ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.71.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 71/2020-2299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné Š. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 4 To 78/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 114/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Š. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná Š. V. podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2019, č. j. 4 To 78/2019-2218, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti výroku o vině a trestu rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 11. 12. 2018, č. j. 18 T 114/2017-2169. Dovolatelka odkázala na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítla extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Obsáhle se vyjádřila k výpovědi spoluobviněné Z. N., kterou označila za zcela nevěrohodnou. Dále nesouhlasila se závěry soudů, že všem obstarávala nepravdivá potvrzení o příjmu a že věděla o nepravdivosti údajů v nich uvedených. V souvislosti s touto námitkou odkázala na výpovědi N. F., D. F. a N. L. a uzavřela, že z žádné z nich nelze výše uvedené závěry dovodit. V důsledku tohoto extrémního rozporu mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces i zásady presumpce neviny. Soudy údajně hodnotily jako přitěžující okolnost, že využila svého práva a odmítla ve věci vypovídat, zištnost jejího jednání a skutečnost, že hrála klíčovou roli, bez jejíž pomoci by žadatelky úvěr nezískaly (v souvislosti s tím - byť ne výslovně - namítla porušení zásady zákazu dvojího přičítání obsaženou v ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku), přičemž takový postup soudů mohl mít vliv na výši uloženého trestu. V závěru v obecné rovině konstatovala, že popis skutku není natolik určitý, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům trestného činu, a že došlo k porušení zásady in dubio pro reo .
Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněná byla odsouzena za účast ve formě pomoci na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (jednání pod body I/1-3 a II) a na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem III), jíž se dopustila několika skutky spočívajícími podle zjištění soudu prvního stupně stručně řečeno v tom, že jako finanční poradce zajistila celkem v šesti případech uzavření úvěrové smlouvy s obchodní společností Česká spořitelna, a. s., či Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., a společně se Z. N., D. F. nebo i sama pro žadatelky o úvěr obstarala fiktivní doklady, jako např. potvrzení o příjmu u různých zaměstnavatelů, přičemž si byla vědoma nepravdivosti údajů tam uvedených (např. toho, že žadatelky u takových zaměstnavatelů nikdy nepracovaly, popř. že měly nižší než tvrzený příjem), tyto fiktivní doklady nechala společně s další úvěrovou dokumentací žadatelkami podepsat a následně je předala výše zmíněným obchodním společnostem, které s nimi na základě těchto dokumentů uzavřely smlouvy o úvěru a poskytly úvěr, a byla tak způsobena škoda odpovídající výši poskytnutého úvěru.
V dovolání obviněná neuplatnila žádné námitky v tom smyslu, že by takto zjištěné skutky nenaplňovaly znaky uvedených trestných činů (ve formě pomoci). Pouze takové námitky by zde obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání obviněná založila na námitkách, které spočívaly zejména v nesouhlasu se způsobem, jak oba soudy hodnotily důkazy a jaké skutečnosti z nich vyvodily. Takové námitky mají vyloženě skutkovou povahu (včetně námitky odvolávající se na zásadu in dubio pro reo ), a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná sice formálně deklarovala tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnila námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Žádnou konkrétní námitkou obviněná nepodpořila ani své pouze vágní tvrzení, že popis skutku neodpovídá znakům předmětného trestného činu. Proto nelze na tuto námitku konkrétně reagovat.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé není žádný zásadní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědích spoluobviněných Z. N. a D. F. a svědkyň P. R., G. H., N. F. a dalších, které byly v souladu s provedenými listinnými důkazy (např. s jednotlivými smlouvami o úvěru včetně jejich příloh, které tvořily např. fiktivní potvrzení o příjmu zájemkyň o úvěr). Soud prvního stupně na stranách 10 až 12 odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o účasti obviněné na jednotlivých úvěrových podvodech, bez jejíž aktivní pomoci by žadatelky úvěr nezískaly, což ostatně všechny žadatelky o úvěr - v této trestní věci vystupující v procesním postavení svědkyň - potvrdily. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud, přičemž se vyjádřil i k opakovaně uplatňované námitce obviněné týkající se věrohodnosti výpovědi spoluobviněné Z. N. (srov. odstavec 26 odůvodnění napadeného usnesení). Argumentace obou soudů i jejich závěry o skutkovém stavu věci logicky vyplývají z provedeného dokazování.
Nesouhlas s hodnocením důkazů je podstatou i té námitky, že z žádných důkazů nevyplývá vědomost obviněné o nepravdivosti potvrzení o příjmu. Soud prvního stupně se i touto otázkou zabýval a uzavřel, že obviněná ve všech případech při sjednávání úvěrů věděla, že se jedná o nepravdivá potvrzení o příjmech jednotlivých žadatelek. Věděla také, o jakou výši úvěru se žádá, a sama stanovovala, v jaké výši musí být příjem žadatelek pro získání úvěru, a vše zařídila a vyplnila tak, aby žádost u bankovních ústavů „prošla“. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že její srozumění se skutečným stavem věci je zřejmé například z výpovědi svědkyně N. L., která obviněné při žádosti o úvěr předložila pouze občanský průkaz a nic jiného jí nedokládala (bance však byla následně předložena obviněnou kompletní dokumentace včetně předmětného potvrzení o příjmu), a z výpovědi spoluobviněné Z. N., že ona sama vyplnila předložené potvrzení bez uvedení částky příjmu právě podle pokynů a instrukcí obviněné Š. V., které pak následně doplnil spoluobviněný D. F.
Lze uzavřít, že logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Obviněná namítala, že soudy nesprávně hodnotily některé přitěžující okolnosti, což mělo mít negativní vliv na výši uloženého trestu, dovolací soud však připomíná, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného je tak zřejmé, že námitku obviněné, v rámci které odkázala na nesprávné hodnocení přitěžujících okolností, není možné podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že soudy hodnotily jako přitěžující okolnosti ziskuchtivost obviněné [viz §42 písm. b) tr. zákoníku] a skutečnost, že spáchala více trestných činů [viz §42 písm. n) tr. zákoníku]. Není však pravdou, že soudy hodnotily jako přitěžující i okolnost, že pomohla žadatelkám o úvěr ke spáchání úvěrového podvodu. Soud prvního stupně pouze konstatoval, že v celém procesu získávání úvěrů sehrála obviněná klíčovou roli, bez jejíhož rozhodujícího přispění by žadatelky úvěr nezískaly. Námitka obhajoby je tak postavena pouze na vytrhnutí části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně z kontextu. Výše uvedené platí rovněž ve vztahu k okolnosti, že využila svého práva a ve věci nevypovídala, jelikož ani tato okolnost nebyla soudy hodnocena jako přitěžující ve smyslu §42 tr. zákoníku (k tomu blíže viz odstavec 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněná nesouhlasí se závěrem, že jednala zištně a že byla tato okolnost následně hodnocena jako okolnost přitěžující podle §42 písm. b) tr. zákoníku, nespadá taková námitka jednak pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod, mimoto obviněná prostřednictvím této námitky pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné Š. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 2. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu