ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.549.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 549/2020-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněné M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 3 To 449/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 136/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 3 T 136/2018-307, byla obviněná M. H. uznána vinnou zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Trestné činnosti se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že od smrti své matky J. H. dne 9. 5. 2016 minimálně do 12. 5. 2018, ve společně obývaném rodinném domě č. p. XY, ulice XY, Moravský Písek, po předchozích rozepřích ohledně dalšího soužití a placení nákladů souvisejících se společným bydlením, týrala svého otce J. H., narozeného XY, a to tak, že mu zakazovala užívat ložnici a nutila jej spávat v jídelně, na žádost o společnou úhradu uhlí v lednu 2017 sdělila, že mu žádné peníze nedá, zakazovala mu užívat společný obývací pokoj, požadovala po něm opakovaně peníze, vulgárně mu nadávala do kurev ožralých, chudáčků, magorů, debilů, přičemž v roce 2017 se začalo její chování vůči němu zhoršovat tak, že mu sprostě nadávala minimálně čtyřikrát do týdne, dělala mu naschvály spočívající v tom, že spotřebovala všechnu teplou vodu, vymontovala splachovadlo ze záchodu, zanechávala dům v nečistotě apod., a toto její jednání se stupňovalo do fyzického napadení v únoru, pravděpodobně dne 5. 2. 2018, ve večerních hodinách, kdy poškozený spal v jídelně na gauči, obviněná jej chytila za nohy, zatáhla směrem k sobě, čímž spadl na zem, a když se snažil vstát, tak jej napadla násadou od koštěte nebo čakanem tak, že směřovala údery na hlavu, které on vykrýval rukama, čímž jej nejméně třikrát udeřila do předloktí levé ruky, dále nejméně dvakrát do pravé ruky a s útokem přestala až poté, co ji vytlačil tělem do chodby a začal se bránit nalezeným smetákem. V důsledku svého jednání byla dne 7. 2. 2018 policejním orgánem vykázána na dobu deseti dnů a následně rozhodnutím soudu na dobu dalšího měsíce. Poté odešla bydlet jinam a do domu od té doby docházela pravidelně jednou za dva dny v podvečer poklízet kočky. Od té doby poškozeného dne 12. 5. 2018 v době od 22:00 hodin do 23:00 hodin při návštěvě opět verbálně a fyzicky napadla, a to tak, že mu v obývacím pokoji nadávala „ty hajzle, kurvo ožralá, dacane, apod.“ a že tam nemá co dělat a dále jej převrátila dvakrát ze židle a jednou ze stolu, na kterých posedával, začala se s ním pošťuchovat a strčila do něj tak, že upadl do pokleku na podlahu, kde jej začala tahat za triko, až je roztrhla.
Odvolání obviněné (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a o trestu) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2020, č. j. 3 To 449/2019-330, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu, a odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále také na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., k němuž však neuvedla žádné námitky (a tento dovolací důvod ani z povahy věci nepřichází v úvahu), přičemž její vyjádření „s ohledem na dovolací důvod uvedený u rozsudku soudu I. stupně“ nasvědčuje tomu, že mohla mít na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Úkolem Nejvyššího soudu však není za obviněnou domýšlet dovolací důvody, které jednoznačně neuplatnila.
Obviněná namítla, že soudy její jednání nesprávně posoudily jako týrání, jednotlivé projevy pak účelově zkreslily. Podle právní věty ji soudy uznaly vinnou týráním osoby žijící s ní ve společném obydlí. Šlo však o vztah otce a dcery, tedy o osobu blízkou, nikoli jinou osobu žijící s obviněnou pouze ve společném obydlí. Pokud jde o znak týrání, jedná se podle obviněné např. o surové bití, intenzivní bití různými předměty, těžké a nepřiměřené trestání, nucení k provádění těžkých nebo ponižujících prací apod. K tomu odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. To, co je jí kladeno za vinu, vykazovalo naprosto jiný rozsah i intenzitu. Soužití s otcem nebylo dobré v podstatě už od jejího útlého dětství, otec se choval k ostatním členům rodiny hrubě, odmalička jim vulgárně nadával, a tato forma jednání se v rodině stala normou. Nynější verbální přestřelky včetně vulgarit z obou stran jsou tak logickým vyústěním jednání poškozeného. Další popsané jednání a tzv. schválnosti vůbec za týrání nelze považovat. Řada věcí se stala jinak. V případě dvou fyzických kontaktů šlo o vzájemné potyčky bez fyzických následků či projevů násilí. Druhý popsaný incident se navíc odehrál v době, kdy obviněná již v domě nebydlela.
Podle obviněné u poškozeného nedošlo k vnímání jejího jednání jako těžkého příkoří, veškeré konflikty byly vzájemné a většinou poškozeným vyprovokované. Při posuzování přímého úmyslu soudy nevzaly v úvahu, jaký byl životní osud a psychický stav obviněné. Její jednání bylo výsledkem frustrace, zoufalství a nespravedlnosti rodinných vztahů, nikoli záměru působit jinému psychické nebo fyzické příkoří. V konfliktu s otcem byla ona sama vždy tou slabší, což se právě projevovalo jejím zoufalým vulgárním a hysterickým projevem. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
O takový případ se však v posuzované věci nejedná a obviněná to ani nenamítá. Její námitky se přitom do značné míry dotýkají hodnocení provedeného dokazování. Obviněná své jednání bagatelizuje (především popsané schválnosti a fyzická napadení) a současně je popisuje jako reakci na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. To však neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně. Tato část jejích námitek byla uplatněna mimo rámec citovaného dovolacího důvodu.
Další část námitek pak v řízení o dovolání lze sice projednat, jsou však zjevně neopodstatněné. Pochybení obviněná spatřuje v tzv. právní větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně ve vyjádření „osobu žijící s ní ve společném obydlí“. Podle obviněné je zde nesprávně uvedeno, že týrala „jinou osobu žijící s ní ve společném obydlí“, přičemž ve skutečnosti šlo o osobu blízkou. Obviněné nelze dát za pravdu. Jak je z citovaného vyjádření zřejmé, v právní větě výroku není rozlišeno, zda šlo o osobu blízkou či o jinou osobu ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Takové rozlišení by přitom bylo pouze formální, neboť z hlediska dané skutkové podstaty není mezi osobou blízkou a jinou osobou žádný rozdíl. U obou se vyžaduje soužití ve společném obydlí s pachatelem tohoto trestného činu. Může tak jít de facto o jakéhokoli člověka v jakémkoli vztahu k pachateli, byť se nejčastěji bude jednat právě o osobu blízkou. Podstatné je zde naplnění znaku soužití ve společném obydlí. Uvedené vyjádření tak nelze považovat za vadu.
Obviněná dále poukázala na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podle jejího názoru mají ilustrovat, jak se vykládá znak týrání. Ani s touto námitkou se ovšem nelze ztotožnit. Jde totiž o účelově vybrané případy poměrně brutálního fyzického násilí, citovaná rozhodnutí ovšem nijak nevymezují, že právě a jen takovou formou lze daný znak naplnit. Obviněné by bylo možno oponovat výčtem celé řady jiných soudních rozhodnutí postihujících případy psychického týrání ve formě vulgárního nadávání, ponižování a schválností. Namátkou lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 527/2018, kde šlo o skutkově obdobnou situaci.
Obviněné je třeba dát za pravdu, že soudy do popisu skutku zahrnuly také jednání ze dne 12. 5. 2018, které se (alespoň to tak z výroku rozhodnutí vyznívá) odehrálo v době, kdy obviněná v domě již nebydlela a docházela tam pouze jednou za dva dny. Tato námitka ovšem ve skutečnosti směřuje v neprospěch obviněné. Tento incident sám o sobě by totiž musel být posouzen minimálně jako přestupek proti občanskému soužití, zatímco zbylá část popsaného jednání by stále naplňovala stejnou právní kvalifikaci, tedy §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podstata týrání osoby žijící ve společném obydlí není v takových jednotlivých napadeních, která představují spíše vyostření průběžně trvající situace, ale zejména právě v „drobnějších“ projevech pachatele vůči oběti, které jí ve svém souhrnu působí těžké příkoří. Jsou to především neustále opakované nadávky a ponižování, které udržují atmosféru strachu a napětí, a které vedou u oběti nezřídka i k následkům na psychickém zdraví.
Pokud obviněná uvádí, že poškozený její jednání jako těžké příkoří nevnímal, dostává se do rozporu se soudem učiněnými skutkovými zjištěními. K tomu lze poukázat především na znalecký posudek PhDr. Martiny Kopečkové, podle kterého u poškozeného došlo k rozvinutí pocitu strachu z fyzického konfliktu a k rozvoji některých příznaků syndromu týrané osoby. Vzhledem ke zjištěným následkům na psychice poškozeného je zřejmé, že jednání obviněné jako těžké příkoří musel prožívat, byť podle znalkyně pro úbytek energie nebyl vždy schopen přesně vnímat, co k němu obviněná hovořila při konfliktech.
Pokud jde o posouzení úmyslu v kontextu obviněnou namítaného předchozího jednání poškozeného vůči ní a ostatním členům rodiny, s touto výhradou se soudy již v předchozím řízení vypořádaly. Závěr o spáchání skutku v přímém úmyslu učinily soudy zcela správně a tento závěr není závislý na případném dřívějším nesprávném jednání poškozeného vůči obviněné. Také Nejvyšší soud je toho názoru, že obviněné bylo v době spáchání skutku kolem čtyřiceti let, což je věk, kdy se již skutečně nelze vymlouvat na výchovné chyby, jichž se na svých dětech dopustili rodiče. I pokud by tedy obviněná měla pravdu a poškozený se dříve v rodině choval popsaným způsobem, nemůže to legitimizovat mstu z její strany. Na takových principech moderní trestní právo nestojí, nehledě na to, že přese všechno je poškozený stále otcem, rodičem obviněné.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněné M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu