ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.904.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 904/2020-1531
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněného A. B. , nar. XY, Slovensko, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 12 To 44/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 85/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 T 85/2017-1429, byl A. B. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
2. K odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) a státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 12 To 44/2020-1469, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a nově uznal obviněného vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
3. Uvedeného trestného činu se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně (jak je přejal odvolací soud do svého rozhodnutí) dopustil v podstatě tím, že v období od 31. 7. 2009 do 22. 10. 2009, zejména v lokalitě Turnova, v úmyslu zastřít původ finančních prostředků v celkové výši 44 423 106 Kč deponovaných na bankovním účtu vedeném u Československé obchodní banky ve prospěch společnosti A. T., jež byly výnosem ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného J. B. za pomoci J. B., spočívajícího v podvodném vylákání finančních prostředků jménem společnosti A. T. za fiktivní plnění od poškozené společnosti Sklostroj Turnov CZ, s. r. o., za který byly jmenovaní odsouzeni (rozhodnutí ve výroku specifikována), nejprve dne 31. 7. 2009 za součinnosti J. B. účelově převedl 100 % obchodního podílu společnosti A. T. na jím ovládanou společnost N. & I., jejímž komplementářem byla společnost A. D., kterou jako jediný akcionář a předseda představenstva ovládal a zastupoval, přičemž za tento převod bylo J. B. formálně poskytnuto protiplnění ve výši 1 Kč, jež zjevně neodpovídalo hodnotě převáděného obchodního podílu. Následně dne 4. 8. 2009 za společnost N. & I. jako jediný společník A. T., rozhodl, že se tato společnost zrušuje s likvidací, sám sebe jmenoval likvidátorem a jednatelem této společnosti a současně odvolal z funkce dřívějšího jednatele společnosti J. B. Poté, přestože musel být s ohledem na popsané skutečnosti přinejmenším srozuměn s tím, že finanční prostředky deponované na bankovním učtu společnosti A. T. pochází z trestné činnosti, dne 31. 8. 2009 společně s J. B. z bankovního účtu společnosti A. T. bez právního důvodu a legitimního ekonomického opodstatnění účelově převedli částku 10 000 000 Kč na bankovní účet společnosti A. D. vedený u České spořitelny jako platbu dle fiktivní smlouvy o půjčce z téhož dne mezi věřitelem A. T., v likvidaci a dlužníkem A. D., která byla za obě smluvní strany podepsána obviněným, a dne 11. 9. 2009 obviněný sám bez právního důvodu a legitimního ekonomického opodstatnění účelově na podkladě písemného příkazu k úhradě opatřeného jeho vlastnoručním podpisem převedl z bankovního účtu společnosti A. T. částku 35 500 000 Kč na bankovní účet Družstva R. vedený u České spořitelny. Následně s takto ze společnosti A. T. vyvedenými finančními prostředky provedl další řetězené účelové převody (ve výroku rozsudku specifikované) postrádající pro likvidovanou společnost jakékoliv reálné ekonomické opodstatnění, zpravidla na s ním personálně a kapitálově propojené obchodní společnosti.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu. Odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl že v jeho věci došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení časové působnosti trestního zákona s ohledem na naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu (konkrétně zavinění) jednáním, které je mu kladeno za vinu. Podle zákona účinného v době, kdy měl spáchat trestnou činnost, tedy zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, podle obviněného bylo možno dopustit se trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. c) pouze v úmyslu přímém, a to s ohledem na dikci „s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo jiná majetková hodnota byla nabyta v souladu se zákonem.“ Obviněný je přitom toho názoru, že se jednání popsaného ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu dopustil (podle závěru soudů) v úmyslu nepřímém. Z vyjádření v popisu skutku „musel být s ohledem na popsané skutečnosti přinejmenším srozuměn s tím, že finanční prostředky deponované na bankovním učtu společnosti A. T., pochází z trestné činnosti“ plyne, že soudu postačovalo toliko srozumění odsouzeného, tedy pouze úmysl nepřímý. Citovaná právní úprava je tak pro něj příznivější než ta, k jejíž aplikaci přistoupil odvolací soud. Touto právní vadou je podle něj zatíženo celé trestní řízení.
5. I kdyby bylo právní posouzení časové působnosti trestního zákona ze strany soudů správné, má obviněný za to, že napadené rozhodnutí je vadné pro nesprávné posouzení subjektivní stránky jeho jednání a pro neaplikaci zásady in dubio pro reo. Ze vztahu mezi ním a J. B. nelze podle obviněného dovozovat jeho údajný úmysl legalizovat výnosy z trestné činnosti J. B. Nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že se mezi lety 2003-2009 nestýkali. Je zcela běžné, že se lidé obracejí s řešením svých životních situací na své známé. Uvedená známost se projevila i tím, že se obviněný vrhl do práce přesto, že neměl od J. B. veškeré podklady, konkrétně účetnictví. Za velmi nebezpečný považuje obviněný „závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že započetí kroků likvidátora předtím, než dostane likvidátor účetnictví, a dodatečně se ukáže, že zdroje společnosti pocházely z trestné činnosti, může znamenat spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve formě nepřímého úmyslu“. K otázce, proč se J. B. obrátil zrovna na obviněného, nevzaly soudy v potaz, jaká byla v rozhodné době na Turnovsku konkurence mezi profesionálními likvidátory právnických osob. Obviněný je toho názoru, že byl v podstatě jediným.
6. Dále obviněný podotkl, že finanční prostředky nacházející se na bankovním účtu společnosti A. T. byly označeny za výnos ze zločinu podvodu až s ročním odstupem od jeho popsaných jednání. Neexistuje tak jednoznačný důkaz o tom, že obviněný o jejich nelegálním původu věděl. V řízení byla provedena řada důkazů, z nichž v žádném případě nevyplývá, že by jím provedené finanční transakce byly fiktivní. Nebyla vyvrácena jeho tvrzení ke každé jednotlivé provedené platbě. V hodnocení důkazů soudy shledává obviněný porušení svého práva na spravedlivý proces. Soudy plně uvěřily J. B., ač byl spolu se svým otcem J. B. za finanční machinace v A. T., odsouzen. Zcela absurdní je i závěr odvolacího soudu v bodě 12, že likvidace společnosti, která má na účtu nemalé finanční prostředky, je neodůvodněná, a tedy podezřelá. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněným uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů, a to především ve vztahu k zavinění. Dospívá k jiné verzi skutkového stavu a činí závěr, že jeho jednání nevykazuje příslušnou formu zavinění (úmysl přímý) pro odpovědnost za trestný čin podle zákona účinného v době jeho spáchání. Svoji verzi skutkového stavu obviněný vybudoval na základě vyhodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch tak, aby bylo možné na jeho trestní věc aplikovat pravidlo in dubio pro reo. Státní zástupce k tomu odkázal na skutková zjištění soudů, s nimiž souhlasí.
8. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, jíž se domáhá obviněný, není podle státního zástupce správná. Obviněný považuje tuto právní kvalifikaci za příznivější na základě jiné verze skutkového stavu, tedy že měl jednat v úmyslu nepřímém. Jak nalézací, tak odvolací soud přitom podle státního zástupce považují jednání obviněného za spáchané v úmyslu přímém, což je dostatečně vyjádřeno jak ve výrokových větách rozsudku nalézacího soudu a rozsudku odvolacího soudu, tak v odůvodnění rozsudků obou soudů. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
9. Na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval replikou, v níž prostřednictvím svého obhájce podrobně zrekapituloval argumentaci soudů i svou vlastní a setrval na svých dovolacích námitkách. Připomněl i obecné zásady pro aplikaci pravidel o časové působnosti trestních zákonů. Zdůraznil dále, že předmětné finanční prostředky byly označeny za výnos ze zločinu podvodu až na základě pravomocného rozsudku ve věci Krajského soudu v Hradci Králové (věc J. a J. B.). Jednání dovolatele před rozhodnutím o predikativním trestném činu podvodu nemohlo naplnit znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. V době posuzovaného jednání dovolatele nebylo účetnictví společnosti A. T., včetně vystavených faktur, zpochybněno, proto nelze nakládání dovolatele s předmětnými finančními prostředky přičítat k jeho tíži. Provedené účetní operace byly provedeny zcela transparentním způsobem, účetně byly podložené a zaúčtované. Nebylo v té době ani vydáno rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu ani nebyla dovolateli zakázána manipulace s nimi. Dále odkázal na své námitky uplatněné v dovolání a setrval rovněž na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
13. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
14. O takový případ se však v posuzované věci nejedná a obviněný také žádný extrémní rozpor provedeného dokazování a skutkových závěrů, které z něj soudy vyvodily, neoznačil. Vyjádřil pouze svůj nesouhlas s hodnocením důkazů jako celkem. Závěry soudů napadl tím způsobem, že jednotlivé skutečnosti vytrhával z kontextu a zdůrazňoval, že samy o sobě jeho trestnou činnost neprokazují. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit logické a přesvědčivé odůvodnění zejména rozsudku odvolacího soudu. Obviněným prováděné transakce ve svém souhrnu zjevně nedávají jiný smysl než ten, že jejich účelem bylo zastřít původ či ztížit zjištění nelegálního původu předmětných finančních prostředků. Žádné jiné vysvětlení obviněný ani ve svém dovolání nenabídl.
15. Uplatněnému dovolacímu důvodu lze podřadit námitky obviněného týkající se subjektivní stránky činu a v souvislosti s tím také časové působnosti trestních zákonů. Tyto námitky jsou však založeny na jeho nesprávném tvrzení, že se předmětného jednání dopustil v úmyslu nepřímém, což dovozuje z části dikce skutkové věty rozsudků soudů obou stupňů, byť je již v rozsudku soudu prvního stupně (závěr odst. 25 odůvodnění) výslovně řečeno, že skutek byl spáchán v úmyslu přímém. Tento závěr pak odvolací soud nijak nezpochybňoval, naopak v odst. 12 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný jednal s cílem vzbudit zdání, že předmětné finanční prostředky byly nabyty v souladu se zákonem.
16. Námitky vztahující se k subjektivní stránce obviněný založil částečně na svých námitkách skutkových (tvrdí, že o nelegálním původu finančních prostředků nevěděl), částečně je pak vyvozuje z dikce „přestože musel být s ohledem na popsané skutečnosti přinejmenším srozuměn s tím, že finanční prostředky deponované na bankovním učtu společnosti A. T. pochází z trestné činnosti“, obsažené ve výroku rozsudků soudů obou stupňů. Je třeba říci, že zde soudy užily výraz „srozuměn“ poněkud nešťastně, resp. neužily ho v právním smyslu (tedy k vyjádření nepřímého úmyslu), ale ve smyslu obecném, což může působit matoucím dojmem. Vhodnější by byla v tomto případě slovní spojení „musel vědět“, „musel si být vědom“, „muselo mu být zřejmé“ apod. Srozumění a chtění se u subjektivní stránky rozlišuje u složky volní, ve vztahu k následku, nikoli u složky vědomostní. Nebylo by právně významné, zda by obviněný chtěl, aby peníze pocházely z trestné činnosti, neboť tato skutečnost byla dána v danou chvíli objektivně bez jeho vůle a přičinění. Z uvedené formulace skutkové věty (která je obsažena také v odůvodnění obou soudních rozhodnutí) tak nelze dovodit nic víc než vědomost obviněného o tom, že finanční prostředky pocházely z trestné činnosti. S ohledem na to je také zřejmé, že z napadeného rozhodnutí ani rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá obviněným tvrzený závěr, že „započetí kroků likvidátora předtím, než dostane likvidátor účetnictví, a dodatečně se ukáže, že zdroje společnosti pocházely z trestné činnosti, může znamenat spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve formě nepřímého úmyslu“. Zjištěné skutečnosti odpovídají tomu, že obviněný podle soudů jednal s cílem vzbudit zdání, že trestnou činností získané finanční prostředky byly nabyty v souladu se zákonem, a že tedy jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. – stručně řečeno – že o podstatných skutečnostech věděl a chtěl způsobem popsaným v uvedené skutkové podstatě porušit zájem chráněný předmětným ustanovením trestního zákona.
17. V návaznosti na to pak obviněný uplatnil námitku, že měla být na jeho jednání aplikována právní úprava účinná v době, kdy byl skutek spáchán, neboť jej spáchal v úmyslu nepřímém, resp. nikoli „s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo jiná majetková hodnota byla nabyta v souladu se zákonem“, jak vyžadoval §252a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. Tato námitka je rovněž zjevně neopodstatněná. Jak bylo výše uvedeno, v předmětné věci dospěly soudy k závěru, že právě s takovým cílem obviněný trestný čin spáchal. Jeho jednání by tak ani podle právní úpravy účinné v době spáchání skutku nebylo beztrestné, jak se snaží zřejmě naznačit, ale naplňovalo by skutkovou podstatu trestného činu podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zák., v důsledku čehož by se na jeho jednání vztahovala trestní sazba odnětí svobody s horní hranicí deseti let. Tato právní úprava by nebyla pro obviněného příznivější než odvolacím soudem aplikovaná kvalifikace podle trestního zákoníku.
18. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka spočívající v podstatě v tom, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti lze spáchat jedině poté, co jsou předmětné finanční prostředky pravomocným soudním rozhodnutím označeny za výnos z trestné činnosti. S touto námitkou se přesvědčivým způsobem vypořádal odvolací soud v odst. 11 odůvodnění svého rozhodnutí a Nejvyšší soud na tuto argumentaci odkazuje. Ke spáchání uvedeného trestného činu je bezesporu nutné, aby byl nejprve (nebo třeba i zčásti souběžně) spáchán trestný čin, s jehož výnosem pak pachatel legalizace nakládá. Není však žádný důvod pro závěr, že v té době už musí být nelegálnost výnosu z trestné činnosti deklarována soudním rozhodnutím.
19. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného A. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu