ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.497.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 497/2020-631
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2020 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY, soukromého podnikatele, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 11 To 228/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2019, č. j. 3 T 5/2019-576, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem týraní zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a podle §302 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byl odsouzen k peněžitému trestu v částce 100 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oblasti chovu hospodářských zvířat na dobu pěti let.
2. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 11 To 228/2019, rozhodl o odvolání obviněného proti citovanému rozsudku okresního soudu tak, že se podle §256 tr. ř. zamítá.
3. Přečinu týraní zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku se obviněný dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které spočívalo v tom, že v přesně nezjištěném období, nejméně od ledna 2017 do 23. března 2017 v XY, okr. Trutnov, v těsné blízkosti veřejně přístupných cest na své soukromé farmě čítající 100 ks skotu a 59 ovcí, z jiných než zdravotních problémů omezoval výživu zvířat v rozporu se zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a to konkrétně tak, že nezajistil řádné krmení skotu a ovcí, napájení měl zajištěno pouze napájecím zařízením s volně tekoucí vodou bez opatření proti zamrznutí, nezajistil vhodné podmínky pro chov podle zák. č. 166/1999 Sb., veterinárního zákona, tedy vhodné prostory pro krmení bez přítomnosti předmětů o něž by se zvířata mohla poranit, nezajistil dostatečné vnitřní prostory pro chov skotu i ovcí a vystavil je nepříznivým povětrnostním vlivům v prostoru krmiště, které bylo navíc z velké části zaplněno hromadami nahrnuté podestýlky, čímž způsoboval zvířatům utrpení a v neposlední řadě nezajistil zákonné odstranění kadáverů z prostor, kde se pohyboval zbylý skot a ovce, nesledoval zdravotní stav zvířat a v odůvodněných případech jim neposkytl včas první pomoc a nepožádal o veterinární pomoc, čímž způsobil ke dni 23. 3. 2017 úhyn 7 krav, 20 telat a 29 ovcí, následkem čehož ještě v období 23. 3. 2017 až 18. 4. 2017 uhynuly 3 ks skotu, 1 tele a 2 ovce, celkově tak uhynulo 10 ks skotu, 21 ks telat a 31 ks ovcí. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku okresního soudu tak týral zvíře trýznivým způsobem veřejně, způsobil týranému zvířeti takovým činem smrt a spáchal čin na větším počtu zvířat.
II
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. V. dovolání které, jak uvedl, směřuje proti výroku o vině i trestu a ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož zákonné znění odcitoval. Následně pak k jednotlivým částem výroku o vině uvedl své podrobné konkrétní námitky.
5. K nezajištění řádného krmení skotu i ovcí uvedl, že podle §12b písm. a) zák. č. 246/1992 Sb., hospodářská zvířata musí dostávat potravu, která je vhodná pro jejich stáří, druh a která je podávána v dostatečném množství, aby uspokojovala jejich potřeby. Zákon, že tedy nehovoří o množství zásob potravy ale o tom, co musí zvířata dostávat, přičemž u něj bylo zjišťováno, jaké množství krmiva měl zajištěné a zda bylo dostatečné. Krmivo ale nikdy nechybělo, protože chybějící vlastní krmivo doplňoval postupným nákupem. K tomu poukázal na výpovědi svědků J. F., K. P. a O. S., kteří potvrdili, že od nich seno nakupoval. Současně, že tak nedocházelo k zabírání vnitřní plochy seníku dlouhodobým skladování krmiva, tato plocha tak byla k dispozici pro ustájení dobytka a byla dostatečná. Svědek P. Č., že je odborníkem na stájový chov zvířat ale podmínky jejich volného chovu v přírodě, kde si vytváří přirozené stádo (ekochov), jsou mu cizí. U zvířat žijících ve volné přírodě, že se zima projeví nedostatkem čerstvé potravy, což jim logicky ztěžuje život, ale neznamená to, že jsou týraná. Uvedený svědek, že se také vyjadřoval pouze k množství naskladněných zásob, ale neuváděl, že by skot i ovce krmil nedostatečně. Obviněný pak popírá, že by tento svědek telefonoval několika farmářům v okolí, aby mu prodali seno, protože on seno nepotřeboval, měl ho zajištěno. Podle svědka J. M. pak bylo možné pitvat pouze čtyři kusy zvířat, a ne čtyřicet tři kusů, dva kusy uhynuly na dehydrataci a zástavu srdce, jedno zvíře na nedokončený porod a jeden kus na akutní nadmutí. Považuje proto za neprokázané, že by příčinou úhynu zvířat bylo, že nezajistil řádné krmení skotu a ovcí a pokud tento svědek pořizoval na místě fotografie založené v trestním spise, tak na nich není vidět nic takového, co svědek popisoval a tento svědek dokonce na str. 222 tr. spisu uvedl, že podle jeho názoru byl skot v dobrém výživném stavu, měl k dispozici seno i napájecí vodu. Svědek J. D., že pak dne 28. 2. 2017 zaznamenal slabší výživu zvířat, ale nemá znalosti z oblasti živočišné výroby a jeho neodborné tvrzení podle obviněného neznamená, že nezajistil řádné krmení skotu a ovcí. Na tělesné schránce zvířat, že se projevuje jak roční období, tak i to, že krávy krmí telata. Pokud tento svědek uvedl, že má zásoby krmiva maximálně na deset dnů, tak mu řekl, že má nějaké zásoby sena v Rokytníku a v hale v XY, a proto ani výpověď tohoto svědky podle obviněného neznamená, že nezajistil řádné krmení skotu a ovcí.
6. Ohledně zjištění, že napájení bylo zajištěno pouze napájecím zařízením s volně tekoucí vodou bez opatření proti zamrznutí, obviněný poukázal na ustanovení §12b písm. b) zák. č. 246/1992 Sb., podle kterého hospodářská zvířata musí mít přístup k vodě, která neohrožuje zdravotní stav zvířat, nebo jim musí být umožněno, podle druhu a věkové kategorie, uspokojovat potřeby tekutin. Obviněný odcitoval část výpovědi svědka P. Č., který popisoval situaci v dubnu 2017, tedy mimo období kladené mu za vinu, a to tak, že do plných kruhových plastových nádob byla svedena voda napájecí hadicí a voda přetékala, přičemž si svědek nedovede představit, jak by to asi vypadalo v zimě, kdy jsou teploty -10 až -15 stupňů, ale svědek neví, jestli to v zimě zamrzalo. Podle výpovědi svědka J. M., že do napáječky tekla voda z hadice, což by při větších mrazech mohl být problém, v den kontroly měla zvířata k dispozici vodu i seno, ale je otázkou, zda se slabší kusy k vodě dostaly. K tomu obviněný uvedl, že chovaným zvířatům umožnil uspokojovat potřeby tekutin a opak mu nebyl prokázán. Voda mu nikdy nezamrzla, a pokud ano, tak zcela výjimečně při extrémních mrazech, ale voda pod slabým ledem i tak protékala. Má s tím zkušenosti od roku 2003 a nikdy nebyl problém. Zajištění ohřevu vody přichází v úvahu pouze při napájení dobytka z napáječek v kravínech, ale pokud zvíře odmítá pít, tak ho nelze donutit a neznamená to, že mu není umožněno uspokojovat potřeby tekutin. Podle svědka J. D. přitom dne 28. 2. 2017 byl přísun vody dostačující. Obviněný uvedl, že pokud by neměl pro zvířata zajištěno napájení, tak by stádo zimu nepřežilo.
7. K nezajištění vhodných podmínek pro chov podle veterinárního zákona č. 166/1999 Sb., tedy vhodné prostory ke krmení bez přítomnosti předmětů, o něž by se zvířata mohla poranit, obviněný namítá, že tento zákon nedefinuje prostory ke krmení, ale obsahuje ustanovení o tom, co je chovatel povinen, přičemž tyto povinnosti odcitoval a uvedl, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by prostory ke krmení byly v rozporu s požadavky na způsob uspokojování potřeb zvířat a prostředí pro jejich chov. Ohledně povinnosti předcházení poškození zdraví zvířat pak zákon nehovoří konkrétně o přítomnosti předmětů, o něž by se mohla poranit. Obviněný odcitoval část Směrnice Rady č. 98/58//RS, ze dne 20. 7. 1998, o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely, která klade požadavky na budovy a ustájení, zejména na ohrady a vybavení, s nímž zvířata mohou být ve styku, nesmí jim škodit a dále na ustájení a vybavení pro připoutání zvířat, která musí být vyrobena a udržována tak, aby neměla ostré okraje nebo výčnělky, které by mohly zvířata zranit. Vyhláška č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, v ustanovení §1b rovněž obsahuje obdobné požadavky ochrany zvířat, ale provádí úpravu pravidel chovu zvířat ve stájích, což ale není jeho případ. V jeho prostorech pro krmení nebyly žádné předměty, o něž by se zvířata mohla poranit. V hale seníku, což není prostor ke krmení, měl v odděleném prostoru stroje na úklid ploch a navážení krmiva, s nimiž se běžně pohybuje mezi pasoucím se dobytkem a na krmišti. Stroje jsou také konstruovány tak, že žádné ostré hrany nemají a žádné poranění zvířete nebylo na místě ani zjištěno.
8. Ohledně nezajištění dostatečného vnitřního prostoru pro chov skotu či ovcí , čímž měl způsobovat zvířatům utrpení, obviněný uvedl, že zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, nedefinuje, jaký vnitřní prostor pro chov skotu či ovcí je dostatečný. Podle §12a odst. 4 uvedeného zákona, že se hospodářským zvířatům, která nejsou chována v budovách, poskytuje přiměřená ochrana před nepříznivými povětrnostními podmínkami, predátory a riziky ohrožujícími jejich zdraví , ale o rozměrech není ani zmínka. Poukázal na čl. 10 Nařízení Komise (ES) č. 889/2008, ze dne 5. 9. 2008, které stanoví prováděcí pravidla k Nařízení Rady (ES) č. 834/2007, o ekologické produkci a označování ekologických produktů, a u ekologické produkce stanoví minimální rozlohu uzavřených prostor (pozn. m ˛ na živou hmotnost) a otevřených prostranství (m ˛ na hlavu). V jeho věci ale, ač je znám počet jím chovaných zvířat, nikdo nezjišťoval jejich váhu, ani plochu, kterou měla k dispozici. Pokud ve své výpovědi svědek J. M. uvedl, že zvířata měla přístřešek, který ale rozměrově neodpovídal počtu zvířat a v salaši byly stroje, které by u zvířat neměly být, tak obviněný namítá, že svědek již neuvedl, jaký přístřešek by tedy rozměrově odpovídal ani jaký předpis zakazuje, aby stroje byly na daném místě. Podle něj tento svědek zná podmínky intenzivního chovu zvířat např. ve velkokapacitních kravínech, ale absolutně nerozumí podmínkám volného chovu zvířat, které vytváří přirozené stádo. Pokud svědek P. Č. hovořil o vnitřních a vnějších plochách, pak mluvil o plochách předepsaných pro odchov dobytka, a nikoliv pro ekochov. Přitom tento svědek také uvedl, že neví, jestli měla na salaš přístup všechna zvířata, protože salaš byla používána i k uskladnění sena, ale na podzim 2016, že měl obviněný dostatečné zásoby krmiva. Tyto zásoby měl většinou uskladněné v salaši a postupným zkrmováním se uvolnilo místo uvnitř. Obviněný namítá, že v podmínkách ekochovu měla v zimě i v létě zvířata dostatek vnitřního i vnějšího prostoru, o opaku nebyl proveden jediný důkaz a nebylo ani prokázáno, že by porušil nějaký předpis a tím způsoboval zvířatům utrpení.
9. Ohledně skutkového zjištění, že vystavil skot a ovce nepříznivým povětrnostním vlivům v prostoru krmiště , čímž měl způsobovat zvířatům utrpení, obviněný namítá, že žádný předpis nestanoví, že by krmiště mělo být chráněno před nepříznivými povětrnostními vlivy (silný vítr, mráz, déšť, živelní události apod.) a žádným důkazem nebylo prokázáno, že by tím způsoboval zvířatům utrpení. Naopak tvrdí, že zvířata měla kde se ukrýt před nepříznivými povětrnostními vlivy.
10. Ohledně skutkového zjištění, že krmiště bylo z velké části zaplněno hromadami vyhrnuté podestýlky , čímž měl zvířatům způsobovat utrpení, obviněný namítá, že podestýlku vyhrnoval, protože její odvoz nebyl možný a takto vytvořené mantinely naopak zvířata chránily před povětrnostními vlivy a současně jim uzavíraly přístup na nerovné plochy, kde by mohlo dojít k jejich zranění. Svědek P. Č., který uvedl, že nádrže byly plné, voda přetékala, a proto zvířata stála ve 20 až 30 cm vrstvě tekutých výkalů a bahna, že popisoval situaci v dubnu 2017. V prostorech pod krmištěm, že se na zpevněné betonové ploše v zimě vytvoří zamrzlá vrstva výkalů, kterou však lze odstranit pouze během oblevy a ta nastala právě v době kontroly uvedeného svědka. Určitě, že se tedy nejednalo o nějaké zanedbání z jeho strany a v té době nemohl plochu očistit, protože se musel věnovat kontrole. Pokud svědek J. D. uvedl, že zbytky výkalů a krmení byly vyhrnovány spolu se sněhem až do výše cca 3 metrů, co při tání způsobilo, že se krmivo s výkaly dostaly do prostoru, kde neměly co dělat, tak obviněný uvedl, že ta hromada byla mimo krmiště a žádným důkazem nebylo prokázáno, že by tímto jednáním způsoboval zvířatům utrpení.
11. Ohledně jednání spočívajícímu v nezajištění odstranění kadáverů z prostoru, kde se pohyboval zbylý skot i ovce , obviněný nesouhlasí s výpovědí svědka P. Č., že přístup tam asi musel být, když z asanačního ústavu přijela auta s kontejnery a každá zdechlina se zadokumentovala. Namítá, že tento svědek při samotném odvozu nebyl a nevěděl, za jakých podmínek se realizoval. Stejně tak nesouhlasí ani s výpovědí svědka J. M., že v době, kdy tam byli, mohla technika do areálu vjet. Obviněný namítá, že tento svědek neuvedl, jaká technika, a navíc se nemohl vyjadřovat k přístupnosti areálu v době úhynu zvířat. Zákonnému odstranění kadáverů z prostoru, kde se pohyboval skot a ovce, že mu bránila vysoká sněhová pokrývka, jak o ní vypověděl svědek J. D., který uvedl, že dne 28. 2. 2017 zjistil, že na farmě se nachází vysoká sněhová pokrývka, byly vidět nohy uhynulého skotu a ovcí, nedalo se s nimi pohnout a nešlo ani spočítat, o kolik kusů se jedná . Rovněž svědek L. K., že uvedl, že kafilérka se tam v zimě není schopna dostat. Obviněný proto namítá, že pro vysokou sněhovou pokrývku byl prostor farmy pro techniku zajišťující odvoz kadáverů nepřístupný a za to nemůže nést odpovědnost.
12. K jednání, že nesledoval zdravotní stav zvířat, v odůvodněných případech jim neposkytl včas první pomoc a nepožádal o veterinární pomoc , obviněný namítá, že to není pravda a nebylo to žádným důkazem prokázáno. Veterinární pomoc využívá v případě potřeby, byl veterinářem poučen, jaké zákroky může provádět sám, takto postupuje a některé zákroky konzultuje telefonicky. Často se také stávalo, že zvíře uhynulo i přes ošetření veterinářem. V žádném případě proto nezpůsobuje zvířatům utrpení.
13. Obviněný také namítá, že měl způsobit svým jednáním ke dni 23. 3. 2017 úhyn 7 krav, 20 telat a 29 ovcí, a v důsledku jeho jednání následně do 18. 4. 2017 uhynuly ještě 3 ks skotu, 1 tele a 2 ovce, celkem tedy mělo uhynout v důsledku jeho jednání 10 ks skotu, 21 telat a 31 ovcí, ale soud rozhodl o jeho vině přesto, že byla pitvou prokázána příčina úhynu pouze u čtyř kusů, z nichž uhynuly dva na dehydrataci a zástavu srdce, jedno zvíře na nedokončený porod a jeden kus na akutní nadmutí. Dehydratace, že ale byla zřejmě způsobena srdeční nedostatečností a neznamená to nedostatek vody, u úhynu v důsledku nedokončeného porodu nikdo nezjišťoval, kdy a kde k porodu došlo a zda bylo v jeho silách tomu zabránit, když zvířata rodí samovolně v kteroukoliv dobu a bez dozoru, a nikdo nezjišťoval ani příčinu akutního nadmutí zvířete, které nebylo způsobeno nedostatkem potravy nebo vody a nikdo ani nezjišťoval, zda bylo v jeho silách zabránit úhynu. Namítá proto, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho pochybením a zjištěnou příčinou úhynu čtyř zvířat. V případě úhynu dalších zvířat pak nebyla provedena pitva a nebyla tak zjištěna jeho příčina. Obviněný také namítá, že soud zcela pominul jeho obhajobu o podílu predátorů na úhynu ovcí a pokud je zahubil predátor (uvedl, že zřejmě vlci), tak za to podle soudu odpovídá on a týral tím zvířata. V rozsudku, že rovněž není zmínka o nešťastné náhodě, o udušení zvířat v důsledku spadlé sněhové laviny ze střechy seníku do venkovního výběhu, že také krávy k večeru vyváděly telata na pastviny, kde i rodily a při nenadálé sněhové vánici v nočních hodinách byla část telat zasypána sněhem a udusila se. Za to ale nemůže nést odpovědnost.
14. V další části dovolání pak obviněný odcitoval ustanovení §4 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, které obsahuje jednání považována za týrání a uvedl, že nic z toho neporušil, ani ustanovení veterinárního zákona a nebylo to ani prokázáno. Soudy při prokazování jeho viny naopak dopřály sluchu svědkům, kteří buď vypovídají o období roku 2014 až počátku roku 2015, kdy mu ale farma nepatřila, nebo mají s ním špatné vztahy, a to ovlivnilo jejich výpovědi. Jím navrhované opatření znaleckých posudků na porovnání chovu skotu ve volném prostředí a ve formě ustájení, a k prověření, zda úhyn zvířat na dehydrataci způsobil on, soudy odmítly s odůvodněním, s kterým ale obviněný nesouhlasí. Řízení podle něj zůstalo neúplné, chybí důkazy o příčinách následného úhynu zvířat a o tom, že by on svým jednáním jakýkoliv úhyn zavinil. Podle obviněného je jeho vina odvozována od následku, úhynu většího množství zvířat, za který ale neodpovídal, zcela byla opomenuta ustanovení zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a nebylo zkoumáno, zda jeho jednáním byla naplněna definice týrání zvířat obsažená v §4 tohoto zákona a zda porušil veterinární zákon č. 166/1999 Sb. Namítá, že se nedopustil přečinu týrání zvířat, nevyplývá to z žádného důkazu a žádné jeho pochybení nelze hodnotit jako týrání zvířat surovým nebo trýznivým způsobem, že by se toho dopustil veřejně nebo na větším počtu zvířat.
15. Za nepřiměřený pak obviněný považuje i uložený peněžitý trest, který nemá z čeho zaplatit, protože poslední roky byl ve ztrátě.
16. V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a Krajskému soudu v Hradci Králové věc přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil právně relevantně v části kde namítá, že daným jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Za stěžejní přitom obviněný považuje, že zvířata byla chována v ekochovu, který má jiná pravidla než chov stájový.
18. Státní zástupkyně dále odcitovala pro věc rozhodné části předpisů upravujících chov zvířat [zák. č. 166/1999 Sb., veterinární zákon; zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání; zák. č. 91/1996 Sb., o krmivech; zák. č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství; Nařízení Rady (ES) č. 834/2007, ze dne 28. 6. 2007, o ekologické produkci a označování ekologických produktů]. Konstatovala, že všechny zákonné předpisy upravující chov zvířat, včetně hospodářských, akcentují povinnost chovatele chovat zvířata v takovém prostředí a podmínkách, které vyžadují jejich biologické potřeby, zdravotní stav a fyziologické funkce tak, aby bylo předcházeno poškození jejich zdraví. Bylo ale prokázáno, že obviněný tak nečinil, neboť zvířatům nezajistil řádné krmení ani napájení, protože volně tekoucí vodu bez opatření proti zamrznutí nelze považovat za postačující, a i když obviněný tvrdí, že dvakrát denně rozbíjel led, neznamená to, že zabezpečil dostatečný přísun vody pro tak velká stáda dobytka, jaká choval (100 ks skotu a 59 ovcí), neboť aby se mohly vystřídat u zdroje vody, musely by k ní mít kontinuální přístup. Obviněný tedy nechoval zvířata způsobem, v prostředí a podmínkách, které vyžadují jejich biologické potřeby, fyziologické funkce a zdravotní stav, a to i v případě, pokud je vystavil nepříznivým povětrnostním vlivům v době zimy, což se projevilo na jejich zdravotní kondici počátkem jara. Byť u ekochovu není ustájení povinné, platí to pouze pro případy, kdy klimatické podmínky umožňují žít zvířeti venku, což v tomto případě nebylo, protože v zimních měsících bylo třeba zvířatům zabezpečit místo, kde by se mohla ukrýt před nepřízní počasí. Bylo rovněž prokázáno, že obviněný nesledoval dostatečně zdravotní stav zvířat, neposkytl jim včas první pomoc a nepožádal o pomoc veterináře, což je také v rozporu s povinnostmi chovatele, jak jsou definovány v ustanovení §4 odst. 1 písm. b) veterinárního zákona, v jehož §5 jsou pak vyjmenovány povinnosti chovatele hospodářských zvířat, kdy je kladen důraz rovněž na čistotu chovu. Obviněný ale nezajistil, aby se zvířata pohybovala v čistém prostředí, neodklízel řádně podestýlku ani uhynulá zvířata. Hrubě tak porušil povinnosti chovatele zvířat, neboť jim nezajistil dostatečnou potravu, napájení a veterinární péči, což vedlo k úhynu většího počtu zvířat. Celý skutek tak podle státní zástupkyně vykazuje známky trestné činnosti proti životnímu prostředí, kdy došlo k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je zájem na ochraně zvířat.
19. Námitky obviněného, že u zvířat nebyl špatný výživový stav patrný a zahynuly v důsledku jiných skutečností, jsou podle státní zástupkyně zpochybňováním provedených důkazů a skutkového stavu, protože obviněný popírá, že by se činu dopustil. Takové námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání.
20. K námitce obviněného proti uloženému peněžitému trestu státní zástupkyně uvedla, že měla být uplatněna pod speciálním dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento trest ale považuje za správně uložený, když je třeba vycházet z presumpce dobytnosti peněžitého trestu, přičemž k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 821/2016.
21. Závěrem vyjádření k dovolání státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
22. Obviněný repliku k vyjádření státní zástupkyně neuplatnil.
III
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
24. Dovolání obviněného M. V. obsahuje zejména obsáhlé námitky proti hodnocení důkazů soudy, zejména hodnocení výpovědí svědků k jednotlivým skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině, cituje části jejich výpovědí, s kterými nesouhlasí, zpochybňuje jejich věrohodnost a sám z nich dovozuje vlastní skutkové závěry rozdílné od závěrů soudů. Konkrétně P. Č., že je oborníkem na stájový chov, ale podmínky volného chovu zvířat (ekochovu) jsou mu cizí, výpověď J. M., který rovněž podle obviněného absolutně nerozumí podmínkám volného chovu zvířat, podle něj ani neprokazuje, že by příčinou úhynu pitvaných čtyř kusů zvířat bylo nezajištění řádného krmení atp. Jeho námitky tak spočívají zejména ve zpochybňování odbornosti svědků, prosazování jeho vlastní verze stavu chovu a příčin úhynu zvířat a v konečném důsledku směřují proti správnosti skutkových zjištění okresního soudu, učiněných na základě souhrnu všech provedených důkazů a potvrzených soudem odvolacím. Takové námitky ale neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Na základě skutkového stavu vytvořeného jeho vlastním hodnocením důkazů, který je zcela odlišný od skutkových závěrů okresního soudu, pak obviněný zakládá svoji námitku o neprokázání, že by se dopustil zjištěného jednání.
25. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
26. Z obviněným uplatněného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný tedy sice formálně uplatnil tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil z podstatné části pouze námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
27. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný jej založil na v podstatě stejné argumentaci jako odvolání, tedy na jeho vlastním hodnocení důkazů, na kterém zakládá své tvrzení o neprokázání jeho viny a o možném jiném průběhu skutkového děje, než jak to bylo zjištěno okresním soudem a potvrzeno soudem odvolacím. Odvolací soud se ale s těmito námitkami obviněného správně vypořádal.
28. Obviněný M. V. svými námitkami tak z podstatné části pouze popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
29. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný namítne a konkrétně odůvodní, v čem jej spatřuje. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin a mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Obviněný přitom výslovně existenci takového rozporu ani nenamítá a popírá v podstatě vše.
30. Nejvyšší soud podotýká, že z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že se oba soudy pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněného, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, pro svůj závěr o vině si opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a hodnotily je správně a logicky.
31. Provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného (viz str. 7 rozsudku). Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů ohledně jejich skutkových závěrů, k opakovaným skutkovým námitkám obviněného odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí, když by bylo zcela nadbytečné opakovat správnou argumentaci soudů. Přitom již odvolací soud konkrétně reagoval na odvolací námitky obviněného k jednotlivým částem jeho jednání uvedeným ve výroku o vině, s čímž obviněný zjevně nesouhlasí a poukazuje také na jednorázové náhodné události jako nenadálá vánice, útok predátorů nebo pád sněhu ze střechy. Jeho nevyhovující úroveň péče o chovaná zvířata ale spočívala v celé řadě různých závažných nedostatků, nedostatečná péče o zvířata měla dlouhodobější povahu, a proto i námitka, že se svědek J. U. vyjadřoval k jinému než předmětnému období, je zcela bez významu. Okresní soud totiž dobu jednání obviněného stanovil šířeji, tedy tak, že se jej obviněný dopustil „v přesně nezjištěné době, minimálně od ledna 2017 do 23. března 2017“. Přístup obviněného k chovu zvířat dokreslují listinné důkazy (např. Inspekční zpráva z neohlášené namátkové kontroly již dne 28. 2. 2017 konstatuje zvýšený úhyn zvířat od začátku roku, uvádí jako důvod vysokou sněhovou pokrývku a mrazy, přičemž cca 13 ks uhynulého skotu a 7 ovcí bylo na farmě u salaše. Zápis z kontroly Státní veterinární správy zahájené dne 23. 3. 2017 ale již uvádí zjištění dvou hromad těl uhynulého skotu a ovcí, celkem již v počtu 9 ks skotu, 15 telat a 28 ovcí, přičemž podle zápisu obviněný telefonicky dohodl odvoz kadaverů na 24. 3. 2017, tedy hned na následující den, což nesvědčí o tvrzené nemožnosti odvozu z důvodu nedostupnosti farmy. Odvolací soud správně na základě provedených důkazů a fotodokumentace uvedl, že stav skotu a ovcí byl „tristní“. Namítá-li obviněný, že se ničeho nedopustil a nic neporušil, přičemž se staví do pozice odborníka na volný chov zvířat (ekochov), tak provedené důkazy o tom nesvědčí a např. svědkyně H. V. uvedla, že obviněný nemá ke zvířatům žádný vztah, bere je pouze jako prostředek výdělku a hlavní co kolem zvířat dělal, bylo zpracování papírů ohledně dotací. Tato svědecká výpověď je v podstatě v souladu s řadou jiných provedených důkazů a nic na tom nemění, že obviněný výpověď této svědkyně, jakož i některých dalších svědků, hodnotí jako nepravdivou a vedenou nepřátelským vztahem k němu, nebo znevažuje odbornou způsobilost některých svědků.
32. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit skutkovým námitkám obviněného, kterými popírá jakékoliv své jednání v rozporu zejména se zák. č. 166/1999 Sb. (veterinární zákon) a zák. č. 246/1992 Sb. (na ochranu zvířat proti týrání). Přes nezvratné důkazy, např. fotodokumentace, z které je naprosto zřejmý velmi špatný stav chovaných zvířat, obviněný v podstatě všechna skutková zjištění soudů popírá. Celkově nevyhovující stav hospodářství a závažné nedostatky byly zjištěny také svědkem P. Č. při následné kontrole v dubnu 2017, když byl požádán o součinnost Policií ČR a odborem životního prostředí, a kdy mj. zjistil obecně velmi špatný stav zvířat, nedostatky výživného stavu v důsledku nedostatku potravy, vyhublost, znečištění a olysalou srst zvířat, která stála ve 20 až 30 cm vrstvě tekutých výkalů a bahna. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, ale není dovolacím důvodem.
33. S ohledem na zjištěný celkově špatný stav obviněným chovaných zvířat, jsou bez významu jeho námitky, že v případě úhynu dalších zvířat nebyla provedena jejich pitva, nebyla tak zjištěna příčina jejich úhynu a soud, že také zcela pominul jeho obhajobu o podílu predátorů na úhynu ovcí a o nešťastné náhodě (že k udušení zvířat došlo v důsledku spadlé sněhové laviny ze střechy seníku do venkovního výběhu, že při nenadálé sněhové vánici v nočních hodinách byla část telat zasypána sněhem a udusila se). Takovéto skutkové námitky by mohly mít opodstatnění v případě úhynu jednotlivých kusů zvířat v jinak bezproblémovém jejich chovu. U obviněného se ale jednalo o zcela nevyhovující stav chovu většího počtu zvířat, kdy měl na své farmě 100 ks skotu a 59 ovcí, z nichž celkem uhynulo 10 ks skotu, 21 telat a 31 ovcí.
34. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a především logicky vysvětlily.
35. Obviněný uvedl také námitky, které mají sice obecně hmotněprávní povahu, ale v tomto případě jim tuto povahu z podstatné části přiznat nelze. Pokud totiž uvedl, že se nedopustil přečinu týrání zvířat, že to nevyplývá z žádného důkazu, žádné jeho pochybení, že stav nelze hodnotit jako týrání zvířat surovým nebo trýznivým způsobem, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a smrtí byť jen jednoho zvířete nebo, že by se daného jednání dopustil veřejně nebo na větším počtu zvířat, je zjevné, že nenaplnění těchto zákonných znaků skutkové podstaty přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zakládá v podstatě na popření skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku okresního soudu s tím, že se tohoto jednání nedopustil a nebylo to ani prokázáno. Protože Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, tak lze konstatovat, že soudy zjištěný skutek, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, všechny namítané zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu naplňuje.
36. Jedinou námitkou hmotněprávní povahy, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, s jistou mírou tolerance, protože také vychází zejména z názoru o neprokázání skutkového stavu, námitka obviněného M. V., že jeho jednání (skutek) bylo nesprávně právně posouzeno, protože nebylo zkoumáno, zda jeho jednáním byla naplněna definice týrání zvířat.
37. Již v preambuli zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, je uvedeno, že zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka. Účelem tohoto zákona upraveným v jeho ustanovení §1 odst. 1 je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem. Ustanovení §2 odst. 1 uvedeného zákona pak týrání zvířat výslovně zakazuje.
38. Trestní zákoník definici pojmu týrání zvířete neobsahuje. Proto se vychází pro účely jeho výkladu ve smyslu §302 odst. 1 tr. zákoníku z vymezení pojmu týrání podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který způsoby týrání a jeho formy upravuje v ustanovení §4 odst. 1 písm. a) až w). Mezi jinými způsoby se podle písm. c) (bod 1.) tohoto ustanovení za týrání považuje „ z jiných než zdravotních důvodů omezovat výživu zvířete včetně jeho napájení, nestanoví-li zvláštní předpis jinak “, pod písm. k) „ chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení “ a pod písm. w) „ jiné tímto zákonem zakázané jednání, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete “. Podle §3 písm. l) uvedeného zákona se za utrpení zvířete považuje stav zvířete způsobený jakýmkoliv podnětem nebo zákrokem, kterého se zvíře nemůže samo zbavit a který u zvířete způsobuje bolest, zranění, zdravotní poruchu anebo smrt a podle §3 písm. n) téhož zákona se za usmrcení považuje jakýkoliv zákrok nebo jednání, které způsobí smrt zvířete. S ohledem na skutková zjištění okresního soudu a výše uvedené způsoby týrání zvířat je vhodné také zmínit ustanovení §12b uvedeného zákona, podle kterého hospodářská zvířata musí: a) dostávat potravu, která je vhodná pro jejich stáří, druh a která je podávána v dostatečném množství, aby uspokojovala jejich potřeby. Všechna hospodářská zvířata musí mít přístup ke krmivu v intervalech vhodných pro jejich fyziologické potřeby ; b) mít přístup k vodě, která neohrožuje zdravotní stav zvířat, nebo jim musí být umožněno, podle druhu a věkové kategorie, uspokojovat potřeby tekutin ; c) mít možnost přístupu k zařízení pro krmení a napájení tak, aby bylo minimalizováno znečištění krmiva a vody i vyloučeny nepříznivé účinky zápolení o krmivo a napájecí vodu mezi hospodářskými zvířaty .
39. V souvislosti s námitkou obviněného, že nebylo zkoumáno, zda porušil veterinární zákon (zák. č. 166/1999 Sb.), Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení §4 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého je chovatel mj. povinen:
a) chovat zvířata způsobem, v prostředí a podmínkách, které vyžadují jejich biologické potřeby, fyziologické funkce a zdravotní stav a předcházet poškození jejich zdraví,
b) sledovat zdravotní stav zvířat, v odůvodněných případech jim včas poskytnout první pomoc a požádat o odbornou veterinární pomoc.
Tyto obviněným porušené povinnosti jsou obsaženy také v popisu soudy zjištěného jednání obviněného uvedeného ve výroku o vině rozsudku okresního soudu. Namítá-li přitom obviněný, že se na jeho chov nevztahuje vyhláška ze dne 14. 4. 2004, č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, protože podle něj provádí pouze úpravu pravidel pro chov zvířat ve stájích, což není jeho případ, Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil. Tato vyhláška byla totiž vydána Ministerstvem zemědělství podle §29 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a to k provedení jeho ustanovení §10, §12a, §12c odst. 3 a §29a odst. 2. Touto vyhláškou prováděné ustanovení §12a odst. 4 zákona na ochranu zvířat proti týrání přitom stanoví, že hospodářským zvířatům, která nejsou chována v budovách, se poskytuje přiměřená ochrana před nepříznivými povětrnostními podmínkami, predátory a riziky ohrožujícími jejich zdraví a vztahuje se tedy i na tuto trestní věc obviněného. Uvedenou vyhláškou prováděné ustanovení §12c odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání, pak přímo stanoví, že hospodářská zvířata musí být chována s ohledem na druh a věkovou kategorii nebo hmotnost a další specifické podmínky nároků na jejich ochranu a pohodu podle stanovených minimálních standardů . I když tedy uvedená vyhláška upravuje i požadavky na vybavení stájí, má širší platnost a v ustanovení §1c upravuje obecné požadavky na chov hospodářských zvířat, kdy při chovu hospodářských zvířat mj. je možné jejich trvalé umístění v zimním období pouze ve výbězích nebo na pastvinách, pokud byla takto chovaná zvířata na tento způsob chovu v daných klimatických podmínkách již dostatečně navykána a takový způsob chovu jim nepůsobí utrpení [§1c písm. c) cit. vyhl.] a musí být ve výbězích nebo na pastvinách zabezpečeno, aby zdroje vody nezamrzly a byly hospodářským zvířatům přístupné [§1c písm. d) cit. vyhl.].
40. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku okresního soudu obviněný týral zvíře trýznivým způsobem veřejně, způsobil týranému zvířeti takovým činem smrt a spáchal čin na větším počtu zvířat. U přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě, musí být naplněna jedna z alternativně stanovených okolností, jimž jsou zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání, anebo surový nebo trýznivý (jak soud uzavřel v tomto případě obviněného M. V.) způsob týrání, k němuž došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Tyto okolnosti posouvají jednání vůči zvířeti do trestněprávní roviny.
41. Za zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání je považováno takové jednání, které je nejen podle §4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání charakterizované jako týrání, ale které se rovněž výrazněji vymyká běžným případům a je spojeno s vyšší mírou bolesti, utrpení nebo příkoří týraného zvířete. Pokud zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání může odůvodňovat vysoká intenzita týrání, jeho delší doba, opakované jednání charakterizované jako týrání, nebo např. použití více různých způsobů týrání uvedených v §4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání, tak v případě týrání zvířete, které nemá povahu zvlášť surového nebo trýznivého, ale jedná se „jen“ o surové nebo trýznivé týrání zvířete, tak pro naplnění tohoto alternativního znaku skutkové podstaty přečinu podle §302 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku postačuje, za podmínky je-li spácháno veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, i mírnější způsob týrání než zvlášť surový nebo trýznivý způsob podle §302 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V případě obviněného M. V., jenž byl uznán vinným přečinem týrání zvířat ve vztahu k základní skutkové podstatě podle §302 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, se tedy nemusí jednat o týrání, které se výrazněji vymyká běžným případům a je spojeno s vyšší mírou bolesti, utrpení nebo příkoří týraného zvířete.
42. Ve výroku o vině uvedené, nikoliv ojedinělé, ale naopak různé formy jednání obviněného po delší dobu, proto i podle Nejvyššího soudu naplňují znak týrání zvířete trýznivým způsobem ve smyslu ustanovení §302 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitka obviněného, že nebyla naplněna definice týrání, je proto zjevně neopodstatněná.
43. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nelze podřadit námitku obviněného ohledně uloženého trestu, který považuje za nepřiměřený. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, avšak pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby, což ani nenamítá.
44. Zásah dovolacího soudu je i v případě nepřiměřenosti trestu sice výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Takové pochybení ovšem ve věci obviněného dovodit nelze.
45. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu