ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.850.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 850/2020-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného jménem M. V. , nar. XY ve XY, státního příslušníka Ukrajiny, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 To 490/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 71/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 To 490/2019, a to ve výroku o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody a jeho podmíněném odkladu.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 2 T 71/2019, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
I.
dne 5. 2. 2019 v době kolem 19:30 hod., v XY, ve vestibulu stanice metra XY, se na základě předchozí domluvy setkal s M. P., nar. XY, které sdělil, že pokud s ním nepůjde, zakope ji pod zem a v souvislosti s fotografiemi její nahé postavy, jimiž disponoval a které pořídil bez jejího vědomí, jí způsobí takové problémy, že zůstane sama, nikdo s ní nebude mluvit, ani její rodiče, v důsledku čehož jej tato z obavy o svůj život, zdraví a budoucnost následovala do přesně nezjištěné kavárny, v níž se občerstvili, a poté společně zamířili do restaurace M. & W. na adrese XY, z níž ve 20:34 hod. M. P. odešla,
II.
dne 5. 2. 2019 v době kolem 20:35 hod., v XY, v ulici XY, před domem č. p. XY, poté, co poškozenou M. P., nar. XY, pronásledoval po jejím odchodu z restaurace M. & W., k této přistoupil v okamžiku, kdy telefonovala, vytrhl ji telefon zn. Xiaomi MI, model A1 z ruky, v němž měla finanční hotovost ve výši 4.000 Kč, přičemž bezprostředně poté jí řekl, že to má za to, že s ním nechce být, mobilní telefon si uložil do vnitřní kapsy svého oděvu, načež jí řekl „pojď, pojedeme taxíkem a v tom taxíku ti vrátím telefon“, kdy poškozená jej poté skutečně následovala do v blízkosti stojícího vozidla taxi, avšak mobilní telefon jí nevrátil .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem I. jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil také povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené M. P., nar. XY, trvale bytem XY, částku ve výši 3 000 Kč.
3. Citované rozhodnutí napadla odvoláním podaným v neprospěch obviněného státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Z jejího podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 To 490/2019, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a v důsledku toho i ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že skutek obviněného popsaný (v nezměněné podobě) pod bodem II. odsuzujícího rozsudku právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. P., nar. XY, trvale bytem XY, částku 3 000 Kč.
4. Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) se neztotožnil s nově vyhlášeným výrokem o trestu, a proto podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Učinil tak v neprospěch obviněného s tím, že uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož měl za to, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
5. Dovolatel nejprve shrnul rozhodnutí obou soudů nižších instancí, zejména názor odvolacího soudu, podle něhož měl být obviněný motivován k jednání vůči poškozené v rámci traumatu způsobeného rozchodem s ní, přičemž tuto skutečnost pokládal za snižující společenskou škodlivost jeho jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a proto snížil postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku výměru trestu pod spodní hranici trestní sazby. Právě s tímto postupem dovolatel nesouhlasil, když sám zastával stanovisko, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve věci nebyly dány zákonné důvody. Poté poukázal na tři zákonné podmínky podmiňující aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, které musejí být splněny kumulativně, a to, že 1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že 2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a přitom 3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
6. K okolnostem případu či poměrům pachatele nejvyšší státní zástupce podotkl, že ty musí být neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). V daném směru zdůraznil nutnost pečlivě a v úplnosti vyložit, který z těchto alternativních znaků má soud provedeným dokazováním za prokázaný a v jakých specifických rysech posuzovaného případu se tyto mimořádné okolnosti projevily. K posouzení poměrů pachatele dovolatel připomněl, že se nelze spokojit s poukazem na dosavadní bezúhonnost, přičemž osobní, rodinné, majetkové či jiné poměry pachatele pak musí být natolik nestandardní, aby trest uložený v rámci zákonné trestní sazby byl s těmito poměry v hrubém nepoměru z hlediska obecných principů spravedlivého trestání. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, snaha o náhradu způsobené škody, vedení řádného života, ani skutečnost, že pachatel nahradil škodu způsobenou trestným činem apod. (srov. například závěry publikované v rozhodnutí č. II/2014 Sb. rozh. tr.).
7. Nastíněná východiska však odvolací soud podle názoru nejvyššího státního zástupce nerespektoval. Ze zcela kusého odůvodnění výroku o trestu napadeného rozsudku nelze dovodit existenci žádných relevantních okolností, které by mimořádné snížení trestu u obviněného odůvodnily. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že způsob provedení činu a okolnosti, za nichž byl čin obviněným spáchán, korespondují s typovou škodlivostí žalovaného zločinu a žádnými výjimečnými okolnostmi provázeny nejsou. Odvolací soud ostatně ani žádné skutečně významné okolnosti nezmiňuje, vyjma údajného „traumatu z rozchodu“ obviněného s poškozenou. K tomu však nepřipojil žádnou bližší argumentaci a takové údajné „trauma“, které by snad mělo výrazněji ovlivnit chování obviněného nad rámec zcela obvyklých neshod plynoucích z ukončených partnerských vztahů, ani nijak nevyplývá ze skutkových zjištění soudů. Ryze obecně by snad bylo možno uvažovat o tom, že „trauma z rozchodu s poškozenou“ za jistých okolností představuje určitou polehčující okolnost. V nyní předkládané věci se však o takovou polehčující okolnost může jednat jen stěží. Z chování obviněného, a to i po spáchání činu a po zahájení trestního stíhání, lze totiž dovozovat, že se z jeho strany jednalo o pomstu, kterou se vůči poškozené pokoušel dále prohlubovat její dehonestací před rodinnými příslušníky a kterou dále stupňoval prostřednictvím komunikace s poškozenou. Mstivá motivace pachatele rozhodně není okolností polehčující, tím méně okolností odůvodňující aplikaci mimořádné moderace uloženého trestu. Jde naopak o okolnost, která závažnost jednání obviněného zvyšuje. Žádné důvody pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku pak nelze dovodit ani ve vztahu k osobním poměrům obviněného. Těmi se ostatně napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani nijak nezabývá.
8. Napadený rozsudek rovněž neobsahuje žádné vodítko pro zhodnocení možné nápravy obviněného, jakožto další podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu dovolatel poznamenal, že jejímu splnění rozhodně nenasvědčuje chování obviněného po činu, jeho celkový postoj ke spáchané trestné činnosti, kterou nedoznával a své jednání bagatelizoval. To naopak svědčí spíše o absenci jakékoli sebereflexe jakožto samozřejmého předpokladu pro jeho nápravu. Nejvyšší státní zástupce připustil, že úplné doznání sice není nutnou podmínkou pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně s možností nápravy pachatele nepochybně souvisí jeho postoj ke spáchanému trestnému činu, tedy zda alespoň doznává základní skutkové okolnosti dané věci, když výhrady může mít k formě zavinění, některým skutkovým okolnostem, jako např. motivu, pohnutce apod. Uvědomění si vlastní chyby je tedy důležitým předpokladem pro náležitou nápravu obviněného. Nic takového však v posuzované trestní věci nelze shledat, a proto ani z tohoto důvodu není možné přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod hranici zákonné trestní sazby.
9. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že odvolací soud při hodnocení povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti z hlediska úvah o trestu nikterak nezohlednil ani skutečnost, že obviněný se dopustil dvou trestných činů. Ani jeden ze spáchaných trestných činů přitom nijak nevybočoval z množiny obdobných trestných činů. Rovněž tyto okolnosti zpochybňují důvodnost aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody.
10. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 5 To 490/2019 ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal již soud prvního stupně obviněnému i jeho obhájci JUDr. Petru Novotnému s upozorněním, že se k němu může vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (obviněnému bylo doručeno dne 29. 5. 2020, obhájci dne 22. 4. 2020). Prostřednictvím jmenovaného obhájce obviněný v zaslaném vyjádření pouze ve stručnosti uvedl, že podané dovolání nepovažuje za důvodné a že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným . Tento dovolací důvod lze uplatnit ve dvou právě citovaných alternativách. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu (srov. Šámal, P. a kol, Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3168).
15. Dovolatel zvolil druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu, v jehož rámci namítal nesprávnou aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nadnesená otázka je podle obecně přijímaného právního názoru i judikatury Nejvyššího soudu pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná. Podle komentáře k trestnímu řádu je trest uložen mimo trestní sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení §40 odst. 2 a §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. Šámal, P. a kol, Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3169). Totéž stanovisko zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003 (publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, ve svazku 26/2002, pod č. T 617), jehož právní věta pod bodem 2) zní takto: „ Jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 tr. z ák. (dnes §58 odst. 1 tr. zákoníku) a přesto byl uložen trest pod dolní hranicí příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, je takto uložený trest trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a tím je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. “.
16. Vedle toho, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce v celém rozsahu spadá pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud ji považoval za relevantní a plně se s ní ztotožnil. Proto neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání a přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
17. Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené . Nejvyšší státní zástupce z tohoto zákonného ustanovení vyzdvihl tři základní podmínky, které musejí být splněny kumulativně, aby bylo možno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody přistoupit. Lze jen zopakovat, že se jedná
§okolnosti případu nebo poměry pachatele,
§tyto způsobují, že použití normální (nesnížené) trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné,
§přičemž lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
18. Dovolatel ve svém podání dále podrobně rozvedl konkrétní kritéria splnění citovaných podmínek, což je reprodukováno zejména v odstavcích 6. až 8. tohoto usnesení. Zdůraznil i skutečnost, že se jedná o mimořádný (výjimečný) postup, jehož využití (resp. splnění jednotlivých podmínek) je soud povinen náležitě odůvodnit – toto akcentuje i Nejvyšší soud. Pro doplnění lze ještě poukázat na některé okolnosti případu nebo poměry pachatele, které mohou být v praxi obecných soudů důvodem pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to např. existence více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážná nemoc pachatele, závislost mnohačetné rodiny pachatele na jeho výdělku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku, trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul atd. V právní teorii se vyskytuje též názor, že mimořádné snížení trestu nemohou odůvodnit „ jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný “ (srov. Šámal, P. a kol, Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 791 – 793).
19. Jako hlavní pochybení lze v souladu s názorem dovolatele označit fakt, že odvolací soud se podmínkami aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě vůbec nezabýval. O případném splnění poslední podmínky, tedy možnosti nápravy pachatele se ani slovem nezmínil, zatímco ve vztahu k prvním dvěma lze dovodit pouze to, že soud považoval trest uložený v rámci normální trestní sazby za nepřiměřeně přísný, jelikož obviněný měl jednat „v rámci traumatu z rozchodu s poškozenou“. Tím vlastně navázal i na postoj soudu prvního stupně, který danou věc považoval za „klasickou rozchodovou hádku muže a ženy“, a z tohoto důvodu obviněnému uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby §175 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc soud druhého stupně ani neměl k dispozici žádný konkrétní důkaz, že by obviněný skutečně utrpěl nějaké vážné psychické trauma v souvislosti s rozpadem partnerského vztahu, a že by takové trauma bylo natolik mimořádné (popř. vymykající se obvyklým negativním pocitům provázejícím partnerský rozchod), aby odůvodnilo výjimečný postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Lze tedy shrnout, že odvolací soud – k odůvodnění uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonem stanovené trestní sazby – pouze v té nejobecnější rovině odkázal na trauma obviněného z rozchodu s poškozenou, aniž by se zabýval jeho konkrétními okolnostmi. V tomto ovšem nelze bez dalšího shledat nějaké výjimečné či mimořádné okolnosti nebo poměry pachatele, které jsou nutné pro využití postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. I z demonstrativního výčtu situací, jež v určitých případech mohou vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody (srov. výše odst. 18.) je patrné, že se jedná spíše o závažnější či neobvyklejší okolnosti určitého případu (některé se uplatní teprve tehdy, hrozí-li pachateli nepodmíněný trest odnětí svobody), které musí být navíc bez důvodných pochybností prokázány a nikoliv jen vystaveny na zobecňujících domněnkách soudu, jak tomu bylo v posuzované trestní věci (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 7. 1967, sp. zn. 9 Tz 49/67, publikované pod č. 12/1968 Sb. rozh. tr.).
21. Nad rámec uvedeného vyjadřuje Nejvyšší soud také určitou pochybnost, zda soudy nižších instancí závažnost jednání obviněného do určité míry nebagatelizovaly. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že oba skutky byly součástí déle trvajícího nemístného jednání obviněného vůči poškozené, které kromě vulgárních urážek zahrnovalo i výhrůžky různého druhu – zakopáním pod zem, odvezením do bordelu, kde ji nikdo nenajde, a zejména zasláním fotografií její nahé postavy její rodině, přátelům či známým (což v jednom případě také učinil). Vše vyvrcholilo násilným zmocněním se jejího mobilního telefonu, jakožto dalším prostředkem nátlaku na ni. Nejvyšší soud proto není toho názoru, že by takové jednání ještě spadalo do kategorie „klasické rozchodové hádky muže a ženy“, jak uzavřel soud nalézací, a že by mohlo být – byť jen zčásti – omluvitelné „traumatem z rozchodu“, jak naznačoval soud odvolací. Dovolatel rovněž příhodně poukázal na postoj obviněného ke svému činu, v němž nebylo možno objevit sebemenší náznak lítosti či sebereflexe, které jsou velmi důležité v otázce jeho možné nápravy (jakožto další podmínce aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku).
22. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl z důvodů uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 To 490/2019, a to ve výroku o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody a jeho podmíněném odkladu. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
23. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
24. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, jenž je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Na něm proto bude, aby znovu a daleko pečlivěji zvážil všechna zákonná hlediska rozhodná pro uložení druhu a výměry trestu a teprve poté rozhodl, jaký trest obviněnému M. V. uloží. Pokud by snad opět shledal zákonné podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, bude jeho povinností náležitě zdůvodnit, jaké konkrétní okolnosti daného případu naplňují jednotlivá kritéria mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod hranici trestní sazby zakotvené v §173 odst. 1 tr. zákoníku (dvě léta až deset let).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu