ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.892.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 892/2020-678
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2020 o dovolání obviněného I. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 4 To 40/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 133/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2020, č. j. 88 T 133/2019-596, byl obviněný I. Š. uznán vinným pod bodem 1 přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, pod body 1 a 3 přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2 pokusem zločinu obecného ohrožení podle §21 odst. 1, §272 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2 a 3 přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 3 přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 10 T 41/2019, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2019, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Městské knihovně v Třebíči škodu ve výši 1 084 Kč. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto podle §226 písm. c) tr. ř. o částečném zproštění obviněného obžaloby.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným pod body 1, 2, 3 výroku rozsudku. Trestných činů krádeže a poškození cizí věci pod bodem 1 v podstatě tím, že se dne 19. 10. 2018 v Třebíči dostal do budovy Městské knihovny Třebíč, kde poškodil uzamčené dveře, čímž způsobil škodu ve výši 986 Kč, dveře se mu však otevřít nepodařilo, dále se pokusil vloupat do prostoru garáže, kde ze dveří odlomil kliku, překonal uzamčené prosklené dveře, dostal se tak do prostoru pro odkládání věcí, odkud odcizil elektrický vysavač v hodnotě 3 000 Kč a další věci, část odcizených věcí dal do krabice a plastového pytle a další část ponechal u vchodu, přičemž s krabicí a plastovým pytlem odešel na XY, kde byl zajištěn strážníky, čímž Městské knihovně způsobil na odcizených věcech škodu nejméně 6 100 Kč a na poškozeném majetku škodu nejméně 1 084 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoli byl čtyřmi rozsudky Městského soudu v Brně za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Jednání pod bodem 2 (kvalifikované jako pokus zločinu obecného ohrožení a přečin nebezpečného vyhrožování) spočívalo v tom, že dne 23. 4. 2019 v rodinném domě v Brně s použitím nože, který si držel u krku, vyhrožoval, že se podřeže, a žádal po rodinných příslušnících finanční prostředky, které nedostal, poté odešel do dvora a vrátil se s oranžovou lahví s nápisem technický líh a obsah lahve začal vylévat po pokoji, přičemž křičel „vy mrdky, já vám ještě ukážu, já vám to tady zapálím“, následně polil tekutinou z lahve i partnera své matky P. B., tomu se podařilo vytrhnout mu láhev z ruky, obviněný se snažil škrtnout sirkou, u čehož se smál a opakoval, že jim ukáže, je toho furt málo, že poznají peklo, následně do něj jeho matka H. Š. strčila a zápalky mu vypadly z ruky. Jednání pod bodem 3 spočívalo v tom, že dne 26. 4. 2019 v témže domě vyhrožoval zabitím své matce H. Š. a jejímu partnerovi P. B. slovy „všechny vás zabiju, je mi to všechno jedno“, přičemž držel v ruce otevírací nůž, čímž v poškozených vzbudil důvodnou obavu o jejich život, a to i s ohledem na dosavadní průběh společného soužití, matku opakovaně vulgárně urážel, a poté, co přítomným osobám sdělil, že je zabije, běžel do svého pokoje a H. Š. ze strachu před ním utekla ven před dům na ulici, po chvilce obviněný opět vyšel ven křičíc na svou matku, která se vrátila do domu, on začal bouchat na dveře a nožem do okna v kuchyni, které rozbil, poté vyšel P. B. za ním ven ho uklidnit, načež se obviněný dostal zpět do domu, po příjezdu policie na chodbě domu opětovně křičel a měl nůž v ruce, po chvíli otevřel okno, ze kterého křičel do ulice, že se zabije, a přikládal si nůž na krk, přičemž toto jednání viděli a slyšeli i další sousedé, neboť byli v uvedenou dobu venku na ulici, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně, který nabyl právní moci dne 2. 7. 2008, odsouzen mj. za trestný čin výtržnictví.
3. Odvolání obviněného, kterým napadl odsuzující část rozsudku, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 5. 2020, č. j. 4 To 40/2020-627, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu poukázal na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, resp. provedenými důkazy, s tím, že právě k takovému nesouladu v tomto případě došlo. Oba soudy nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., jeho vinu se nepodařilo prokázat bez důvodných pochybností. Namítl, že předmětné jednání navíc ani nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti. Z popisu skutkových okolností není dostatečně zřejmé, v čem soudy spatřovaly naplnění subjektivní stránky trestného činu. On nechtěl nikomu ublížit a neměl pro to ani materiální prostředky. Nesouhlasil s kvalifikací svého jednání pod bodem 2 jako pokusu zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze podle něj tvrdit, že by ohrožoval sedm osob, ani že by hrozilo ohrožení majetku s nebezpečím škody velkého rozsahu – to je podle něj obecný a důkazy nepodložený závěr. Nebylo ani prokázáno, že by tekutina, kterou manipuloval, byla hořlavina. Jedná se o pouhé subjektivní přesvědčení soudu, které není založeno na jakémkoli důkazu. Neexistuje tak příčinná souvislost mezi jeho jednáním a hrozící škodou.
5. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby. Po stručném připomenutí důkazní situace státní zástupkyně uzavřela, že dovolací argumentace se týkala pouze skutkových otázek. Obviněný se domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů. Takové námitky však nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
9. Obviněný vystavěl větší část své dovolací argumentace pouze na obecných odkazech na judikaturu, aniž by uvedl konkrétní námitky, kterými by výše uvedený dovolací důvod naplnil. Dovolání založil převážně na námitkách, které v podstatě směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů. Jde o výhrady, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (to platí rovněž o procesní námitce in dubio pro reo ).
10. K namítanému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je možné obecně říci, že Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy. V tomto případě je však poukaz obviněného na údajný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve zcela obecné rovině, přičemž dovolatel nespecifikoval, v čem konkrétně tento nesoulad shledává. Proto může Nejvyšší soud rovněž pouze v obecné rovině konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně v odstavcích 46 až 54 odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, jak jednotlivé důkazy hodnotil. V dalších odstavcích logicky vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o naplnění skutkových podstat předmětných trestných činů. Odvolací soud se na stranách 4 a 5 odůvodnění usnesení sice stručně, nicméně dostatečně výstižně vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, jež byly z větší části skutkové povahy (a byly opětovně uplatněny i v rámci mimořádného opravného prostředku). Argumentace obou soudů i jejich závěry o skutkovém stavu věci logicky vyplývají z provedeného dokazování. Lze tak uzavřít, že logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
11. V podstatě skutkové povahy je i další námitka vztahující se k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty pokusu zločinu obecného ohrožení podle §21 odst. 1, §272 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Dovolatel totiž tuto námitku postavil výhradně na argumentu, že se jedná o obecné a důkazně nepodložené tvrzení. Kromě toho se vymezil i proti závěru soudů, že svým jednáním ohrozil nejméně sedm osob, s tím, že ani tato skutečnost není důkazně podložena. Dovolatel zde pominul odstavce 54 a 63 odůvodnění rozsudku, kde se Městský soud v Brně naplněním tohoto znaku podrobně zabýval, přičemž vysvětlil, na jakých důkazech založil svůj závěr o hrozící škodě velkého rozsahu (viz vyjádření od společnosti GasNet, s. r. o., ohledně přítomnosti aktivního odběrného místa zemního plynu v místě činu a znalecký posudek znalce Doc. Ing. Libora Matějky, CSc., Ph.D., MBA za účelem objektivizace výše hrozící škody na nemovitostech v případě zahoření). Stejně tak byly provedeny důkazy za účelem zjištění počtu ohrožených osob (viz šetření policejním orgánem za účelem zjištění, jaký počet osob se dne 23. 4. 2019 fakticky nacházel v okolních domech). Nutno dodat, že v právní větě rozsudku soudu prvního stupně je obviněnému kladeno za vinu pouze jednání, jež bezprostředně směřovalo ke způsobení obecného nebezpečí tím, že vydá cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu zapříčiněním požáru.
12. Skutkové povahy je i námitka obviněného týkající se charakteru tekutiny, kterou dne 23. 4. 2019 rozléval po pokoji, a u níž podle jeho přesvědčení nebylo prokázáno, že se jednalo o hořlavinu. V důsledku toho podle něj neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a hrozící škodou. Lze tu odkázat na odst. 50 odůvodnění rozsudku s tím, že přítomnost hořlaviny (lihu) je zjevná z několika různých důkazů. Kromě výpovědi svědka P. B., protokolu o ohledání věci, fotodokumentace, ohledání pokoje za asistence služebního psa, to vyplývá i z výpovědi samotného obviněného, který při doplňujícím výslechu u hlavního líčení konaného dne 9. 3. 2020 uvedl, že po pokoji lil líh. Ve světle výše uvedeného je potom jeho následná námitka o neexistenci příčinné souvislosti (vycházel u ní z premisy, že rozléval kapalinu, která nebyla hořlavá) zcela irelevantní.
13. S jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky obviněného, v nichž nesouhlasil s naplněním subjektivní stránky s tím, že nechtěl nikomu ublížit a neměl pro to podle jeho slov ani materiální prostředky. Taková námitka je však zjevně neopodstatněná. Byť dovolatel výslovně neuvádí, ve vztahu k jakému trestnému činu namítá nedostatek subjektivní stránky, je vzhledem ke zvolené argumentaci možné dovodit, že měl na mysli zločin obecného ohrožení a přečin nebezpečného vyhrožování. Nelze však přistoupit na jeho obhajobu, že by sirkou neškrtl, příp. že nechtěl nikomu ublížit, ani že „neměl jak“. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Brně, že vzhledem ke zjištěným okolnostem případu není důvodu pochybovat o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což lze dovodit především z jeho ústního projevu (viz znění skutkové věty výroku o vině rozsudku). Jak uvedl soud prvního stupně, jeho prohlášení, že nechtěl nikomu ublížit, je zcela v rozporu s jeho konáním a zejména doprovodným slovním projevem. Za těchto okolností nelze uvěřit jeho obhajobě, že uvedené trestné činy nechtěl spáchat. Rovněž jeho námitka, že neměl pro takový případ ani materiální prostředky, je zcela mimo objektivně zjištěný skutkový stav. V případě zločinu obecného ohrožení vyléval po pokoji technický líh a pokoušel se škrtnout zápalkami, přičemž nebezpečného jednání nezanechal dobrovolně – k hrozící tragédii nedošlo jen díky pohotovosti přítomných svědků. V případě přečinu nebezpečného vyhrožování zase (kromě vulgárních a značně násilnických poznámek na adresu jeho matky a jejího partnera) vyhrožoval přítomným svědkům zabitím s nožem v ruce a v tomto pokračoval i po příjezdu ozbrojené policejní hlídky. Výše uvedená námitka dovolatele je proto zjevně neopodstatněná.
14. V dovolání obviněný rovněž namítl nedostatek potřebné míry společenské škodlivosti svého jednání. Navzdory tomu, že tuto námitku dále nijak nerozvedl, je možné ji podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Jedná se však rovněž o námitku zjevně neopodstatněnou. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
15. S ohledem na popsané závěry je třeba dovodit, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž naplnil všechny znaky všech pěti skutkových podstat výše uvedených trestných činů, přičemž u jednoho z nich se jednalo dokonce o zločin, tedy o závažnější formu trestné činnosti. Přitom především s ohledem na profil obviněného jakožto speciálního recidivisty, způsobu provedení jednotlivých trestných činů, kdy to nebylo zdaleka poprvé, co jednal agresivním způsobem vůči své rodinně, i s ohledem na fakt, že ke spáchání prvního skutku došlo ve stejný den, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nelze v žádném případě dospět k závěru o nízké společenské škodlivosti takového jednání. Zároveň ani obviněný ve svém dovolání neuvedl nic, co by odůvodňovalo tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících deliktů dané skutkové podstaty. Trestněprávní postih byl proto v tomto případě zcela na místě.
16. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného I. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu