ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.754.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 754/2020-3293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný Y. Ch. , nar. XY v Moldavsku, občan Ukrajiny, v České republice trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 To 56/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 117/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Y. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2019, č. j. 15 T 117/2017-2998, byl obviněný Y. Ch. uznán vinným pod bodem I. přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a pod bodem III. přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za první přečin a za sbíhající se zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 25 T 49/2017, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci. Rovněž byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z výše uvedeného dřívějšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Za přečin pojistného podvodu byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb ve výši 200 Kč, tj. celkem ve výměře 20 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu dalších pěti obviněných.
2. Přečin padělání a pozměnění veřejné listiny spočíval podle skutkových zjištění soudu prvního stupně stručně řečeno v tom, že zhruba od října 2014 s cílem získat finanční odměnu za to, že usnadní zájemcům z asijské komunity vstup či pobyt na území České republiky a Schengenského prostoru a se srozuměním všech obviněných, že se bude jednat o padělky vízových štítků, kontaktoval obviněný P. H. obviněné P. O. a P. R. s tím, že pro něj a jeho klienty zajistí nelegální cestou vlepování vízových štítků do cestovních pasů, a posledně dva jmenovaní se následně obraceli na obviněného Y. Ch., který jim slíbil postupně požadovaný objem vízových štítků prostřednictvím dalších osob dodat a za tím účelem přebíral objednávky a cestovní pasy zájemců, jež dále předával obviněnému V. R., jenž měl podle jejich předchozí domluvy zajistit zhotovení požadovaných polských víz, a takto zajistili na počátku roku 2015 vlepení přinejmenším jednoho falešného polského vízového štítku do vietnamského cestovního pasu na jméno P. X. P.
3. Přečinu pojistného podvodu se obviněný Y. Ch. dopustil tím, že dne 26. 4. 2016 jako jednatel pojištěné společnosti G. c., oznámil prostřednictvím telefonické linky společnosti Generali Pojišťovna, a. s., že neznámý vandal téhož dne na parkovišti v Praze 10 poškodil lak na vozidle značky BMW ve vlastnictví výše uvedené obchodní společnosti, a v souvislosti s tím současně požádal o pojistné plnění z pojistné smlouvy, přičemž poškození vozidla neznámým vandalem uváděl i dne 29. 4. 2016 při následné prohlídce vozidla zástupcem pojišťovny, přičemž nárok na pojistné plnění uplatňoval až do 7. 9. 2016, kdy od nárokování pojistného plnění upustil, a takto jednal přesto, že si byl během uvedené doby vědom, že vozidlo poškodila jeho manželka N. C.
4. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 podali odvolání čtyři obvinění včetně Y. Ch., který jej směřoval proti všem výrokům tohoto rozsudku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2020, č. j. 7 To 56/2020-3150, všechna odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
5. Obviněný Y. Ch. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K přečinu pojistného podvodu uvedl, že odvolací soud nevyjasnil, zda měl uvést nepravdivé údaje či je měl zamlčet. Rovněž není zřejmé, v jakém ohledu šlo o údaje podstatné. Během celého řízení nebylo podle jeho názoru jediným důkazem potvrzeno, že by v nějakém okamžiku uvedl jakékoli nepravdivé informace. Následně odkázal na použití trestního práva jako ultima ratio a nízkou společenskou škodlivost svého jednání, obzvláště pokud jediná škoda vznikla na majetku soukromé společnosti, která náhradu nenárokovala, a rozpor či nedorozumění, ke kterému došlo, bylo dobrovolně odstraněno aktivitou dovolatele. Kromě toho obviněný později informoval pojistitele o existenci osoby podezřelé ze způsobení pojistné škody. Podle jeho přesvědčení jej tak bylo možno postihnout pouze v soukromoprávní rovině. Není možné ani říci, že by se svým konáním hodlal domoci pojistného plnění, které mu nepřísluší. Soudy rovněž pochybily při prokazování subjektivní stránky trestného činu, jelikož v tomto směru nebylo ani jedním ze soudů vedeno dokazování. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že si měl být po přečtení nápisu „cyka“ na poškozeném vozidle zcela jist, že jde o dílo žárlící manželky. Jeho manželka byla rovněž jednatelkou společnosti, v jejímž vlastnictví bylo poškozené vozidlo. Obviněný tak neměl žádný důvod se domnívat, že by ničila majetek vlastní společnosti. Nápis na kapotě mu mohl nechat jakýkoli jeho nespokojený zákazník nebo konkurent. Kromě toho byl on jakožto jednatel společnosti povinen škodní událost nahlásit a požadovat pojistné plnění. V okamžiku, kdy pojal podezření o tom, že pachatelem mohla být jeho manželka, od nárokování pojistného plnění upustil.
6. Ve vztahu k přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny uvedl, že soud prvního stupně vyhodnotil důkazní materiály nezákonným způsobem, když celé odsouzení zdůvodnil vybranými pasážemi z výpovědí jednotlivých spoluobviněných, aniž by dodal, z jakého důvodu jsou pro něj jednotlivé části buď zcela věrohodné, nebo naopak účelové. Nebyla ani prokázána žádná finanční odměna, která by svědčila o tom, že jde o odměnu z nelegální činnosti. Jeho role je popsána jako řadový zprostředkovatelský článek bez bližší znalosti tvrzených odběratelů či koncových osob obstarávajících padělané vízové štítky. Nelze usuzovat na jeho znalost toho, že by jím vyvíjené aktivity byly nelegální. Pro závěr o úmyslném zavinění neproběhlo adekvátní dokazování. Od obviněného V. R. nepoptával padělatele či kontakt na něj. Pokud si on následně sjednal nelegální služby, není zde kauzální nexus mezi jednáním dovolatele a následkem. Oba soudy tak měly s ohledem na přítomnost důvodných pochybností ohledně zjišťované skutkové verze uplatnit zásadu in dubio pro reo .
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podstatná část námitek je postavena pouze na výhradách proti způsobu, jakým nalézací soud provedené důkazy hodnotil, a v návaznosti na to pak na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, ke kterým soud dospěl. Takové námitky však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Pod něj je možné podřadit jen námitku o nerespektování zásady subsidiarity trestní represe; jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Posuzovaný případ se nevymyká jiným případům dané skutkové podstaty. I vzhledem ke sklonu obviněného páchat trestnou činnost je uplatnění trestní odpovědnosti zcela na místě. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
10. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové námitky se týkají aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a již tím se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu.
11. Obviněný založil dovolání z větší části na námitkách, které v podstatě směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů. Jde o výhrady (včetně odkazu na údajné porušení procesní zásady in dubio pro reo) , které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Výše uvedené platí o námitkách dovolatele směřujících do subjektivní stránky skutkové podstaty obou přečinů, kterými byl uznán vinným. Ve vztahu k přečinu pojistného podvodu uvedl, že ohledně jeho zavinění nebylo soudy vedeno žádné dokazování. Taková výhrada však zjevně neodpovídá reálnému stavu. Dovolatel ve své argumentaci zcela pominul některé ze stěžejních důkazů, a to výpovědi svědků R. G. a A. V. Ti takřka shodně uvedli, že se při komunikaci s obviněným od něho dozvěděli, že mu předmětné vozidlo poškodila jeho manželka, přičemž svědek A. V. následně upřesnil, že toto mu obviněný sdělil ještě v dubnu 2016. Na základě zjištěných skutečností soud prvního stupně dovodil, že o tom, že vozidlo poškodila jeho manželka, se obviněný najisto dozvěděl nejpozději koncem dubna 2016. Odvolací soud následně doplnil, že obviněný v dubnu 2016 věděl, že jeho manželství prochází krizovou situací, neboť jeho manželka odhalila jeho nevěru. Obviněný si proto musel být po přečtení nápisu „cyka“ na kapotě vozidla zcela jist, že jde o dílo jeho žárlící manželky (srov. odstavec 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
13. Nejvyšší soud souhlasí s tvrzením dovolatele, že byl jakožto jednatel společnosti povinen škodní událost nahlásit a požadovat pojistné plnění. Ostatně skutečnost, že by se v případě realizace plnění ze strany pojišťovny nejednalo o plnění bez právního důvodu, konstatoval již soud prvního stupně. Nicméně protiprávním jednáním, jež naplnilo objektivní stránku skutkové podstaty předmětného přečinu, nebylo samotné nahlášení pojistné události, ale okolnost, že při uplatnění práva na plnění z pojištění (respektive v souvislosti s likvidací pojistné události) uvedl nepravdivé údaje (tj. že vozidlo poškodila jemu neznámá osoba, respektive že nemá na nikoho odůvodněné podezření) a na těch i později setrval, čímž zároveň podstatné údaje zamlčel, a to navzdory své vědomosti o skutečném viníkovi. To, co objektivně obviněný uvedl, vyplývá zejména ze sdělení pojišťovny včetně připojeného audiozáznamu komunikace obviněného s pracovníky pojišťovny.
14. Pod uplatněný dovolací důvod lze zčásti podřadit námitku, že odvolací soud nevyjasnil, zda mělo jít o uvedení nepravdivého údaje, anebo o zamlčení podstatného údaje. Je však nutno odmítnout tvrzení, že se s tím Městský soud v Praze vůbec nevypořádal. Skutečnost, že obviněný svým jednáním naplnil obě dvě zmíněné alternativy objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku (tj. uvedení nepravdivého údaje i zamlčení podstatného údaje ), konstatoval odvolací soud v rámci vypořádání se s odvolacími námitkami obviněného v odstavci 9 odůvodnění napadeného usnesení. Zde rovněž vyložil, z jakého důvodu šlo o údaj podstatný , jak vyžaduje druhá ze jmenovaných alternativ.
15. Nejvyšší soud dodává, že i kdyby akceptoval námitku dovolatele, v rámci níž polemizoval s hodnocením důkazů odvolacím soudem (tj. že si po přečtení nápisu „cyka“ musel být zcela jist, že jde o dílo jeho manželky), nelze odhlédnout od dvou výše zmiňovaných svědeckých výpovědí, z nichž vyplývá, že obviněný nejpozději na konci dubna 2016 věděl o skutečném „autorovi“ nápisu na kapotě vozidla. Je pravdou, že oznámení škodní události se časově překrývá s dobou, kdy se měl podle svědeckých výpovědí o poškození automobilu manželkou nejpozději dozvědět (tj. tuto vědomost nabyl nejpozději koncem dubna 2016 a komunikace s pojišťovnou proběhla dne 26. 4. 2016 a následně dne 29. 4. 2016). Nicméně faktem zůstává, že ani po nabytí této vědomosti obviněný neučinil vůči pojišťovně žádné oznámení, ke kterému byl ze zákona povinen a jímž by uvedl okolnosti na pravou míru. Podstatné okolnosti související s uplatněním práva na plnění z pojištění tedy úmyslně zamlčel. Nutno dodat, že tento stav udržoval po dobu několika měsíců, tj. od konce dubna 2016 až do 7. 9. 2016, kdy od nárokování plnění upustil. Objektivní stránka v této skutkové podstatě [tj. §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. V tomto případě se jedná o trestný čin s tzv. složitou alternativní dispozicí a pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu tedy postačí, pokud je splněna alespoň jedna z vymezených alternativ jednání, což v tomto případě bylo splněno. Proto i kdyby byla v tomto směru akceptována dovolací argumentace obviněného, nic by to nezměnilo na tom, že svým jednáním naplnil objektivní stránku skutkové podstaty uvedeného přečinu.
16. Souhrn výše uvedených skutečností tedy svědčí nejen pro závěr o naplnění objektivních znaků skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale i znaků charakterizujících její subjektivní stránku, u níž se vyžaduje úmysl. V daném případě obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož vědomým a chtěným způsobem uvedl nepravdivé údaje a následně tyto údaje podstatné pro uplatnění práva na plnění z pojištění zamlčel, ačkoli byl výslovně na možného pachatele poničení automobilu pojišťovnou dotázán a věděl, že jeho povinností bylo uvést pravdivé a úplné informace ohledně okolností týkajících se způsobení předmětné škody.
17. Jen nad rámec dovolacích námitek lze pro úplnost dodat, že na právní kvalifikaci jednání obviněného podle §210 odst. 1 tr. zákoníku by nic podstatného nezměnilo ani to, že by bylo považováno za zamlčení podstatných údajů v souvislosti s likvidací pojistné události ve smyslu §210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
18. K námitce, že nelze dojít k závěru, že by se obviněný svým konáním hodlal domoci pojistného plnění, které mu nepřísluší, je možné uvést, že úmysl opatřit sobě (či jinému) prospěch není znakem skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku není případný, neboť v posuzovaném případě se k trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 (na rozdíl od samostatné skutkové podstaty podle §210 odst. 2) nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné plnění), na něž mu nevznikl nárok, a způsobil tak na cizím majetku škodu.
19. Nesouhlas s hodnocením důkazů je podstatou i té námitky, že ve vztahu k přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny z žádných důkazů nevyplývá vědomost obviněného o tom, že se jednalo o nelegální činnost. K tomu může Nejvyšší soud odkázat na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedené v odstavcích 24 – 29, 83 a 86, které není nutno zde opakovat či dále podrobně rozebírat. Dovolací soud dodává, že pokud obviněný namítal, že nebyla prokázána žádná finanční odměna, která by výší či čímkoli jiným svědčila o tom, že jde o odměnu za nelegální činnost, je takové tvrzení v rozporu s výpovědí samotného obviněného (srov. strana 17 rozsudku soudu prvního stupně). K jeho dalším opakovaným námitkám ohledně toho, že jeho role byla vedlejší a že měl údajně vystupovat jen jako řadový zprostředkovatelský článek bez bližší znalosti odběratelů a nepoptával „padělatele“ ani žádný kontakt na něj atd., se dostatečně vyjádřil odvolací soud na straně 14 a 15 odůvodnění napadeného usnesení. Vzhledem k charakteru této námitky (skutková námitka nespadající pod uplatněný dovolací důvod) Nejvyšší soud na odůvodnění obou soudů ve stručnosti odkazuje.
20. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá ta část dovolání, ve které obviněný namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jedná se však rovněž o námitku zjevně neopodstatněnou. Ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob.
21. Nejvyšší soud konstatuje, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit případné navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo. Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek ani z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
22. Hlavním kritériem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se dopustil (z pohledu této nynější trestní věci) dvou trestných činů. Zákonným znakem přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není způsobení škody. Je skutečností, že v tomto případě žádná škoda nevznikla. To však neznamená, že by jednání obviněného nemělo či nemohlo mít žádný negativní důsledek. Jak správně upozornil soud prvního stupně v odstavci 73 odůvodnění svého rozsudku, v důsledku takového jednání bylo pojišťovně znemožněno, aby mohla vůči skutečnému viníku případně uplatnit nárok na náhradu škody, který by na ni vyplacením pojistného plnění přešel. Nelze ani pominout, že obviněný se vzdal nároku na pojistné plnění až s odstupem několika měsíců poté, co se prokazatelně o skutečném viníku dozvěděl. Nelze souhlasit s jeho obhajobou, že „informoval pojistitele o existenci osoby podezřelé ze způsobení pojistné škody později“, jelikož taková skutečnost nemá podklad v provedeném dokazování. Jak uvedl státní zástupce ve zmíněném vyjádření, jednání obviněného nemá nějaké výjimečné znaky odůvodňující aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uplatnění trestněprávní represe je proto – a to i s ohledem na trestní minulost obviněného – v posuzovaném případě zcela namístě.
23. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Y. Ch. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu