ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.443.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 443/2020-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové v právní věci dítěte mladšího patnácti let AAAAA (pseudonym) , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. XY, syna rodičů J. H., nar. XY, trvale bytem XY, a S. H., dříve M., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. XY, zastoupeného jednak opatrovníkem J. R., advokátem se sídlem advokátní kanceláře XY, jednak advokátem Mgr. Jiřím Zájedou, se sídlem advokátní kanceláře Zahradnická 38, 388 01 Blatná, vedené u Okresního soudu v Písku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Rod 2/2019, o dovolání jmenovaného dítěte mladšího patnácti let proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 3 Rodo 2/2019, takto:
I. Dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku (dále jen „okresní státní zástupce“) podal u Okresního soudu v Písku, soudu pro mládež, návrh, aby dítěti mladšímu patnácti let AAAAA (dále převážně jen „nezletilý“) bylo uloženo opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), pro skutek, v němž spatřoval čin jinak trestný omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, a jehož se nezletilý měl dopustit tím, že
dne 23. 1. 2019 v době od 13:00 hod. do 13:15 hod. společně s podezřelým nezletilým BBBBB (pseudonym), narozeným XY, v ulici XY, před domem č. p. XY, v obci Mirovice zastoupili poškozenému nezletilému CCCCC (pseudonym), nar. XY, cestu, fyzicky jej napadli a bez oprávnění mu bránili užívat osobní svobodu, kdy tomuto přihlíželi a verbálně útok podněcovali nezletilá DDDDD (pseudonym), nar. XY, nezletilý EEEEE, nar. XY, a nezletilá FFFFF (pseudonym), nar. XY, kdy tomuto skutku předcházelo obdobné jednání od měsíce září roku 2018 v intervalech cca dvakrát týdně, čímž poškozenému CCCCC, nar. XY, způsobili újmu, bez zranění .
2. Okresní státní zástupce návrh odůvodnil tím, že policejní orgán Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Písek, Obvodní oddělení Čimelice usnesením ze dne 18. 3. 2019 č. j. KRPC-12555-36/TČ-2019-020513 odložil věc podezření pro výše uvedený čin jinak trestný, neboť trestní stíhání nezletilého je nepřípustné z důvodu nedostatku jeho věku (usnesení nabylo právní moci dne 23. 3. 2019). Okresní státní zástupce dovodil (i s poukazem na věk nezletilého), že jako vhodné opatření se jeví napomenutí s výstrahou podle §93 odst. 1 písm. c) zák. č. 218/2003 Sb., kde na jedné straně je možné sledovat chování dítěte v rodině, i způsob výchovného působení, a na druhé straně pozitivně vést dítě k životu v souladu se zákonem.
3. Okresní soud v Písku, soud pro mládež, po provedeném dokazování rozhodl o uvedeném návrhu rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 Rod 2/2019, tak, že
I. Podle §93 odst. 1 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb. se nezletilému AAAAA, narozenému XY, ukládá napomenutí s výstrahou .
II. Česká republika – Okresní soud v Písku je povinen opatrovníkovi nezletilého AAAAA J. R., advokátovi se sídlem XY, uhradit za poskytnutí právních služeb při výkonu funkce opatrovníka na odměně a náhradě hotových výdajů 3 000 Kč.
III. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly zaplacením odměny a náhrady hotových výdajů opatrovníkovi J. R.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal nezletilý prostřednictvím zvoleného advokáta Mgr. Jiřího Zájedy odvolání, v němž (kromě procesních výhrad) především namítl, že soudu prvního stupně se nepodařilo prokázat, že jednání, kterého se dopustil, by bylo trestným činem. V závěru svého obsáhlého podání proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a od podaného návrhu na uložení opatření jej zprostil.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud pro mládež rozhodl o tomto odvolání rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 3 Rodo 2/2019, tak, že pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a pod bodem II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že nemohl přisvědčit odvolacím námitkám procesního charakteru už proto, že v řízení podle hlavy třetí zák. č. 218/2003 Sb. postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, v jehož rámci lze použít jako důkaz i listiny opatřené policejními orgány při prověřování okolností spáchání činu jinak trestného, včetně opatřených protokolů o svědeckých výpovědích či úředních záznamů o podaných vysvětleních . Ztotožnil se i se závěrem okresního soudu, že nezletilý se předmětného skutku dopustil, naopak se neztotožnil s odvolacími námitkami, jimiž nezletilý rozporoval závěr soudu prvního stupně, že zjištěný skutek naplnil znaky činu jinak trestného ve smyslu §89 odst. 2 a násl. zák. č. 218/2003 Sb.
6. K tomu odvolací soud v podrobnostech uvedl, že ustanovení §171 odst. 1 tr. zákoníku postihuje pachatele, jenž jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Z hlediska konstantní judikatury trestních soudů není rozhodná délka doby, během níž se osobní svoboda omezuje, může jít o omezování i po poměrně krátkou dobu. Kratší doba a další okolnosti, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do osobní svobody jiného má samozřejmě význam pro závěr o stupni společenské škodlivosti, zda již je natolik výrazný, aby naplnil znaky přečinu podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Po tomto obecném vymezení odvolací soud konstatoval, že v dané věci rozhodně není na místě zjištěné jednání nezletilého bagatelizovat, neboť nešlo o jakési nahodilé protizákonné jednání, kterým by spontánně, v afektu reagoval na provokaci či jiné nevhodné počínání nezletilého poškozeného CCCCC (dále jen „poškozený“). Provedené důkazy naopak svědčí o tom, že šlo o pokračování v do jisté míry šikanózním jednání ze strany nezletilého vůči spolužákovi ze základní školy, o jednání plánované, kdy nezletilý se svým kamarádem BBBBB úmyslně vyčkal v doprovodu i dalších spolužáků odchodu poškozeného ze školy, aby ho potrestal za údajně nevhodný výrok, který měl (poškozený) pronést na adresu jeho matky. K tomu se nezletilý obklopil dalšími vrstevníky, čímž si vytvořil výraznou fyzickou převahu, a své společníky organizoval v tom směru, aby poškozeného zadrželi, čemuž tito vyhověli. Následně došlo k fyzickému a rovněž slovnímu vulgárnímu napadení poškozeného, jenž byl držen za zavazadlo nesené na zádech a následně v důsledku napadení i upadl na zem, kde byl po krátkou dobu i držen a bylo mu bráněno v dalším pohybu.
8. Podle názoru odvolacího soudu takto zjištěné jednání nezletilého rozhodně překročilo meze pouhé klukoviny, běžného nedorozumění mezi takto starými nezletilci. Stupeň škodlivosti jeho počínání byl v nemalé míře zvyšován i tím, že nemělo jít o první zneužívání dominantního postavení nezletilého mezi jeho vrstevníky, nýbrž o pokračování v nedůvodných atacích vůči slabším spolužákům. Na druhé straně odvolací soud zcela neodmítl stanovisko advokáta nezletilého, že zjištěný skutek by u trestně odpovědné mladistvé osoby nemusel být pro nedostatek potřebného stupně společenské škodlivosti posouzen jako provinění omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, neboť úmysl nezletilého reálně nesměřoval k omezování volného pohybu poškozeného, když motivem jeho zadržení byla snaha fyzicky jej napadnout a tím jej ztrestat za předchozí výroky na adresu matky nezletilého, takže zadržení poškozeného bylo prakticky prostředkem k realizaci takového záměru. K tomu ovšem odvolací soud dodal, že v rámci realizace takového záměru však nezletilý porušil zájem společnosti na klidném občanském soužití, na což reaguje trestní zákoník ustanovením §358 odst. 1 o přečinu výtržnictví. Tento přečin spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti tím, že napadne jiného. V projednávaném případě došlo k fyzickému napadení nezletilého CCCCC, doplněnému rovněž vulgárními nadávkami, jichž se nezletilý dopustil před nejméně třemi osobami současně přítomnými, tedy veřejně ve smyslu §117 písm. b) tr. zákoníku a rovněž na místě veřejnosti přístupném (na veřejné komunikaci v obydlené části obce).
9. Odvolací soud neakceptoval ani návrh advokáta nezletilého na aplikaci ustanovení §7 zák. č. 218/2003 Sb., neboť v posuzované věci nešlo o případ, že by nezletilý dobrovolně odstranil následek spočívající v porušení zájmu společnosti na ochraně ničím nerušeného občanského soužití a veřejného pořádku, že by svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě. Považoval naopak za správný a zákonu odpovídající postup okresního soudu, který po provedeném dokazování shledal návrh okresního státního zástupce důvodným a rozhodl o uložení odpovídajícího opatření podle §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. S ohledem na přístup samotného nezletilého, jenž v řízení před okresním soudem bagatelizoval projednávaný skutek a prakticky popíral spáchání protizákonného jednání v rozsahu zjišťovaném i z dalších důkazů, odvolací soud nedovodil na jeho straně zřetelnou míru sebereflexe, sebekritiku, dostatečné uvědomění si protiprávnosti zjištěného činu, a proto nepovažoval za možné ani upuštění od uložení opatření podle §93 odst. 10 zák. č. 218/2003 Sb.
10. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal nezletilý AAAAA (dále též „dovolatel“) prostřednictvím zvoleného advokáta Mgr. Jiřího Zájedy dovolání. Učinil tak z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), přičemž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřoval v tom, že „ odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “. Toto odchýlení spatřoval v tom, že k naplnění zákonných znaků přečinu omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku je zapotřebí – podle odborné literatury (komentář ASPI, JUDr. Vladimír Vočka, Ph.D., a judikatury konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1234/2017) – velmi výrazný zásah do osobní svobody poškozené osoby (bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné, musí tedy jít o zásah do osobní svobody poškozené osoby co do povahy, míry a intenzity velmi výrazný). V posuzované věci však takový jeho zásah proti poškozenému potřebné intenzity trestného činu omezování osobní svobody nedosahoval.
11. Důvod pro podání dovolání spatřoval nezletilý i v tom, že soud opřel odůvodnění rozsudku o úřední záznamy osob, které byly vytěženy na počátku celého řízení bez jeho účasti, aniž si vyžádal k jejich čtení souhlas. Vyjádřil proto přesvědčení, že takové listiny není možné použít jako důkaz a k jejich obsahu přihlížet. Pokud by to bylo možné, bylo by namístě „zvážit iniciování zrušení těchto ustanovení z právního řádu ČR a to pro jejich rozpor s ústavním pořádkem“.
12. V samém závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 3 Rodo 2/2019-43, ze dne 13. 11. 2019, a rozsudek Okresního soudu v Písku, č. j. 7 Rod 2/2019-14, ze dne 25. 6. 2019, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Případné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání neměl Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (srov. §10a o. s. ř. a §96 zák. č. 218/2003 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu osobou mladší patnácti let prostřednictvím zvoleného advokáta, tedy oprávněnou osobou (účastníkem řízení podle §91 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., §240 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 3 o. s. ř.) a mělo předepsané zákonné náležitosti, se zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání vůbec přípustné. Učinil tak v rámci předběžného posouzení této otázky přes poučení, které se nezletilému dostalo v obecné rovině od odvolacího soudu v samém závěru napadeného rozsudku.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Z uvedeného zákonného vymezení je zřejmé, že úprava přípustnosti dovolání je založena na principu zásadní otevřenosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jím je skončeno odvolací řízení (přípustnost je navíc rozšířena i o některé jiné typy rozhodnutí, která jsou vyjmenovaná v §238a o. s. ř.). Není zde tedy významná povaha rozhodnutí, nýbrž to, zda jím skutečně odvolací řízení končí a zda po jeho vydání již dále nepokračuje. Vždy ovšem musí být splněny další podmínky vymezené v §237 o. s. ř., které lze rozdělit do čtyř typových okruhů. Výčet případů přípustnosti dovolání podle §237 je taxativní a týká se řešení hmotněprávní či procesní otázky: a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tato situace se týká stavu ustálené judikatury, která nebyla odvolacím soudem respektována, a pak je namístě v rámci takto založené přípustnosti dovolání nesprávné rozhodnutí korigovat a rozpor odstranit, b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně; v obou těchto případech jde o judikaturu neustálenou, totiž buď o zcela novou, dosud neřešenou problematiku, anebo o problém, ohledně nějž je nejednotná judikatura samotného dovolacího soudu, d) má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; tento případ má dovolacímu soudu umožnit, aby vzal v potaz vývoj právní argumentace a přistoupil ke změně judikatury.
17. Přípustnost dovolání se vždy vztahuje k právním otázkám (nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval), na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tj. je-li v něm dovolatelem právní otázka vymezena a je pro rozhodnutí významná. Podle §238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2). V §238 odst. 1 písm. a) až k), odst. 2 o. s. ř. jsou naopak vymezeny případy, kdy dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné.
18. Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 o. s. ř. tím nejsou dotčena.
19. Po tomto zákonném vymezení Nejvyšší soud konstatuje, že bylo na něm, aby primárně vyřešil otázku, zda v posuzované věci je dovolání vůbec přípustné. Napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích je mimo jakoukoliv pochybnost pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo odvolací řízení meritorně skončeno (rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen). Z hlediska rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím řízení o uplatněných námitkách dovolatele tak bylo zapotřebí vyřešit následně dvě základní otázky: první se týkala záležitosti hmotněprávní a spočívala v tom, zda – jak tvrdil dovolatel – „ odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “, když chybně vyložil (patrně z hlediska společenské škodlivosti) naplnění zákonných znaků přečinu omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku; druhá se týkala záležitosti procesněprávní a spočívala v tom, zda – jak také tvrdil dovolatel – soud pochybil, pokud opřel odůvodnění rozsudku o úřední záznamy osob, které byly vytěženy na počátku celého řízení bez jeho účasti, aniž si vyžádal k jejich čtení souhlas.
20. K první z těchto otázek se v obecné rovině vyjádřil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, které bylo pod č. 49/2014-II. Sb. rozh. tr. publikováno s právní větou: „Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže nemá pro čin jinak trestný žádnou jinou úpravu než tu, kterou vymezuje ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb., je pro posouzení, zda bude soud pro mládež postupovat podle §89 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., nutné nejprve vyřešit otázku, zda dítě mladší patnácti let spáchalo čin jinak trestný, což je potřeba posuzovat na základě obecných pravidel a principů stanovených trestním zákoníkem pro trestný čin, o nějž by jinak šlo, pokud by jej nespáchala osoba trestně neodpovědná (srov. č. 10/2009 Sb. rozh. tr.). Proto je třeba nejprve zkoumat, zda by jinak byly naplněny formální znaky konkrétního trestného činu ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku, a poté se zabývat i otázkou, zda jde ve vztahu k osobě, která se takového protiprávního jednání dopustila, a okolnostem, za nichž byl čin spáchán, o případ společensky škodlivý ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Při tomto posuzování je nutné proporcionálně přihlížet k souhrnu všech zjištěných podstatných skutečností a okolností (k těm, jež svědčí pro nižší společenskou škodlivost, tak i k těm, které ji zvyšují) a nelze odhlédnout od žádné z nich. Kromě toho je potřebné zvažovat i povahu činu a způsob, jakým byl čin jinak trestný spáchán (např. zda šlo o spolupachatelství, eventuálně o některou z forem účastenství apod)“ . Obdobně se k otázce znaků činu jinak trestného vymezil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008, publikovaném pod č. 10/2009 Sb. rozh. tr.
21. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž uvést, že spolehlivý závěr o tom, zda nezletilec se dopustil jednání vykazujícího znaky činu jinak trestného ve smyslu §90 odst. 1 či §93 zákona č. 218/2003 Sb., lze zásadně učinit v řízení vedeném podle hlavy třetí citovaného zákona, a to po nařízení jednání a v něm provedeném dokazování. Těmto požadavkům oba soudy nižších stupňů dostály a hmotněprávní závěry v tomto smyslu učinily zcela spolehlivě, což v odůvodnění svých rozhodnutí také přesvědčivě vyložily (srov. obsáhlý odstavec 20. na straně 6 rozsudku nalézacího soudu a strany 5 a 6 rozsudku soudu odvolacího). Zejména soud druhého stupně věnoval pozornost i stupni společenské škodlivosti jednání nezletilého a naznačil, že na zjištěný skutek – pokud by byly akceptovány dovolatelovy výhrady stran činu jinak trestného ve smyslu §171 odst. 1 tr. zákoníku – by mohlo být aplikováno ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku (výtržnictví jako čin jinak trestný).
22. Nejvyšší soud ovšem považoval za podstatné především to, že odvolací soud se tímto výkladem nikterak neodchýlil od (nutno zdůraznit, že poměrně bohaté) judikatury obecných soudů nejen z hlediska výše citovaných hmotněprávních ustanovení, ale ani z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nehledě na to, že výše zmíněná argumentace dovolatele poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1234/2017, není vůbec případná, neboť dovolací soud v odůvodnění tohoto usnesení řešil (kromě jiné problematiky) především vztah trestných činů omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a zbavení osobní svobody ve smyslu §232 odst. 1 tr. zákona, na webových stránkách Nejvyššího soudu je bez problémů dohledatelné, že Nejvyšší soud se zabýval výkladem zákonných znaků trestného činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku v cca dvaceti případech (z posledních let lze zmínit například usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 722/2018, usnesení ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1124/2018, usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 278/2019, a usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 870/2019). V ještě větším počtu případů se pak zabýval výkladem zákonných znaků trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a výkladem ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zákonný předpoklad pro případný závěr Nejvyššího soudu o přípustnosti podaného dovolání ve smyslu prvního ze čtyř předpokladů vymezených v §237 o. s. ř. (srov. shora odstavce 15. a 16.) tak nemohl být naplněn.
23. Pokud jde o druhou výhradu, vztahující se k domněle nesprávnému procesnímu postupu soudu prvního stupně při provádění důkazu úředními záznamy, je třeba především uvést, že dovolatel ji nepřiřadil k žádnému ze čtyř typových okruhů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. odstavec 16. shora). Už z tohoto důvodu nebylo možno o přípustnosti dovolání vůbec uvažovat. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné – pro větší přesvědčivost odůvodnění jeho rozhodnutí – dodat, že dovolatel se ve své argumentaci mýlí. Jak naprosto správně uvedl již odvolací soud v odstavcích 5. až 7. na straně 4 odůvodnění svého rozsudku, soud pro mládež postupuje v řízení podle hlavy třetí zák. č. 218/2003 Sb. podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (srov. §96 citovaného zákona). V jeho rámci pak lze použít jako důkaz i listiny opatřené policejními orgány při prověřování okolností spáchání činu jinak trestného, tedy nejen opatřené protokoly o svědeckých výpovědích, ale i úřední záznamy o podaných vysvětleních, aniž by k takovému procesnímu postupu (tj. k jejich přečtení) potřeboval souhlas účastníků řízení (srov. §122 a násl. o. s. ř.), jak se dovolatel mylně domnívá.
24. Na základě shora uvedených úvah Nejvyšší soud dovolání nezletilého AAAAA usnesením bez jednání ve smyslu §243a odst. 1, §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
25. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §151 odst. 1, §243c odst. 3 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu