ECLI:CZ:NS:2021:11.TCU.169.2021.1
sp. zn. 11 Tcu 169/2021-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2021 návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky P. S. , nar. XY v XY, rozsudkem Tribunálu v Anconě, Italská republika, ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 191/18, číslo rozsudku 1261/19, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2019, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Tribunálu v Anconě, Italská republika, ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 191/18, číslo rozsudku 1261/19, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2019, (dále též „cizozemské rozhodnutí“ nebo „cizozemský soud“), byl P. S. (dále též „odsouzený“) uznán vinným trestným činem krádeže podle §624, §625 odst. 2 a 7bis italského trestního zákoníku, za což byl odsouzen jednak k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a dále k peněžitému trestu ve výši 1.000 eur.
2. Podle skutkových zjištění Tribunálu v Anconě se odsouzený P. S. shora uvedené trestné činnosti majetkového charakteru dopustil v podstatě tím, že:
dne 21. 2. 2013 v obci XY vnikl do prostor fary Madonna della Neve (Panny Marie Sněžné) na náměstí XY č. XY, kde po rozbití ochranného skla za účelem dosažení zisku odcizil zlatý náhrdelník se zlatými medailemi, věnovaný jako votivní dar soše Madonny tamtéž, přičemž jej odcizil G. G., místnímu faráři, který byl jeho zákonným držitelem.
3. Dne 22. 10. 2021 byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky podán ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se na výše citované odsouzení rozsudkem Tribunálu v Anconě, Italská republika, ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 191/18, číslo rozsudku 1261/19, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2019, ve vztahu k osobě odsouzeného P. S. hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
4. Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že jsou v daném případě splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 citovaného zákona.
5. Předně je třeba konstatovat, že podle §4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
6. Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že odsouzený P. S. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky, konkrétně trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si odsouzený přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a daný čin spáchal vloupáním. Za daného stavu jsou tedy splněny všechny formální podmínky předpokládané ustanovením §4a odst. 3 citovaného zákona.
7. V posuzované věci však pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 citovaného zákona svědčí i podmínky materiální povahy, když společenská škodlivost trestné činnosti odsouzeného je zvyšována zejména způsobem provedení činu, ježto nelze pominout povahu místa a předmětu, na kterém se daného jednání dopustil, jakož ani jeho bohatší trestní minulostí. Z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů totiž plyne, že v rozmezí let 1985 až 2005 byl na území České republiky celkem pětkrát trestně stíhán a odsouzen, a to nejen pro majetkovou trestnou činnost, byť zčásti je v důsledku zahlazení odsouzení na něho třeba hledět tak, jako by nebyl odsouzen. Současně se odsouzený v období let 2013 až 2016 dopustil v celkem čtyřech případech další trestné činnosti, a to nejen majetkového charakteru, i na území Italské republiky, z čehož tak plynou jeho zjevné sklony k porušování závazných právních norem v podobě opakovaného delikventního jednání, páchaného navíc na území více států. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že ani několik předchozích pravomocných odsouzení, včetně opakovaného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, osobě odsouzeného nezabránilo ve spáchání dotčeného jednání, které je předmětem tohoto rozhodnutí.
8. Ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu lze současně konstatovat, že odsouzenému byla za jednání, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Tribunálu v Anconě, uložena sankce odpovídající právnímu řádu České republiky, konkrétně již citelnější nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců doplněný peněžitým trestem ve výši 1.000 eur. Za tohoto stavu lze dospět k jednoznačnému závěru, že v daném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení P. S. příslušným soudem Italské republiky hledělo jako na odsouzení soudem České republiky. K tomuto závěru je přitom Nejvyšší soud veden i přes delší časový odstup od spáchání dotčené trestné činnosti (tj. únor 2013), když však nelze pominout zejména datum vyhlášení cizozemského odsuzujícího rozsudku (tj. červenec 2019), dále okolnosti provedení činu (tj. odcizení věci vystavené za účelem veřejného projevení víry), citelnost uložené sankce, jakož ani bohatší trestní minulost odsouzeného.
9. Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky ve vztahu k osobě odsouzeného zcela vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu