ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.967.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 967/2020-1132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 9. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného H. G. G., nar. XY, občana Bulharska, v ČR bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 2 To 33/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 13/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 45 T 13/2019, byli obvinění N. M., G. A. U. a H. G. G. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému H. G. G. byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také trest vyhoštění z území České republiky na 8 roků. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a také o trestech pro obviněné N. M. a G. A. U. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obvinění se uvedených trestných činů dopustili tím, že (citace z rozsudku Městského soudu v Praze) „dne 11. 5. 2019 v době kolem 03:48 hod. v Praze 1, v ulici XY na chodníku mezi domy čp. XY a čp. XY v úmyslu zmocnit se věcí poškozených občanů Indie A. K., nar. XY, a S. Ch., nar. XY, a po předchozí vzájemné domluvě stran způsobu provedení útoku, tj. že obžalovaní G. A. U. a N. M. fyzicky napadnou oba poškozené a obžalovaný H. G. G. bude hlídat, aby spoluobžalované při tomto jednání nikdo nerušil a varoval je, pokud by se k místu blížil svědek, a po napadení všichni obžalovaní z místa činu utečou každý jiným směrem, obžalovaný U. přešel zprava k pošk. A. K., kterého chytil zezadu za oblečení a strhnul ho na zem, poté začal rukama bít pošk. S. Ch. do hlavy, k tomu se připojil obžalovaný M., který bil pošk. S. Ch. údery rukou do hlavy, v té době obžalovaný G. hlídal na rohu ulic XY a XY, střídavě kontroloval okolí a probíhající útok, přičemž když se pošk. A. K. zvedl ze země a pomáhal pošk. S. Ch., tak ho obžalovaný M. udeřil rukou do hlavy tak silně, až pošk. A. K. upadl na zem, kde zůstal ležet a obžalovaný M. okamžitě svůj útok znovu směřoval na pošk. S. Ch. a přidal se k němu i obžalovaný U., když se pošk. A. K. znovu zvedl ze země, obžalovaný M. pokračoval v útoku na pošk. S. Ch. a obžalovaný U. ukázal svojí pravou rukou směrem k obžalovanému Ge. na pošk. A. K. a obžalovaný G. ihned šel k poškozeným, mezitím se obžalovaný M. rozběhl k pošk. A. K. a dvěma údery pravou rukou a poté jedním úderem levou rukou ho udeřil do hlavy, obžalovaný G. pak pošk. A. K., který byl v tu chvíli opřený o zeď domu, dvakrát pravou rukou udeřil do hlavy, poté obžalovaný M. po pošk. A. K. požadoval vydání mobilního telefonu výzvou: "Give me your phone!“, načež pošk. A. K. z obavy, že bude obžalovanými znovu fyzicky napaden, vytáhl z kapsy kalhot svůj mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S8, IMEI: XY v modrém plastovém obalu s vloženou SIM kartou Vodafone, s účastnickým telefonním číslem XY v hodnotě celkem 5.400 Kč, obžalovaný M. pošk. A. K. poté jednou kopnul pravou nohou do hlavy a udeřil ho levou rukou do hlavy, přičemž obžalovaný U. stále fyzicky napadal pošk. S. Ch., po kterém požadoval vydání věcí se slovy: “Give me wallet, mobile!“, proto pošk. S. Ch. z obavy o své zdraví vytáhl z kapsy kalhot svoji peněženku zn. Bershka v hodnotě 200 Kč, obsahující povolení k pobytu poškozeného na území ČR, průkaz studenta Pražské filmové školy, kartu Lítačka na MHD a platební kartu American Express IND vydanou indickou bankou na jméno poškozeného, platební kartu Kotakcard s číslem končícím XY, vydanou indickou bankou na jméno poškozeného a platební kartu č. XY, vydanou Raiffeisenbank, a.s. na jméno poškozeného, poté všichni obžalovaní z místa činu odešli, a to obžalovaný U. dále ulicí XY směrem ke svému bydlišti, obžalovaný M. směrem do ulice XY a obžalovaný G. směrem do ulice XY, svým jednáním způsobili oběma poškozeným zlomeninu nosních kůstek bez dislokace, která si vyžádala lékařské ošetření na oddělení ORL Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, nicméně neomezila poškozeném výrazněji v obvyklém způsobu života.“
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni obvinění. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 2 To 33/2020, podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný H. G. G. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu shrnul dosavadní průběh trestního řízení s tím, že je spolu s dalšími dvěma obviněnými viněn z toho, že dne 11. 5. 2019 organizovaně zaútočil na dvojici Indů, a to s cílem se majetkově obohatit. V rámci loupežného jednání se trojice zmocnila mobilního telefonu, peněženky, průkazky studenta, lítačky a platebních karet. V rámci útoku měl on zastávat roli, při které měl hlídat případný příchod jiných osob, které by mohly narušit loupežný plán, zatímco obvinění N. M., G. A. U. provedli útok, do kterého epizodně zasáhl i on. Obviněný upozornil, že v rámci hlavního líčení se omluvil oběma poškozeným, přičinil se o odstranění vzniklé škody a doznal se k protiprávnímu jednání, ale nesouhlasí s tím, že by se dopustil organizované loupeže, neboť na rozdíl od dvojice spoluobviněných se neúčastnil předchozí domluvy a do útoku nezasahoval. Zapojil se toliko v souvislosti s tím, že viděl konflikt svých kamarádů a dvojice Indů, volným krokem došel k místu útoku, kde dvakrát udeřil jednoho z Indů a opět volným krokem se odebral zpět, zatímco teprve za jeho zády proběhlo loupežné jednání. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť on se nijak neúčastnil loupežného jednání, když jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako výtržnost, čímž by se dostalo do diametrálně odlišné trestní sazby a zabýval by se jím obvodní soud jako soud nalézací. Obviněný uvedl, že jako důkazy byly zajištěny videozáznamy a výpovědi všech zúčastněných. Pokud jde o výpovědi poškozených, nepřinesly podle obviněného pro posouzení jeho účasti zhola nic, neboť dvojice nebyla schopna detailně popsat způsob útoku, ani jaký počet útočníků na ni útočil. Z videozáznamu je pak patrné, že útoku předchází domluva obviněných N. M., G. A. U., kteří dvojici sledují, posunkují a poté provedou synchronizovaný útok. Pokud jde o něj, obviněný uvedl, že on byl toho času po konzumaci 1l vodky, a tudíž byly jeho rozpoznávací schopnosti značně omezené. Obviněný zdůraznil, že v době před zahájením útoku žádné pokyny neuděloval ani žádné neobdržel, pouze setrval na místě, aniž by sledoval okolí, tedy nehlídal případný příchod třetích osob. Do děje zasáhl v momentě, kdy konflikt vyzníval vyrovnaně pro obě skupiny, a tak volným krokem dokráčel k poškozenému A. K., „třemi“ údery ho zpacifikoval a opět rozvážným krokem odešel z místa činu. Obviněný uvedl, interpretuje videozáznam tím způsobem, že se neztotožňuje s popisem skutku, podle kterého se měl v době útoku rozhlížet do přilehlých ulic, neboť v době útoku toliko zíral na skutkový děj, avšak neplnil žádnou roli, jejíž obsahem mělo být střežení případného příchodu třetí osoby. Pokud jde o samotnou loupež, obviněný zdůraznil, že k ní dochází v momentě, kdy je jeho účast na konfliktu ukončena, neboť on právě odcházel z místa činu a děj se tak odehrával za jeho zády. Domnívá se, že za takové situace mu nelze připisovat účast na loupežném jednání, neboť takováto právní kvalifikace je pouze dedukována, avšak nevyplývá podle obviněného z provedeného dokazování. Byl tak odsouzen za jednání, kterého se nedopustil, přičemž ve skutečnosti nese odpovědnost pouze za „tři údery“ vůči poškozenému A. K., které však nebyly zásadní intenzity a nezpůsobily mu ani zranění. Obviněný H. G. G. zdůraznil, že následně uhradil výlohy za lékařské ošetření u obou poškozených, poškozenému A. K. adresoval i písemnou omluvu a při hlavním líčení mu také uhradil nárokovanou škodu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného H. G. G. uvedla, že na podporu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, v dovolací argumentaci se prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Přitom z kamerového záznamu místa činu je patrno, že gestikulační komunikace mezi obviněnými o tom, že obviněný G. zůstane stát na křižovatce ulic XY a XY a dále krátká verbální komunikace mezi obviněnými U. s obviněným M. těsně před zahájením fyzického napadení poškozených nasvědčuje dohodě a rozdělení jejich úkolů při útoku. Rovněž nelze odhlédnout od chování obviněných po útoku, kdy každý z nich odešel jiným směrem od místa činu. To vše nasvědčuje jednání organizované skupiny, jak podrobně rozebral ve smyslu ustálené judikatury v odůvodnění svého rozhodnutí prvoinstanční soud. Státní zástupkyně dále uvedla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku.
Protože se obviněný svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky, takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Podle státní zástupkyně napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a aby takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný H. G. G. postavil své dovolání v podstatě na stejných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání. Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky přitom byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť je zcela založil na popření skutkového zjištění uvedeného ve výroku o vině.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho nutný zásah do skutkových zjištění soudů. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž ani obviněný existenci takového rozporu výslovně nenamítal. K námitkám obviněného, spočívajícím v jiném hodnocení provedených důkazů, jimiž se domáhá změny skutkových zjištění vyvozených soudy zejména z výpovědí poškozených a z kamerových záznamů, Nejvyšší soud konstatuje, že se plně ztotožnil se skutkovými závěry městského soudu, potvrzených soudem odvolacím a také s jejich hodnotícími úvahami uvedenými v odůvodnění jejich rozhodnutí. Městský soud v bodě 13. a následujících odůvodnění rozsudku podrobně popsal skutečnosti vyplývající z kamerových záznamů a v bodě 30. pak správně z chování obviněného H. G. G. dovodil jeho účast na jednání dalších obviněných jako spolupachatele. Tento závěr považuje Nejvyšší soud za zcela správný, když odpovídá provedeným důkazům. Protože by bylo zcela nadbytečné znovu opakovat tytéž argumenty soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za zcela postačující odkázat obviněného s jeho dovolacími skutkovými námitkami, s nimiž se již v předchozím řízení soudy zabývaly a správně vypořádaly, na odůvodnění rozsudku městského soudu a usnesení vrchního soudu.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu