ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.48.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 48/2020-3976
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného M. L. , nar. XY, Ukrajina, v České republice trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 3 To 45/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 4/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 To 45/2019, a to v části výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku, kterou bylo obviněnému uloženo propadnutí rodinného domu na adrese XY č. p. XY, okr. Kroměříž, kat. území XY, číslo XY, stavba na pozemku parc. č. XY, a rodinného domu na adrese XY, okr. Kroměříž, kat. území XY, číslo XY, stavba na pozemku parc. č. XY.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 41 T 4/2019-3771, byl obviněný M. L. shledán vinným výrokem pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a výrokem pod bodem II. / a), b) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněným Y. P. Za tyto zločiny byl odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to bytové jednotky č. XY, umístěné v budově č. p. XY postavené na pozemku p. č. XY s podílem ve výši 583/52368 a pozemku parc. č. XY s podílem ve výši 583/52368, v katastrálním území XY – bytu na adrese XY, dále rodinného domu na adrese XY č. p. XY, okr. Kroměříž, kat. území XY, číslo XY, stavba na pozemku parc. č. XY, a rodinného domu na adrese XY č. p. XY, okr. Kroměříž, kat. území XY, číslo XY, stavba na pozemku parc. č. XY. Současně bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného Y. P.
2. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že
I. jako osoba fakticky ovládající a jednající za zčásti či zcela účelově zřízené subjekty – společnost R., O. – d. a S. G. – d. a disponující s jejich účty, v souvislosti s reálnými plněními, která společnost R., poskytovala odběratelským firmám, v návaznosti na tuto činnost následně za jím fakticky ovládané subjekty, a to O. – d. a S. G. – d., vystavoval či zajistil pro společnost R., dodavatelské faktury bez reálného ekonomického plnění, které následně předával externí účetní ke zpracování a k zahrnutí do příslušných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti R., přičemž celý průběh transakcí fakticky organizoval a řídil, a takto se spoluobviněným Y. P., jehož jednání je ve výroku rovněž popsáno, společně v době nejméně od srpna 2017 do prosince 2017 po předchozí dohodě a ve společném úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a obohatit se tím na úkor českého státu, vědomě zahrnuli do kontrolních hlášení k daňovým přiznáním k dani z přidané hodnoty společnosti R., jejímž jediným jednatelem a společníkem byl spoluobviněný Y. P. a kterou fakticky ovládal obviněný, účelově vytvořené faktury a daňové doklady na neexistující přijatá zdanitelná plnění společností O. – d. a S. G. – d., které rovněž fakticky ovládal obviněný, konkrétně popsaná ve výroku, čímž zkrátili za zdaňovací období srpen 2017 až prosinec 2017 daň z přidané hodnoty v celkové výši 12 754 460 Kč, ke škodě Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště Praha 8,
II. / a) obviněný se spoluobviněným společně s úmyslem zastřít původ majetkové hodnoty, konkrétně podvodně vylákaných finančních prostředků, pocházejících z výše popsaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, v období nejméně od srpna 2017 do prosince 2017 z účtů společnosti R., které založil spoluobviněný jako jediný disponent, přičemž k účtům bylo zřízeno internetové bankovnictví, do něhož měl přístup i obviněný, jenž disponoval i platebními kartami k těmto účtům, oba spoluobvinění postupně zcela vědomě a účelově odčerpávali finanční prostředky z těchto účtů na účty společnosti K., M. F., a W., a to bez reálné ekonomické podstaty či plnění, když platební karty k těmto účtům měl podle jejich předchozí dohody v držení taktéž obviněný, přičemž takový čin spáchali na věci pocházející z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, a to tak, že v období srpen 2017 až prosinec 2017 z účtů společnosti R., zaslali platby v celkové výši nejméně 50 756 663 Kč na účty společností K., M. F. a W., takto účelově odčerpané prostředky ve výši nejméně 12 754 460 Kč, které byly výnosem z výše uvedeného trestného činu, použili pro svoji potřebu, přičemž obviněný fakticky ovládal zčásti či zcela účelově zřízené společnosti R., O. – d. a S. G. – d., jménem společnosti R., poskytoval reálná plnění odběratelským firmám a zároveň pro společnost R., jménem společnosti O. – d. a S. G. – d. vystavoval či zajistil vystavení dodavatelské faktury bez reálného ekonomického plnění, které následně předával externí účetní ke zpracování zahrnutí do příslušných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, dále v rámci umožněného přístupu k internetovému bankovnictví společnosti R., přeposílal peníze došlé od jejích odběratelů na účty zřízených společností K., M. F., a W., a to aniž by tyto transakce byly jakkoli podloženy reálnými obchody či plněními, následně pak z těchto účtů peníze vybíral v hotovosti platebními kartami, kterými fakticky a účelově disponoval, a takto společně se spoluobviněným získal legalizací výnosů z výše popsané trestné činnosti prospěch nejméně 12 754 460 Kč,
III. / b) přičemž tyto finanční prostředky pocházející z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku dále převáděl bez reálné ekonomické podstaty z jím fakticky ovládaných účtů společností K., M. F. a W., na dále ve výroku o vině uvedené účty na základě neoprávněného přístupu k internetovému bankovnictví, a takto postupně převedl částku ve výši nejméně 12 754 460 Kč.
3. Tento rozsudek následně napadl obviněný M. L., v jeho prospěch osoba blízká, a to jeho otec M. L., nar. XY, a spoluobviněný odvoláními. Z podnětu prvních dvou odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2019, č. j. 3 To 45/2019-3879, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému M. L. a pouze ve výroku o uloženém trestu propadnutí náhradní hodnoty, a při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §71 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, zapsané na XY, umístěné na parcele p. č. XY, a s touto bytovou jednotkou spojeného podílu ve výši 583/52368 na společných částech budovy č. p. XY, umístěné na parcele p. č. XY, a dále podílu ve výši 583/52368 na pozemku p. č. XY, zapsaném na LV č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, dále rodinného domu na adrese XY č. p. XY, okr. Kroměříž, kat. území XY, číslo XY, stavba na pozemku parc. č. XY, a rodinného domu na adrese XY č. p. XY, okr. Kroměříž, kat. území XY, číslo XY, stavba na pozemku parc. č. XY. Odvolání spoluobviněného Y. P. pak vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. L. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že nebylo prokázáno, že by si byl v průběhu jednání vědom ohrožení nebo porušení některého ze zájmů chráněných trestním zákoníkem. Nebyl ani organizátorem trestné činnosti, ale v lidsky složité situaci se pokusil dokončit zakázky podle pokynů svého otce. Je si vědom řady chyb, kterých lituje, jejichž příčinou byla odborná a mladická nezkušenost a důvěra v otce. Zcela tak absentovala subjektivní stránka, jeho zapojení do skutkového děje mohlo být posouzeno nejvýše jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 tr. zákoníku.
5. Dále obviněný napadl výrok o trestu, kterému především vytkl, že rodinné domy XY č. p. XY a XY jsou součástí pozemků, na kterých jsou postaveny, a není možné je samostatně převádět. Bylo tak vyloučeno, aby státu připadly jako náhradní hodnota bez pozemků, tedy v daném rozsahu je rozsudek v rozporu se zákonem. Navíc nebyly tyto domy definovány v souladu se zákonem č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), podle kterého v listinách pro zápis práv musí být nemovitosti označeny údaji katastru, a to pozemek parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách a jde o stavební parcelu, též údajem o této skutečnosti, jinak se má za to, že jde o pozemkovou parcelu. V katastrálním území XY jsou pozemky vedeny ve dvou číselných řadách, přičemž oba předmětné domy jsou součástí parcel stavebních. Údaj, že jde o stavební parcelu, tak byl nezbytnou náležitostí pro identifikaci pozemků. Současně obviněný vytkl odvolacímu soudu porušení zásady zákazu reformace in peius, pokud opravil údajnou písařskou chybu v identifikaci bytové jednotky. Opava písařské chyby je upravena v §131 tr. ř. a jejím účelem je zajištění naprosté shody mezi písemným vyhotovením rozsudku a obsahem rozsudku tak, jak byl vyhlášen. V dané věci je zřejmé, že rozsudek byl vyhlášen tak, že trest propadnutí náhradní hodnoty se týkal mimo jiné bytové jednotky č. XY, tudíž změna na bytovou jednotku č. XY nebyla opravou písařské chyby, ale změnou rozsudku v neprospěch obviněného, která byla vzhledem k absenci odvolání státního zástupce nepřípustná.
6. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že v části, v níž obviněný namítl pochybení v hodnocení subjektivní stránky svého jednání, není jeho argumentace podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž primárně prosazoval vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje, podle které jednal v dobré víře, pouze nezkušeně. Tato skutková verze však byla soudy vyvrácena, aniž by nastal extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovým zjištěními a provedenými důkazy, jenž by zásah dovolacího soudu do skutkového stavu umožňoval. V druhé části dovolání potom obviněný přiléhavě poukázal na pochybení městského soudu ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. Tato pochybení nicméně bylo možné v odvolacím řízení odstranit, aniž by tím byla porušena zásada zákazu reformace in peius. K tomu odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr. a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1218/2019, a dovodil, že vrchnímu soudu nic nebránilo popis nemovitostí ve výroku o trestu doplnit v souladu s realitou a s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť by tím předmět trestu neměnil, a tedy jej nezpřísňoval. Odvolací soud proto nepochybil opravou označení bytové jednotky, pochybil však, pokud neprovedl opravu i označení dalších předmětů trestu propadnutí náhradní hodnoty.
8. Státní zástupce proto navrhl z podnětu dovolání obviněného napadený rozsudek vrchního soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit, včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázat odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož nevyužil.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Byť to obviněný výslovně netvrdí, je zřejmé, že první část své dovolací argumentace (směřující proti výroku o vině) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a druhou (směřující proti výroku o trestu) o písm. h) téhož ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně tak může učinit tehdy, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
13. Obviněný uplatněnými námitkami, byť jimi v konečném důsledku dovozoval pochybení v posouzení svého zavinění, primárně napadl správnost skutkových zjištění, resp. způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Takové námitky však pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného M. L. shledat nelze. Bylo totiž provedeno dostatečně široké dokazování, provedené důkazy byly následně v souladu se zákonnými pravidly hodnoceny a na jejich podkladě byl zjištěn průběh skutkového děje. Při jeho dovozování bylo vycházeno především z listinných důkazů a rovněž z výpovědí svědků, mimo jiné Y. Z. a T. Z., popřípadě z důkazů dalších. Z nich bylo namístě dovodit, že obviněný svým aktivním cíleným jednáním postupoval tak, aby jednak byla zkrácena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty společnosti R. (bod I), za užití reálně nečinných družstev O. a S. G., sloužících pouze pro vstavování fiktivních faktur, a dále aby byl původ takto získaných protiprávních výnosů zastřen a mohl být užit pro jeho potřeby, resp. pro potřeby dalších osob (bod II.). Naopak bylo zcela vyloučeno, že by záměrné a opakované úkony obviněného mohly být odrazem snahy o dokončení zakázek (neboť se reálných plnění netýkaly) či pouhým výjimečným pochybením z nezkušenosti či z nedbalosti.
16. V dalším, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující skutková zjištění, Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména body 40. rozsudku soudu prvního stupně a 10. a 11. rozsudku soudu odvolacího, neboť není namístě v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních opakovat.
17. Jinak řečeno, pokud soudy obou stupňů po dostatečně pečlivém hodnocení výpovědi obviněných a svědků, za podpory dalších důkazů, dovodily průběh skutkových dějů ve shora naznačeném smyslu, nelze jim vytknout žádné porušení stanovených pravidel, jež by mohlo být rozporem, natož extrémním, neboť skutkové věty výroku o vině zcela důvodně a logicky navazují na provedené důkazy, resp. nejsou s nimi v žádném nesouladu. Argumentace obviněného se tedy s tvrzeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
18. Jiná situace je nicméně dána v druhé části námitek obviněného, směřujících proti výroku o trestu a opírajících se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Obviněný soudům především vytkl, že rodinné domy XY č. p. XY a XY jsou součástí pozemků, na kterých jsou postaveny, a není možné je samostatně převádět. Bylo tak vyloučeno, aby státu připadly jako náhradní hodnota bez pozemků, tedy v daném rozsahu je rozsudek v rozporu se zákonem.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
21. Podle §505 o. z. je součást věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Podle §506 odst. 1 o. z. je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Podle přechodného ustanovení §3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.
22. Součást věci nemá samostatnou funkci, a nemůže být proto samostatným předmětem práv. Začleněním do celku součást ztrácí svou individualitu (volant, kolo osobního automobilu, harddisk počítače, rypadlo jeřábu) a získává individualitu celku (věci složité). Součást věci není samostatným předmětem práv a sdílí faktický i právní osud věci složité. Toto je základní funkční význam součásti věci (srov. Lavický P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část. §1−654. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1790 a 1792).
23. Součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena; není významné, zda si nabyvatel uvědomil, že s věcí nabývá i její součást (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002). Součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní (rozhodnutí publikované pod č. 4/1992 Sb. rozh. civ.).
24. Jak dále vyplynulo z listin, zařazených v trestním spisu (č. l. 3869 až 3871 trestního spisu), obviněný byl vlastníkem pozemků p. č. XY a XY v katastrálním území XY, jejichž součástí byly i stavby č. p. XY a XY, které měly být předmětem trestu propadnutí náhradní hodnoty. Uvedenou skutečnost v zásadě přehlédl soud prvního stupně a vyslovil shora uvedený výrok, který jako předmět trestu propadnutí náhradní hodnoty určil (v daném ohledu, tj. vedle bytové jednotky) pouze zmíněné stavby. Vrchní soud toto pochybení zjistil a v odvolacím řízení se jím zaobíral, když konstatoval, že již nebyla možná náprava vymezení nemovitostí, u nichž nalézací soud fatálně opomněl uvést i příslušné pozemky, neboť taková náprava by již mohla být vnímána jako změna v neprospěch obviněného, která byla s ohledem na absenci odvolání státního zástupce neproveditelná. Proto mu nezbylo, než vymezení nemovitostí přejmout do svého výroku, a to včetně jejich nepříliš šťastné stylizace (viz odstavec 15. jeho rozsudku).
25. Nejvyšší soud se s popsaným postupem neztotožnil. Zvažuje-li soud uložení trestu propadnutí věci či náhradní hodnoty ve vztahu k nemovitosti, musí si vyjasnit, zda se jedná o pozemek, pozemek se stavbou, samostatnou stavbu apod., a současně zda je dán nějaký významný vztah součásti věci. Pokud má být předmětem zmíněného trestu pozemek, jehož součástí je stavba, je nutné ve výroku primárně vyslovit propadnutí pozemku jako věci hlavní, a poté s ohledem na význam a hodnotu staveb současně i propadnutí stavby, byť jako součást sdílí právní osud věci hlavní. Naopak není nutné explicitně vyslovit propadnutí méně významných součástí, jakými jsou např. rostlinstvo (§507 o. z.), vestavěného technologického vybavení stavby apod. Zásadně nepostačuje vyslovit trest propadnutí věci či náhradní hodnoty pouze ve vztahu k součásti věci, s níž samostatně nakládat nelze.
26. V předmětné věci obviněného M. L. tudíž pochybil již soud prvního stupně, pokud předmětem zmíněného trestu učinil pouze stavby (XY č. p. XY a XY) jako součásti věci hlavní (pozemky p. č. XY a XY). Takový výrok nerespektoval výše uvedené občanskoprávní vztahy a je nevykonatelný. S uvedeným závěrem je potom zcela v souladu rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště XY, ze dne 16. 12. 2019, č. j. V-5518/2019-708-9, které si Nejvyšší soud vyžádal a kterým bylo rozhodnuto o návrhu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o povolení vkladu vlastnického práva České republiky na základě rozsudku vrchního soudu k nemovitostem v obci XY tak, že byl tento návrh zamítnut, a to v podstatě z již výše popsaných důvodů.
27. Současně není možné akceptovat ani postup vrchního soudu, jenž vadu správně identifikoval, vyhodnotil nemožnost její nápravy s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius, nicméně ji ve svém rozhodnutí zopakoval.
28. K jeho závěrům Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na procesní okolnosti odvolacího řízení (absence odvolání v neprospěch obviněného) skutečně náprava ve smyslu vyslovení obdobného výroku, avšak již bezvadného, nebyla možná. Změna výroku na odpovídající právnímu stavu předmětných nemovitostí by totiž nebyla pouhým upřesněním, ale poměrně zásadní změnou z postihu jen součásti na postih nejen jí, ale i věci hlavní. K tomu je namístě připomenout, že zákaz reformationis in peius se při rozhodování podle §259 odst. 4 a §264 odst. 2 tr. ř. v odvolacím řízení vztahuje jen k osobě obviněného, přičemž nepřipouští z hlediska celkového posouzení žádnou změnu v neprospěch takové osoby. Změna k horšímu tak nemůže nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/2012 Sb. rozh. tr.).
29. Ve věci proto nelze plně uplatnit závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1218/2019, na které upozorňoval státní zástupce ve svém vyjádření, jež se týkalo pouhé změny odkazu na správný odstavec (písmeno) v zákoně, v jinak správně aplikovaném peněžitém trestu. Stejně tak není možné vycházet ze závěrů rozhodnutí publikovaného pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., podle kterého zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku; jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného. V posuzovaném případě by ovšem změna rozsahu a závažnosti následků trestu, provedla-li by se náprava vady, byla zřetelná a míjela by se s pouhým doplněním.
30. Do jisté míry nad rámec pak nelze přehlédnout, že soud prvního stupně svá zjištění ve vztahu k předmětu trestu propadnutí náhradní hodnoty vyjádřil v odůvodnění spíše (a nejméně) nejednoznačně a nijak z nich nevyplývá, že by vzal za prokázané, že stavby na adresách XY č. p. XY a č. p. XY jsou součástí pozemků, které jsou (resp. především tyto jsou) předmětem propadnutí, což by jen nedostatečně vyjádřil v příslušném výroku. Na popsaném závěru ničeho nemění, že v předmětném výroku jsou určitým způsobem zmíněny pozemky, na kterých se stavby nachází (parc. č. XY a XY), neboť k nim zjevně trest nesměřoval a tento údaj měl pouze identifikační, resp. lokalizační charakter (obdobně jako okr. Kroměříž nebo kat. území XY).
31. Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že správné označení nemovitostí je v obdobných případech nutné i s ohledem na následné řízení u katastrálního úřadu, a proto by mělo respektovat požadavky §8 katastrálního zákona, podle kterého musí být v listinách pro zápis práv nemovitosti (t. j. v příslušném rozhodnutí) označeny údaji katastru.
32. Nejvyšší soud tedy shledal v naznačeném rozsahu dovolání obviněného důvodné, a to pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť obviněnému byl uložen druh trestu, a to propadnutí náhradní hodnoty, ve vztahu pouze k součásti věci, což zákon neumožňuje. Rozsudek Vrchního soudu v Praze proto zrušil ve výrocích, kterými byl uložen podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to rodinného domu na adrese XY č. p. XY, okr. Kroměříž, kat. území XY, číslo XY, stavba na pozemku parc. č. XY, a rodinného domu na adrese XY č. p. XY, okr. Kroměříž, kat. území XY, číslo XY, stavba na pozemku parc. č. XY. Vzhledem k tomu, že zjištěnou vadu nebylo možné nijak napravit, nebylo nutné činit žádný další výrok.
33. V poslední části svého dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu porušení zásady zákazu reformace in peius, pokud opravil údajnou písařskou chybu v identifikaci bytové jednotky. Konkrétně byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen tak, že trest propadnutí náhradní hodnoty se týkal mimo jiné bytové jednotky č. 1388/7, soud odvolací potom tuto identifikaci změnil na (správně označenou) bytovou jednotku č. 1388/78, což bylo změnou rozsudku v neprospěch obviněného, která byla vzhledem k absenci odvolání státního zástupce nepřípustná (k možnostem dovolacího přezkumu zde srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015).
34. K tomu Nejvyšší soud toliko ve stručnosti odkazuje na výše uvedené s tím, že uvedená změna je zřetelným příkladem nápravy písařské chyby. Byť se tedy nejednalo o nápravu ve smyslu §131 tr. ř., směřující k dosažení souladu mezi vyhotovením rozsudku a jeho vyhlášením, podstatou byla písařská chyba ve smyslu určité nepozornosti či tzv. překlepu, aniž by zde mohla vzniknout jakákoli pochybnost, k čemu (k jaké nemovitosti) měl daný výrok směřovat. Tuto vadu tedy zcela správně, bez ohledu na absenci odvolání státního zástupce směřujícího v neprospěch obviněného, opravil svým rozsudkem odvolací soud. Dovození porušení zásady zákazu reformace in peius by zde bylo přehnaným, až nepřiměřeným formalismem. K pochybení v činnosti vrchního soudu zde tedy nedošlo.
35. Souhrnně řečeno, dovolání obviněného bylo v části, pokud směřovalo proti výroku o vině, posouzeno jako míjící se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody dalšími, v části, pokud směřovalo proti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty stran bytové jednotky, zjevně neopodstatněné, nicméně v části důvodné, a to pokud směřovalo proti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty stran dalších nemovitostí. Proto Nejvyšší soud v dané části napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 3 To 45/2019, zrušil, aniž by bylo namístě (či vůbec možné) jej dále, ať již činností Nevyššího soudu či vrchního soudu, jakkoli nahrazovat. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel