ECLI:CZ:NS:2021:11.TCU.72.2021.1
sp. zn. 11 Tcu 72/2021-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 2. 9. 2021 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky L. B., nar. XY v XY, okres XY, rozsudkem Obvodového soudu v Marienbergu, Spolková republika Německo, ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 10 Ls 610 Js 1997/11, při zahrnutí odsouzení z rozsudku Obvodového soudu Döbeln, Spolková republika Německo, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 1 Ls 440 Js 44076/12, a z rozsudku Obvodového soudu v Marienbergu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 9 Ls 463 Js 14088/11 jug., které byly již zaznamenány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 11 Tcu 147/2014, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu v Marienbergu, Spolková republika Německo, ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 10 Ls 610 Js 1997/11, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2017, při zahrnutí odsouzení z rozsudku Obvodového soudu Döbeln, Spolková republika Německo, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 1 Ls 440 Js 44076/12, a z rozsudku Obvodového soudu v Marienbergu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 9 Ls 463 Js 14088/11 jug., které byly již zaznamenány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 11 Tcu 147/2014, byl L. B. uznán vinným trestným činem podvodu, podle německého trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků.
Podle skutkových zjištění Obvodového soudu v Marienbergu, Spolková republika Německo, ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 10 Ls 610 Js 1997/11, se L. B. dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že
v blíže nezjištěné době v roce 2009, v úmyslu zajistit si trestnou činností nikoli jen přechodný zdroj příjmů, se L. B. společně s M. L., R. B. a Z. B. dohodli, že na internetu u zásilkových obchodů objednají zboží - drahé přístroje informační technologie, zejména mobily, plnoautomatické kávovary či zboží denní potřeby, které převezmou, ale nezaplatí a poté prodají. Zboží pachatelé objednávali zčásti na vlastní jména, zčásti na cizí vymyšlená jména či jména sousedů či známých, která též uváděli jako dodací adresy. Pokud byla použita cizí nebo vymyšlená jména, doplnili nebo přelepili příslušné jmenovky nebo zvonky u bytů těmito jmény. Objednané zboží pak bylo expedováno vždy takto označeným osobám a pachatelé zboží střídavě přebírali. Zda osoby uvedené v dodacích adresách byly skutečně osobami, které převzaly balíček, dodavatelé balíčků neprověřovali, většinou stačil podpis na elektronickém zařízení doručovatele. Pokud u některých dodávek zboží proběhlo vydání proti průkazu, pak byl předložen padělaný doklad. Ani zde však neproběhla žádná kontrola, zda osoba, která zboží převzala je identická s osobou na průkazu. V případech, kdy byli požádání o převzetí balíčků sousedé či známí, vyzvedli si tyto odsouzení. Pokud musely být vyzvednuty na filiálkách zasílatelských obchodů, vyzvedli je oproti předložení padělaného průkazu. Přitom skutečný úmysl pachatelů byl takto nabyté zboží odebrat a toto dále přeprodávat, a pokud se jednalo o zboží denní potřeby, používat pro svou potřebu. Takto v době od 8. 7. 2010 do 5. 10. 2010 M. L., L. B. a R. B. objednali pod falešnými jmény na adresy v obytné čtvrti XY, v XY, resp. XY v XY ve 22 případech zboží od různých firem. Předstíráním skutečností, že jsou řádní a bonitní zákazníci, kteří objednávají zboží, tak způsobili omyl a neoprávněně se obohatili v hodnotě dodaného zboží celkem ve výši cca 6.765 euro.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený L. B. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku).
Z obsahu spisu přitom Nejvyšší soud zjistil, že podmínka oboustranné trestnosti činu byla rovněž naplněna ohledně trestných činů L. B. z rozsudků Obvodového soudu Döbeln, Spolková republika Německo, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 1 Ls 440 Js 44076/12, a z rozsudku Obvodového soudu v Marienbergu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 9 Ls 463 Js 14088/11 jug., což vyplývá i z toho, že tato odsouzení již byla zaznamenána do evidence Rejstříku trestů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 11 Tcu 147/2014. Tím jsou splněny formální podmínky vyžadované ustanovením §4a odst. 3 zákona.
V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený L. B. se dopustil trestné činnosti směřující proti zájmu společnosti na ochraně majetku, jejíž společenská škodlivost je zvyšována zejména tím, že se jí dopustil jednak společně s více pachateli, jakož i množstvím protiprávních útoků. Z obsahu spisového materiálu rovněž vyplývá, že byl ve Spolkové republice již pro majetkovou trestnou činnost v minulosti odsouzen. Pokud jde o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému byl uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení L. B. hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud vyhověl návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 9. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu