ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.669.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 669/2020-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 6. 2020 o dovolání obviněného L. D. , nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 4 To 648/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 37/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 9. 2019, č. j. 1 T 37/2018-143, byl obviněný L. D. uznán vinným přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Skutek spočíval podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že obviněný u hlavního líčení dne 20. 11. 2017 v trestní věci V. K., vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 112/2017, po zákonném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď (zejména podle §100 a §101 odst. 1 tr. ř.) neoprávněně odepřel podání svědecké výpovědi přesto, že byl soudem na následky takového odepření opakovaně upozorněn, v postavení svědka uvedl „odkazuji na to, co jsem uvedl, víc k tomu nemám co říct, já nejsem povinen ze zákona vypovídat, tak si tu moji výpověď přečtěte, mě to vůbec nezajímá, taháte mě přes půl republiky, já mám svůj trest, svých pět let, klidně mi můžete dát ještě deset let, mě to vůbec nezajímá, tak si to přečtěte a na shledanou“, přičemž jeho svědecká výpověď byla podstatná pro rozhodnutí soudu o vině a trestu ve shora uvedené trestní věci.
3. Odvolání obviněného (směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně) bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2020, č. j. 4 To 648/2019-163, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. Soud jej sice několikrát poučil o tom, že může být za své jednání trestně stíhán, nicméně měly být pečlivě zjišťovány důvody, pro které nechtěl svou výpověď rekapitulovat (při hlavním líčení se odvolával na svůj špatný zdravotní stav). Pokud soud tyto důvody neakceptoval, mohl obviněnému s ohledem na pojetí trestního postihu jako ultima ratio uložit pořádkovou pokutu. Zahájení trestního stíhání je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Jeho jednání není možné hodnotit jako natolik společensky škodlivé, jelikož nemělo žádný negativní dopad na probíhající trestní řízení (k odsouzení obviněného V. K. nakonec došlo).
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že pokud obviněný odkazoval na svůj špatný zdravotní stav jako důvod pro odmítnutí podání svědecké výpovědi s tím, že soudy se jeho námitkou nezabývaly, fakticky tím zpochybňoval skutková zjištění a hodnocení důkazů soudy. Podle zjištění soudů obviněný ve skutečnosti zdravotně indisponován nebyl a důvody, pro které odmítl vypovídat, byly zcela jiné. Obviněný kromě toho, že bezdůvodně odepřel vypovídat, ač byl soudem opakovaně poučován o možných důsledcích takového protiprávního postupu, navíc své stanovisko komentoval pohrdavými výroky. Projevil tak vcelku intenzivně i absenci respektu k soudu a ke svým povinnostem, přičemž takové jednání naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku. Námitku nerespektování subsidiarity trestní represe označil státní zástupce za neopodstatněnou. Tento přečin se způsobem provedení a souvisejícími okolnostmi nijak nevymykal typově podobným případům přečinu pohrdání soudem. Skutečnost, že trestná činnost V. K. byla prokázána na podkladě ostatních provedených důkazů, na věci nic nemění. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo proto logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na protiprávní jednání obviněného.
7. Státní zástupce proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
9. Úvodem je namístě připomenout, že Nejvyšší soud v této věci již jednou rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 59/2019, jímž zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 4 To 404/2018, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 1 T 37/2018, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, a přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud zde upozornil na skutečnost, že u posouzení, zda došlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, je nezbytné rozlišovat mezi dvěma situacemi. Zaprvé může dojít k tomu, že svědek vypovídá. Pokud při této výpovědi uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčí, může se dopustit uvedeného trestného činu. Na druhou stranu však může dojít k situaci, že svědek vypovídat odmítne, ať už tak učiní oprávněně, například proto, že mu svědčí právo odepřít výpověď a on tohoto práva využije (§100 odst. 1, 2 tr. ř.), či neoprávněně. Pokud však svědek a priori odmítne vypovídat, nemůže se dopustit trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, jelikož nedojde k jednání (aktivnímu či pasivnímu), jež zákon pro takový trestný čin předpokládá (tj. uvedení nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo zamlčení takové okolnosti při svědecké výpovědi). Nejvyšší soud uzavřel, že jednání obviněného nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [a ovšem ani podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], protože vůbec nedošlo k trestnému jednání předpokládaném zákonem a nemohla tak být naplněna objektivní stránka zmiňovaného přečinu.
10. K nyní projednávanému dovolání je třeba nejprve uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Z tohoto pohledu je zřejmé, že ne všechny námitky, které obviněný pod tento dovolací důvod podřadil, lze považovat za relevantně uplatněné. Takovou námitkou není výhrada, že si soudy pečlivě neověřily důvody, pro které obviněný odmítl v hlavním líčení vypovídat (obviněný se odvolával na svůj špatný zdravotní stav), neboť jde o procesní námitku primárně směřující do oblasti hodnocení důkazů. Námitky procesní, stejně jako námitky skutkové, však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim není dána přezkumná povinnost Nejvyššího soudu. Z těchto důvodů je možné pouze odkázat na odstavce 15 a 22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde se s touto námitkou vypořádal. Fakt, že k odepření výpovědi vedly obviněného důvody jiné než zdravotní, vyplývá i ze samotného předmětného slovního projevu obviněného, který vyjadřuje podstatu jeho přístupu ke svědecké povinnosti a k jednání soudu.
12. Jestliže obviněný v dovolání uvedl, že „odkázal v plném rozsahu na svou dřívější výpověď před policejním orgánem, přičemž uvedl, že při výslechu svědka již sdělil veškeré jemu známé skutečnosti a již nemá více, co by k věci doplnil“, jde o interpretaci značně zkreslující a odporující skutečnému obsahu vyjádření obviněného zjištěnému soudy. Přitom v neposlední řadě právě forma sdělení a chování svědka je podstatná pro posouzení, zda jde o urážlivé a znevažující jednání vůči soudu.
13. Pouhá obecná námitka obviněného, že jeho jednání nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, pro svou nekonkrétnost rovněž nezakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nicméně lze pro úplnost dodat, že opakované neoprávněné odepření výpovědi svědkem může být urážlivým chováním vůči soudu, respektive znevažováním soudu ve smyslu §336 písm. b) tr. zákoníku, zejména pokud je vyjádřením nedůvěry svědka ve spravedlivé rozhodnutí soudu (viz rozhodnutí č. 54/1994 Sb. rozh. tr.), případně vůbec vyjádřením postoje svědka k významu jednání soudu. Zároveň je nepochybné, že znak „opakovaně“ ve smyslu uvedeného ustanovení je naplněn i tehdy, jestliže k takovému jednání dojde znovu po poučení soudem v rámci jediného jednání soudu (rozhodnutí č. 60/2003 Sb. rozh. tr.). Nevyžaduje se přitom předchozí postih pořádkovou pokutou nebo jiným opatřením, avšak ze smyslu daného ustanovení lze dovodit, že pachatel by měl být upozorněn na závadnost jeho předchozího jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2906, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 986/2012), k čemuž došlo poučením ze strany soudu. Právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného použitá soudy je tudíž správná. Nad rámec posuzovaného případu lze dodat, že i pokud by v souvislosti s odepřením výpovědi nedošlo k urážlivým nebo znevažujícím projevům vůči soudu, přicházelo by za určitých okolností v úvahu takové opakované odepření kvalifikovat jako přečin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku, neboť by mohlo jít o zmaření jednání soudu, podobně jako to judikatura dovodila v případě opakovaného odepření svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků (rozhodnutí č. 23/1997 Sb. rozh. tr.).
14. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného týkající se absence společenské škodlivosti spáchaného činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že se trestněprávní postih jeho jednání příčí zásadě subsidiarity trestní represe. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
15. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
16. Obviněný sice ve svém dovolání uváděl určité okolnosti, které by podle něj mohly zapříčinit absenci společenské škodlivosti jeho jednání (zejména že jeho odmítnutí výpovědi nemělo vliv na odsouzení V. K.), ovšem tyto okolnosti je nutné upřesnit a posoudit v celkovém kontextu předmětné trestní věci.
17. Svědecká výpověď obviněného byla podstatná pro rozhodování soudu zejména v otázce viny V. K. ve vztahu k žalovanému drogovému deliktu. V hlavním líčení konaném dne 20. 11. 2017 byl po neoprávněném odepření svědecké výpovědi ze strany obviněného podle §211 odst. 6 tr. ř. čten úřední záznam o jím podaném vysvětlení z přípravného řízení. V. K. byl následně rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 1 T 112/2017, uznán vinným mj. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Zásadní okolností je zde to, že zmíněný úřední záznam mohl být čten pouze díky souhlasu státního zástupce a V. K. (srov. §211 odst. 6 tr. ř.) – provedení tohoto důkazu tak bylo zcela mimo vůli obviněného L. D. Skutečnost, že V. K. nakonec byl (i na základě obsahu úředního záznamu) usvědčen z předmětného drogového deliktu, nijak nesnižuje společenskou škodlivost posuzovaného jednání obviněného. Svědecká výpověď obviněného byla v této věci zásadní a měla přímou návaznost na příslušnou právní kvalifikaci drogového deliktu (výslechem mělo být zjišťováno množství distribuované látky, období, ve kterém k tomu jednání docházelo, jakým dalším osobám byla látka distribuována apod.). Jak rovněž správně podotkl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obviněný fakticky zabránil státnímu zástupci a obhajobě klást doplňující otázky a objasnit tak případně i další okolnosti trestné činnosti V. K.
19. K námitce obviněného, že mu měla být s ohledem na pojetí trestního postihu jako ultima ratio uložena pořádková pokuta, je možné uvést, že je vždy na soudu, zda a jakých nástrojů k prosazení své vůle a autority v konkrétním případě využije. Uložení pořádkové pokuty soud v případě obviněného jakožto vícenásobného recidivisty eskortovaného z výkonu trestu odnětí svobody vcelku logicky považoval za málo efektivní. Skutečnost, že soud obviněného několikrát upozornil na trestnou povahu jeho jednání (tj. neoprávněného odepření výpovědi a ignorování příkazu soudu včetně několika poznámek na jeho adresu, z nichž byl zcela zřejmý despekt obviněného k fungování, autoritě a vážnosti soudu) a možný důsledek v podobě trestního stíhání, připustil i sám obviněný ve svém dovolání. Protiprávnosti svého jednání si musel být vědom, přesto opakovaně odmítl ve věci jako svědek vypovídat.
20. Nejvyšší soud tak uzavírá, že i přesto, že okresní soud neuložil obviněnému pořádkovou pokutu či jiné pořádkové opatření, nebyl takový postup překážkou dovození trestní odpovědnosti za přečin pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku. Jednání obviněného přitom nebylo možno vzhledem k významu odmítnuté svědecké výpovědi a k dalším okolnostem (např. vzhledem k míře despektu obsaženého ve vyjádření obviněného vůči soudu) považovat za natolik mimořádné (ve smyslu jeho nízké společenské škodlivosti), aby to odůvodňovalo rezignovat na trestní postih za použití zásady subsidiarity trestní represe. Je zřejmé, že pokud by podobným způsobem k plnění své občanské povinnosti vypovídat (§97 tr. ř.) přistupovali všichni svědci, znamenalo by to vážné ohrožení fungování justice.
21. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, ve zbylé části jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného L. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu