ECLI:CZ:NS:2020:7.TZ.25.2020.1
sp. zn. 7 Tz 25/2020- 4217
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Radka Doležela projednal ve veřejném zasedání dne 22. 9. 2020 stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněné právnické osoby Seegmuller Praha, spol. s r. o., v konkursu, IČ 48951889, se sídlem Oderská 333/5, Praha 9 – Čakovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2018, č. j. 21 T 137/2015-4090, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2018, č. j. 21 T 137/2015-4090,
byl porušen zákon
v ustanoveních §19 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve spojení s §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, v neprospěch obviněné právnické osoby Seegmuller Praha, spol. s r. o.
Tento rozsudek se zrušuje ve výroku, jímž byl obviněné právnické osobě Seegmuller Praha, spol. s r. o., podle §19 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve spojení s §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, uložen trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 147 690 Kč, uložených na bankovním účtu Obvodního soudu pro Prahu 9, č. ú. XY.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2018, č. j. 21 T 137/2015-4090, byla obviněná právnická osoba Seegmuller Praha, spol. s r. o., v konkursu, uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle téhož ustanovení a podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TOPO“), k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu provozování silniční motorové dopravy všeho druhu na dobu 2 let, a dále podle §19 odst. 1 TOPO (správně jen §19 TOPO) ve spojení s §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), k trestu propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 147 690 Kč, uložených na bankovním účtu Obvodního soudu pro Prahu 9, č. ú. XY. Rozhodnuto bylo současně i o vině a trestu obviněné D. K., prokuristky obviněné právnické osoby.
2. Zmíněného přečinu se obviněná právnická osoba dopustila jednáním spočívajícím v tom, že jednáním své prokuristky D. K. v období od ledna 2012 do června 2013 včetně nevedla řádnou evidenci zaměstnanců a v rozporu se skutečností deklarovala Finančnímu úřadu pro Prahu 9, Pražské správě sociálního zabezpečení a dotčeným zdravotním pojišťovnám nižší počet zaměstnanců, než kolik ve skutečnosti zaměstnávala, aby tak zatajila zaměstnávání některých pracovníků na pozici řidičů či závozníků tzv. na černo. Neuzavírala s nimi současně řádné pracovněprávní smlouvy, avšak vyplácela jim za odvedenou práci peněžní prostředky v takových výších, že jí vznikla povinnost odvádět za ně zákonem stanovené platby. Takto v úmyslu neoprávněně dosáhnout nižšího výpočtu daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, srážkové daně, pojištěného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění zatajila, že pro ni pracovali pracovníci, podrobně včetně rozsahu vykonané práce popsaní následně v bodech 1. až 16., a to za hodinovou mzdu ve výši minimálně 48,10 Kč, tedy odpovídající minimální mzdě stanovené nařízením vlády č. 567/2006 Sb., v platném znění, čímž zkrátila za uvedené období povinné platby na daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění celkem o 473 482 Kč.
3. Tento rozsudek nebyl stran výroků, týkajících se obviněné právnické osoby, napaden odvoláním žádné z oprávněných osob a dne 13. 2. 2019 nabyl právní moci.
4. Ministryně spravedlnosti podala dne 31. 7. 2020 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněné právnické osoby proti citovanému rozsudku, resp. konkrétně proti výroku o uložení trestu propadnutí věci, stížnost pro porušení zákona. Poukázala na §19 TOPO, §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) a na §140b a §170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) a uvedla, že na základě vyhlášky Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. MSPH 78 INS XY, bylo ohledně obviněné právnické osoby s účinkem od 15.46 hodin dne 28. 1. 2015 zahájeno insolvenční řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, č. j. MSPH 78 INS XY, byl zjištěn úpadek obviněné právnické osoby, a s účinkem od 1. 6. 2015 14.01 hodin byl na její majetek prohlášen konkurs. O této skutečnosti soud prvního stupně s ohledem na obsah trestního spisu i jeho rozsudku věděl. Z ustanovení insolvenčního zákona, zmíněných ve stížnosti pro porušení zákona, pak vyplývá, že trest propadnutí věci, jenž je nepochybně mimosmluvní sankcí ve smyslu §170 písm. d) insolvenčního zákona, za dané situace obviněné právnické osobě vůbec nemohl být uložen. Předmětná peněžní částka totiž byla majetkem obviněné právnické osoby a jako taková se momentem zahájení insolvenčního řízení stala součástí majetkové podstaty dlužníka [§205 a §206 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], na čemž ničeho nemění, že byla v dané době zajištěna orgány činnými v trestním řízení. K tomu poukázala i na závěry odborné literatury. K vydání napadeného rozhodnutí proto v jeho výroku o uložení trestu propadnutí věci obviněné právnické osobě došlo v rozporu s explicitním zněním §140b insolvenčního zákona a v rozporu s jeho smyslem a účelem. Konfiskací předmětných peněžních prostředků státem bylo fakticky zhoršeno postavení věřitelů obviněné právnické osoby tím, že došlo k ponížení majetkové podstaty obviněné právnické osoby. Doplnila, že podle §140b insolvenčního zákona se sice k rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem v insolvenčním řízení nepřihlíží, nicméně výrok o uložení trestu propadnutí věci obviněné právnické osobě nabyl právní moci a byl také již vykonán.
5. Závěrem ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným výrokem rozsudku byl porušen zákon v neprospěch obviněné, a to v §19 TOPO, ve spojení s §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) a dále ve spojení s §140b a §170 písm. d) insolvenčního zákona, a dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. výrok o uložení trestu propadnutí věci zrušil, včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený výrok i jemu předcházející řízení a učinil následující závěry.
7. Podle §19 TOPO může soud uložit právnické osobě trest propadnutí věci, včetně propadnutí náhradní hodnoty, za podmínek stanovených trestním zákoníkem.
8. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, mohl soud uložit trest propadnutí věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo která byla ke spáchání trestného činu určena.
9. Podle §109 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu.
10. Podle §140b insolvenčního zákona nejde-li o řízení uvedená v §140a insolvenčního zákona, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 insolvenčního zákona); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.
11. Podle §170 písm. d) insolvenčního zákona pak platí, že v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku.
12. Jak je zřejmé z insolvenčního rejstříku a rovněž z listin zařazených v trestním spisu (viz č. l. 3189 a 3240), ve vztahu k obviněné právnické osobě bylo na základě vyhlášky Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. MSPH 78 INS XY, zahájeno insolvenční řízení, přičemž týmž dnem nastaly zveřejněním vyhlášky jeho účinky. Usnesením téhož soudu ze dne 1. 6. 2015, č. j. MSPH 78 INS XY, pak byl zjištěn úpadek obviněné právnické osoby, a s účinkem od 1. 6. 2015 byl na její majetek prohlášen konkurs. Insolvenční řízení doposud probíhá. Obvodní soud pro Prahu 9 ovšem tuto skutečnost, přestože mu byla známa, nezohlednil při ukládání trestu.
13. Vedení insolvenčního řízení ze zřejmých důvodů nemělo žádný dopad na vedení trestního řízení, které mohlo být zahájeno a provedeno bez ohledu na prohlášení konkursu. Bylo však nutné zohlednit některá specifická pravidla, vyplývající z insolvenčního zákona a týkající se nakládání s majetkovou podstatou.
14. Podle výše citovaného §140b insolvenčního zákona tak není možné po dobu trvání insolvenčního řízení rozhodnout o některých dalších pohledávkách. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele insolvenčního zákona, provedené zákonem č. 294/2013 Sb., která toto ustanovení do zmíněného zákona vložila, popř. i z odborné literatury zmíněné ministryní spravedlnosti, cílem tohoto ustanovení je zakázat za trvání insolvenčního řízení „vyrábění“ takových pohledávek, které stejně nebudou moci být uspokojeny. Mezi zmíněné a stran uspokojení omezené pohledávky náleží i vyjmenované v §170 insolvenčního zákona, podle jehož písm. d) jsou jimi konkrétně (s určitými výjimkami) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka. Jedná se tak zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona. Koncepce obsažená v tomto ustanovení přitom vychází z toho, že stát zde svým způsobem dobrovolně rezignuje na své sankční pohledávky, aby nedocházelo k rozmnožování řady věřitelů dlužníka, který už tak sám o sobě není ani schopen uhradit v plné míře nároky ze soukromoprávních vztahů (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha, C. H. Beck, 2018, str. 697, příp. i Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2019, str. 374 a 466).
15. Mezi pohledávky ve smyslu §170 písm. d) insolvenčního zákona pak náleží i pohledávky vyplývající z trestu propadnutí věci. Jedná se totiž o mimosmluvní sankci, resp. druh trestu, postihující majetek, který náleží pachateli trestného činu. Je-li uložen, dochází k následku, jemuž výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona důvodně brání.
16. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud přisvědčuje tvrzení ministryně spravedlnosti, podle něhož Obvodní soud pro Prahu 9 pochybil, pokud navzdory ustanovením §140b a §170 písm. d) insolvenčního zákona uložil obviněné právnické osobě trest propadnutí věci, konkrétně částky 147 690 Kč, náležející do majetkové podstaty, která jí byla zajištěna v průběhu řízení. Vzhledem k situaci obviněné právnické osoby, stran které bylo v insolvenčním řízení konstatováno, že má více věřitelů, není schopna plnit své závazky a nachází se proto ve stavu úpadku, postrádalo smysl založit úředním rozhodnutím její další majetkovou povinnost. Rovněž bylo akceptováno, že takový závěr je namístě i přesto, že podle již citovaného §140b insolvenčního zákona se k rozhodnutím vydaným v rozporu se zde uvedeným zákazem v insolvenčním řízení nepřihlíží, neboť jednak uvedené pravidlo nemá na konstatované porušení zákona vliv (řeší pouze jeho následky), a jednak předmětný trest byl již i realizován (srov. č. l. 4176 a 4182 trestního spisu), přičemž tento stav by měl být napraven.
17. Lze doplnit, že takto uložený trest je současně ve zřejmém rozporu s účelem trestu (srov. §266 odst. 2 tr. ř.), a to již proto, že reálný negativní dopad nesměřuje na obviněného jako insolvenčního dlužníka, ale na jeho věřitele, jímž by se dále limitovalo uspokojení jejich nároků.
18. K odstranění popsané vady zjištěné Nejvyšším soudem potom postačilo jen zrušení napadeného výroku týkajícího se trestu propadnutí majetku, jenž neměl být vysloven. V rozsahu výroku o vině a výroku o trestu zákazu činnosti zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve vztahu k obviněné právnické osobě nezměněn, zcela nedotčen (a stížností pro porušení zákona ani nenapaden) pak byl rozsudek ve vztahu k obviněné D. K.
19. Nejvyšší soud tudíž rozhodl tak, že vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2018, č. j. 21 T 137/2015-4090, byl porušen zákon, a to v nesprávně aplikovaných ustanoveních §19 TOPO, ve spojení s §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), v neprospěch obviněné právnické osoby Seegmuller Praha, spol. s r. o., v konkursu. Zmíněný rozsudek proto zrušil ve výroku, jímž byl obviněné právnické osobě podle §19 odst. 1 TOPO, ve spojení s §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), uložen trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 147 690 Kč, uložených na bankovním účtu Obvodního soudu pro Prahu 9, č. ú. XY. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbylém rozsahu zůstal rozsudek nezměněn, přičemž ve věci nebylo namístě činit ani žádné další rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel