ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.602.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 602/2020-1066
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 6. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce v trestní věci obviněného J. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 3 To 288/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 84/2016 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 3 To 288/2019, v části, jíž byl ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 3 T 84/2016, a bylo rozhodnuto o vině obviněného pomocí k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1 tr. zákoníku a o upuštění od uložení souhrnného trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 6. 2019, č. j. 3 T 84/2016-970, byl obviněný J. P. uznán vinným v bodě 1 výroku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2 zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 2 T 119/2014, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň byl obviněný pro část stíhaných skutků obžaloby zproštěn a poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 To 288/2019-1003, rozhodnuto tak, že rozsudek okresního soudu byl zrušen v celé odsuzující části, ohledně skutku pod bodem 2 (zločin úvěrového podvodu) byl obviněný zproštěn obžaloby a poškozený byl odkázán na občanskoprávní řízení, a nově bylo rozhodnuto o vině obviněného skutkem pod bodem 1 rozsudku okresního soudu, který byl odvolacím soudem kvalifikován jako pomoc k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1 tr. zákoníku, a podle §44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženému ve věci Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 119/2014.
3. Pomoci k přečinu podvodu se obviněný J. P. podle skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku odvolacího soudu dopustil spolu s obviněnými J. P., I. F. a M. Z. v podstatě tím, že po předchozí vzájemné dohodě s cílem neoprávněně se obohatit a vyhnout se plnění závazků ze smluv využili špatné ekonomické situace A. H., kterého přiměli k podání žádosti o uzavření ve výroku rozsudku specifikovaných smluv, na základě nichž jmenovaný obdržel dva tablety (zn. Samsung a Prestigio) a uhradil pouze akontaci. Obvinění A. H. tvrdili, že závazky budou hradit, což od počátku neměli v úmyslu a také je nahradili, přičemž věděli, že je nebude hradit ani A. H. Společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., tak způsobili škodu 25 526 Kč. Obviněný J. P. A. H. pro potřeby sjednání smluv vyhledal a nakontaktoval a společně s ostatními ho přiměl, aby dne 12. 6. 2014 a 14. 6. 2014 v Brně v prodejnách uvedené společnosti uzavřel zmíněné zákaznické smlouvy. A. H. jednal na základě pokynů od obviněného J. P. a k uvedenému jednání ho ponoukal i obviněný J. P. Do prodejen do Brna A. H. dovezli (s další dosud neustanovenou osobou) I. F. a M. Z. v obou případech, ve druhém případě i J. P. Do prodejen jmenovaného doprovázela M. Z., která zboží i vybírala a v prodejnách uváděla, že A. H. je její strýc a zboží pořizuje pro ni, a následně zboží i s doklady ihned v prodejně převzala a po návratu do vozidla předala ostatním obviněným, tj. J. P. a I. F., kteří zde čekali a kteří zařízení dále používali.
4. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl dovoláním v neprospěch obviněného J. P. nejvyšší státní zástupce, a to v tom rozsahu, v jakém jím byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest ( pozn. NS – míněno upuštění od uložení souhrnného trestu ). Nebyl tedy napaden zprošťující výrok (a navazující výrok o odkázání poškozeného Profi Credit Czech, a. s., na občanskoprávní řízení).
5. Dovolatel odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací předmětného skutku obviněného jako účastenství na trestném činu formou pomoci, a nikoli jako spolupachatelství, a zejména nesouhlasil s tím, že čin nebyl kvalifikován za použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny ve smyslu §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. tak, jak byl skutek obviněného původně kvalifikován soudy prvního i druhého stupně a jak byl také kvalifikován u spoluobviněných.
6. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že v odůvodnění nyní napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně zcela absentují jakékoliv právní úvahy, na základě nichž by bylo možno usuzovat na důvod změny právní kvalifikace jednání obviněného oproti podané obžalobě, a to jak ve vztahu k posouzení jednání obviněného jako účastenství na trestné činnosti ve formě pomoci, tak i ve vztahu k neužití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Právní posouzení skutku obviněného v nyní napadeném rozsudku se tak ocitá v rozporu s jeho skutkovými závěry, když soudem použitá právní kvalifikace jednání obviněného J. P. nekoresponduje s popisem skutku ve výroku rozsudku.
7. S poukazem na znění skutkové věty rozsudku dovolatel uvedl, že z ní plyne, že po předchozí vzájemné dohodě s cílem neoprávněně se obohatit jednali – podle skutkových zjištění odvolacího soudu – odsouzení J. P., I. F. a M. Z. za pomoci obviněného J. P. Závěr odvolacího soudu o existenci předchozí vzájemné dohody zahrnuje kromě jmenovaných samostatně odsouzených též obviněného J. P. Tomu odpovídá hned navazující skutkový závěr odvolacího soudu, jenž je vyjádřen slovy „přičemž obžalovaný J. P. A. H. pro potřeby sjednání smluv vyhledal a nakontaktoval a společně s ostatními odsouzenými ho přiměl, aby dne 12. 6. 2014 v Brně … “ uzavřel zmíněné smlouvy. Z citované části popisu skutku podle dovolatele vyplývá, že tento obviněný musel o předchozí dohodě, jejímž cílem bylo neoprávněně se obohatit za současného zneužití špatné ekonomické situace A. H., nejen vědět, ale že ji i přinejmenším zčásti společně s ostatními pachateli (dnes již odsouzenými) také sám osobně a aktivně naplňoval.
8. Naplňoval ji předně tím, že společně s odsouzenými J. P., I. F. a M. Z. přiměl A. H. k uskutečnění jednání podrobněji popsaných ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Naplňoval ji však i jiným způsobem. Jednání spočívající v tom, že přiměl A. H. k tomu, aby v prodejnách společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., uzavřel příslušné smlouvy a odebral odpovídající zboží, se měl obviněný – i dle zjištění odvolacího soudu – dopustit až poté, co předtím sám vyhledal a kontaktoval A. H. Z kontextu popisu celého skutku pak vyplývá, že již tímto vyhledáním a kontaktováním A. H. obviněný J. P. naplňoval onu předchozí dohodu s odsouzenými J. P., I. F. a M. Z., jejímž cílem bylo neoprávněně se obohatit využitím špatné ekonomické situace A. H.
9. Správnost uvedeného pak podtrhuje další bezprostředně navazující zjištění odvolacího soudu, že A. H. jednal na základě pokynů od odsouzeného J. P., přičemž k tomuto jednání ho ponoukal obviněný J. P. Význam tohoto zjištění spočívá podle dovolatele především v tom, že z něj vyplývá aktivní účast obviněného na realizaci dané trestné činnosti v intencích původní společné dohody pachatelů, a tedy i závěr, že pokud obviněný J. P. takto společně s (již pravomocně odsouzeným) J. P. jednal, musel si být oné předchozí společné dohody pachatelů vědom a zároveň musel její naplnění tímto svým jednáním sledovat.
10. S ohledem na skutkové závěry Krajského soudu v Brně, z nichž vyplývá, že obviněný J. P. vyhledal a kontaktoval A. H. pro potřeby sjednání podvodných smluv a společně s ostatními obviněnými ho přiměl a ponoukal k jejich uzavření, mělo být jednání obviněného posouzeno jednak jako spolupachatelství na trestném činu ve smyslu §23 tr. zákoníku. Zároveň však měla zůstat zachována i právní kvalifikace skutku uvedená v obžalobě, pokud jde o naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby dle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný J. P. byl totiž zjevně společně s dalšími (již dříve pravomocně odsouzenými) pachateli členem organizované skupiny.
11. Dovolatel se dále zabýval definicí, respektive znaky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku podle odborné literatury a judikatury Nejvyššího soudu. Vyslovil názor, že ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že jednání obviněného J. P. bylo článkem řetězce činností pachatelů směřujících ke stejnému následku (tj. ke společnému cíli), neboť obviněný J. P. stál již na samém počátku trestné činnosti, po předchozí dohodě s ostatními odsouzenými pro potřeby uzavření smluv A. H. vyhledal a kontaktoval, a poté figuroval i v dalších fázích realizace této trestné činnosti – A. H. ponoukal k uzavření smluv (přitom jak vyplývá z výpovědi A. H., obviněný J. P. s ostatními do Brna nejel jen proto, že se nevešel do auta). Také u obviněného J. P. šlo tedy podle dovolatele o spolupachatelství na trestné činnosti ostatních pachatelů, přičemž posouzení jeho jednání jako pouhého účastenství ve formě pomoci nevystihuje podstatu jeho jednání v celé její šíři.
12. Zásadnějším (i z hlediska příslušné trestní sazby) nedostatkem shledává dovolatel podle něj nesprávnou a Krajským soudem v Brně náležitě neodůvodněnou aplikaci pouze základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. K závěru krajského soudu, že jednání ostatních pachatelů by bylo možno posuzovat (ve vztahu ke skutku, jímž byl obviněný uznán vinným) jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, podotkl dovolatel, že ostatní pachatelé v této věci i pro tento skutek (v jejich případě dílčí útok) byli pravomocně odsouzeni pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Ze samotné skutkové věty napadeného rozsudku podle dovolatele vyplývá, že obviněný J. P. jednal v součinnosti s ostatními pachateli a s vědomostí o jejich zapojení do trestné činnosti.
13. Dovolatel dále rozvedl, kdy se trestný čin považuje za spáchaný členem organizované skupiny, a uzavřel, že když bylo soudy v této trestní věci zjištěno, že trestné činnosti se dopustily včetně obviněného J. P. čtyři osoby, a to po předchozí vzájemné domluvě, přičemž každá z těchto osob měla určitou roli (obviněný J. P. vyhledal a přiměl A. H. k uzavření smluv, odsouzený J. P. A. H. uděloval pokyny a odsouzení F. a Z. jej dopravili do prodejny, kde navíc odsouzená Z. vybrala konkrétní zboží, které následně užívali odsouzení, pak tato zjištění svědčí o plánovitosti a koordinovanosti postupu jmenovaných, které nepochybně přispěly k úspěšné realizaci jejich záměru podvodně vylákat elekroniku a telekomunikační služby. Je tak podle dovolatele evidentní, že takové jednání bylo spácháno nejen již dříve odsouzenými J. P., I. F. a M. Z., ale i obviněným J. P., jako členy organizované skupiny.
14. Nejvyšší státní zástupce dodal, že existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu dle §23 tr. zákoníku, neboť členy organizované skupiny mohou být i účastníci na trestném činu ve smyslu §24 odst. 1 tr. zákoníku. Proto ani argument odvolacího soudu, že jednání obviněného má být kvalifikováno nikoli jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale jako účastenství ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to bez ohledu na věcnou nesprávnost tohoto argumentu, nemůže odůvodnit závěr, že se obviněný účastnil na spáchání trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 tr. zákoníku pouze v jeho základní skutkové podstatě, a nikoli na spáchání tohoto trestného činu v jeho kvalifikované podobě podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
15. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že Krajský soud v Brně zjištěný skutek obviněného J. P. nesprávně právně posoudil, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou odsuzující část rozsudku Krajského soudu v Brně včetně rozhodnutí obsahově navazujících a aby mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
16. K dovolání se písemně vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně obviněný. Shrnul dosavadní průběh řízení, poukázal na znaky spolupachatelství a na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci – usnesení ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 786/2018 – z něhož citoval některé pasáže týkající se důkazní situace a posouzení spolupachatelství. Zdůraznil, že důkazní situace se od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci nezměnila, a částečně zrekapituloval obsah výpovědí svědků A. H. a H. B. Uvedl, že jakkoli nesouhlasí se závěrem krajského soudu o své vině, tak i kdyby byly tyto závěry správné, „pak takové závěry nedosahují intenzity spolupachatelství nebo organizované skupiny“, respektive nebyly naplněny znaky spolupachatelství ani organizované skupiny.
17. Obviněný se v další části svého vyjádření zabýval smyslem a účelností tohoto trestního řízení a poukázal na jeho délku, kterou nezavinil a která není přiměřená skutkové ani právní náročnosti věci. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu vyjádřil názor, že dosavadní průběh řízení – s ohledem na právo na projednání věci v přiměřené lhůtě – nenaplňuje kautely spravedlivého procesu. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle obviněného i tím, že odvolací soud hodnotil důkaz, aniž by jej sám provedl, když uvedl, že „dosavadní výpověď poškozeného nepochybně svědčí o spoluúčasti obžalovaného J. P. minimálně u skutku pod bodem 1“. Obviněný uzavřel, že toto trestní řízení i s ohledem na jeho délku nenaplňuje smysl a účel trestního řízení.
18. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
20. Je namístě připomenout, že v této věci jde již o druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu. V předchozím řízení byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 3 T 84/2016, obviněný J. P. uznán vinným v bodech 1 a 4 výroku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 2 a 3 zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 2 T 119/2014, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byli tímto rozsudkem uznáni vinnými také obvinění J. P., I. F. a M. Z.
21. Odvolání obviněného J. P. proti tomuto rozsudku bylo (stejně jako odvolání obviněných I. F. a J. P.) podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 320/2017.
22. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 786/2018, zrušil ohledně obviněného J. P. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 320/2017, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 3 T 84/2016, také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc obviněného J. P. k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem kasace bylo mimo jiné zjištění, že soudy se nezabývaly tím, zda zjištěným jednáním obviněného byly v případech jednotlivých útoků naplněny znaky spolupachatelství nebo znaky některé formy účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatoval, že kritéria spolupachatelství přinejmenším u části útoků splněna nebyla, respektive se jimi soudy nezabývaly. Například ani případná aktivní účast na udělování konkrétních instrukcí svědkovi nenaplňuje bez dalšího znaky spolupachatelství. Pokud jde o výtěžek z posuzované trestné činnosti, soudy konkrétně neuvedly žádný způsob, jímž z ní měl obviněný profitovat (na rozdíl od ostatních obviněných, u nichž bylo zjištěno přebírání získaných věcí či peněz a jejich užívání). Nejvyšší soud také poukázal v tomto směru na určitou rozpornost skutkových zjištění a právní kvalifikace, zejména u některých dílčích skutků. Z rozhodnutí soudů nevyplývalo, že by zjistily skutečnosti opravňující k závěru, že obviněný J. P. naplnil svou účastí na (všech) dílčích skutcích, jimiž byl uznán vinným, zákonné znaky spolupachatelství na uvedených trestných činech. Rozhodnutí soudů tak spočívala na nesprávném právním posouzení skutku.
23. V nynějším řízení o dovolání Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. a přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky dovolatele jsou tudíž pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné.
25. Nejvyšší soud neshledal důvodnou námitku nejvyššího státního zástupce, že posuzované jednání obviněného J. P. naplňuje znaky spolupachatelství na uvedeném trestném činu podle §23 tr. zákoníku.
26. Trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
27. Trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo takový čin spáchá jako člen organizované skupiny.
28. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). K naplnění znaků spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Vždy však musí jít o společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující. O společné jednání jde tehdy, jestliže buď každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, ale i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu [Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 326. ISBN 978-80-7400-428-5.].
29. V této souvislosti je třeba zmínit, že trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010) ukončil určitou nejednotnost teorie a soudní praxe v posuzování případů, kdy jeden účastník trestné činnosti zajišťuje ostatní hlídáním u místa činu, zatímco pachatel či pachatelé provádějí vlastní čin, a případy, kdy účastník vyláká oběť na místo, kde je pak napadena pachatelem. Tato jednání byla dříve v soudní praxi často posuzována jako spolupachatelství. To změnilo výslovné znění §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, které akceptuje fakt, že účastník v těchto a podobných případech nenaplňuje znaky spolupachatelství, neboť se přímo nepodílí na společném trestném jednání.
30. Nejvyšší soud už ve svém prvním rozhodnutí v této věci vyslovil pochybnost o naplnění znaků spolupachatelství přinejmenším u některých útoků. Nyní je předmětem posuzování už pouze útok shora popsaný. I pro něj ale platí, že ani nakontaktování osoby, která má čin provést, ani udělování instrukcí či nabádání ke spáchání činu není spolupachatelstvím. Vyplývá to z výše uvedených zásad. Ke spáchání činu jednání obviněného J. P. samozřejmě přispělo, nepodílel se však (na rozdíl od ostatních spoluobviněných) na přímém vykonání činu. Čin nebyl spáchán společným jednáním obviněného J. P. a ostatních osob, nýbrž byl spáchán poté, co tento obviněný nakontaktoval A. H. a podílel se na jeho přesvědčování ke spáchání činu. Obviněný J. P. A. H. ani nedoprovázel (ani nedovezl) do prodejen, ani se nepodílel na vybírání zboží a jednání o uzavření smluv a rovněž nepřebíral vylákané zboží apod. Zjednodušeně by se dala účast obviněného J. P. vyjádřit i tak, že „sehnal a domluvil bílého koně“. Nejvyšší státní zástupce v dovolání ostatně ani neuvedl konkrétní argumenty, proč by se mělo jednat o spolupachatelství. Sám navíc zmínil, že spoluobvinění jednali za pomoci obviněného J. P.
31. Důvodná je však námitka dovolatele, že zjištěné jednání obviněného J. P. mělo být kvalifikováno jako spáchané členem organizované skupiny. Tento závěr odpovídá skutkovým zjištěním nalézacího soudu, že všichni obvinění jednali po vzájemné dohodě o provedení trestného činu, na němž se na základě této dohody podíleli způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku. Nejvyšší soud se v tomto směru v zásadě ztotožnil s námitkami nejvyššího státního zástupce. Lze říci, že čtyři jmenovaní obvinění se dopustili posuzovaného jednání po předchozí dohodě a za rozdělení svých úloh, které směřovalo k větší plánovitosti a koordinovanosti, která zvyšovala pravděpodobnost úspěšného dokonání trestného činu a tím jeho závažnost a škodlivost.
32. Okresní soud na podkladě svých skutkových zjištění důvodně použil okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, i když to v rozsudku neodůvodnil a odkázal na svůj první odsuzující rozsudek v této věci, kde však svůj závěr o organizované skupině rovněž řádně neodůvodnil. Odvolací soud ve výše zmíněném původním rozhodnutí v této věci uvedl, že nemá žádné pochybnosti o tom, že obvinění tuto trestnou činnost spáchali jako členové organizované skupiny, neboť se jednalo o plánovanou činnost více osob, které měly rozděleny úkoly, jejich činnost byla koordinovaná, což zvyšuje společenskou škodlivost trestné činnosti. Správně dále uvedl, že organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, podstatná je dělba úkolů mezi jednotlivé pachatele a jejich koordinace a společné plánování trestné činnosti, k čemuž v tomto případě jednoznačně došlo.
33. S těmito závěry odvolacího soudu vyslovenými v předchozím rozhodnutí lze souhlasit a ani ve svém zmíněném kasačním rozhodnutí je Nejvyšší soud nezpochybnil. Proto je s podivem, že v napadeném rozsudku dospěl krajský soud k závěru opačnému, který odůvodnil jen velmi stručným a poměrně nejasným konstatováním, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se obviněný předmětného jednání dopustil jako člen organizované skupiny. Neodůvodnil ani to, proč z popisu skutku vypustil pasáž „s vědomím o rozdělení úloh“. Není přitom jasné, proč by dřívější správné závěry odvolacího soudu neměly platit i za situace, že obviněný J. P. byl uznán vinným pouze jedním dílčím skutkem.
34. Odvolací soud měl i v napadeném rozsudku vycházet z ustálené judikatury, která – ve shodě s trestněprávní teorií – považuje za organizovanou skupinu sdružení více (nejméně tří) osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 485).
35. Zbývá dodat, že existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle §23 tr. zákoníku. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak přímo neztotožněné, a to za splnění předpokladu, že trestně stíhané osoby jsou si vědomy takové okolnosti (viz např. rozhodnutí č. 22/2011 Sb. rozh. tr.).
36. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem, že obviněný se zúčastnil na spáchání trestného činu podvodu jako člen organizované skupiny, a to úmyslně, při znalosti všech základních relevantních skutečností. Jak připomněl ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce, již vyhledáním a kontaktováním A. H. obviněný J. P. naplňoval předchozí dohodu se spoluobviněnými. Rozdělení úkolů a koordinovanost při jejich naplňování byly právě takové, aby to postačovalo k úspěšnému provedení trestného činu, respektive aby to výrazně zvýšilo pravděpodobnost úspěšnosti. Již ze samotného provedení (průběhu) činu je zřejmé, že musel být nutně založen na dohodě aktérů, spočívající v získání a přesvědčení vhodné osoby („bílého koně“), vytipování vhodné prodejny, respektive poškozené společnosti a typu zboží, dopravě k němu, převzetí zboží, jeho rozdělení a odjezd. Taková koordinace činností skutečně nemohla být nahodilá. Navíc tato plánovitost a koordinace činností ve výsledku opravdu vedla k vysoké míře úspěšnosti páchaných útoků.
37. K vadě právní kvalifikace jednání obviněného J. P. vytýkané napadenému rozsudku dovolatelem tedy skutečně došlo, přičemž jde o vadu podstatnou, mající zásadní vliv i na otázku trestu. Proto nemohl rozsudek Krajského soudu v Brně obstát a musel být z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušen v rozsahu, který vyplývá z výroku tohoto rozhodnutí. Zrušen byl tedy výrok o vině a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu. V tomto rozsahu odvolací soud znovu projedná odvolání obviněného, přičemž bude vázán právním názorem, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Nedotčen naproti tomu zůstává v napadeném rozsudku výrok zprošťující a na něj navazující výrok o odkázání poškozeného na občanskoprávní řízení.
38. Nad rámec předmětu tohoto řízení o dovolání lze dodat, že nebylo možné přihlížet k tvrzení obviněného ve vyjádření k dovolání o nepřípustném hodnocení důkazů odvolacím soudem. Pokud odvolací soud uvedl, že výpověď svědka A. H. nepochybně svědčí o spoluúčasti obviněného J. P. na posuzovaném skutku, byl to názor vyslovený v souladu s předcházejícími závěry nalézacího soudu, jímž odvolací soud nijak nepřekročil rámec své přezkumné povinnosti a nalézacímu soudu tím nijak nevnutil svůj názor na hodnocení důkazů. K porušení základního práva na spravedlivý proces vytýkanému obviněným tak nedošlo.
39. Nejvyšší soud rovněž nepřehlédl, že napadený rozsudek odvolacího soudu neodpovídá zákonným požadavkům stanoveným zákonem na obsah rozsudku, neboť v rozporu s ustanovením §120 odst. 1 písm. a) tr. ř. neobsahuje jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili.
40. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k poměrně značné délce tohoto trestního řízení uvést, že již ve svém usnesení ze dne 18. 7. 2018 konstatoval výrazný časový odstup od vyhlášení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu (dne 11. 10. 2017), ale současně také, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena až dne 15. 6. 2018. Po vrácení spisu Nejvyšším soudem po tehdejším zrušení rozhodnutí (spis odeslán dne 7. 8. 2018) probíhalo další řízení zejména před okresním soudem delší dobu a k vydání nového rozsudku došlo až dne 11. 6. 2019. Po vydání napadeného rozsudku krajského soudu (25. 9. 2019) pak byla věc Nejvyššímu soudu předložena až dne 25. 5. 2020.
41. Aniž by tedy v řízení před Nejvyšším soudem došlo k jakýmkoli průtahům, je třeba konstatovat (ve shodě s vyjádřením obviněného) poměrně značnou délku trestního řízení v této nepříliš skutkově ani právně složité věci, v níž navíc od spáchání skutku uplynulo téměř šest let. Nicméně nejde o důvod k zastavení trestního stíhání ani k jinému procesnímu postupu, který by nereflektoval závažné pochybení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
42. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, nemohl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v odsuzující části obstát, neboť je nesprávný ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud jej proto v uvedeném rozsahu zrušil a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu