ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.981.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 981/2020-667
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 9. 2020 o dovoláních obviněných M. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 4 To 490/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 171/2015 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 4 To 490/2019, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 4 T 171/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2019, č. j. 4 T 171/2015-594, byli obvinění M. Š., J. K. a J. H. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, za které jim byly uloženy shodné úhrnné tresty odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jejichž výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili obvinění tím, že jako příslušníci Policie České republiky v činné službě dne 11. 5. 2013 kolem 7:00 hodin ve veřejnosti přístupném baru K. v XY ulici v XY, ačkoliv po příjezdu na místo oznámeného fyzického konfliktu několika mužů viděli značné krevní stopy a na V. J., nar. XY, byly patrné stopy ublížení na zdraví v podobě vyražených předních horních zubů a tržné rány nad levým okem, přičemž jak z úst, tak i rány nad okem viditelně krvácel a oděv měl od krve a výkalů, a ačkoliv na místě zjistili skutečnosti svědčící pro důvodné podezření, že zranění mu způsobil V. B., nar. XY, a že incidentu byl přítomen F. K., nar. XY, tedy zjistili skutečnosti dostatečně svědčící o důvodném podezření ze spáchání nejméně přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tak v rozporu s povinnostmi podle §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. a §158 odst. 1 tr. ř. neučinili žádné úkony k objasnění vzniku zranění V. J., nezajistili a nezadokumentovali místo jeho napadení a jeho zjevné stopy, nezajistili osobu podezřelého V. B., který i v jejich přítomnosti projevoval agresivitu ve snaze opětovně fyzicky napadnout V. J., neposkytli ani nepřivolali viditelně zraněnému V. J. lékařskou pomoc a nevyžádali od osob přítomných v baru vysvětlení, resp. o něm nesepsali úřední záznam, a to vše činili v úmyslu si ulehčit výkon služby a s vědomím, že svou nečinností umožní V. B. vyhnout se trestnímu stíhání za napadení V. J.
3. Odvolání obviněných (kterými napadli rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2020, č. j. 4 To 490/2019-620, podle §256 tr. ř., tj. jako nedůvodná, zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění v zákonné lhůtě dovolání, kterými je napadli v celém rozsahu, obviněný J. K. samostatně a obvinění M. Š. a J. H. společným podáním. Obviněný J. K. odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného soud prvního stupně bez dalšího konstatoval, že se jedná o společnou vinu všech členů policejní hlídky, bez ohledu na konkrétní činnost hlídky a aniž by ke každému z nich přiřadil konkrétní důkazy a jednání svědčící o jeho vině. Odvolací soud pak doplnil, že byť byl spoluobviněný M. Š. velitelem hlídky, obviněného to nezbavovalo povinnosti jednat tak, aby došlo k řádnému prověření věci. S tím obviněný nesouhlasí. Jako člen hlídky vykonával přesně stanovené úkoly, do baru vůbec nevstoupil, tedy nemohl nic zadokumentovat, zajišťovat stopy ani osobu podezřelého, s nímž se ani na místě nesetkal. Byl to navíc on, kdo ve stejný den poté, co prováděl „výslechy poškozených“ (pozn.: obviněný má patrně na mysli výslech matky poškozeného), provedl záznam jmen pachatele a jeho společníka do knihy hlášení, neboť zjistil, že tam nejsou uvedena.
5. Obviněný vyjádřil názor, že on ani nikdo z jeho kolegů nemohli naplnit skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, neboť zde musí být úmysl způsobit jinému škodu či opatřit neoprávněný prospěch. Nadržování pak spočívá v pomoci pachateli, zpravidla aktivním jednáním po spáchání trestného činu. Jediným možným pochybením obviněného mohlo být, že nezavolal poškozenému i přes jeho opakované odmítání lékařskou pomoc. O spáchání trestného činu se jednat nemohlo. Soudy se vůbec nezabývaly tím, že lékařskou pomoc poškozenému nezavolali ani jeho rodiče. Ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. ukládá povinnost tzv. iniciativy, tedy v případě ohrožení nebo porušení pořádku provést úkony v rámci své pravomoci a přijmout opatření k odstranění ohrožení. Takové porušení by mohlo nastat, pokud by obviněný lékařskou pomoc poškozenému přivolat odmítl v případě, kdy by bylo naprosto zřejmé, že poškozený není schopen situaci vyhodnotit. Pak by se však nemohlo jednat o spáchání uvedených přečinů, ale přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Ustanovení §158 odst. 1 tr. ř. se týká povinnosti učinit potřebná šetření a opatření k odhalení trestné činnosti a zjištění pachatele. Takové povinnosti obviněný v daném případě neměl, tedy je nemohl porušit. V tomto spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Soudy sice konstatovaly, že se dopustil zákroku jako člen hlídky, který plnil jiné úkoly, avšak byl uznán vinným tím, do čeho nezasahoval, co neřešil a ani řešit nemohl. Podle názoru obviněného dále soudy nepřihlédly k délce řízení, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
7. Obvinění M. Š. a J. H. dovolání opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítli, že v době, kdy se dostavili do baru, již žádný konflikt neprobíhal, nemohli tedy postupovat podle §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. Obvinění jako příslušníci základního útvaru policie nemají v náplni své služební činnosti zajišťování stop, nejsou k tomu technicky ani odborně vybaveni, v rozhodné době nedisponovali ani detektorem na zjištění alkoholu v dechu a příslušným proškolením k jeho obsluze. Dovolatel M. Š. na místě zajistil základní vysvětlení od svědka F. K. a servírek. Dal také pokyn k zajištění kamerového záznamu z baru a zjistil nacionále poškozeného V. J. Obvinění se od počátku trestního řízení potýkali s podezřením, že jsou lháři, neboť podle soudního znalce poškozený nebyl schopen komunikace. Toto bylo sice vyvráceno svědeckými výpověďmi, nicméně stín pochyb na dovolatelích zůstal až do jejich odsouzení. Poškozený přitom opakovaně odmítal spolupráci či pomoc zdravotnického personálu a na místě bylo zjištěno, že byl nevlastním otcem podezřelého V. B., přičemž nebyl ani dán souhlas podle §163 tr. ř. Všichni zúčastnění byli po probdělé noci v podnapilém stavu, tedy nezpůsobilí podrobit se podání vysvětlení. Matka poškozeného pak byla vyzvána, aby policii předala lékařskou zprávu týkající se poškozeného, až ji obdrží. V pondělí dne 13. 5. 2013 byla věc předána ke zpracování k tomu kompetentním policistům. Prověřování, vyšetřování i řízení před soudem prvního stupně skončilo takřka přesně do jednoho roku. Je tak zřejmé, že prvotní i následné úkony byly provedeny řádně a včas a V. B. trestu neunikl. Odsouzení dovolatelů pramení z neznalosti poměrů u Policie ČR. O víkendových směnách slouží na okres čítající 70 tisíc obyvatel šest dvoučlenných hlídek s jedním technikem. Soudy zcela pominuly služební zařazení dovolatelů, na něž navazují služební povinnosti, k nimž jsou způsobilí. Nebylo zjišťováno, jakým vybavením v dané době disponovali. Podle dovolatelů to byl pouze poznámkový blok, tužka, služební zbraň a pouta. Odvolací soud se nezabýval ani tím, že obvinění mohli být významně a citelně postiženi v rámci trestu od nadřízeného. Byl zde tak prostor pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
8. Obvinění dále namítli, že jejich úmyslem nebylo umožnit V. B. uniknout trestnímu stíhání. Pod tímto pojmem právní teorie rozumí stav, kdy se pachatel trestného činu zcela vyhne trestnímu stíhání, popřípadě docílí mírnějšího právního posouzení či trestu. To se zjevně nestalo. Soudům pak obvinění vytkli také nevypořádání se s jejich důkazním návrhem na výslech znalce z oboru zdravotnictví, soudního lékařství. Závěrem dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve k dovolání obviněného J. K. uvedl, že se s jeho podstatou ztotožňuje. Podle popisu skutku se všichni tři policisté dopustili svého jednání dne 11. 5. 2013 ve „veřejnosti přístupném baru K.“. Jejich následné jednání po zbývající část dne a zejména i v podvečer na policejní služebně předmětem skutku není a může nanejvýš sloužit k ilustraci subjektivní stránky. To se týká i plnění povinností téhož večera na policejní stanici popsaného v odst. 11 usnesení odvolacího soudu. Podle státního zástupce je kromě toho pochybení obviněných omezeno pouze na zadokumentování znaků trestného činu výtržnictví, jak je uvedeno v popisu skutku, nikoliv nějakého trestného činu proti životu a zdraví. Tím soudy podle státního zástupce přijaly obhajobu obviněných, že míra porušení zdraví poškozeného nebyla na místě patrna.
10. Odvolací soud shledal zavinění J. K. v tom, že měl lékařskou pomoc přivolat i přes zjevný odpor poškozeného a že „každý jednotlivý člen hlídky se mohl zasadit o to, aby došlo k řádnému prověření dané věci“, a to s výpisem úkonů, které mohl i obviněný podle názoru soudu na daném místě vykonat (zajištění a ohledání místa činu, zajištění technika, vytěžení svědků a přivolání rychlé záchranné služby). Státní zástupce nesouhlasí s úvahami dovolatele ohledně neposkytnutí pomoci. Soudy akceptovaly jeho obhajobu, že vážnou poruchu zdraví na poškozeném nepozoroval. Přivolání lékařské pomoci tedy nemělo plnit účel ochrany zdraví poškozeného, nýbrž účel objasnění vzniku zranění. Lékař měl zjistit stopy útoku na těle poškozeného, aby bylo možno lépe vyhodnotit povahu a intenzitu napadení a tím i naplnění zákonných znaků výtržnictví. Stopy na těle poškozeného mohly orgány činné v trestním řízení zjistit buď zajištěním oné lékařské pomoci a získáním lékařské zprávy podle §8 odst. 5 tr. ř., znaleckým posudkem, nebo prohlídkou těla podle §114 odst. 1 tr. ř. Žádný z těchto úkonů však není typickým důkazním prostředkem pro prověření podezření z trestného činu výtržnictví, zvláště pokud se k němu pachatel doznává a bylo pozorováno svědky. Vědomost o tom, že se nakonec jednalo o mnohem závažnější trestný čin proti životu a zdraví, který měl být dokazován zcela jinak, nebyla podle státního zástupce žádnému z obviněných v této trestní věci přičítána. Pokud setrváme u výtržnictví, jeví se přivolání lékaře přes odpor poškozeného i prohlídka jeho těla jako úkony problematické, vzbuzující pochybnost ohledně proporcionality mezi potřebami dokumentovat trestný čin a zásahem do osobní sféry jednotlivce. Ohledně lékařské pomoci neexistuje právo policie ani jiného orgánu nařídit komukoliv lékařské ošetření utrpěných zranění bez souhlasu samotné zraněné osoby, pokud je tato schopna se k tomu vyjádřit.
11. Povinnost samostatně a iniciativně provádět úkony k zadokumentování uvedeného výtržnictví opíral odvolací soud o povinnost policisty ve službě podle §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby odstranil ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti. Přitom však pominul, že dovolatel v rozhodné době působil jako pouhý člen hlídky, jejímž velitelem byl spoluobviněný M. Š. Vztah mezi velitelem hlídky, tedy „vedoucím příslušníkem“, a podřízeným policistou je upraven ustanovením §46 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, upravujícím služební kázeň. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nesměl obviněný splnit rozkaz, jehož splněním by zřejmě spáchal trestný čin. Podle předchozího odstavce měl ostatní nezákonné příkazy splnit a tuto skutečnost pouze oznámit vedoucímu příslušníkovi onoho vedoucího. Otázka je, v čem by takový trestný čin velitele spočíval. V každém případě je soudy požadované fungování policejní hlídky podle státního zástupce obtížně představitelné. Po členu hlídky pověřeném starostí o poškozeného před budovou lze jen stěží požadovat, aby kontroloval, zda jeho velitel zatím v budově opatřuje všechny podstatné informace, zda je řádně vyhodnocuje a zda na jejich základě přijímá přiléhavá opatření, a aby vedle velitelova kusého šetření sám aktivně konal šetření komplexní. Za zásadní slabinu odůvodnění obou rozhodnutí považuje státní zástupce, že soudy neuvedly, jak dovolatel správně konat měl. Namísto toho soudy zmínily pouze obecnou možnost správného paralelního šetření vedle neúplného šetření velitele, aniž by konkrétně popsaly, jak měl dovolatel konkrétně jednat. Zejména, zda měl opustit zraněného poškozeného, který se mezi tím dožadoval návratu do baru. Vzhledem ke shora uvedenému považuje státní zástupce za nadbytečné zabývat se délkou trestního řízení. Závěrem tohoto vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
12. K dovolání obviněných M. Š. a J. H. státní zástupce některé výše uvedené závěry zopakoval a doplnil, že podle nalézacího soudu měli obvinění zejména vyhodnotit čin přinejmenším jako výtržnictví a pachatele (pokud nebyl zadržen podle §76 odst. 1 tr. ř.) alespoň vyzvat, aby s nimi šel na policejní stanici, kde by došlo k prohlídce jeho těla, případně k dalším úkonům. Podle státního zástupce se zjevně nejedná o úkon zásadní, neboť prohlídka těla pachatele fyzického napadení, který se navíc doznával, nemůže být podstatná pro skutkové zjištění ani právní posouzení výtržnictví. V odstavci 58 odůvodnění vytkl nalézací soud obviněným pasivitu na policejní služebně po zbytek dne, což není předmětem skutku. Odvolací soud v odst. 10 uvedl výčet úkonů, které měli obvinění na místě provést. V podstatě se však jedná jen o zajištění technika pro ohledání místa činu a přivolání rychlé záchranné služby poškozenému. Státní zástupce má za to, že vina obviněných je dovozována spíše z nesprávné metodiky jejich postupu při výkonu služby. Tedy že ráno na místě jednali málo ofenzivně a po zbytek dne a večer na služebně byli neochotní při přijímání trestního oznámení, což státní zástupce považuje za závažnější, ale žalováno to nebylo a nestalo se součástí skutku. Má-li být základem trestní odpovědnosti pachatele jakéhokoliv trestného činu pouhá metodika jeho postupu, musí být jasně vymezeno, jaké jednání bylo metodicky správné. Správné jednání musí být založeno nějakým předpisem nebo (pokud je činnost pro svou rozmanitost obtížně regulovatelná) alespoň oním „lege artis“, které je užíváno při posuzování, zda byl postup lékařů (jinak právem konkrétně nevymezitelný) v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Metodiku zásahů policie by měly vymezovat především interní policejní předpisy a metodické pomůcky, nikoli orgány činné v trestním řízení, stejně jako tyto orgány samy nevymezují nezbytné předoperační úkony v případě lékařů.
13. Podle státního zástupce byl postup obviněných na daném místě spíše defenzivní. Nebyl však zcela pasivní. Míra defenzivnosti konkrétního zákroku je opět otázkou metodiky postupu policie a je velmi variabilní. Obecně známá je extrémní defenzivnost policie při hromadném porušování právních předpisů (technoparty), aniž by v současnosti již byla z takového postupu dovozována trestní odpovědnost jednotlivých pasivních policistů nebo policejních funkcionářů. Pouhá defenzivnost podle státního zástupce může založit nanejvýš odpovědnost kázeňskou, nikoliv trestní. Nejednalo se o typické neplnění povinnosti vyplývající z pravomoci úřední osoby, či o typickou pomoc pachateli trestného činu, které měl zákonodárce na mysli při koncipování skutkové podstaty §329 odst. 1 písm. c) a §366 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto pohledu státní zástupce souhlasí s námitkou dovolatelů, že se soudy měly zabývat i otázkou subsidiarity trestní represe. Má však pochybnost i o tom, zda defenzivnost zákroku v předmětném baru nebyla jen otázkou metodiky postupu, která sama o sobě trestní odpovědnost dovolatelů založit nemohla. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce učinil stejný návrh jako v rámci vyjádření k dovolání obviněného J. K.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
17. Skutek obviněných je v odsuzujícím rozsudku vymezen tak, že spočívá v jejich činnosti, respektive nečinnosti na místě fyzického napadení a zranění V. J., tj. v baru K. v XY dne 11. 5. 2013 kolem 7:00 hodin. Jak správně upozornil státní zástupce, jestliže je skutek omezen pouze na to, co se odehrálo v baru, resp. poblíž baru v XY, již do něj nespadá aktivita či neaktivita obviněných později na policejní služebně, která tak může sloužit pouze pro dokreslení celé situace, zejména posouzení subjektivní stránky.
18. Nalézací soud zjistil, že na místo byli obvinění vysláni těsně před začátkem své směny kvůli hlášené rvačce. Našli zde venku před barem očividně po fyzickém napadení zraněného V. J. (ohledně jeho stavu a rozsahu zranění se výpovědi do určité míry liší, nesporně však byl výrazně zakrvácen v obličeji a znečištěn). Záhy zjistili (po dotazech na obsluhu baru), že zraněného napadl V. B. (s jehož matkou zraněný dříve žil), který byl na místě přítomen a napadení, respektive rvačku nepopíral. Konflikt na slovní úrovni pokračoval i po příchodu obviněných. Přítomen byl rovněž svědek F. K., který do baru předtím přišel s V. B. Přetrvávající verbální agresivitu V. B. i v přítomnosti obviněných podle soudu potvrzuje i to, že z kamerového záznamu z baru je patrné, že F. K. se snaží zabránit V. B., aby šel ven z baru.
19. Pokud jde o obviněné, ti po příchodu na místo postupovali tak, že J. K. zůstal venku se zraněným V. J. (a mimo jiné mu opakovaně nabízel přivolání záchranné služby), M. Š. šel do prostor baru a vyžádal základní vysvětlení od servírek a také od F. K. (jehož osobně znali z jejich činnosti), zatímco J. H. zůstal (alespoň po určitou dobu) stát ve dveřích baru, aby viděl na oba své kolegy. Obviněný M. Š. zjistil osobní data přinejmenším jedné ze servírek, dal pokyn k zajištění kamerového záznamu. Některý z obviněných zjistil osobní data V. B., obviněný J. K. osobní data V. J.
20. Zraněný V. J. odmítal přivolání záchranné služby a jakoukoli lékařskou nebo jinou pomoc. Uváděl, že policii nevolal, že šlo o záležitost mezi příbuznými, a měl tendence se vracet do baru, mimo jiné aby zaplatil útratu. Tu za něho zaplatil F. K. V. J. nakonec obvinění umožnili, aby odešel domů (bydlel velmi blízko, kousek ho doprovodili a viděli, jak vchází do vchodových dveří domu) s tím, že jeho matka je doma a že se o něho postará. Těmito úkony činnost obviněných na místě v podstatě skončila.
21. Rozpor mezi výrokem o vině (jeho tzv. skutkovou větou) a zjištěními, která nalézací soud učinil a uvedl je v odůvodnění rozsudku, spočívá už v tom, že ve výroku je uvedeno, že obvinění neučinili žádné úkony k objasnění vzniku zranění V. J., zatímco v odůvodnění rozsudku jsou takové konkrétní úkony popisovány (vyžádání prvotních vysvětlení, pokyn k zajištění kamerového záznamu, zjištění totožnosti přítomných osob).
22. Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku měli všichni obvinění naplnit znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku tak, že jako úřední osoby v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch nesplnili povinnost vyplývající z jejich pravomoci. Přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku spočíval (ve smyslu jeho zákonem vymezených znaků) v tom, že obvinění napomáhali pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání.
23. Skutkovou podstatu uvedených přečinů měli obvinění podle soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, naplnit konkrétně tím jednáním, že především nezadrželi podle §76 odst. 1 tr. ř. V. B., ačkoli mohly být dány důvody vazby podle §67 písm. c) tr. ř. S tímto dílčím závěrem se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podmínkou pro zadržení podezřelého podle uvedeného ustanovení je to, že některý z důvodů vazby podle §67 tr. ř. je dán. Nalézací soud dovodil u V. B. důvod vazby předstižné na základě toho, že V. J. měl tendence vracet se do baru, bydlel blízko, všichni zúčastnění byli opilí a agrese V. B. (ve slovní podobě) přetrvávala, pročež mohli obvinění předpokládat nebezpečí dalšího útoku, pokud by se V. J. do baru vrátil. Nejednalo se však o dostatečně konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že podezřelý bude opakovat trestnou činnost. V. J. odešel domů a nic nenasvědčovalo tomu, že by se do baru vrátil (a také to neučinil). Nebylo ani zřejmé, že by V. B. měl v úmyslu v baru zůstat (také tam nezůstal a přišel na policejní stanici informovat se na důsledky svého jednání). Obvinění přitom podle všeho měli informaci, že k vlastnímu incidentu došlo v důsledku víceméně náhodného setkání obou aktérů v baru. Nejednalo se o naléhavý případ, což je další obligatorní podmínka zadržení podle §76 odst. 1 tr. ř. Kromě toho je nutno připomenout, že toto ustanovení je fakultativní povahy (policejní orgán „může“ v naléhavých případech zadržet), tj. jeho aplikace je na uvážení policejního orgánu. A není pochyb, že ani případné nesprávné vyhodnocení vhodnosti zadržení nemohlo v tomto případě naplnit znaky trestného činu. Pro úplnost lze dodat, že nebyly splněny ani zákonné podmínky zadržení podle §76 odst. 2 tr. ř. ani zajištění podle §26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (totožnost pachatele byla zjištěna a po odchodu poškozeného nebyla důvodná obava z pokračování v napadání).
24. Nejvyšší soud se neztotožnil ani se závěrem nalézacího soudu, že obvinění měli V. B. alespoň vyzvat, aby s nimi šel na policejní stanici, kde by došlo k prohlídce jeho těla (výslech nebyl pro podnapilost reálný). I když se soudy nezabývaly žádnými předpisy, metodikami či pokyny upravujícími činnost policejních hlídek v podobných případech, lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že pro skutková zjištění ani právní kvalifikaci to zřejmě nebylo nutné za situace, kdy se pachatel doznával (v souladu se shodnými vysvětleními přítomných svědků). Ostatně taková prohlídka mohla být v případě potřeby provedena i později, konkrétně v nejbližším pracovním dnu, kdy se V. B. dostavil k podání vysvětlení (a kdy navíc by některé stopy zápasu mohly teprve být viditelné).
25. Nelze přehlédnout určitou vnitřní rozpornost samotného výroku o vině odsuzujícího rozsudku, v němž je uvedeno porušení konkrétních zákonných ustanovení obviněnými, aniž jsou (alespoň v převážné části) popsána taková pochybení, která by jim skutečně odpovídala. Tak především je obviněným kladeno za vinu porušení ustanovení §10 odst. 1 zákona o Policii České republiky o „iniciativě“. Konkrétně toto ustanovení policistům ukládá v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti provést úkony nebo přijmout jiná opatření k odstranění takového ohrožení nebo porušení. Soudy nevyložily, v čem obvinění toto ustanovení porušili, byť odvolací soud ustanovení alespoň citoval. Nalézací soud uvedl, že z tohoto ustanovení vyplývala povinnost obviněných zakročit proti útočníkovi, tj. proti V. B., který byl agresivní. Současně ale nalézací soud nezpochybnil, že obvinění po nahlášení rvačky v baru blízkém policejní stanici se tam okamžitě vydali, rychle tam došli, případně doběhli, a podle všeho tak zabránili pokračování fyzického napadání (k němu už od jejich příchodu v žádné formě nedošlo). Fakticky oddělili útočníka od zraněného, kterého – jak uvádí nalézací soud – z místa odvedli, a svou přítomností a poté asistováním pří odchodu V. J. domů eliminovali možnost dalšího násilného jednání. Zmíněné ohrožení či porušení tudíž bylo odstraněno.
26. Dále je obviněným ve výroku rozsudku kladeno za vinu porušení §158 odst. 1 tr. ř. upravující postup před zahájením trestního stíhání. To policejnímu orgánu ukládá v zásadě tři okruhy povinností: činit opatření k předcházení trestné činnosti, provádět všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (povinnost vymezená obdobně jako v §69 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb.), a konečně provádět i šetření a opatření ke zjištění pachatele. Prevenční povinnost v daném případě nepřichází v úvahu, respektive tento účel splnila přítomnost obviněných a oddělení znesvářených osob. Pachatel byl zjištěn – v relaci k situaci a ke stadiu šetření – nepochybně a nalézací soud to také ve výroku rozsudku uvedl. Pokud jde o zjištění, že byl spáchán trestný čin, rovněž je ve výroku uvedeno, že obvinění zjistili skutečnosti svědčící o důvodném podezření, že byl trestný čin spáchán. Formálně vzato, nalézací soud ve výroku vlastně konstatuje, že obvinění povinnosti obecně uvedené v §158 odst. 1 tr. ř. splnili a zároveň nesplnili.
27. Ve skutečnosti měl ale nalézací soud na mysli další šetření v podobě neodkladných úkonů ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. (jak také upřesnil odvolací soud), konkrétně vyžádání vysvětlení, zajištění stop (patrně vyfotografováním krevních stop) a ohledání místa činu a prohlídku těla poškozeného. Tak také nalézací soud opominutí obviněných ve výroku rozsudku specifikoval. Dále za porušení povinností obviněných naplňující znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby považoval nepřivolání lékařské pomoci zraněnému V. J. Dodal, že obvinění měli zjistit míru alkoholového ovlivnění přítomných osob.
28. Pokud jde o vyžádání vysvětlení, nalézací soud konstatoval, že to obvinění (zde uvažována policejní hlídka jako celek) učinili. Zjistili také totožnost osob. Učinili kroky k zajištění kamerového záznamu jako nejobjektivnějšího důkazu. Skutečností je, že obvinění nezajistili krevní stopy a neučinili kroky k prohlídce těla napadeného. Obvinění se hájili tím, že vzhledem k potřebě rychlého zákroku ještě před zahájením služby neměli s sebou technické prostředky k zajištění stop. Je však nepochybné, že v tomto směru postupovali laxně, málo iniciativně. To platí rovněž o případné prohlídce těla zraněného V. J. Na druhé straně vzhledem k jeho chování lze stěží předpokládat, že by jmenovaný (nejsa podezřelým ani obviněným) reflektoval na poučení o pořádkové pokutě a prohlídce těla by se ihned podrobil. Daleko reálnější bylo provést prohlídku později, až bude zraněný v psychicky příznivějším stavu, méně ovlivněn alkoholem a zároveň v době, kdy budou některá jeho případná zranění (například hematomy) lépe viditelná a místa zranění očištěná. Zůstává nicméně otázka, proč nikdo z obviněných na místě nevyvinul alespoň nějakou iniciativu směřující k prohlídce těla poškozeného (lze si přestavit, že mohl být poškozený alespoň vyzván, aby se později dostavil na služebnu, až se doma umyje, pokud by tedy nezměnil názor ohledně lékařské pomoci, a mohla také být kontaktována matka poškozeného).
29. Nejvyšší soud se neztotožnil s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v té části, kde vztahoval činnost policistů výlučně k podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví. Ve skutečnosti bylo evidentní podezření přinejmenším také z trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (minimálně ve stadiu pokusu) a nalézací soud to také uvedl v odůvodnění rozsudku (v odst. 57), i když ve výroku zmínil pouze podezření z trestného činu výtržnictví. Aby v této fázi obvinění vyhodnocovali případnou aplikaci §163 tr. ř. (je ovšem sporné, zda by vůbec byly splněny podmínky §100 odst. 2 tr. ř.), se Nejvyššímu soudu jeví jako předčasné, nicméně i zde by bylo namístě zjistit, jaké jsou v tomto případě obvyklé policejní postupy, a to popřípadě i s ohledem na možnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
30. Kromě nezajištění prohlídky těla poškozeného kladly soudy obviněným za vinu nepřivolání lékařské pomoci, respektive záchranné služby. Tato část skutku už se netýkala zjištění následků trestného činu, ale pomoci zraněnému. Lze tu však souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že bylo problematické přimět V. J. legálními prostředky k tomu, aby ihned absolvoval lékařské ošetření a případně převoz záchrannou službou do nemocnice.
31. Je třeba zdůraznit, že výše uvedené úvahy o postupu obviněných vyjadřují jeden z možných pohledů a Nejvyšší soud je nečiní jako závazné pro posouzení věci. Jisté je, že soudy vycházely z určitého výkladu obecných zákonných ustanovení citovaných ve výroku rozsudku, (respektive z výkladu §158 odst. 1 tr. ř., neboť druhé ustanovení bylo uvedeno zjevně nepřiléhavě), avšak porušení tohoto obecného ustanovení na základě svých skutkových zjištění přesvědčivě nedoložily a neodůvodnily. Jakkoli je nesporné, že postup policejní hlídky složené z obviněných na místě činu byl poměrně pasivní, trestní odpovědnost obviněných je dovozována spíše z nesprávné metodiky jejich postupu při výkonu služby.
32. Jak ale výstižně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, má-li být základem trestní odpovědnosti pachatele jakéhokoliv trestného činu pouhá metodika jeho postupu, musí být jasně vymezeno, jaké jednání bylo metodicky správné. Správné jednání musí být založeno nějakým předpisem, nebo (pokud je činnost pro svou rozmanitost obtížně regulovatelná), alespoň rámcově nějakou vžitou, ustálenou praxí na základě praktických zkušeností. Metodiku zásahů policie by měly vymezovat především interní policejní předpisy a metodické pomůcky a není optimální, aby tuto metodiku (dodatečně) vymezovaly orgány činné v trestním řízení, konkrétně soud, a to aniž by učinil pokus provést dokazování k otázce správné metodiky postupu. Problematika je o to složitější, že otázka stanovení povinností policisty v určité obecně definované situaci je otázkou právní, zatímco otázka náležitého postupu za konkrétních zjištěných podmínek a okolností případu je povahy přinejmenším zčásti skutkové (podobně jako stanovení správného odborného postupu lékaře v konkrétní situaci).
33. Nedostatkem dosavadního řízení je, že se soudy nezabývaly otázkou, jak bylo provedení zákroku upraveno v interních předpisech Policie České republiky. Namísto toho vyvozovaly konkrétní povinnosti obviněných pouze z textu zákonných ustanovení a bez znalosti obvyklé praxe. Představy soudů o tom, jak by měli policisté v konkrétní situaci na základě zákona jednat, mohou být třeba i správné, pro vyvození trestní odpovědnosti konkrétních osob ovšem nepostačují, neboť nelze přehlédnout, že obvinění byli v rámci výkonu služby povinni řídit se interními předpisy a pokyny nadřízených (viz §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb, o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). I v případě, že by na předmětný zákrok nedopadala žádná úprava interních předpisů, bylo by namístě vyslechnout osoby, které byly v dané době nadřízenými obviněných, popřípadě i osoby, které prováděly školení policistů. Teprve pak by mohlo být zřejmé, do jaké míry obvinění při zákroku postupovali laxně, zda jen špatně vyhodnotili situaci nebo zda jednali ve zjevném rozporu s podzákonnými předpisy nebo se zaběhnutými postupy.
34. Soudy nezjišťovaly, resp. se nedotazovaly obviněných, proč obviněný M. Š. vstoupil do baru, zatímco druzí dva policisté zůstali venku, tedy zda tak učinili na základě jeho pokynu, resp. s jeho souhlasem jako nadřízeného. Zůstalo jednoznačně neobjasněno, jaké měl kdo z obviněných při zákroku úkoly na základě vnitřních předpisů Policie České republiky, na základě pokynů nadřízených a jak měl jednat (v souladu se svým výcvikem) z vlastní iniciativy.
35. Nejvyšší soud zde uzavírá, že pokud je obviněnému policistovi kladeno za vinu spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, spočívající v porušení jen obecné povinnosti stanovené v zákoně (například povinnost provádět potřebná šetření podle §158 odst. 1 tr. ř. nebo povinnost iniciativy podle §10 odst. 1 zákona o Policii České republiky), musí být postaveno najisto, jak konkrétně měl policista jednat a nejednal. Aby mohl soud rozhodnout, jak byl policista v konkrétní situaci povinen postupovat, musí si opatřit k takovému závěru dostatečné podklady včetně případných podzákonných předpisů a směrnic a obecně doporučovaných a aplikovaných pravidel, případně pokynů nadřízených. Závěr o optimálním postupu zakročujícího policisty v určité konkrétní specifické situaci – pokud nevyplývá přímo z právního předpisu – nemůže soud zpravidla založit jen na své volné úvaze.
36. Důvodná je rovněž námitka obviněného J. K., že rozhodnutí soudů nejsou založena důsledně na individuální odpovědnosti za spáchání trestného činu. Obviněný J. K. namítl, že se podle soudu prvního stupně jednalo o společnou vinu jeho i spoluobviněných a nebyly uvedeny konkrétní skutečnosti svědčící o jeho vině. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že i když byl spoluobviněný M. Š. velitelem hlídky, obviněného to nezbavovalo povinnosti jednat tak, aby došlo k řádnému prověření věci. S takto formulovaným závěrem ani Nejvyšší soud nemůže souhlasit.
37. Podstata pochybení soudů obou stupňů zde spočívá v právním posouzení. Ačkoli soud prvního stupně neučinil závěr, že by obvinění trestnou činnost spáchali ve spolupachatelství, jsou výrok i odůvodnění jeho rozhodnutí koncipovány více méně tak, jako by tomu tak bylo. Všem obviněným je přičítáno stejné jednání, v němž je spatřováno naplnění znaků stejných skutkových podstat. Jakákoli individualizace se neprojevila ve výroku o vině ani ve výroku o trestu. Tento nedostatek se pak odvolací soud pokusil napravit výše zmíněným odůvodněním, které ovšem nemůže obstát, což výstižně odůvodnil ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Je evidentní (a vyplynulo to z provedeného dokazování), že obvinění jako členové hlídky netvořili nějaký kolektivní orgán, v rámci kterého by se domlouváním či snad hlasováním rozhodovali, jak budou při zásahu postupovat, ale existoval mezi nimi vztah subordinace, tedy obviněný M. Š. byl v danou chvíli nadřízeným obviněných J. K. a J. H. Již z tohoto důvodu je vyloučeno, aby byl u všech obviněných shodný podíl na trestné činnosti. Skutkové okolnosti neumožňovaly učinit závěr, že mezi obviněnými existovala nějaká protizákonná dohoda o tom, že zákrok nebude proveden řádně. Tím však nemá být řečeno, že podřízení členové hlídky nejednali podle postupu stanoveného – třeba i konkludentně – vedoucím hlídky, obviněným M. Š., jak bylo jejich povinností.
38. Samostatnou otázkou pak je, zda i případný nesprávný postup policisty zakládá trestní odpovědnost za trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby a nadržování. Zde je třeba se zabývat nejen subjektivní stránkou trestných činů, včetně jednak úmyslu opatřit sobě, popřípadě jinému neoprávněný prospěch, jednak úmyslu umožnit jinému, aby unikl trestnímu stíhání, čemuž se soudy nevěnovaly dostatečně, ale také otázkou subsidiarity trestní represe, kterou soudy pominuly zcela.
39. K námitce vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů (tj. zejména u přečinů) korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zde je stanoveno, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
40. Aniž by Nejvyšší soud předjímal úvahy soudů o této otázce (neboť sporné je i samotné naplnění znaků uvedených trestných činů), připomíná, že by bylo nutno zde přihlédnout k tomu, že podle zjištění soudů obvinění nebyli vedeni cílem pomoci V. B. vyhnout se trestnímu stíhání, ale motivem jejich laxního přístupu byla jen snaha ulehčit si práci.
41. Soudy neučinily skutkový závěr, že motivací k popsanému jednání na místě činu měl být pro obviněné určitý vztah k podezřelému V. B. a svědku F. K., čemuž mohla nasvědčovat výpověď svědka V. K. (lze podotknout, že tento vztah soud prvního stupně zjišťoval pouze dotazem na jeho předpokládané účastníky). Soudy se tak přiklonily k závěru, že motivací jednání obviněných mělo být to, aby si ulehčili výkon služby, což se odrazilo i ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (a tedy případná změna tohoto závěru by již byla k tíži obviněných). Ve vztahu k umožnění V. B. vyhnout se trestnímu stíhání tak měl být dán pouze úmysl eventuální. Z pohledu společenské škodlivosti popsaného jednání se přitom obě popsané situace jeví dost odlišně. Zatímco snaha nadržovat svému známému, který se tak v průběhu času na malém městě stává nechvalně proslulým a lidé se ho bojí, by vykazovala společenskou škodlivost vyšší a měla by být patrně předmětem trestního postihu, nedostatečné plnění služebních povinností, lakonicky řečeno, z pohodlnosti by bylo namístě řešit spíše cestou kázeňského postihu.
42. V posuzovaném případě by také bylo vhodné uvážit, že nakonec obvinění minimálně některé své povinnosti vykonali a trestní stíhání V. B. zmařeno nebylo. A rozhodně by nebylo možno přehlédnout délku působení obviněných u Policie České republiky a jejich služební hodnocení.
43. Soudy tedy přehlédly prostor pro zvážení aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku (jak namítli obvinění M. Š. a J. H.), vůbec se touto otázkou nezabývaly a jejich rozhodnutí i v tomto ohledu nemohou obstát. Touto otázkou by však bylo na místě se zabývat až poté, co bude možno bez pochybností učinit závěr o naplnění objektivní stránky trestných činů, tedy že obvinění skutečně jednali tak, že porušili své povinnosti vyplývající nejen z právních předpisů, ale také z interních předpisů Policie České republiky a pokynů nadřízených (a samozřejmě také závěr o naplnění subjektivní stránky).
44. K výše naznačenému problému odlišného posuzování trestní odpovědnosti jednotlivých obviněných se váže otázka možné kolize zájmů jednotlivých obviněných v tomto trestním řízení, kterou ovšem soudy zcela pominuly. Ačkoli to dovolatelé nenamítli, má tato otázka význam pro posouzení, zda bylo zajištěno právo obviněných na obhajobu. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že obvinění M. Š. a J. H. jsou po celou dobu řízení zastupováni společným obhájcem Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, přestože, jak bylo vyloženo, M. Š. byl v průběhu popsaného skutku nadřízeným J. H., a je tak zřejmé, že zájmy obou obviněných si v řízení do určité míry mohou odporovat.
45. Podle §37a odst. 2 tr. ř. [které navazuje na §19 odst. 1 písm. a) zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii] jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu (a v přípravném řízení soudce) o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Podle §37a odst. 3 tr. ř. se umožní před takovým rozhodnutím obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a v rozhodnutí se k tomuto vyjádření přihlédne. Rozhodnutí o vyloučení obhájce podle citovaného ustanovení je třeba učinit i bez návrhu, z úřední povinnosti.
46. Jestliže nejde o případ nutné obhajoby, což ve věci zde projednávané nejde, nemůže opomenutí postupu podle §37a odst. 2 tr. ř. založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nicméně může jít o závažný zásah do práva na obhajobu. Ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. má totiž zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být uskutečněno v plném rozsahu, v souladu se zákonem a lege artis. Právo na volbu obhájce vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [zakotvené rovněž v čl. 6 odst. 3 písm. c) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru] není tedy právem absolutním a nelze je vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat.
47. Zvoleného obhájce je tudíž možno vyloučit, jedná se však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce. Proto Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že pokud si obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08, a obdobně nález ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2445/07). Na druhé straně je nutno zdůraznit, že obhájce má k přebírání společné obhajoby více obviněných přistupovat velmi obezřetně. Etický kodex České advokátní komory v čl. 7 odst. 3 stanoví, že advokát odmítne poskytnout právní službu v téže věci více osobám, jestliže zjevně hrozí, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech.
48. Nejvyšší soud se touto problematikou zabýval například ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 117/2017, kde připomněl některá již dříve ústavním soudem stanovená hlediska, která je nutno vzít v potaz při aplikaci ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. Jsou to stav řízení, důkazní situace, obsah výpovědí obviněných zastupovaných týmž obhájcem, charakter stíhané trestné činnosti, rozsah a forma účasti jednotlivých obviněných na trestném činu. K aplikaci uvedeného ustanovení nelze přistupovat automaticky a formalisticky, nýbrž z materiálního hlediska. Z ústavněprávního hlediska nejde ani tak o to, zda konkrétní procesní postup soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu, ale spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo obviněného na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 68/09).
49. Z uvedeného vyplývá, že při úvahách o případné aplikaci citovaného ustanovení je třeba vždy hodnotit okolnosti konkrétního případu, samozřejmě i s přihlédnutím k vyžádanému stanovisku obviněného a obhájce. Existence potenciální kolize zájmů obviněných, kteří si zvolili společného obhájce, ne vždy je důvodem k vyloučení takového obhájce. Kromě hledisek výše zmíněných je důležité i faktické vystupování obviněných v trestním řízení a to, zda usilují o tentýž výsledek řízení a jejich obhajoba je založena a vedena stejným či obdobným a navzájem si neodporujícím způsobem. Ani v případech, v nichž by orgány činné v trestním řízení měly na zřejmou, byť i potenciální, respektive dosud výslovně neřešenou kolizi zájmů reagovat dotazem na obviněné a obhájce ve smyslu §37a odst. 3 tr. ř., nemusí opomenutí takového postupu znamenat porušení práva na obhajobu. I zde platí, že ne každé procesní pochybení je způsobilé ovlivnit proces dokazování a zásadním způsobem zasáhnout do základního ústavního práva obviněného na spravedlivé řízení. Navíc je i věcí samotného obviněného, aby – za pomoci obhájce – dbal o svá práva a zvážil, zda případná kolize zájmů (která může mít velmi různou intenzitu) může ohrozit jeho právo na spravedlivé řízení (čl. 6 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Úmluvy), neboli – prostě řečeno – zda mu může nějak uškodit. Na druhé straně proti této potenciální hrozbě ovšem stojí možnost velmi razantního zásahu státu do práva obviněného na svobodnou volbu obhájce, které by tu mělo být dominantní, a právě proto je namístě restriktivní výklad ustanovení §37a odst. 2 tr. ř.
50. Je nepochybné, že ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. má preventivní charakter. Lze to vyjádřit i tak, jak uvedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1283/13, že se zde vyvažuje konkrétní zásah do práv (společně obhajovaných) obviněných (omezení svobodné volby obhájce) s "pouhou" možností zásahu do práv některého z nich (práva na spravedlivý proces). To ovšem neznamená, že by orgány činné v trestním řízení měly na odstranění zásadní kolize zájmů (třeba i dosud neartikulované) rezignovat – a v právě zmíněném případě řešeném Ústavním soudem také byl zásah aprobován, byť v poněkud jiné procesní situaci.
51. Jestliže se tato obecná východiska aplikují na zde posuzovaný případ, nelze přehlédnout od počátku hrozící určitý potenciální konflikt zájmů mezi velitelem hlídky, obviněným M. Š., a zbývajícími dvěma obviněnými jakožto členy hlídky a jeho podřízenými, kteří se měli řídit jeho pokyny. Tuto rozdílnost postavení obviněných a z toho vyplývající rozdílné možnosti posuzování jejich případné trestní odpovědnosti soudy sice nezaznamenaly či neakceptovaly, nicméně upozorňoval na ni obviněný J. K., a to již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Nic na tom nemění fakt, že zbývající dva obvinění, kteří si již na počátku trestního stíhání (dne 10. 5. 2015) zvolili společného obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce, po celou dobu řízení na toto rozdílné postavení neupozorňovali a nečiní to ani ve společném dovolání.
52. Přinejmenším již nalézací soud měl tudíž postupovat tak, že by vyzval obviněné M. Š. a J. H. a jejich společného obhájce, aby se vyjádřili k možné kolizi zájmů mezi obviněnými, a poté by zvážil otázku vyloučení společného obhájce. Jelikož tato otázka nyní v řízení o dovolání vyvstala naplno, učiní tak nalézací soud alespoň nyní, v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
53. Zároveň je však třeba uvést, že Nejvyšší soud po zvážení výše uvedených hledisek nevyslovuje v současném stadiu řízení nějaký závazný závěr o nutnosti vyloučení společného obhájce, pokud se obvinění i po nynějším seznámení se situací budou chtít jím nechat i nadále obhajovat. Je totiž zřejmé, že tito dva obvinění vypovídají v podstatě souladně, jejich obhajoba je založena na stejných argumentech a nikoli na tom, že by například svalovali odpovědnost jeden na druhého či se navzájem usvědčovali. Navíc i pokud bude nalézací soud dokazování doplňovat, je zřejmé, že s největší pravděpodobností naprosto převážná část dokazování byla již provedena, i když nelze vyloučit, že nové dokazování kolizi zájmů zvýrazní. Oproti hledisku objektivnímu, z něhož určité nebezpečí kolize zájmů hrozí, v daném případě patrně může převážit hledisko subjektivní, tzn. stanovisko obviněných a jejich případný zájem na tom, aby byli i nadále obhajováni týmž společným obhájcem. Nicméně Nejvyšší soud v tomto směru nepředjímá další vývoj řízení (neboť v něm i z uvedeného hlediska může dojít k zásadním změnám) a nedává závazné pokyny – kromě toho, že nalézací soud bude v návaznosti na právní názor Nejvyššího soudu o individuálním posuzování trestní odpovědnosti na existenci ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. reagovat a učiní shora zmíněné dotazy a sdělená stanoviska poté vyhodnotí.
54. V zájmu úplnosti je namístě dodat, že v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nemůže ani v rámci úvah o trestu obstát především tvrzení, že soudní řízení nelze s ohledem na rozsáhlost dokazování považovat za nepřiměřeně dlouhé. Dokazování se svým rozsahem nijak nevymykalo z běžného rámce obvykle projednávaných případů (v odůvodnění rozsudku se hovoří o osmi svědcích, jednom znaleckém posudku a věcných a listinných důkazech), oproti tomu řízení trvající čtyři roky jen u soudu prvního stupně se z běžného rámce vymyká zjevně. Z obsahu spisu přitom Nejvyšší soud nezjistil, že by k tomu vedly – s výjimkou jednoho případu odročení hlavního líčení dne 22. 8. 2017 pro hospitalizaci obviněného M. Š. – důvody na straně obviněných.
55. Další námitky obviněných týkající se údajného nenaplnění přisouzených skutkových podstat částečně pouze deklarují jejich obsah bez dalšího vysvětlení, částečně byly již vyvráceny (není významné, že V. B. nakonec neunikl trestnímu stíhání, významný je alespoň nepřímý úmysl obviněných k tomu směřující). V případě návrhu na výslech znalce z oboru zdravotnictví, soudní lékařství, dovolatelé nevysvětlili, k čemu by tento výslech měl sloužit. Fakt, že byl V. J. na místě schopen komunikovat, již byl dostatečně osvětlen svědeckými výpověďmi.
56. Z důvodů, které byly vyloženy výše, jsou dovolání důvodná pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. nesprávného právního posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v úvahu přicházející alternativě spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. došlo k naplnění i tohoto dovolacího důvodu.
57. Z důvodů výše uvedených Nejvyšší soud k dovolání obviněných zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Chomutově, neboť zásadní pochybení nastalo již v řízení před soudem prvního stupně. Zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
58. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Okresní soud v Chomutově bude nejprve postupovat podle §37a odst. 2, 3 tr. ř. ve vztahu k obhájci obviněných M. Š. a J. H., tj. zváží otázku jeho vyloučení. Poté znovu projedná tuto trestní věc, doplní dokazování se zaměřením na objasnění správného postupu a metodiky při daném typu zákroku (půjde například o interní předpisy Policie České republiky, výslech tehdejších nadřízených obviněných či osob odpovídajících za jejich služební školení a výcvik) a provede další důkazy podle potřeby. Vyhodnotí konkrétní povinnosti jednotlivých obviněných při zákroku. Pokud dojde k závěru o naplnění objektivní stránky trestných činů, zhodnotí u každého z obviněných individuálně stránku subjektivní, zváží aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a znovu rozhodne. Při novém rozhodnutí je soud prvního stupně vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). V dalším řízení bude nalézací soud postupovat s větším důrazem na zásadu rychlosti řízení než v jeho dosavadním průběhu, kdy od podání obžaloby do vynesení rozsudku uplynuly v této nepříliš složité věci čtyři roky.
59. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 17. 2. 2020 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 11. 9. 2020. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu