ECLI:CZ:NS:2021:11.TCU.36.2021.1
sp. zn. 11 Tcu 36/2021-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 7. 2021 k podnětu Krajského soudu v Ústí nad Labem na zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 11 Tcu 21/2019, v trestní věci J. C. , nar. XY ve XY, okres XX, trvale bytem XY, takto:
Podle §4 odst. 4 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, per analogiam , se usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 11 Tcu 21/2019, ve výroku pod bodem III., jímž bylo podle tehdy platného ustanovení §4a odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb. pravomocně rozhodnuto tak, že se na část odsouzení občana České republiky J. C., nar. XY ve XY, rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 40 Hv 20/18s, v němž byl uznán vinným zločinem profesionálně závažné a vloupáním spáchané krádeže podle §127, §128 odst. 1 bod 5, §129 odst. 1 bod 3, §130 odst. 2 rakouského trestního zákoníku a přečinem odcizení bezhotovostních platebních prostředků podle §241e odst. 3 rakouského trestního zákoníku (body I. a III. rozsudku), a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky, a dále ve výroku pod bodem IV., jímž bylo podle tehdy platného ustanovení §4a odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb. pravomocně rozhodnuto tak, že se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky ohledně odsouzení občana České republiky J. C., nar. XY ve XY, rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 40 Hv 20/18s, a to pro přečin zatajování dokumentů podle §229 odst. 1 rakouského trestního zákoníku (bod II. rozsudku) a jemu odpovídající část trestu zamítá, zrušuje.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 40 Hv 20/18s, který nabyl právní moci téhož dne, byl J. C. uznán vinným spácháním zločinu profesionálně závažné a vloupáním spáchané krádeže podle §127, §128 odst. 1 bod 5, §129 odst. 1 bod 3, §130 odst. 2 rakouského trestního zákoníku (bod I. rozsudku), dále přečinu zatajování dokumentů podle §229 odst. 1 rakouského tr. zákoníku (bod II. rozsudku), a přečinu odcizení bezhotovostních platebních prostředků podle §241e odst. 3 rakouského trestního zákoníku (bod III. rozsudku), za což byl podle §28 rakouského trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
2. Nejvyšší soud České republiky k návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení J. C. výše označeným rozsudkem rakouského soudu do evidence Rejstříku trestů rozhodl podle ustanovení §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), usnesením ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 11 Tcu 21/2019, tak, že pod bodem III. se na část odsouzení J. C. výše citovaným rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 40 Hv 20/18s, v němž byl uznán vinným zločinem profesionálně závažné a vloupáním spáchané krádeže podle §127, §128 odst. 1 bod 5, §129 odst. 1 bod 3, §130 odst. 2 rakouského trestního zákoníku a přečinem odcizení bezhotovostních platebních prostředků podle §241e odst. 3 rakouského trestního zákoníku (body I. a III. rozsudku), a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky. Současně bylo pod bodem IV. výrokové části citovaného usnesení Nejvyššího soudu pravomocně rozhodnuto tak, že se podle tehdy platného ustanovení §4a odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb. návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky ohledně odsouzení J. C. předmětným rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 40 Hv 20/18s, a to pro přečin zatajování dokumentů podle §229 odst. 1 rakouského trestního zákoníku (bod II. rozsudku) a jemu odpovídající část trestu, zamítá.
3. Dne 24. 6. 2021 podal Krajský soud v Ústí nad Labem Nejvyššímu soudu podnět k částečnému zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 11 Tcu 21/2019, a to s odkazem na pravomocně skončené řízení o uznání cizozemského rozhodnutí, konkrétně rozsudku Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 40 Hv 20/18s, v trestní věci odsouzeného J. C., vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 49 T 12/2018. Z obsahu toho podání lze dovodit, že se jedná o podnět ve smyslu §4 odst. 4 zákona, neboť ve věci odsouzeného J. C. již bylo rozhodnuto tak, že se předmětné cizozemské rozhodnutí uznává na území České republiky.
4. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výše citovaným usnesením ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 11 Tcu 21/2019, bylo Nejvyšším soudem pod bodem I. zároveň rozhodnuto tak, že se podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb. na část odsouzení J. C. rozsudkem Obvodního soudu Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 Ls 420 Js 1185/13, v němž byl uznán vinným přečinem poškození věci ve 4 případech se stejným činem podle §303 I, §303 c a §52 německého trestního zákoníku a přečinem krádeže podle §2421 německého trestního zákoníku nebo přečinem přechovávání podle §2591 a §53 německého trestního zákoníku (body 1. a 2. rozsudku), a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 21 (dvaceti jedna) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky. Pod bodem II. výrokové části označeného usnesení Nejvyššího soudu pak bylo rozhodnuto o tom, že se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb. ohledně odsouzení J. C. rozsudkem Obvodního soudu Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 Ls 420 Js 1185/13, a to pro přečin záměrné jízdy bez řidičského oprávnění podle §21 I č. 1 německého zákona o silniční dopravě a §53 německého trestního zákoníku a pro přečin nedovoleného držení omamných látek podle §29 I č. 3 německého zákona o omamných látkách a §53 německého trestního zákoníku (body 3. a 4. rozsudku) a jim odpovídající část trestu, zamítá. Ve vztahu k těmto výrokovým částem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 11 Tcu 21/2019, však žádný podnět k jejich zrušení podán nebyl, pročež v této části (tj. pod body I. a II.) zůstává dané usnesení Nejvyššího soudu tímto rozhodnutím zcela nedotčeno.
5. Nejvyšší soud danou věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro zrušení shora označeného usnesení v části, v níž dříve rozhodl jednak o zaznamenání údajů o odsouzení J. C.výše označeným rozsudkem rakouského soudu do evidence Rejstříku trestů a jednak o částečném zamítnutí návrhu Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k tomuto cizozemskému odsouzení.
6. Podle ustanovení §4a odst. 3 zákona platí, že Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodne o tom, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
7. Podle §4 odst. 4 zákona platí, že pokud byly do Rejstříku trestů zaznamenány údaje o jiném odsouzení občana České republiky, osoby bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt, nebo právnické osoby podle §4 odst. 2 nebo 3 zákona a soud podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, následně rozhodne o uznání takového rozhodnutí, Nejvyšší soud z podnětu tohoto soudu zruší své předchozí rozhodnutí o zaznamenání údajů o odsouzení; Rejstřík trestů v takovém případě eviduje pouze rozhodnutí o uznání rozhodnutí. Na rozhodnutí cizozemského soudu nebo mezinárodního soudu zaznamenaná do evidence Rejstříku trestů podle §4 odst. 1 až 3 zákona se hledí jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 5 zákona).
8. Z obsahu příslušného spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 49 T 12/2018, bylo rozhodnuto tak, že se podle §306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na území České republiky uznává rozsudek Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 40 Hv 20/18s, jímž byl J. C. uznán vinným jednak zločinem výdělečné krádeže vloupáním podle §127, §128 odst. 1 č. 5, §129 odst. 1 č. 3, §130 odst. 2 rakouského trestního zákoníku, dále přečinem zatajení listin podle §229 odst. 1 rakouského trestního zákoníku a přečinem odcizení bezhotovostních platebních prostředků podle §241e odst. 1 rakouského trestního zákoníku, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že podle českého právního řádu by jeho jednání bylo kvalifikováno jednak jako dva přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a jednak jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo současně rozhodnuto o tom, že J. C. podle §306 odst. 1 ve spojení s §124 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, vykoná na území České republiky trest odnětí svobody uložený výše uvedeným rozsudkem rakouského soudu, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
9. Jelikož odsouzený J. C. jako osoba oprávněná podal proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 49 T 12/2018, v zákonné lhůtě odvolání, bylo o tomto řádném opravném prostředku rozhodováno Vrchním soudem v Praze, který svým usnesením ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 14 To 155/2019, dané odvolání podle §256 tr. řádu per analogiam jako nedůvodné zamítl.
10. Ačkoli se současná úprava ustanovení §4 odst. 4 zákona o Rejstříku trestů výslovně nevztahuje na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie (srov. §4 odst. 2, 3 tohoto zákona), a v předmětné věci jde o odsouzení soudem Rakouské republiky (tedy členského státu Evropské unie), lze v posuzované věci aplikovat postup podle ustanovení §4 odst. 4 zák. č. 269/1994 Sb., které upravuje možnost zrušení předchozího rozhodnutí o zaznamenání údajů o jiném odsouzení občana České republiky, osoby bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt, nebo právnické osoby cizozemským soudem podle odst. 2 nebo 3 tohoto ustanovení, jehož smyslem je zamezení situaci, kdy by v Rejstříku trestů bylo jedno odsouzení zapsáno dvakrát, a to podle pravidel analogie (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2012, sp. zn. 11 Tcu 137/2012, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 11 Tcu 99/2013, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 11 Tcu 33/2016, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 11 Tcu 54/2018, a ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 11 Tcu 150/2019). Byť citované ustanovení zákona o Rejstříku trestů dopadá na odsouzení soudy jiných než členských států Evropské unie, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že takový nežádoucí stav je nutno odstranit jeho analogickou aplikací i v případě odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie.
11. Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud částečně zrušil své usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 11 Tcu 21/2019, a to pouze ve výrocích označených body III. a IV., jež se výslovně vztahovaly toliko k zaznamenání údajů o předmětném odsouzení J. C. rakouským soudem do evidence Rejstříku trestů za současného částečného zamítnutí návrhu Ministerstva spravedlnosti, tzn. že ve vztahu k výrokům označeným body I. a II., jež se vztahují k zaznamenání údajů o jiném cizozemském odsouzení J. C. do evidence Rejstříku trestů (konkrétně k odsouzení rozsudkem Obvodního soudu Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 Ls 420 Js 1185/13), zůstává dotčené usnesení Nejvyššího soudu tímto rozhodnutím zcela nedotčeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu