ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.635.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 635/2020-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání obviněného A. P. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 6 To 220/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 63/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 18 T 63/2019, byl obviněný A. P. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
ve Zlíně dne 16. 3. 2019 kolem 11.15 hodin na XY č. p. XY v obchodním domě Prior v prostoru veřejně přístupné chodby vedoucí k toaletám pro veřejnost v reakci na žádost pracovníků ostrahy objektu, J. N. a M. L., aby opustil prostor veřejných toalet, těmto vyhrožoval, že je zastřelí, když následně vytáhl z batohu plynovou pistoli značky ZORAKI M906-TD, u této natáhl závěr a namířil s ní ze vzdálenosti několika centimetrů na hlavu M. L., poté na hlavu J. N. a opakoval, že je zastřelí, následně J. N. začal podezřelého vytlačovat z chodby směrem ven, přitom na něj podezřelý stále mířil plynovou pistolí, kterou po chvíli uschoval, když toto jednání vyvolalo v poškozených M. L., narozenému XY, a J. N., narozenému XY, důvodnou obavu o jejich život a zdraví.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to jednoho kusu pistole černé barvy zn. ZORAKI M906-TD, v. č. XY, se zásobníkem a třemi nábojnicemi 9 mm.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 6 To 220/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Sedláčka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel i ve svém mimořádném opravném prostředku setrval na své obhajobě, že předmětný konflikt vyvolali pracovníci ostrahy a on se jen bránil. Jejich jednání spočívající v kopání do jeho osobních věcí, odstrkování a cloumání s jeho rukou lze bez jakékoliv pochyby prohlásit za primární fyzické násilí, které zcela zjevně směřovalo z jejich strany k němu, a nikoliv naopak. Bylo-li v rozporu s právním řádem, že se (dovolatel) nacházel v prostorách obchodního centra, bylo namístě, aby pracovníci ostrahy přivolali Policii ČR či městskou policii, nikoliv, aby bez jakéhokoliv zákonného důvodu narušovali jeho tělesnou integritu. Pokud by bylo pravdou, že „nebyl zjištěn exces v jejich jednání“, bylo by ono obchodní centrum dosti nebezpečným místem, kde může ostraha podle libosti za pomoci fyzického násilí zakročovat proti komukoliv, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Ani skutečnost, že (dovolatel) byl v obchodním centru již po několikáté, nezakládá jakýkoliv právní důvod proti němu zakročovat fyzickou silou jiným osobám než příslušníkům policie či obecním strážníkům, a i v takovém případě jedině za splnění zákonných předpokladů.
6. Druhým důvodem nespokojenosti obviněného s napadenými rozhodnutími byla „naprostá rezignace soudů na zjištění jeho duševního stavu“. K poznámce odvolacího soudu, že (obviněnému) je dobře znám účinek drog a stav intoxikace si přivodil záměrně sám, podotkl, že ani známost účinků drogy nezaručuje, že osoba pod jejím vlivem bude sama k sobě a svým prožitkům přistupovat pohledem chladně klinickým a střízlivým. Navíc, přestože si tento stav přivodil sám, nebylo to v úmyslu spáchat posuzované jednání, tj. „na kuráž“. Pokud byl následně vystaven nezákonnému jednání pracovníků ostrahy, nelze s jistotou vyloučit, že to v něm vyvolalo panickou reakci. Za úsměvný označil dovolatel závěr odvolacího soudu, že kromě výpovědi jeho samého neexistovaly další indicie o jeho nepříčetnosti. Z toho v obecné rovině dovodil, že pokud uplatní jako svou obhajobu nepříčetnost, nikdo se tím nemusí nikterak zabývat, neboť to tvrdí jen onen „pouhý obviněný“, čímž jsou absolutně negována jeho práva na obhajobu s tím, že jsou zvýhodněni majetnější obvinění, kteří si mohou dovolit nechat vypracovat znalecký posudek na své náklady. Nadto se jedná o otázku odbornou, pročež soudu nepřísluší o této rozhodovat podle své úvahy ani mařit obhajobu obviněného neprovedením potřebného důkazu znaleckým posudkem.
7. Dovolatel závěrem shrnul, že oba soudy hodnotily jeho trestní odpovědnost neúplně a v rozporu se spisovým materiálem, neboť je z něj patrné, že mohlo dojít k podstatnému omezení či vymizení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností. Připomněl též svá opakovaná léčení v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži. S ohledem na to navrhl, aby byla rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce zde činný (dále jen „státní zástupce“) se nejprve zabýval první skupinou výhrad, jejichž prostřednictvím obviněný fakticky vznesl námitku nutné obrany. Tu sice lze formálně přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak není důvodná. Jednání pracovníků bezpečnostní služby vůči obviněnému totiž nelze označit za útok ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ti pouze přiměřeně a důvodně reagovali na zcela nevhodné, ba dokonce protiprávní jednání jeho samotného, když nerespektoval jejich opakovaných výzev. Primárním tedy bylo samotné jednání obviněného, které stálo v základu celého konfliktu. Následné postrkování obviněného pracovníky bezpečnostní služby, v reakci na jeho předchozí počínání, tedy nemá parametry protiprávního jednání naplňujícího znaky útoku, kterému by se mohl obviněný ve smyslu §29 tr. zákoníku spravedlivě bránit. Současně neobstojí výhrada obviněného, že síly mohou použít pouze příslušníci policie – srov. např. §14 občanského zákoníku, který se týká svépomoci. Přiměřené síly může při splnění všech zákonných podmínek užít kdokoliv, nejen policista.
9. Pokud jde o dovolatelem nastolenou otázku jeho příčetnosti, státní zástupce zdůraznil, že obecně jde o otázku právní a orgány činné v trestním řízení ji posuzují na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Připomněl, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka jeho duševního zdraví objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozhodnutí č. 17/1979 nebo č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). Jak ovšem zdůraznily ve věci činné soudy, v této kauze „neexistovaly další indicie o případné nepříčetnosti obviněného“. Za této situace s ohledem na presumpci příčetnosti obviněného nebyl důvod ke znaleckému zkoumání a soudy mohly tuto otázku po právní stránce uvážit samy. V situaci, kdy nebyly žádné důvodné pochybnosti o vyloučení příčetnosti obviněného pro nedostatek rozpoznávací nebo ovládací složky, pak samozřejmě nebylo nutno ani takové pochybnosti odstraňovat znaleckým posudkem. Jak navíc vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 921/2014, samotná skutečnost agresivních projevů intoxikovaného jedince zpravidla nezakládá potřebu znaleckého zkoumání jeho duševního stavu v době činu. Důvody pro přibrání znalce proto nastávají zejména tehdy, pokud samotné jednání pachatele vykazuje znaky abnormálnosti, jeho reakce jsou zjevně nepodmíněné a nesouvztažné k v jeho okolí probíhajícím dějům, apod. Pokud tomu tak není, není ani důvodu provádět znalecké dokazování v naznačeném směru.
10. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 8. 6. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v rozsahu vymezeném obviněným podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Obviněný ve svém podání za prvé namítal, že se pouze bránil neoprávněnému útoku pracovníků ostrahy, a za druhé, že soudy rezignovaly na zjištění jeho duševního stavu. Jde tedy o otázky bezprostředně se dotýkající naplnění objektivní i subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, které spadají pod hmotněprávní posouzení skutku. Nejvyšší soud byl proto povinen se jimi věcně zabývat, dospěl však k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné a že naopak způsob, jakým oba soudy nižších instancí po právní stránce hodnotily jednání dovolatele, je správný.
16. Na první námitku dovolatele je nutno reagovat konstatováním, že počínání pracovníků ostrahy rozhodně nebylo nezákonné. Jejich pracovní náplní je mimo jiné dbát na dodržování veřejného pořádku v příslušném obchodním centru. Byl to přitom právě obviněný, kdo zde veřejný pořádek zcela zjevně narušoval. Konkrétně lze připomenout, že po dobu téměř jedné hodiny s dalším narkomanem „obsadili“ veřejnou toaletu, kde si aplikovali návykové látky (v případě obviněného se tak navíc nestalo na tomto místě poprvé). Poté, co jej nejprve první, pak i druhý člen ostrahy vyzývali k opuštění toalety, dlouze s nimi diskutoval, častoval je vulgárními výrazy, opakovaně se vracel zpět na toaletu a znovu z ní vycházel (poprvé vyšel na chodbu pouze v ponožkách, jak je patrné z kamerového záznamu). Za této situace, kdy nevhodné (a bezpochyby přestupkově postižitelné) chování dovolatele stále pokračovalo a ústní domluva trpělivě jednajících pracovníků ostrahy zjevně nezabírala, žádný zákonný předpis jim nebránil vyvést jej i s použitím přiměřené fyzické síly a nečekat až na zásah případně přivolané policejní hlídky. Naopak, jak na to správně poukázal již státní zástupce, konání pracovníků ostrahy obchodního centra bylo zcela v souladu s ustanovením §14 občanského zákoníku.
17. Z uvedeného plyne, že nemohla být splněna kritéria §29 odst. 1 tr. zákoníku, vztahující se na situace, kdy někdo odvrací hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem , neboť pracovníci ostrahy na žádný zájem chráněný trestním zákonem neútočili, naopak jej sami hájili. Nadto mírné postrčení nebo kopnutí do batohu (nutno zopakovat, že se tak stalo až v reakci na pokračující zcela nevhodné jednání obviněného) či následná snaha vytrhnout mu tašku (v reakci na jeho výhrůžky) nelze označit jako „útok“ ani s maximálně možnou mírou představivosti. Vedle toho se v daném případě sotva jednalo o hrozící nebo trvající „útok“, jelikož po krátké strkanici dovolatel od pracovníků ostrahy poodstoupil směrem k východu, oba poškození stáli zcela klidně v dostatečné vzdálenosti od něho, bez jakéhokoliv náznaku útoku z jejich strany. Nic mu v tuto chvíli nebránilo odejít, on však místo toho několik vteřin hledal v tašce pistoli, poté ji vytáhl a zamířil na hlavu M. L., který se na něj v daný moment ani nedíval, a následně na hlavu J. N., který jej začal vystrkávat z chodby ven. Nelze tudíž obviněnému přisvědčit, že by se bránil útoku pracovníků ostrahy, a tím vyloučit protiprávnost jeho jednání.
18. Soudy nižších stupňů nepochybily ani v tom, že nepřistoupily na obhajobou požadované zkoumání příčetnosti dovolatele. K tomuto tématu je potřeba v obecné rovině zdůraznit, že odpovědnost za spáchání trestného činu nezaniká, ani pokud se pachatel přivede do stavu nepříčetnosti, nebo snížené příčetnosti zaviněným požitím návykových látek. Lze doplnit, že v případě úplného vymizení rozpoznávacích nebo ovládacích schopností v důsledku takové intoxikace, by jednání pachatele naplnilo skutkovou podstatu trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku.
19. V posuzované trestní věci sice není sporu o tom, že obviněný byl viditelně pod vlivem drog (pervitinu), takže jeho chování bylo v době jeho zadržení „ roztěkané, měl nekontrolované pohyby, tiky v obličeji, návaly emocí apod. “, nicméně žádný z provedených důkazů (včetně výpovědi jeho samotného) o jeho nepříčetnosti určitě nesvědčí. Dokonce se u něho nedá hovořit ani o nějak výrazně snížené příčetnosti. Z výpovědí svědků, kamerového záznamu i úředního záznamu policie (na č. l. 2 spisu, z něhož pochází i výše uvedená citace) vyplývá, že dovolatel reagoval na podněty okolí – sice dosti nevhodně a vulgárně, avšak plně v souladu s jejich skutečným obsahem, přiměřeně odpovídal i na dotazy policistů při jeho pozdějším zadržení. Jeho kontakt s realitou byl tedy do značné míry zachován, stejně jako schopnost se ovládat, což lze dovodit zejména ze skutečnosti, že po vytlačení do pasáže obchodního domu se dokázal velmi rychle uklidnit. Navíc si nelze nepovšimnout, že dovolatel tvrzení o své údajné nepříčetnosti spojoval se strachem z pracovníků ostrahy a „panickou reakcí“ na jejich jednání. To ovšem zcela vylučují právě kamerové záznamy, kdy jimi zachycené chování dovolatele (ať již jeho dlouhé diskuze s poškozenými či jeho konkrétní „řeč těla“) nevykazuje sebemenší náznaky strachu nebo paniky, a to jak v době před potyčkou, během ní, tak i kdykoliv po ní.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného A. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu