ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.623.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 623/2020-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného D. P. , nar. XY, trvale bytem XY, Spolková republika Německo, adresa určená pro účely doručování T. B., XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 6 To 231/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 18/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 T 18/2016, byl obviněný D. P. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 6 To 231/2019, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 7 T 18/2016, byl obviněný D. P. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 T 47/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 6 To 322/2017, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 6 To 231/2019, podal obviněný D. P. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl nesprávné právní posouzení skutku a také že odvolání bylo zamítnuto přesto, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku bylo obsaženo již v rozsudku soudu prvního stupně.
5. Obviněný odmítl závěr, že poškozenému zamlčel dluhy, které měl jako fyzická osoba. Uvedl, že nebylo provedeno dokazování v rozsahu uloženém v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, a v obecné rovině rozebral rozdíly mezi trestnými činy podvodu a úvěrového podvodu. Tvrdil, že poškozený v omyl uveden nebyl a v omylu nejednal, že při uzavírání smlouvy o půjčce nebyl povinen žádné informace poskytovat a že po něm žádné informace požadovány nebyly. Na podkladě vlastního hodnocení důkazů uvedl, že o finančních potížích v rámci svého podnikání hovořil. Měl za to, že právní závěr, podle kterého samotné zamlčení dluhů zakládá podvodný charakter jeho jednání, není správný.
6. Pro danou trestní věc považoval za klíčovou hranici mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem. Soudy by si měly postavit najisto, zda „subjektivní volní vztah obviněného k následku ve formě srozumění je skutečně stejné intenzity nebezpečnosti jako vztah ve formě chtění“. Pojetí nepřímého úmyslu je podle dovolatele v české soudní praxi bližší vědomé nedbalosti než přímému úmyslu, ačkoli jednání naplňující objektivní znaky skutkové podstaty podvodu spáchané z nedbalosti vůbec není trestným činem. Podle obviněného pro závěr o existenci nepřímého úmyslu na jeho straně nestačí „velká pravděpodobnost neúspěchu“, pokud jde o vrácení peněz. Za kritérium pro závěr, že obviněnému bylo jedno, zda půjčku vrátí či nevrátí, označil motivaci jednající osoby a rozebral některé hypotetické příklady z oblasti násilné kriminality. V této souvislosti pak uvedl, že zapůjčené prostředky potřeboval pro účely dalšího podnikání a vylepšení své ekonomické situace, což je podle jeho názoru jiná situace než kdyby poškozeného zbavil peněz chtěně a úmyslně. Za důležitou považoval úvahu jednajícího o tom, zda se vyhne postihu, a v této souvislosti zdůraznil, že si peníze půjčoval zcela transparentním způsobem a že neměl žádný únikový plán. K závěru, že lhostejně počítal s tím, že se mu vrácení peněz nezdaří, podle dovolatele nestačí skutkové zjištění, že „musel jednoznačně očekávat“, že dojde k uzavření jeho provozovny a zamezení dalšího prodeje zboží či jiných transakcí.
7. V dalším vytkl porušení zákazu reformationis in peius , které spatřoval v tom, že v odůvodnění prvního odsuzujícího rozsudku se uvádělo, že obviněný si musel být přinejmenším vědom rizika, že J. K. mu ze dne na den uzavře provozovnu a znemožní další podnikání, přičemž tato formulace nasvědčovala vědomé nedbalosti na straně obviněného. Ve druhém odsuzujícím rozsudku však byl bez provedení jakéhokoli dokazování tento skutkový závěr účelově a svévolně změněn tak, že obviněný zásah J. K. „musel jednoznačně čekat“. Podle dovolatele jde o zásadní vadu rozhodnutí odvolacího soudu, která může být korigována v dovolacím řízení. Obviněný namítl také nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který se podle jeho názoru odchýlil od vlastních požadavků obsažených v prvním kasačním usnesení, čímž rovněž došlo k porušení zákazu reformationis in peius .
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, neshledá-li zákonné podmínky k tomu, aby vlastním rozhodnutím obviněného obžaloby zprostil.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně připomněl, v čem spočívá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a uvedl, že část námitek obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jedná se o námitky, ve kterých dovolatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a vytýkal, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho skutkovými námitkami. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se rovněž nachází procesní námitka, podle které odvolací soud netrval na splnění pokynů obsažených v jeho dřívějším kasačním rozhodnutí. K tomu státní zástupce podotkl, že námitky směřující toliko proti odůvodnění soudního rozhodnutí jsou nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Dodal, že obviněný v souvislosti s touto v podstatě skutkovou polemikou nevznesl žádné konkrétní námitky týkající se tzv. extrémního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními, ačkoli v rámci obecných výkladů o podmínkách uplatnění skutkových nebo procesních námitek v dovolání existenci tzv. extrémního rozporu zmiňoval.
10. Uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani procesní námitka týkající se porušení zákazu reformationis in peius , a podotkl, že tato námitka je i z věcného hlediska nedůvodná. Připomněl, že zákaz reformationis in peius znamená, že v případě zrušení rozsudku pouze v důsledku podání opravného prostředku obviněným nesmí být novým rozhodnutím ve věci v žádném směru zhoršeno postavení obviněného. Jde při tom o zhoršení postavení vyplývajícího z výrokové části rozsudku (výroky o vině, o trestu, popř. o ochranném opatření a o náhradě škody). Ke zhoršení postavení obviněného nemůže dojít pouze změnou odůvodnění rozhodnutí, která se postavení obviněného nijak nedotýká. Již z tohoto důvodu je podle státního zástupce argumentace dovolatele naprosto bezpředmětná.
11. Podle státního zástupce lze s jistou dávkou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, které se týkají absence objektivních znaků trestného činu podvodu spočívajících v zamlčení podstatných skutečností obviněným a omylu na straně poškozeného, avšak ani tyto námitky nepovažoval za důvodné. Za nedůvodné označil i námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. Poznamenal, že v případě trestného činu podvodu spáchaného formou vylákání půjčky finančních prostředků se k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu vyžaduje, aby pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit (srov. též dosud použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, uveřejněné pod č. 54/1967 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí, která se týkají míry zadlužení a okolností podnikání obviněného a s ním spojené právnické osoby T. B., vyplynulo, že obviněný nemohl reálně předpokládat existenci takových příjmů, které by mu umožnily ve sjednané lhůtě nebo i s určitým prodlením vypůjčené peníze vrátit. Musel být tedy přinejmenším srozuměn s tím, že dojde ke vzniku škody na majetku poškozeného J. S. S., tj. ke vzniku následku relevantnímu z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu. Připomněl, že motiv není zákonným znakem trestného činu podvodu a tvrzení obviněného, že motivem jeho jednání bylo získání prostředků pro potřeby dalšího podnikání, je tudíž irelevantní. Z hlediska znaků trestného činu podvodu je zcela nerozhodné, zda pachatel výtěžku z trestné činnosti použije pro svoji osobní potřebu nebo jiným způsobem. Ke skutkovým výkladům obviněného o předpokládaném vrácení půjčky z výtěžku podnikání společnosti T. B., státní zástupce doplnil, že dovolatel zcela opomenul skutková zjištění uvedená pod body 17. a 18. rozhodnutí odvolacího soudu. Podle těchto zjištění byl v kritické době účet společnosti exekučně zablokován a obchodní podíl obviněného v této společnosti byl postižen exekucí, což ve smyslu §148 odst. 2 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, mělo účinky zrušení účasti společníka ve společnosti soudem. I kdyby teoreticky uvedená společnost nějaký zisk vygenerovala, není jasné, jak konkrétně si dovolatel představoval úhradu svých dluhů jako fyzické osoby ze zisku společnosti T. B.
12. K dalším námitkám obviněného uvedl, že v případech trestného činu podvodu spáchaného v rámci občanskoprávních vztahů, konkrétně v případě trestné činnosti páchané formou vylákání půjček a formou tzv. fakturačních podvodů, je celkem běžné, že pachatelé tuto trestnou činnost páchají pod svou pravou identitou a že nemají žádný „únikový plán“ pro případ, že dojde k jejich trestnímu stíhání. Uzavřel, že dovolací námitky zčásti obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Splnění formálních podmínek dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala osoba oprávněná k podání dovolání, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Strupky (viz záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Okresní soud v Karlových Varech, č. listu 701) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Současně však Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno opožděně.
15. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, podle §265e odst. 2 tr. ř. běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Z ustanovení §265e odst. 3 tr. ř. plyne, že lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
16. Podle §60 odst. 2 věty první tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§60 odst. 3 tr. ř.).
17. Ustanovení §62 a násl. tr. ř. stanoví zásady, jakým způsobem se mají písemnosti doručovat, aby osoby, kterých se úkony trestního řízení týkají, o nich byly včas a řádně vyrozuměny. Právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti (např. počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku) mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje nebo připouští trestní řád.
18. Ustanovení §64 tr. ř. upravuje doručování do vlastních rukou; do vlastních rukou se podle §64 odst. 1 písm. b) tr. ř. doručuje osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí. Nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout (§64 odst. 2 tr. ř.).
19. Z předloženého trestního spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 7 T 18/2016 Nejvyšší soud zjistil, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 6 To 231/2019 (s řádným poučením o zákonné lhůtě k podání dovolání a jeho podmínkách), bylo obhájci obviněného Mgr. Davidu Strupkovi (plná moc na č. listu 120) doručeno do datové schránky dne 9. 1. 2020 (č. listu 643 a verte). Obviněnému bylo doručováno poštou na adresu T. B., XY, kterou obviněný označil jako adresu pro účely doručování (viz protokol o výslechu obviněného na č. listu 125), přičemž aktuálnost adresy k doručení potvrdil při veřejném zasedání o odvolání ze dne 27. 11. 2019 na dotaz předsedy senátu i obhájce obviněného (viz protokol o veřejném zasedání na č. listu 633). Z doručenky připojené k č. listu 643 a verte se podává, že obviněný nebyl na uvedené adrese doručovatelem zastižen, proto byla zásilka (písemnost) dne 10. 1. 2020 uložena a připravena k vyzvednutí a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku (písemnost) vyzvedl. Obviněný tak učinil dne 16. 1. 2020, což stvrdil svým podpisem (není důvodu pochybovat o autenticitě podpisu obviněného, neboť zcela shodná podoba jeho podpisu je zachycena též na doručence na č. listu 416).
20. V této souvislosti je údaj obsažený v dovolání o tom, že „usnesení krajského soudu bylo doručeno obžalovanému vhozením do schránky, resp. uplynutím úložní lhůty nejdříve dne 20. 1. 2020“, nesprávný. Tzv. fikce doručení ve smyslu §64 odst. 4 tr. ř., na niž obviněný nepřímo odkazoval, se v posuzovaném případě nemohla uplatnit. Podle §64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl , ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynuté této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. O situaci předvídanou v citovaném ustanovení však zjevně nešlo; obviněný si totiž zásilku uloženou dne 10. 1. 2020 vyzvedl dne 16. 1. 2020. Nelze proto akceptovat názor dovolatele, že mu napadené usnesení odvolacího soudu bylo doručeno uplynutím úložní lhůty nejdříve dne 20. 1. 2020.
21. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání obviněnému ve smyslu §265e odst. 1, 2 tr. ř. uplynula v pondělí 16. 3. 2020. Podal-li obviněný prostřednictvím svého obhájce do datové schránky Okresního soudu v Karlových Varech dovolání dne 20. 3. 2020 (č. listu 701), učinil tak až po uplynutí zákonem stanovené lhůty a dovolání bylo podáno opožděně.
22. Dovolání obviněného Nejvyšší soud proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu