ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.681.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 681/2020-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného K. K. , nar. XY, invalidního důchodce, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 4 To 44/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 20/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2019, č. j. 32 T 20/2019-204, byl obviněný K. K. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §325 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR trestným činem způsobenou škodu ve výši 3 084,- Kč.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 4 To 44/2020-229, rozhodl o odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku okresního soudu, které podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se obviněný dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které spočívalo v tom, že dne 30. 6. 2018, v době kolem 23.25 hodin na pozemku č. XY v obci Temelín, tedy v době, kdy na tomto pozemku probíhal služební zákrok příslušníků Policie ČR přivolaných na místo k prověření rušení nočního klidu a možného sousedského sporu, poté co se z prostoru pozemku ozvaly výstřely, neuposlechl opakovaných zákonných výzev příslušníků Policie ČR ustrojených ve služebním stejnokroji aby opustil bazén v němž se nacházel, a se záměrem působit na výkon pravomoci příslušníků Policie ČR, při jeho vytahování z bazénu kladl policistům odpor a poté, co byl z bazénu vytažen, přetahoval se s příslušníkem Policie ČR J. J., vysmekl se mu a úderem otevřenou dlaní pravé ruky napadl A. L., který přišel J. J. pomoci se zadržením obviněného, přičemž v důsledku tohoto jednání způsobil A. L. povrchní škrábance v nosní rýze pod levým okem v délce 8 cm a krevní výron pod levým okem o průměru 3 cm, pro které byl ošetřen dne 30. 6. 2018 Zdravotnickou záchrannou službou Jihočeského kraje.
II
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný K. K. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v závažných procesních vadách, jejichž důsledkem je nesprávné rozhodnutí ve věci, když z provedeného dokazování byly učiněny nesprávné skutkové závěry, v extrémním rozporu se skutečným skutkovým stavem a provedenými důkazy a skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, když podle obviněného není jeho jednání přečinem.
5. Zdůraznil, že přítomnost nadřízených policistů na místě byla nestandardní, situace na místě to rozhodně nevyžadovala a chybí mu vysvětlení, proč se tak stalo. Nezpochybňuje konstatování odvolacího soudu, že jeho sousedské spory nejsou pro posouzení věci podstatné, ale považuje za podstatné zjištění, na základě jakých údajů a od koho se na místo dostavily jednotlivé složky státní i obecní (městské) policie, jak dlouho na místě setrvaly a chybí mu i jednoznačný závěr o tom, proč mu policie nesdělila svoji přítomnost na vedlejším pozemku, neboť svědci z řad policistů ve svých výpovědích nepotvrdili, že by o jejich přítomnosti na vedlejším pozemku věděl. Z provedených důkazů nepochybně vyplývá, že pokyn operačního důstojníka byl jasný, tedy odjet z místa, situaci dál neřešit a následně pak jako přestupek, a to i v situaci, kdy bylo jasné, že na jeho pozemku se manipuluje se zbraní, aniž by se vědělo, o jakou zbraň se jedná a kdo s ní manipuluje. V tomto směru, že jsou výpovědi policistů rozporné. Zásah policie, že zřejmě iniciovali manželé H. s tím, že mají s ním dlouhodobé neshody a snažili se to řešit cestou OOP Týn nad Vltavou. Není ale zcela patrný důvod, proč byla přizvána hlídka městské policie a další hlídky a není najisto postaveno, že poměrně značný počet policistů z různých oddělení se na pozemku H. zdržoval několik hodin, aniž by si alespoň troufli tvrdit, že on a jeho společníci věděli o tom, že je z pozemku kontaktuje policie. Výpověď svědka H. v hlavním líčení mu podle obviněného účelově škodí a není ve shodě s výpověďmi policistů, kteří rovněž nebyli dotazování na rozpory s výpověďmi z přípravného řízení, nebyly jim ani předestřeny výpovědi dalších svědků. Soud celou záležitost uzavřel jako oprávněný zákrok policie, ale důkazy, které svědčily v jeho prospěch (např. výpověď svědka C.) vůbec neučinil předmětem svých úvah.
6. Ohledně vniknutí na jeho pozemek obviněnému chybí vypořádání se s okolnostmi, za jakých se tak urychleně stalo a jednoznačné stanovisko k tomu, zda viditelnost na místě a křik policistů lze spolehlivě vyhodnotit tak, že on věděl o vnikání policie na jeho pozemek. Jaké byly podmínky viditelnosti a rozsah hluku, který vnik policistů na pozemek vyvolal, ale nebylo zjišťováno. Namítá také, že pokud je pravdou, že policisty na místo k takovému zákroku přivedla střelba, kterou slyšeli, proč za situace, kdy zajistili osobu, vedle které byla zbraň, a nepochybně také v tu chvíli věděli, že se jednalo o plynovou pistoli, i nadále pokračovali v zákroku, vytahovali jej z bazénu, smýkali s ním po zemi atd.
7. Podle obviněného je sporná otázka, proč policie v tak hojném počtu přijela na místo, proč se mu řádně nepředstavila, proč se na místě zdržovala prakticky tři hodiny, kdy a kým došlo ke střelbě, kdy a u koho byla zajištěna zbraň, proč se policie nespokojila se zajištěním zbraně, kdy a za jakých okolností on sám utrpěl zranění, nebyl hodnocen jeho zdravotní stav, chybí jednoznačný závěr, zda vedl útok proti policistovi úmyslně a proč byl vůbec v dané situaci vytahován z bazénu.
8. Obviněný poukázal také na rozpory ve svědeckých výpovědích jednotlivých policistů a úředních záznamů jednotlivých policistů, které se vzájemně liší. Následně pak citoval části z jednotlivých úředních záznamů, poukázal na rozporné údaje v nich a namítá, že tyto nesrovnalosti, které považuje za podstatné, nebyly nijak řešeny. Následně pak obviněný cituje také části svědeckých výpovědí policistů (Š., L., J., R.) a poukazuje na rozpory mezi nimi, které nebyly soudy odstraněny a podle něj zpochybňují objektivnost zákroku policie na cizím pozemku.
9. Soud celou záležitost uzavřel jako oprávněný zákrok policie, ale obviněný namítá, že důkazy, které svědčily v jeho prospěch (např. výpověď svědka C.) vůbec neučinil předmětem svých úvah, důkazy hodnotil výlučně v jeho neprospěch, nezhodnotil rozpory v nich i vzájemně mezi nimi a odmítl provést další důkazy. Podle obviněného proto nebylo možné učinit jednoznačný závěr o jeho vině a soud učinil nesprávné skutkové závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
10. Obviněný také namítá, že policie nepostupovala v souladu s ustanovením §40 zák. č. 273/2009 Sb. (správně č. 273/2008 Sb.), o Policii České republiky, podle kterého je policie oprávněna vstoupit na jeho pozemek a provádět tam potřebné úkony nebo jiná opatření pouze v případě, že situace nesnese odkladu, vstup je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob, nebo k odvrácení ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Tyto podmínky, ale podle obviněného nenastaly, když policisté situaci několik hodin monitorovali a byli také vyzváni, aby místo opustili, pokud viděli střelce střílejícího do vzduchu, a nikoliv vůči osobě. Podle obviněného je proto otázkou, zda daná situace násilné jednání zvolené policií umožňovala, a pokud by bylo možné připustit, že policii k takovému zákroku opravňovaly samotné dva zaslechnuté výstřely, pak je pro něj otázkou, zda samotné konání policie na místě bylo v souladu s jejím oprávněním, když je nepochybné, že po vniknutí na pozemek policisté zajistili osobu, vedle níž byla zbraň položena. Je toho názoru, že přinejmenším po zajištění zbraně nebylo potřeba provádět další úkony, neboť nehrozilo žádné nebezpečí osobám ani majetku a zákrok policie překročil rozsah jejich oprávnění připuštěných zákonem v takovémto případě. Obviněný se proto cítí krácen na svých právech a je přesvědčen, že mu nebylo spolehlivě prokázáno, že věděl, že vniknutí na jeho pozemek provádí policie, a pro světelné podmínky a nastalý křik nebylo spolehlivě prokázáno, že jeho jednání bylo motivováno snahou vzpěčovat se policejnímu zákroku, který považuje v dané situaci za zcela neodpovídající. Je proto přesvědčen, že jeho jednání není trestným činem.
11. V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek okresního soudu a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby. Alternativně pak navrhl, aby po zrušení rozhodnutí krajského i okresního soudu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí podle §265l odst. 1 tr. ř.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s jeho námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí již vypořádaly, když okresní soud na str. 10 odůvodnění rozsudku z ustrojení policistů, jejich výzev i odpovědí obviněného podle kamerového záznamu dovodil, že obviněný jednoznačně věděl, že proti němu zasahuje policie. K zákonnosti zásahu se pak odvolací soud podrobně vyjádřil v odstavcích 13 až 20 odůvodnění usnesení. S argumentací soudů nižších stupňů se státní zástupce zcela ztotožnil a vzhledem k její obsáhlosti a výstižnosti v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního i krajského soudu.
13. Dovolání je podle státního zástupce založeno na dvou hlavních tvrzeních obviněného. Jednak že nevěděl, že jedná s policisty, což státní zástupce považuje za námitku proti skutkovému zjištění soudu. Další tvrzení, že nejpozději po nalezení zbraně byl policejní zákrok proti obviněnému nepřiměřený, považuje státní zástupce za námitku proti právnímu posouzení skutku, že policisté jednali natolik nezákonně, že nepožívali ochrany úředních osob. Námitky obviněného, pokud z části odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou ale podle státního zástupce zjevně neopodstatněné.
14. Pokud jde o skutkové zjištění o vědomí obviněného, že se jedná o policisty, státní zástupce uvedl, že oproti subjektivním dohadům svědků o tom, co asi obviněný věděl nebo nevěděl, již okresní soud vycházel zejména z kamerových záznamů a jasně to také uvedl v odůvodnění rozsudku. Tvrzení o extrémním rozporu v části IV. dovolání, že obviněný doprovází povšechnými tvrzeními, která dílem nekorespondují s odůvodněními rozhodnutí soudů, dílem se zabývají okolnostmi zcela nepodstatnými pro posouzení věci (např. proč přijela policie v hojném počtu a vyčkávala na místě), a která jsou i v rozporu s jeho obhajobou když namítá, že je sporná otázka kdy a u koho byla zajištěna zbraň, ač dosud nikdo nezpochybňoval zjištění, že zbraň byla zajištěna na lavičce poté, co z ní krátce předtím střílel svědek C. Státní zástupce proto konstatoval, že nic nenasvědčuje rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, natož extrémnímu.
15. Pokud obviněný zmínil v dovolání neprovedení dalších důkazů, což by podle státního zástupce mohlo nasvědčovat tvrzení o opomenutých důkazech, žádný takový důkaz v dovolání nespecifikoval a pokud zmínil výpověď svědka C., neuvedl, jak soud výpověď tohoto svědka nezohlednil. Přitom odvolací soud uvěřil tvrzení tohoto svědka o místě, kde nalezl pistoli, a nikoliv tvrzení obviněného, že ji svědek nalezl v domě. Soudy se také s důkazními návrhy obviněného adekvátně vypořádaly a nic nenasvědčuje existenci opomenutých důkazů.
16. Námitku obviněného, že mu nebyla spolehlivě prokázána vědomost, že vniknutí na pozemek činí policie, považuje státní zástupce za námitku porušení zásady „in dubio pro reo“, která má procesní povahu a neodpovídá žádnému důvodu dovolání.
17. Ohledně legality policejního zásahu považuje předně státní zástupce za nepravdivé tvrzení obviněného, že soud nevysvětlil, proč zásah pokračoval po nalezení zbraně. K tomu odkázal na bod 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který uvedl, že policie nevěděla, kolik zbraní se tam nachází a pokud by tak nepostupovala, byla by jí důvodně přičítána vina za případný tragický následek střelby. Představu obviněného, že by policie při zásahu proti skupině osob, na nepřehledném místě odkud byla prokazatelně vedena střelba, nezajistila všechny přítomné osoby, protože již našla zbraň, považuje státní zástupce za absurdní. Zákonnost policejního zásahu až do zajištění všech přítomných osob považuje proto za nespornou a dovolání obviněného v této části za zjevně neopodstatněné.
18. Námitky obviněného tedy podle státního zástupce dílem neodpovídají žádnému důvodu dovolání a dílem se jedná o opakování námitek, se kterými se již dostatečně a správně vypořádaly soudy obou stupňů.
19. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.
20. Obviněný možnost repliky k vyjádření státního zástupce nevyužil.
III
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
22. Nejvyšší soud předně konstatuje, že v dovolání obviněný K. K. uplatňuje zejména obsáhlé námitky proti hodnocení důkazů soudy, cituje obsah sepsaných úředních záznamů policistů, porovnává je s výpověďmi svědků k jednotlivým částem průběhu celé události, zpochybňuje jejich věrohodnost a sám z nich dovozuje vlastní skutkové závěry rozdílné od závěrů soudů. Takové námitky ale neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Na skutkovém stavu vytvořeném svým vlastním hodnocením důkazů, který je odlišný od skutkových závěrů okresního soudu, pak obviněný zakládá svoji námitku o neprokázání, že by věděl o přítomnosti policie na místě, že právě policie vstoupila na jeho pozemek a provedla zákrok. Na základě jeho vlastního hodnocení důkazů pak činí závěr, že se nedopustil okresním soudem zjištěného jednání, a tedy ani daného přečinu.
23. Vzhledem ke skutkové povaze podstatné části námitek obviněného K. K., které jsou navíc opakováním jeho námitek uplatňovaných již v předchozím řízení před okresním a krajským soudem, Nejvyšší soud uvádí, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek proti již pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně a proto jej, na rozdíl od odvolání, není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se ale nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
24. Podle obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný tedy sice formálně uplatnil tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil z podstatné části pouze námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
25. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný jej založil na v podstatě stejné argumentaci jako odvolání, tedy na jeho vlastním hodnocení důkazů, na kterém zakládá své tvrzení o neprokázání jeho viny a o možném jiném průběhu skutkového děje, než jak to bylo zjištěno okresním soudem a potvrzeno soudem odvolacím. Již odvolací soud se ale s těmito námitkami obviněného dostatečně a zejména správně vypořádal.
26. Obviněný K. K. svými námitkami tak z podstatné části pouze popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
27. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný namítne a konkrétně odůvodní, v čem jej spatřuje. Obviněný takový rozpor namítá s tím, že z provedených důkazů byly učiněny nesprávné skutkové závěry, které jsou podle něj s provedenými důkazy v extrémním rozporu. V případě skutečné existence takového rozporu má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin a mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní.
28. Nejvyšší soud podotýká, že z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že se oba soudy pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněného, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, pro svůj závěr o vině si opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a hodnotily je správně a logicky.
29. Provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, proč neprovedly některé navrhované důkazy, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů ohledně jejich skutkových závěrů, k opakovaným skutkovým námitkám obviněného odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí, když by bylo zcela nadbytečné opakovat správnou argumentaci soudů. Přitom odvolací soud konkrétně a správně reagoval na odvolací námitky obviněného k okresním soudem zjištěnému jednání uvedenému ve výroku o vině, s čímž obviněný zjevně nesouhlasí a opakuje stejné námitky také v dovolání. Zdůrazňuje některé okolnosti případu, které sám považuje za podstatné, postrádá zjištění proč, tedy na základě jakých údajů a od koho se na místo dostavily jednotlivé složky policie, jak dlouho se tam která její složka zdržovala, přítomnost policie na místě vůbec považuje za nestandardní s tím, že to situace rozhodně nevyžadovala, proč mu policie nesdělila svoji přítomnost na vedlejším pozemku a proč zakročovala, když pokyn operačního důstojníka byl jasný, tedy odjet z místa a věc následně řešit jako přestupek.
30. K námitkám obviněného o chybějících zjištěních Nejvyšší soud uvádí, že to jsou jednak z části okolnosti případu pro posouzení věci nerozhodné, a část z nich je zřejmá z provedených důkazů a z odůvodnění rozsudku okresního soudu. Není totiž pochyb o tom, že se policie dostavila na místo na základě oznámení svědka M. H., který s rodinou užívá vedlejší pozemek, je tedy sousedem obviněného a vzájemně mají již delší dobu s obviněným vyhrocené sousedské vztahy. Tento svědek přivolal na místo policii právě z důvodu vyhrůžek a vulgárních slovních útoků obviněného na příslušníky jeho rodiny a jeho samotného. Výpověď svědka M. H. ohledně vulgárních slovních útoků a neslušného jednání obviněného vůči němu i členům jeho rodiny v podstatě potvrzuje také svědek R. R., strážník obecní policie, který uvedl, že ještě v době předcházející zásahu se obviněný projevoval vůči M. H. vulgárně (konkrétní hrubě neslušné a urážlivé slovní projevy obviněného viz str. 5 rozsudku). K obviněným namítané nestandardní přítomnosti policie na místě s tím, že to situace rozhodně nevyžadovala, se již odvolací soud dostatečně a správně vyjádřil (viz zejména body 13 a 19 napadeného usnesení). Rozhodujícím důvodem vzniku celé situace a následného zákroku policie bylo jednoznačně bezohledné, hrubě vulgární a arogantní chování samotného obviněného. Pokud si to obviněný doposud není schopen uvědomit a cítí se být naopak dotčen on na svých právech, tak Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, i když to není předmětem tohoto trestního řízení, že již jeho předchozí slovní útoky a vyhrůžky, jak o nich vypověděl svědek M. H., v případě jejich prokázání v sobě nesou výrazné prvky možného protiprávního jednání a jejich případného posouzení jako spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku nebo výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Obviněný by si tedy měl ve vlastním zájmu alespoň dodatečně uvědomit nesprávnost a nepřípustnost jeho jednání vůči jiným osobám, že právo na ochranu života, zdraví, osobní cti a lidské důstojnosti nepožívá jen on sám ale všichni, že svá práva nemůže prosazovat bez ohledu a na úkor práv jiných osob, tedy že jeho práva (obrazně řečeno) končí tam, kde začínají práva jiných.
31. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani skutkovým námitkám obviněného, kterými popírá, že by vůbec věděl o tom, že na jeho pozemek vstoupila policie a provádí tam zákrok. Již okresní soud správně tuto jeho obhajobu považoval za zcela vyvrácenou, a to zejména s poukazem na kamerové a zvukové záznamy pořízené na místě, na jejichž základě je vyloučeno, že by obviněný neslyšel opakované slovní výzvy policistů a přehlédl jejich ustrojení do služebního stejnokroje, dokonce i v situaci, kdy se nacházeli v jeho bezprostřední blízkosti. Tvrzení obviněného bylo provedenými důkazy jednoznačně vyloučeno a opak je pravdou. Přesto obviněný, navzdory provedeným usvědčujícím důkazům, setrvale i v dovolání tvrdí opak, což nelze vyhodnotit jinak, než jako snahu vyhnout se trestní odpovědnosti za své protiprávní jednání. Lze připomenout, že další dva jeho společníci přítomní na daném místě s tím neměli žádný problém a uposlechli výzvy policie, pouze obviněný neustále tvrdí, že o přítomnosti policie nevěděl. V dovolání poukazuje na obsah úředního záznamu městské policie, podle kterého pro hluk na vedlejší zahradě nebylo možno tam přítomné osoby verbálně kontaktovat, a dovozuje z toho, že se ani v úředním záznamu netvrdí, že v té době o přítomnosti hlídky státní i městské policie na sousedním pozemku věděl. Přitom ale také současně uvádí, že se hlídka městské policie na místo dostavila za použití výstražných světel a akustické signalizace. Ani vyhrocená situace na místě, kde se již dokonce nacházela hlídka OO Policie ČR Týn nad Vltavou, a kde přijela ještě hlídka městské policie, a to za použití světelné i akustické signalizace, nijak obviněnému nebrání v tvrzení, že o přítomnosti policie na místě nevěděl. K tomuto tvrzení obviněného je zcela nadbytečné cokoliv dodávat. Nejvyšší soud ale konstatuje, že i když obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a neztotožňuje se se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, žádné takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod, protože mu vůbec svojí procesní povahou neodpovídají.
32. Pro úplnost lze zmínit, že postup policie byl v souladu s ustanovením §12 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (prokazování příslušnosti), podle kterého „ Při provádění úkonu je policista povinen prokázat svou příslušnost k policii služebním stejnokrojem, služebním průkazem nebo odznakem policie, na kterých musí být zřetelně viditelné identifikační číslo“. Podle §12 odst. 2 uvedeného zákona „ Pokud povaha nebo okolnosti úkonu neumožňují prokázat příslušnost způsobem podle odstavce 1, prokáže policista svou příslušnost k policii ústním prohlášením „policie“; to neplatí, brání-li povaha nebo okolnosti úkonu také ústnímu prohlášení. Způsobem podle odstavce 1 se policista prokáže ihned, jakmile to okolnosti úkonu dovolí“ .
33. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a logicky vysvětlily.
34. Jedinou námitkou hmotněprávní povahy, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, s jistou mírou tolerance, protože také vychází zejména z názoru obviněného o průběhu skutkového děje, námitka obviněného K. K., že policie překročila rozsah svých oprávnění, její zákrok vůči němu byl nezákonný a jeho jednání proto není trestným činem.
35. Nejvyšší soud se ale i v této otázce ztotožnil s názorem soudů obou stupňů o zákonnosti zákroku policie. Již okresní soud uvedl, že obviněný a jeho dva společníci odmítali komunikovat se strážníky a s policisty, kteří se dostavili na místo, přičemž jak podle výpovědi policistů, tak i strážníků a z kamerového záznamu je zřejmé, že zvuky odpovídající výstřelu se ozvaly i po jejich příjezdu na místo. Tyto výstřely, i za přítomnosti policie a strážníků, po kterých bezprostředně následoval zákrok policie, odůvodňují tento zákrok jako oprávněný. Okresní soud přitom poukázal na znění ustanovení §40 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Nejvyšší soud pouze připomíná, že podle §40 odst. 1 tohoto zákona, upravujícího vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek, „ Policista je oprávněn vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti“ . Za dané situace tedy policie vstoupila na pozemek obviněného a provedla tam potřebné úkony zcela v souladu s citovaným zákonným ustanovením.
36. Ohledně způsobu provedení zákroku policie na daném místě již okresní soud také správně zhodnotil postup policie v dané situaci jako proporcionální, a to s poukazem na ustanovení §11 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, upravujícího přiměřenost postupu policie, podle kterého „Policista a zaměstnanec policie jsou povinni: a) dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, b) dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma, c) postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem“.
K odvolacím námitkám obviněného pak krajský soud v této souvislosti také správně mj. uvedl, že policie zasahovala v chaotické situaci, kdy měla informaci o tom, že se na pozemku obviněného střílí, že obviněný není legálním držitelem střelné zbraně, neznala identitu dvou dalších jeho společníků, nevěděla, kolik zbraní se tam nachází ani zda se jedná o plynovou nebo jinou pistoli (viz např. kamerový záznam Městské policie Týn nad Vltavou na str. 94 p. v. tr. spisu, čas 17:09 a 27:15). Poukázal také na zdrženlivost policie, která situaci vyhodnocovala a přistoupila k zákroku až poté, co z pozemku zazněly výstřely i v její přítomnosti. Tyto správné argumenty odvolacího soudu svědčí o zjevné nedůvodnosti námitky obviněného v dovolání, že přinejmenším po zajištění zbraně nebylo potřeba provádět další úkony, neboť nehrozilo žádné nebezpečí osobám ani majetku. Nic nelze vytknout ani argumentaci odvolacího soudu, že z hlediska intenzity zákroku obviněný zaměňuje příčinu za následek, protože intenzita zákroku vzešla až ze způsobu, jakým si počínal samotný obviněný, který na rozdíl od dvou jeho společníků nebyl ochoten respektovat výzvy policie a kladl ji fyzický odpor.
37. Ve věci pak vzhledem k situaci a chování samotného obviněného nelze v postupu policie shledat ani porušení §53 zákona o Policii ČR (obecné podmínky použití donucovacího prostředku; mezi tyto mj. patří např. hmaty, chvaty, údery a kopy, nebo slzotvorný, elektrický nebo jiný obdobně dočasně zneschopňující prostředek). Podle odst. 1) tohoto zákonného ustanovení „Policista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku“. Podle odst. 2) tohoto ustanovení zákona „Před použitím donucovacího prostředku je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. To neplatí v případě použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu“. Podle odst. 3) uvedeného ustanovení zákona „Policista je oprávněn použít donucovací prostředek, který a) umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a b) je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje“.
38. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že ve věci není obviněným namítaný extrémní rozpor a za dané jednání byl správně uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto jako zjevně neopodstatněné odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu