ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.686.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 686/2020-962
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného L. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 8 To 1/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 T 8/2019-854, byl obviněný L. B. shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I.) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II.). Za to byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že
I. dne 1. 5. 2018 v době kolem 9:27 hod. v Praze 1 – Starém Městě, v ulici XY, před klubem Ateliér v domě s č. XY, v přítomnosti více než tří osob, po předchozím požití alkoholických nápojů, fyzicky napadl po předcházející slovní rozepři poškozeného M. L. tak, že mu nejdříve zasadil úder pravou rukou a následně dva údery levou rukou do oblasti obličeje či hlavy, přičemž poškozený se snažil útok vrátit úderem pravé ruky, ale obviněný mu opět zasadil minimálně dva údery levou rukou do oblasti obličeje či hlavy, po kterých poškozený padal k zemi do pokleku, načež ho obviněný, když se snažil z pokleku vstát, kopnul pravou obutou nohou do oblasti dolní čelisti velkou intenzitou a cíleně tak, že došlo přes působení gravitační síly ke krátké změně směru pohybu bezvládného těla poškozeného, a to směrem vzhůru, s okamžitou ztrátou vědomí a následným dopadem těla poškozeného na záda na kamennou dlažbu, čímž mu způsobil otřes mozku, posunutou zlomeninu těla dolní čelisti vlevo (s drobným meziúlomkem) a pohmoždění měkkých tkání obličeje a hlavy, když pohmoždění měkkých tkání obličeje a hlavy vznikla mechanismem přímého tupého násilí malé až střední intenzity, odpovídající opakovaným brachiálním útokům obviněného na obličej poškozeného ve vzájemné pozici vzpřímených postav, přibližně čelem proti sobě, a otevřená zlomenina dolní čelisti a otřes mozku s následným bezvědomím vznikly mechanismem tupého násilí velké intenzity, u zlomeniny čelisti násilím přímým, u otřesu mozku pak násilím nepřímým (přeneseným), když v daném případě léčení poranění zlomeniny čelisti výrazně přesáhlo dobu trvání šesti týdnů a do doby podání obžaloby nebylo ukončeno, po většinu doby léčení byl poškozený výrazně omezen v běžném způsobu života a není vyloučeno, že předmětné poranění zanechá určité trvalé poúrazové následky, např. dlouhotrvající přetrvávající občasnou bolestivost při silnějším skusu, sníženou citlivost až necitlivost v oblasti levé dolní čelisti či například rozvoj arthrotických změn v čelistních kloubech, tedy poškozenému způsobil poranění těžké, ze soudně lékařského hlediska poranění naplňující kritéria těžké újmy na zdraví, a způsobem útoku proti tělu, zejména kopem obutou nohou do dolní čelisti vedeným velkou intenzitou v okamžiku zvedajícího se poškozeného z pokleku, který byl veden obviněným s razancí odpovídající tzv. „knock-outování“ protivníka, hrozila poškozenému vážná až bezprostředně život ohrožující poranění, konkrétně závažné nitrolební poranění či poranění krční páteře s poraněním míchy, a obviněný si byl vědom, že jeho útok byl veden převážně na obličejovou část hlavy, resp. hlavu, kde jsou uloženy důležité orgány (zejména mozek a smyslové orgány), a že taková zranění může způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto srozuměn, když se navíc jedná z pohledu znalce o útok vedený ze strany obviněného profesionálně – racionálně, zkušeně a promyšleně, svědčící o zkušenosti a znalosti obviněného v kontaktních sportech, když finální kop – zacílení útoku na obličejovou část (a hlavu vůbec) predikuje destruktivní účinek na organismus napadeného člověka;
II. dne 6. 5. 2018 v době kolem 21:40 hod. v Praze 4 – Lhotce, v parku podél ulice XY, na úrovni domu č. XY, kam přijel společně s více než třemi osobami, dosud neustanovenými spolupachateli, dvěma až třemi vozidly, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného M. M., který se jako invalidní osoba se zmenšenými možnostmi chůze a nestabilitou ve stoje vlivem atrofie dolních končetin stihnul jenom postavit z lavičky, na které předtím seděl, a vzepřít rukama do francouzských holí, a to tak, že ho kopl do levé strany v oblasti krku, čímž způsobil pád poškozeného na zem na beton, následně poté, co poškozený M. M. opět na lavičku usedl, ho minimálně jednou udeřil pěstí do hlavy či do oblasti zad, a dle vyjádření poškozeného mu způsobil pohmoždění zad, které si nevyžádalo lékařské ošetření, a poté, co se poškozeného M. M. slovně zastal poškozený D. G., který k obviněnému přistoupil, zacílil obviněný útok proti němu tak, že ho napadl opakovanými údery teleskopickým obuškem směřovanými na hlavu, když třemi údery mu způsobil pohmoždění a krevní výrony na levém předloktí, kterým si poškozený kryl hlavu, a čtvrtou ranou do oblasti hlavy mu způsobil pohmoždění a tržnou ránu v oblasti levého obočí, dále po pádu poškozeného D. G. na zem ho napadl několika kopy, čímž mu způsobil pohmoždění levé poloviny hrudníku, tedy zranění, která ze soudně lékařského hlediska jsou kvalifikována jako lehká s dobou léčení 7 – 10 dní, tedy zranění obou poškozených nenaplnila kritéria prosté újmy na zdraví a vznikla účinkem přímo působícího tupého násilí menší silou, přičemž v případě poškozeného D. G. by údery teleskopickým obuškem do oblasti hlavy do místa levého obočí a do oblasti levého předloktí, při použití větší síly, mohly způsobit v oblasti levé očnice zlomeninu čelní kosti, pohmoždění oka, v předloktí i zlomeninu kostí a kopy obutou nohou s použitím větší síly by mohly způsobit např. zlomeninu žeber, a v případě poškozeného M. M. by kop do krku mohl způsobit pohmoždění hrtanu s ohrožením dýchání; trhlinu spodinové tepny mozku se smrtícím nitrolebním krvácením, pokud se přidruží rotačně flekční pohyb hlavy, a pohmoždění až podvrtnutí krční páteře, a pádem na zpevněnou plochu po kopnutí by mohlo dojít např. ke zlomenině kostry končetin, tedy mohla nastat i vážnější poranění než ta, která poškození ve skutečnosti utrpěli,
tedy obviněný si musel být minimálně vědom toho, že poškozeným může způsobit svým útokem vedeným menší silou závažnější zranění, dosahující kritéria ublížení na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto srozuměn,
a poté v momentě, kdy k němu přistoupil poškozený R. H., se obviněný snažil dosud nespecifikovanou pistolí nezjištěného typu a výrobního čísla, vystřelit na jeho psa, přičemž opakovaně natahoval závěrem a procvakal spouští, aniž by vyšel výstřel, a poté, co se poškozený po obviněném na obranu rozmáchl rukou s nasazeným boxerem, počal mířit pistolí na jeho obličej, přičemž znovu zbraň opakovaně natahoval závěrem a procvakával spouští, aniž by vyšel výstřel, následně další z dosud nezjištěných spolupachatelů počal vytahovat svoji pistoli a začal verbálně poškozenému vyhrožovat, že mu „zastřelí psy“ a další z dosud nezjištěných spolupachatelů začal proti poškozenému a jeho psovi šermovat nožem, a důvodně tak v poškozeném obviněný společně s dalšími spolupachateli vzbudil strach o jeho život a zdraví, případně o život a zdraví jeho psa, tedy vyhrožoval mu usmrcením, těžkou újmou na zdraví a jinou těžkou újmou,
a shora uvedené jednání pod bodem I. – II. se obviněný dopustil přesto, že byl již v minulosti pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 25 T 125/2009, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2010, a dále byl opakovaně odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 7. 2013, č. j. 1 T 55/2013-98, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 To 297/2013.
3. Zmíněný rozsudek následně napadli obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odvoláními. Z podnětu odvolání poškozené Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, č. j. 8 To 1/2020-918, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o povinnosti obviněného zaplatit poškozené majetkovou škodu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v daném rozsahu podle §228 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl. Odvolání obviněného pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně proti závěrům, týkajícím se skutku uvedeného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů opomenuly skutečnosti, které k incidentu vedly. Skutek byl totiž vyvolán poškozeným M. L., který nejprve napadl D. K. a poté i V. S., která se snažila M. L. od D. K. odtrhnout. M. L. začal V. S. škrtit, ta se mu vyvlekla a začala ustupovat až k okraji chodníku. Útok na její osobu přitom stále trval a byl přerušen až poté, co je okřikl obviněný. M. L. se poté postavil čelně proti obviněnému a zaujal bojový postoj. Obviněný tedy očekával, že bude napaden, neboť M. L. byl zvýšeně agresivní a v konfrontačním postoji. Co se týče samotného napadení, znalec sdělil, že obviněný vedl údery na hlavu poškozeného otevřenou dlaní, tedy s úmyslem nezpůsobit mu zranění, dále že se poškozený nechoval jako napadený, neboť se ihned po úderu opět postavil do bojového postoje, a zejména, že kop, tzv. low kick, je naučeným automatismem, neboť je jím zakončována převážná většina technik užívaných v thajském boxu. Jeho realizace proto nebyla projevem vůle obviněného. Na základě uvedeného obviněný uzavřel, že zde absentoval projev jeho vůle, což způsobilo absenci objektivní stránky. Dále namítl, že soud nesprávně hmotně právně posoudil jeho jednání, neboť se jednalo o pomoc v nutné obraně, protože převedením agresivity M. L. na svoji osobu pomohl ukončit fyzické napadání V. S. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1498/2009-I., týkající se přiměřenosti nutné obrany. Rovněž dodal, že shodnou obhajobu sice již použil v řízení dříve, avšak oba soudy posuzovaly jeho jednání odděleně bez návaznosti na to, že se jednalo o reakci na útok M. L. na V. S., protože mezi těmito dvěma událostmi existuje pauza asi 2 vteřiny. Ze svědeckých výpovědí však vyplynulo, že i po tuto dobu projevoval M. L. svou agresivitu a chystal se obviněného napadnout.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že obviněný v podstatě opakoval skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy obou stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Již tento fakt v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. K námitkám obviněného poukázal na str. 5 a 6 napadeného rozsudku, kde soud druhého stupně vysvětlil, že poškozený M. L. sice původně skutečně napadl V. S., následný útok obviněného na poškozeného však za nutnou obranu či pomoc v nutné obraně považovat nelze. Poškozený totiž konflikt s V. S. ukončil, aniž by z jeho strany došlo k jakémukoliv náznaku dalšího fyzického útoku. Přímo hrozící či trvající útok jakožto jednu ze základních podmínek nutné obrany tedy není možné dovodit. K tvrzení obviněného, že jeho jednání bylo projevem automatismu a nebylo proto vedeno vůlí, uvedl již odvolací soud, že mezi jednotlivými údery byly dostatečné časové prodlevy, což potvrzuje promyšlenost jednání obviněného. Státní zástupce doplnil, že ani mechanické provádění úderů nevylučuje vůli, neboť i naučené a mechanicky prováděné úkony a činnosti jsou vůlí vedeny, byť osoba nad každým dílčím aktem nepřemýšlí. Pokud by obviněný neměl vůli tyto automatizované údery provést, vůbec by k nim nedošlo. Krom toho žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že obviněný nebyl schopen své jednání ovládat, zjištěny nebyly. Uplatněná argumentace navíc vychází do značné míry z vlastní představy obviněného o skutkovém ději a prosazuje verzi, podle které odrážel přímo hrozící útok, ač k ničemu takovému ve skutečnosti nedošlo.
7. Státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. V rámci zmíněného dovolacího důvodu se proto nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. Pod uplatněný dovolací důvod lze s určitou mírou tolerance podřadit argumentaci obviněného tvrdící jednak absenci vnitřní složky jednání, tedy vůle, neboť poslední kop, který provedl (pravou nohou do oblasti dolní čelisti poškozeného M. L.), byl naučeným automatismem, a současně že v rámci tohoto děje jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku.
14. K tomu je ovšem třeba znovu zdůraznit, že Nejvyšší soud při svém rozhodování vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli tedy k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Pokud by dovolatel svou právní námitku opíral o odlišný či pozměněný skutkový stav, nebylo by možné se s takovými tvrzeními ztotožnit a bylo by třeba vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Obviněný L. B. přitom první zmíněnou námitku do jisté míry založil právě na vlastních závěrech dovozených z dokazování, konkrétně na vlastním výkladu znaleckého posudku Mgr. Stanislava Lánského z oboru sport, odvětví sport – provozování, specializace bojová umění, bojové sporty, sebeobrana, tělesná výchova, když tvrdil, že znalec zde dovodil absenci projevu jeho vůle v případě zmiňovaného kopu pravou nohou. Nejvyšší soud proto konstatuje, že znalec, jak také uvedly ve věci dříve činné soudy, naopak uvedl, že veškeré jeho útoky byly vedeny racionálně, zkušeně a promyšleně. Mezi jednotlivými ataky měl současně obviněný dostatečný prostor pro volbu způsobu dráhy, úderové plochy, cíle a intenzity. Tímto závěrem byla tedy obhajoba obviněného ohledně tvrzeného „automatismu“ jednoznačně vyloučena. Navíc tento kop mohl být podle znalce proveden v mírnější formě (na spánek nebo ucho), obviněným zvolená varianta byla tedy účinnější.
15. K právní části této námitky je pak namístě uvést, že ve smyslu trestního práva jednáním chápeme projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle), jde tedy o jednotu psychické a fyzické stránky jednání. Schází-li kterákoli z uvedených složek, nejde o jednání ve smyslu trestního práva a nelze uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1955 Sb. rozh. tr.). Proto nejde o jednání např. při fyzickém donucení (vis absoluta), neboť vynucený čin není projevem vůle. Naproti tomu psychické donucení (vis compulsiva) ani závazný rozkaz jednání bez dalšího nevylučuje, neboť tímto jednáním je vůle donucovaného jen více či méně omezena. O jednání nejde ani v případě, kdy pohyb je vyvolán vnější silou nebo jinou na vůli člověka nezávislou okolností. Naopak pokud by scházel projev vůle pachatele ve vnějším světě, také by nešlo o jednání (pouhé přání – vůle – neprojevené vnějším aktem směřujícím k jeho uskutečnění), neboť ani zločinná myšlenka, jež nebyla trestněprávně relevantně projevená, se netrestá (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 157 a 158).
16. Jak je zřejmé z učiněných skutkových závěrů, obviněný po sérii úderů do hlavy učinil pohyb (kop), kterým přivodil zranění poškozenému. Současně nebyly zjištěny žádné okolnosti poukazující na to, že by snad obviněný nebyl schopen své jednání ovládat (jeho pohyb by např. byl vyvolán vnější silou). Je proto zcela zřejmé, že předmětný pohyb (kop) byl nutně projevem jeho vůle. I kdyby ho pak provedl do jisté míry automaticky, nemůže platit závěr, že tímto neprojevil svoji vůli, resp. že kop nebyl jeho vůlí ovládán. Jak již zmínil státní zástupce, skutečnost, že člověk má určité jednání naučené či zažité, neznamená, že není projevem jeho vůle, neboť právě jeho vůle stojí v základu tohoto jednání a spouští jej. I zažité pohyby proto vůli podléhají a jednající osoba je podle svého uvážení může provést či naopak neprovést, přerušit, pozměnit apod.
17. Předmětná námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že došlo k naplnění obligatorního znaku objektivní stránky aplikované skutkové podstaty podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, a to znaku jednání, které obsahovalo jeho vnitřní i vnější složku. Obviněný se proto [vedle sbíhajícího se přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] dopustil deliktu uvedeného v tomto ustanovení.
18. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze taktéž s určitou tolerancí podřadit i námitku týkající se tvrzeného jednání obviněného v nutné obraně, resp. pomoci v nutné obraně svědkyni V. S. I pro tuto námitku nicméně platí již zmiňované v předchozích odstavcích, tedy že pokud dovolatel argumentaci opírá o skutková zjištění učiněná na základě vlastní intepretace důkazů, je třeba vycházet ze skutkových zjištění, jak je učinily soudy obou stupňů. Z jejich strany přitom bylo z kamerových záznamů uzavřeno, že poškozený M. L. zaútočil na V. S. a svého jednání zanechal na slovní výzvu obviněného. Následně poškozený vůči obviněnému žádný bojový postoj nezaujal a bezprostředně před útokem obviněného mezi nimi probíhala pouze slovní komunikace bez jakéhokoliv náznaku fyzického útoku ze strany poškozeného, resp. poškozený ani nepůsobil jako osoba, která by si fyzickou konfrontaci jakkoli přála či k ní směřovala. Za této situace je pak očividné, že zde nelze ze strany poškozeného shledat ani bezprostředně hrozící útok, tím méně obviněným tvrzený útok trvající, jakožto jednu ze základních podmínek nutné obrany, který by mohl odvracet. Popsaná slovní rozmluva tato kritéria rozhodně nenaplňuje.
19. Do jisté míry nad rámec Nejvyšší soud k této problematice doplňuje, že zásadní zranění obviněný poškozenému způsobil finálním a zcela nedůvodným kopem, který zasadil v momentu, kdy již poškozený po předchozích úderech do hlavy padal k zemi do pokleku, tedy předchozí závěry zde platí o to výrazněji.
20. O nutnou obranu ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku se zde tedy nemohlo jednat, protiprávnost činu obviněného nebyla nijak vyloučena, a tudíž i tuto námitku je nutné shledat zjevně neopodstatněnou.
21. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že tvrzením předloženým obviněným v dovolání, pokud je možné je podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel