ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.726.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 726/2020
10
9
sp. zn. 7 Tdo 726/2020-3085
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 7. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 5 To 301/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 19/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2018, č. j. 6 T 19/2016-2781, byl obviněný uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §217 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Obviněnému byl současně podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest, a to podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 100 denních sazeb ve výši 600 Kč, tedy v celkové výměře 60 000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost nahradit poškozenému škodu, kterou trestným činem způsobil.
2. Kromě jmenovaného obviněného bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestech i spoluobviněných F. V., L. V., J. B., A. M., A. S. a M. L., resp. také o nároku poškozené společnosti Česká spořitelna, a. s., na náhradu škody.
3. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že spoluobviněná A. M. podle pokynů spoluobviněného L. V., který vymyslel systém uzavírání úvěrů na různé společnosti, které sám nebo prostřednictvím dalších osob ovládal a dále zajišťoval vzájemné krytí pro čerpání finančních prostředků z úvěrů pro tyto společnosti, a poté, co na ni nechal bezúplatně dne 16. 2. 2010 převést obchodní podíl ve společnosti I. G., právě pro tento účel, následně připravil všechny podklady jako jsou zástavní smlouvy, účetní doklady, rozvahy, daňová přiznání, fiktivní doklady záměrně zkreslující hospodaření společnosti I. G., pro získání revolvingového úvěru od České spořitelny, a. s., zajistil jí schůzku v České spořitelně, a. s., dne 5. 3. 2010 a na tuto ji dovezl, dne 5. 3. 2010 zažádala jako jednatelka společnosti I. G., písemně na pobočce České spořitelny, a. s., Václavské náměstí 16, Praha 1, o poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 2 500 000 Kč, přičemž deklarovala záměr použít finanční prostředky na rozšíření podnikatelských aktivit firmy, kdy předložila DPPO za rok 2008 a 2009 včetně účetních výkazů, dále potvrzení o bezdlužnosti vůči Finančnímu úřadu a OSSZ, přičemž úvěr byl dále zajištěn pohledávkami a závazky z obchodního styku, které však byly pro účely získání úvěru účelově zkreslené, a zástavním právem k nemovitosti k rodinnému domu v obci XY, s hodnotou podle znaleckého posudku 2 500 000 Kč patřícímu spoluobviněnému A. S., který dne 18. 3. 2010 vlastnoručně podepsal smlouvu o zastavení nemovitosti č. XY, rodinného domu – budova č. p. XY v části obce XY na pozemku parc. č. st. XY a dále pozemek parc. č. XY, jejichž byl vlastníkem, jako zajištění úvěrové smlouvy č. 0299857489 ze dne 18. 3. 2010 pro společnost I. G., který uzavřela jednatelka spoluobviněná A. M. na částku ve výši 2 500 000 Kč, přičemž si byl vědom toho, že tato zástava nemovitosti je důležitým podkladem pro poskytnutí úvěru a hodnota nemovitosti neodpovídá reálné tržní hodnotě, a tedy v případě nesplacení úvěru hodnota nemovitosti nepokryje výši úvěru, když následně Česká spořitelna, a. s., zjistila, že tržní hodnota nemovitosti zjištěná při prodeji nemovitosti bankou je 1 075 000 Kč, přičemž úvěrová smlouva č. 0299857489 byla podepsaná spoluobviněnou A. M. jako jednatelkou za společnost I. G., dne 18. 3. 2010 na pobočce České spořitelny, a. s., na Václavském náměstí, Praha 1, ačkoliv spoluobviněná A. M. ve firmě fyzicky vůbec nepůsobila a úvěrovou smlouvu podepsala jako tzv. bílý kůň za společnost I. G., za úplatu 15 000 Kč, kterou měla následně obdržet od spoluobviněného L. V., úvěr ve výši 2 500 000 Kč byl společnosti poskytnut, ve formě 4 bezhotovostních plateb provedených spoluobviněnou A. M. a účelově vyplacených na základě předložení fiktivních faktur vystavených podnikatelskými subjekty J. P. J. a J. S. D. reklama a tisk, které obstaral spoluobviněný L. V. od obviněného J. P. a již odsouzeného J. S., přičemž z jednání spoluobviněné A. M. a jednání dalších obviněných, jakož i ze samotných listin je nutno dovodit, že obvinění již od počátku neměli v úmyslu předmětný úvěr splácet, proto také byla jednatelkou ustanovena spoluobviněná A. M., přičemž obviněný J. P. podle pokynů spoluobviněného L. V. dne 18. 3. 2010 přijal na účet J. P. – J. č. XY vedený u České spořitelny, a. s., finanční částku ve výši 800 000 Kč od společnosti I. G., přičemž se jednalo o fiktivní platbu za prodej stavebního materiálu společnosti I. G., přičemž částku ve výši 400 000 Kč a částku ve výši 360 000 Kč ještě téhož dne přeposlal na účet společnosti L. – A. – I., spoluobviněného L. V., z čehož si ponechal částku ve výši 40 000 Kč jako provizi za uskutečnění fiktivního obchodu se stavebním materiálem, a dále dne 24. 3. 2010 přijal na uvedený účet další finanční částku ve výši 500 000 Kč, též z účtu společnosti I. G., přičemž se jednalo také o fiktivní platbu za prodej stavebního materiálu společnosti I. G., a částku ve výši 480 000 Kč přeposlal dne 25. 3. 2010 na účet L. – A. – I., spoluobviněného L. V. a částku ve výši 20 000 Kč si ponechal pro svou potřebu, na přijaté platby od společnosti I. G., vystavil fiktivní faktury a dodací listy, které sloužily jako podklad k úvěrové smlouvě a které byly potvrzeny odběratelem spoluobviněnou A. M. a opatřeny razítkem společnosti I. G., na základě kterých byl čerpán úvěr formou dvou plateb na účet podnikatele J. P. – J., a dále již odsouzený J. S. podle pokynů spoluobviněného L. V. dne 18. 3. 2010 přijal na účet J. S. č. XY vedený u České spořitelny, a. s., finanční částku ve výši 500 400 Kč a dále dne 25. 3. 2010 finanční částku ve výši 699 600 Kč od společnosti I. G., která měla představovat fiktivní platbu za tisk reklamních a propagačních materiálů podle fiktivní smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 26. 2. 2010, přičemž částku ve výši 452 400 Kč ještě dne 18. 3. 2010 přeposlal na účet společnosti L. – A. – I., a dne 25. 3. 2010 přeposlal částku ve výši 648 000 Kč na stejný účet společnosti L. – A. – I., a částku ve výši 99 600 Kč si ponechal jako provizi za fiktivní obchod, na který, ač neprovedl, vystavil faktury a dodací doklady, které byly použity k čerpání úvěru, čímž obviněný J. P. a již odsouzený J. S. napomohli k vyvedení finančních prostředků z úvěrů, ač museli vědět, že fiktivními platbami a fiktivními fakturami mohou napomoci trestné činnosti a aniž by si řádně ověřili zdroj finančních prostředků, takového jednání se dopustili, a spoluobviněného L. V. tak obohatil obviněný J. P. o finanční částku 840 000 Kč a již odsouzený J. S. o finanční částku 1 100 400 Kč, následně spoluobviněný L. V. poté, co tyto finanční prostředky došly na účet č. XY společnosti L. – A. – I., vedený u České spořitelny, a. s., ke kterému jako jednatel společnosti L. – A. – I., měl jediný dispoziční právo k účtu na sebe, je vybral a tyto si ponechal, a takto jednali, ač si byli vědomi toho, že úvěr nebude splácen a společnost I. G., bude nekontaktní, k čemuž i došlo, čímž vznikla poškozené České spořitelně, a. s., škoda ve výši minimálně 1 425 000 Kč.
4. Zmíněný rozsudek následně napadli obvinění J. P. a spoluobvinění A. M. a F. V. odvoláními. Z podnětu odvolání obviněného J. P. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2019, č. j. 5 To 301/2019-2925, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku, jímž byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost nahradit poškozenému škodu, kterou trestným činem způsobil. Odvolání spoluobviněných A. M. a F. V. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) a l) tr. ř. Uvedl, že ve věci existuje extrémní rozpor ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden jediný důkaz, který by spolehlivě a nesporně prokázal jeho vinu. Před soudem prvního stupně pronesl prohlášení, ve kterém sdělil, jaký obchod, jenž nebyl fingovaný, se spoluobviněným L. V. uskutečnil, přičemž toto prohlášení nikdo nerozporoval. Dále napadl posouzení svého zavinění. Soudem prvního stupně nebylo blíže specifikováno, proč se jednalo o vědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, soud druhého stupně tuto skutečnost sice následně rozebíral, avšak z obsahu spisu i ze zmíněného prohlášení nevyplynulo nic o tom, že by mohl pojmout podezření, že se podílí na něčem nekalém a má někomu umožnit zastřít původ peněžních prostředků získaných trestnou činností. Naopak realizovaná spolupráce v něm vyvolávala dojem, že je vše v pořádku. Být prostředníkem v obchodním styku navíc není neobvyklou situací, stejně jako skutečnost, že prostředník nepřijde se zbožím vůbec do styku. Peněžní prostředky se pohybovaly v rámci jednoho peněžního domu (všechny zúčastněné subjekty měly účet u České spořitelny, a. s.). Pochybnosti nebylo důvodu mít ani proto, že obviněný dostal za nakoupení zboží za účelem jeho dalšího prodeje provizi, když za tímto účelem (zisk) ostatně podniká. V případě obviněného by tedy pro závěr o spáchání trestné činnosti muselo být prokázáno, že přijetí a odeslání bezhotovostních peněžních prostředků, pocházejících z trestného činu, bylo kryto jeho zaviněním, soudy obou stupňů však jen konstatovaly, že obhajoba obviněného byla vyvrácena a jeho vina ve formě vědomé nedbalosti byla prokázána listinnými důkazy. Závěr o zavinění obviněného tak nebyl náležitě objasněn. Z obdobných důvodů nebylo možné dovodit ani naplnění pojmu zastření (původu věci), neboť s již dřívějším obchodním partnerem provedl obchod v rámci svého živnostenského oprávnění. Proto došlo nejen k nesprávnému právnímu posouzení, ale také nastal extrémní rozpor ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný dále odkazoval na §6 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o některých opatřeních proti legalizaci“), v němž je zakotven demonstrativní výčet okolností, které mají u třetí osoby vyvolávat podezření, že se jedná o legalizaci výnosů z trestné činnosti. Předmětná transakce však nenaplňovala žádný bod tohoto výčtu, naopak se jednalo o kontrakt s obchodní společností, která podle obchodního rejstříku prodávala i stavební materiál a obviněný současně měl živnostenské oprávnění k prodeji a nákupu zboží. Předmětná transakce se s ohledem na svůj objem nijak nevymykala běžným podmínkám a jako podezřelé nelze označit ani to, že obviněný předmětné zboží neviděl. Dále pak nemohlo dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §217 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož v důsledku předmětné obchodní transakce nedošlo k obohacení žádné osoby vyjma obviněného, který obdržel marži. Peněžní prostředky navíc odeslal společnosti L. – A. – I., nemohl tak obohatit spoluobviněného L. V. K obohacení skupiny spoluobviněných pak nastalo již v okamžiku vyplacení úvěru Českou spořitelnou, a. s., na čemž jeho jednání nic nezměnilo. Pakliže se tyto osoby rozhodly k zaslání takto získaných prostředků obviněnému a k jejich obohacení již došlo, obviněný nemohl svým činem pro jiného získat značný prospěch. Proto mělo být jeho jednání hodnoceno jako přečin podle §217 odst. 1 tr. zákoníku. Řízení je v návaznosti na to zatíženo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť trestní odpovědnost u tohoto přečinu zaniká po uplynutí promlčecí doby v délce 3 let. K počátku běhu promlčecí doby došlo ukončením jednání obviněného, tedy provedením předmětné obchodní transakce, která je hodnocena jako legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti, což nastalo dne 18. 3. 2010. Teprve 19. 3. 2014 byl učiněn úkon, který podle §34 odst. 4 tr. zákoníku přerušil běh promlčecí lhůty, a to zahájení trestního stíhání. Dne 19. 3. 2013 tak došlo k zániku trestní odpovědnosti obviněného v důsledku jejího promlčení, pokud by bylo jeho jednání hodnoceno podle §217 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž nebyly dodrženy principy ultima ratio a in dubio pro reo. Pokud by přesto bylo uzavřeno, že se obviněný předmětného trestného činu dopustil, měl za to, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný, což naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V případě obviněného by jako trest postačovalo projednání v hlavním líčení s upuštěním od potrestání.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil, a to ve všech výrocích jeho se týkajících a poté ho zprostil obžaloby, alternativně aby zrušil výrok o trestu a rozhodl o upuštění od potrestání.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný nenaplnil podmínky zásahu do skutkového stavu ve věci a tudíž skutkový stav kvalifikovaným způsobem nezpochybnil. Okolnosti jeho jednání tak byly zcela jiné, než jaké prezentoval v rámci obhajoby. Podstatou nebyly reálné obchodní případy, ale jejich pouhé předstírání, přičemž obviněný vystavil fiktivní účetní doklady nahrazující ve skutečnosti absentující právní titul k přijetí plateb na jeho podnikatelský účet. Stran námitky obviněného týkající se absence zavinění ve vztahu k naplnění znaku zastření, nebyla uplatněna se zohledněním zjištěného průběhu obchodních případů, na kterých se obviněný podílel, když namísto výkonu podnikatelské činnosti poskytl svůj podnikatelský účet k platbám bez legitimního právního důvodu. Pokud obviněný odkazoval na právní úpravu ochrany před legalizací majetku pocházejícího z trestné činnosti podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci, učiněná skutková zjištění zcela nepochybně vypovídají o neobvyklosti uskutečněné operace, o využívání podnikatelského účtu v rozporu s účelem, pro který byl zřízen a o převodu majetku bez zjevného ekonomického účelu [§6 odst. 1 písm. b), d) a f) zmíněného zákona]. Lze tedy jen stěží hovořit o tom, že by za popsaných okolností mohla být vyloučena reálná možnost jeho představy, že výstupem realizované obchodní transakce bude legalizace peněžních prostředků získaných trestnou činností. Právní závěry o zavinění obviněného minimálně za splnění podmínek podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku plně obstojí, jednání obviněného by spíše mohlo být posuzováno přísněji, jak popsal soud druhého stupně, ať již ve smyslu účastnické formy trestné součinnosti podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve fázi po dokonání, ale ještě před dokončením trestného činu úvěrového podvodu, popř. podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v úmyslné formě zavinění. Z důvodu zákazu reformace in peius však tyto úvahy zůstávají pouze v akademické podobě, což je třeba s ohledem na §265p odst. 1 a §265a odst. 3 tr. ř. respektovat i v rámci dovolacího řízení. Obviněný namítl i nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž se rovněž opíral o jiný než zjištěný skutkový stav, neboť tvrdil, že k obohacení žádné osoby nedošlo, jelikož se druhá skupina obviněných, která spáchala úvěrový podvod, obohatila již bez jeho přispění. S naznačenou námitkou se vypořádal soud druhého stupně, když konstatoval, že připsané úvěrové peníze na účet společnosti I. G., se stále nacházely v dispozici oklamaného úvěrového věřitele a k tomu, aby mohlo dojít k jejich uvolnění mimo deklarovaný účel, bylo třeba legalizačního aktu, což učinil právě obviněný. Na zmíněnou kvalifikovanou skutkovou podstatu se pak vztahuje pětiletá promlčecí doba ve smyslu §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. K promlčení trestního stíhání proto dojít nemohlo, neboť dne 19. 3. 2014 bylo zahájeno trestní stíhání, napadené rozhodnutí tudíž nemůže být zatíženo vadou podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitka ohledně nedodržení principu ultima ratio pak postrádala jakoukoliv argumentaci. Dovolací námitky ohledně nepřiměřeně přísného trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu, uplatnit nelze.
8. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Obviněný své dovolání v jeho první části opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy, totiž dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo byl již v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V daném případě obviněný uplatnil jeho druhou alternativu, s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do skutkových závěrů pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
16. Obviněnému je možné do jisté míry přisvědčit v tom, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je spíše stručné, avšak jak z něj, tak i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se již hodnocením věci ve vztahu k obviněnému zaobíral poměrně zevrubně (viz body 44. a násl. odůvodnění jeho usnesení), je patrné, jaké závěry stran vstupu obviněného do obchodů spoluobviněných, zejména L. V., resp. jeho společností L. – A. – I., dovodily.
17. Pokud obviněný namítl porušení zásady in dubio pro reo, jeho tvrzení obsahově nenaplňuje žádný ze zvolených dovolacích důvodů a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze však podřadit námitky týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti, zejména ve vztahu ke znaku zastření (původu), dále nesprávné posouzení kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a nakonec námitku nedodržení principu ultima ratio.
19. Co se týče první námitky, tedy konkrétně že bylo nesprávně vyhodnoceno zavinění obviněného, neboť nejednal ani nedbalostně ve smyslu §16 tr. zákoníku, Nejvyšší soud v obecném smyslu uvádí, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je tedy psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
20. Z tohoto hlediska mají závěry učiněné oběma soudy v dané věci podklad jak ve skutkových zjištěních a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá. Jak již bylo výše uvedeno, celý „obchod“, na kterém se obviněný podílel, byl prováděn bez jakéhokoliv reálného ekonomického opodstatnění, čehož si obviněný musel být nepochybně plně vědom. Ostatně tuto skutečnost popsal v rámci svého prohlášení, kde uvedl, že mu obviněný L. V. sdělil, že „má stavební materiál pro jednu pražskou firmu, ale že obchod nemůže udělat napřímo přes jeho firmu, takže potřebuje zprostředkovatele“. Nejvyšší soud nijak nepopírá, že být prostředníkem v obchodním styku není nic neobvyklého, stejně tak není neobvyklé, že osoba prostředníka nepřijde se zbožím fyzicky do styku. Taktéž jistě nelze presumovat, že se taková osoba dopouští protiprávního jednání. Prostředník (srov. např. §2430 a násl. o. z.) v obchodním styku má však v každém takovém řetězci vždy jistou (zejména hospodářskou) opodstatněnost, určitý přínos, ať již v jakémkoli ohledu, což v posuzované věci naprosto absentovalo. Jinak řečeno, zcela odporuje elementárním logickým postupům, aby dva subjekty, které si sjednaly obchod (prodej zcela běžného stavebního materiálu), jej zrealizovaly za přibrání subjektu třetího, jenž by nedodal jakoukoli přidanou hodnotu, know-how nebo odborné postupy, a vyplatily mu provizi v řádech desetitisíců korun, o kterou by naopak své zisky ponížily. Takový kontrakt postrádá ekonomický smysl, resp. zjevně podkládá důvodný závěr, že jeho pravou podstatou byl převod peněz za účelem zastření jejich původu, a proto s fiktivním tvrzením skutečného obchodu, aby se konečný nabyvatel mohl jevit jako řádný. Výklad obviněného, podle kterého byl pouze osloven spoluobviněným L. V. jako potencionálním zákazníkem s nabídkou obchodu na nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje, proto soudy obou stupňů jako naprosto neadekvátní správně odmítly. Pokud tedy soudy na základě učiněných zjištění dovodily, že obviněný jednal v nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je nutné s nimi souhlasit, neboť obviněný musel vědět, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Zmíněný závěr přitom nebyl jen předpokládaný, ale důvodně důkazně a v konečném důsledku (viz usnesení odvolacího soudu) i argumentačně podložený.
21. Pokud obviněný v rámci své argumentace odkazoval na §6 zákona o některých opatřeních proti legalizaci, kde je zakotven demonstrativní výčet okolností, které u třetí osoby mají vyvolávat podezření, že se jedná o legalizaci výnosů z trestné činnosti, je nutné především konstatovat, že závěr o spáchání trestného činu podle §217 tr. zákoníku není podmíněn naplněním jakýchkoli podmínek ve smyslu této normy (zákona o některých opatřeních proti legalizaci), na kterou nijak neodkazuje. Nicméně přesto lze odkázat konkrétně na §6 odst. 1 písm. d) zákona o některých opatřeních proti legalizaci, kde je krom jiného zmíněno, že převody majetku jsou podezřelé, pokud zjevně nemají právě ekonomické opodstatnění. O vědomosti o ekonomické neopodstatněnosti přitom nelze u obviněného, navíc jakožto podnikatele, pochybovat, když by musela být zřejmá při základní znalosti tržních pravidel i naprostému laikovi.
22. Zásadně pak nelze souhlasit s argumentací obviněného, v níž uvádí, že se peněžní prostředky pohybovaly v rámci jednoho peněžního domu (neboť všechny zúčastněné společnosti měly účet u České spořitelny, a. s.), a proto nebyl taktéž důvod pochybovat o standardnosti celého obchodu. Zmíněnou skutečností v žádném případě nelze a priori vyloučit nelegálnost určité transakce, která je navíc zastírána fiktivními fakturami, aby se jevila jako reálná. Pro věřitele z revolvingového úvěru je v podstatě nerozhodné, jestli podle předložených dokladů jsou vyplacené finanční prostředky na účtu jím vedeném nebo na účtu, jehož označení z předložených listin zná, ale je veden u jiné banky.
23. Závěr o vědomé nedbalosti obviněného je tedy odpovídající a této námitce není možné přisvědčit. Nejvyšší soud ji proto shledal zjevně neopodstatněnou.
24. K námitce ohledně nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §217 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pak Nejvyšší soud uvádí následující. Zmíněné zákonné ustanovení naplní ten, kdo získá činem popsaným v základní skutkové podstatě pro sebe nebo jiného značný prospěch. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že tento značný prospěch získal pro obviněného L. V. K tomuto závěru v dovolání argumentoval, že peněžní prostředky odeslal společnosti L. – A. – I., nemohl tak obohatit L. V. K samotnému obohacení skupiny obviněných pak došlo v okamžiku vyplacení úvěru Českou spořitelnou a na této skutečnosti jeho jednání nic nezměnilo.
25. L. V. byl jediným jednatelem společnosti L. – A. – I., čehož si byl obviněný i s ohledem na jeho vlastní prohlášení vědom, k penězům zaslaným na účet společnosti L. – A. – I., tak mohl mít přístup (a taky měl) především jmenovaný. Závěru, podle kterého fakticky došlo k získání prospěchu na straně L. V., tak nelze ničeho vytknout.
26. Pokud pak jde o znak obohacení jako takový, argumentace obviněného, podle níž k jeho naplnění došlo již při vyplacení úvěru bankou, a tedy bez jeho ingerence, která již na daném stavu nic nezměnila, je nesprávná. Zmíněné peněžní prostředky pachatelé primárního úvěrového podvodu získali do plné dispozice předložením falešných faktur, vystavených obviněným, ale pro celkové vytvoření dojmu legální transakce musel být fingovaný obchod ještě dokončen, tedy získané peněžní prostředky musely být odeslány subjektu, jenž údajně dodal zboží a vystavil faktury, aby jejich původ mohl být zastřen. Trestný čin úvěrového podvodu byl tedy sice dokonán, nicméně zdání legálnosti nabytí peněz společností L. – A. – I., došlo až na základě „průchodu“ finančních prostředků přes účet obviněného za současného vystavení realitě neodpovídajících faktur.
27. Obviněný tak bezesporu naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal předmětnou argumentaci obviněného zjevně neopodstatněnou.
28. Další námitkou obviněného bylo tvrzení porušení zásady subsidiarity trestní represe, vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, se kterou je spjatý princip ultima ratio, což je námitka taktéž podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody [podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Obviněný ji nijak konkrétně neodůvodnil (tedy neuvedl, proč se konkrétně nejednalo o případ společensky škodlivý), kdy pouze konstatoval, že v jeho případě nebyl dodržen princip ultima ratio. Nevyšší soud se jí proto blíže nemohl zabývat a pouze obecně doplňuje, že obviněný nejméně standardně naplnil všechny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a tento trestný čin odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní postih obviněného se tedy zásadě subsidiarity trestní represe nijak nepříčí.
29. Pokud obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možné ani v části jeho argumentaci přisvědčit.
30. Dále obviněný namítl existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť měl za to, že jeho trestní odpovědnost za předmětný trestný čin zanikla. Jeho jednání totiž mělo být posouzeno (s ohledem na výše uplatněná tvrzení) pouze jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, promlčecí doba trvající (v takovém případě) 3 roky uplynula, tedy dříve, než byl realizován úkon, jenž by její běh přerušil.
31. K námitkám týkajícím se nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti se Nejvyšší soud již vyjádřil výše, tudíž v nyní naznačených souvislostech lze pouze ve stručnosti doplnit, že na přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se v souladu s §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku vztahuje promlčecí doba v délce 5 let. Pokud došlo k započetí běhu promlčecí doby podle §34 odst. 2 tr. zákoníku ke dni 25. 3. 2010 (kdy byla obviněným odeslána poslední částka na účet společnosti L. – A. – I.) a k zahájení trestního stíhání došlo dne 19. 3. 2014, čímž byla tato promlčecí doba ve smyslu §34 odst. 4 tr. zákoníku přerušena, k promlčení trestní odpovědnosti obviněného nemohlo v žádném případě dojít.
32. Uvedená námitka, ač byla uplatněna rovněž relevantně (tzn. je podřaditelná pod citovaný dovolací důvod), je zjevně neopodstatněná.
33. Nakonec obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž uvedl, že trest mu uložený je nepřiměřeně přísný a v jeho případě by postačovalo projednání v hlavním líčení s upuštěním od potrestání.
34. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu, avšak s ohledem na jeho vymezení pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
35. Předložená námitka tedy není pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný podřaditelná.
36. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzených dovolacích důvodů stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.
37. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel