výroku o vině přezkoumat i adhezní výrok (§254 odst. 1, 3 tr. ř.) a nejde o změnu v neprospěch obviněného ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. Uvedenou změnou se totiž v žádném směru nezhoršuje postavení obviněného (ani například co do promlčecí lhůty), pouze dochází k nápravě v podstatě formálního pochybení soudu prvního stupně, který ve výroku zaměnil povinnost k náhradě škody s povinností k náhradě nemajetkové újmy. Obviněnému byla totiž napadeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit poškozené stejnou částku a za stejných podmínek jako v rozsudku nalézacího soudu, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená rovněž odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z těchto důvodů nebyl namístě výrok o zamítnutí odvolání obviněného. Takový výrok má své opodstatnění pouze v případech, kdy změna, k níž došlo rozhodnutím odvolacího soudu, je jen v neprospěch obviněného, a nikoli v případech nápravy takových pochybení, k nimž by mohlo dojít i pouze na podkladě odvolání obviněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu