ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1226.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1226/2021-3650
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovolání obviněného L. T. Q. , nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem Vietnamská socialistická republika, XY, XY, XY, v České republice naposledy trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 5 To 18/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 7/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 5 To 18/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 32 T 7/2020.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 32 T 7/2020, byl obviněný L. T. Q., v rámci řízení vedeného proti uprchlému, uznán vinným spácháním zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění krajského soudu se obviněný daného trestného činu dopustil tím, že:
od počátku měsíce srpna 2016 do 23. 2. 2017, v nebytovém prostoru nacházejícím se v budově s č. p. XY v obci XY, okres Frýdek-Místek, po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti i dělby úkolů s dalšími osobami, nyní již pravomocně odsouzenými jménem T. T. V., H. A. D., A. T. D., M. C. N., D. T. V. a L. W., v úmyslu opakovaně a skrytým způsobem vypěstovat několik tisíc kusů prošlechtěného kultivaru rostliny konopí setého s vysokým podílem kanabinoidních látek tak, aby z vrcholíků vypěstovaných rostlin bylo možné jejich sušením získat psychotropní látku delta-9- tetrahydrocannabinol, nadto při vědomí té skutečnosti, že po jejich usušení a následném rozprodeji takto získané drogy marihuana lze získat finanční prostředky přesahující částku ve výši 10.000.000 Kč,
poté co T. T. V., H. A. D., A. T. D. a M. C. N. vytipovali shora uvedený nebytový prostor a následně s jeho provozovatelem L. W., prostřednictvím M. C. N., vystupujícího pod jménem K., sjednali podmínky nájmu, jehož součástí byla úhrada nájemného v měsíční výši 80.000 Kč a také za další úplatu, spojenou se zajištěním dodávek topiva, případně potravin L. W. pro osoby v pronajatých prostorách pracující,
nejprve T. T. V., H. A. D., A. T. D. a M. C. N. obstarali potřebnou pěstební technologii, sestávající, mimo samotných sazenic konopí setého, půdního substrátu a speciálních živných roztoků, rovněž z 319 závěsných svítidel s výbojkami o příkonu 600 W a předřadníky, 25 kusů protipachových uhlíkových filtrů, vlnovkového potrubí, 13 ventilátorů, 34 kusů lopatkových ventilátorů, 3 ponorných čerpadel umístěných v plastových kádích a 12 kusů horkovzdušných ventilátorů, veškeré tyto součásti za pomoci osobních motorových vozidel pronajímaných osobami T. T. V., H. A. D. a A. T. D. v autopůjčovnách na území Moravskoslezského i Olomouckého kraje, a to i ze skladových prostor – garáže umístěné v XY, tedy z místa bývalého bydliště H. A. D. a T. T. V., v nichž byly součásti dočasně uschovány, dopravili do pronajatých prostor ve XY, kde je H. A. D., A. T. D. a M. C. N. s dalšími, dosud neznámými pachateli sestavili do funkčního celku využitelného k pěstování rostlin konopí komerčním způsobem, přičemž takto vzniklou velkokapacitní indoor pěstírnu konopí setého ihned poté, zásahem provedeným do zapojení elektroinstalace v malé rozvodné skříni v obvodové zdi objektu a v rozvodně uvnitř budovy, napojili neměrnou odbočkou na elektrizační soustavu, díky čemuž elektrický proud tekoucí do objektu nebyl nikde zaznamenáván,
a ačkoliv znali omamné a psychotropní účinky látek v nich obsažených, přesto, za využití neoprávněně odebírané elektrické energie, minimálně zaléváním, hnojením a další obsluhou pěstírny, při umělém osvětlení, zvýšené teplotě, instalované ventilaci a dalších uměle vytvořených podmínkách se v upravených prostorách spolupodíleli na pěstování nejméně 3.026 kusů rostlin konopí setého o vzrůstu v rozmezí od 10 cm do 90 cm, obsahující celkem 35.678 gramů rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii se 779 gramy účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinol, a to tak, že D. T. V., včetně dalších neztotožněných osob, jako takzvaný zahradník, bezprostředně zabezpečoval provoz pěstírny, zejména tedy úspěšný růst rostlin konopí setého, a M. C. N., za spolupráce s T. T. V., H. A. D., A. T. D. a L. W., činnost zahradníků v pěstírně řídil a na místě samém kontroloval, eventuálně řešil případné problémy týkající se chodu pěstírny, zejména stálou dodávku elektrického proudu, kdy do této činnosti se přinejmenším od měsíce listopadu 2016 zapojil rovněž obžalovaný L. T. Q., jenž zahradníkům, s pomocí osobních automobilů zapůjčených v nejméně šesti případech v autopůjčovnách společností AUTOKOMPLEX OLOMOUC s. r. o. a VENDONGNET s. r. o. průběžně dovážel potraviny a další potřebné věci,
přičemž v případě úspěšného ukončení růstu všech 3.026 kusů rostlin, jejich sklizení, usušení a neoprávněného zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě, k čemuž i přes snahu jmenovaných s ohledem na zákrok Policie České republiky ze dne 23. 2. 2017 nedošlo, mohlo být získáno nejméně 275 kg marihuany, což je množství, jehož prodejem, v případě průměrné prodejní ceny 76.000 Kč za 1 kg marihuany a po odečtení nákladů na zřízení a provoz pěstírny, by získali finanční prospěch ve výši přesahující 18.000.000 Kč s tím, že přinejmenším v jednom případě před zajištěním pěstírny Policií České republiky, konkrétně v období měsíce listopadu 2016, jmenovaní úspěšně zrealizovali jeden pěstební cyklus, jehož část se jim podařilo, prostřednictvím již zmíněného L. W. a rovněž obviněného L. T. Q., z pěstírny zapůjčeným osobním motorovým vozidlem odvézt a následně, opět s pomocí obviněného L. T. Q., zprostředkovávajícího telefonický i osobní kontakt s dosud neztotožněným odběratelem marihuany, prodat, o čemž svědčí také nález zbytků sušené rostlinné drtě na podlaze pěstírny, jakož i sušiny uložené v 7 taškách a 37 plastových pytlích a sáčcích, obsahující celkem 85.510 gramů (85,51 kg) rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s 2.764,36 gramy účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinol,
kdy v důsledku neoprávněného a neodborného napojení na rozvodnou síť, včetně následného neoprávněného odběru elektrické energie, byla ze strany obviněného L. T. Q. v součinnosti s T. T. V., H. A. D., A. T. D., M. C. N., D. T. V. a L. W., společnosti ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 24729035, se sídlem Teplická 874/8, Děčín IV-Podmokly, způsobena odcizením elektrické energie škoda ve výši 3.154.344,04 Kč a škoda na nákladech nutně vynaložených pro zjištění neoprávněného odběru a jeho přerušení ve výši 14.293,73 Kč,
přičemž konopí seté – marihuana je uvedeno jako omamná látka v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jež byl vytvořen na základě zmocnění §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v úplném znění, jež obsahuje psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol (THC), která je uvedena v příloze č. 5 shora citovaného vládního nařízení.
2. Za tyto zločiny byl obviněný podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku krajským soudem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let. Současně bylo citovaným rozsudkem krajského soudu podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti ČEZ Distribuce a. s., IČ: 24729035, se sídlem Teplická 874/8, Děčín IV-Podmokly, částku ve výši 3.168.637,77 Kč, a to společně a nerozdílně s osobami T. T. V., H. A. D., A. T. D., M. C. N., D. T. V. a L. W., jimž byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2018, č. j. 33 T 3/2018-4535, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2019.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, které však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 5 To 18/2021, v rámci řízení vedeného proti uprchlému podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. T. Q. prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v dané trestní věci nebylo ve vztahu k jeho osobě možno konat řízení proti uprchlému, neboť nebyly splněny podmínky předpokládané ustanovením §302 tr. řádu, podle kterého lze konat řízení proti uprchlému proti osobě, která se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Za takovouto osobu se však dovolatel nepovažuje, neboť v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku krajského soudu nebylo prokázáno, že by se vyhýbal trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo že by se skrýval, neboť samotný pobyt v cizině není důvodem pro vedení řízení proti uprchlému. Veškeré informace, které byly v tomto směru dodatečně získány, dle obviněného pocházejí zprostředkovaně od jiných osob, popř. se jedná o údaje z evidence cizinecké policie a soudu, přičemž dané informace neumožňují učinit závěr o tom, že by se vyhýbal trestnímu stíhání pobytem v cizině, neboť shromážděné informace neobsahují žádné zjištění konkrétního postoje obviněného, např. odmítnutí převzít zásilku apod. Za daného stavu tak bylo třeba zjistit jeho pobyt, doručit mu usnesení o zahájení trestního stíhání, popř. bylo možné uvažovat též o jeho vyžádání z ciziny, eventuálně po podání obžaloby o přerušení trestního stíhání podle §224 odst. 2 tr. řádu per analogiam. V této souvislosti obviněný poukázal mimo jiné na to, že do Vietnamu odcestoval legálně dne 9. 5. 2017, tedy měsíc a půl předtím, než byla dne 20. 6. 2017 policejním orgánem objevena a zajištěna pěstírna konopí v XY, načež se jej nikdo nepokusil z Vietnamu předvolat anebo alespoň vyrozumět o jeho trestním stíhání, v důsledku čehož nebyly splněny podmínky §302 tr. řádu pro vedení řízení proti uprchlému, pročež došlo k porušení podmínek §202 odst. 2 tr. řádu ohledně přítomnosti obviněného u hlavního líčení a podmínek §233 odst. 1, 2 tr. řádu ohledně přítomnosti obviněného u veřejného zasedání.
6. S ohledem na výše uvedené tak obviněný považuje postup orgánů činných v přípravném řízení za nekvalifikovaný, neboť tyto orgány nerespektovaly režim právního styku s cizinou, konkrétně Smlouvu uzavřenou mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 98/1984 Sb.), když namísto obrácení se na adresu obviněného v zemi jeho původu zůstalo u vydání evropského zatýkacího rozkazu Okresním soudem ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2019 na jeho osobu. Z obsahu příslušného spisového materiálu dle dovolatele jasně plyne, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku krajského soudu, nebylo postupováno důsledně podle příslušných ustanovení trestního řádu, upravujících podmínky vedení řízení proti uprchlému, neboť komunikací se styčným důstojníkem Policie ČR ve Vietnamu bylo potvrzeno, že obviněný do tohoto státu skutečně přicestoval již dne 10. 5. 2017, načež na tomto území i nadále setrvával. Závěr o tom, že jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, musí být vždy na podkladě zcela konkrétních skutečností o chování obviněného dle dovolatele podložen zjištěním, že jedná způsobem uvedeným v §302 odst. 1 tr. řádu, k čemuž však v daném případě nedošlo. V důsledku tohoto podstatného nedostatku je následně vadné trestní řízení vedené před krajským i vrchním soudem, včetně hodnocení důkazů a skutkových i právních závěrů o vině osoby dovolatele. Na tomto závěru přitom dle obviněného nic nezměnilo ani doručení usnesení o zahájení trestního stíhání jemu ustanovené obhájkyni, ani umožnění této obhájkyni vykonávat práva, která by jinak náležela obviněnému i v následně konaném řízení před soudem.
7. V další části podaného dovolání obviněný namítá, že jeho obhájci nebylo doručeno předvolání určené pro obviněného k veřejnému zasedání konanému dne 23. 6. 2021, když mu bylo doručeno pouze vyrozumění obhájce o veřejném zasedání. Za tohoto stavu tak odvolací soud dle dovolatele nemohl v úvodu veřejného zasedání rozhodnout podle §302 a násl. tr. řádu o vedení trestního řízení proti obviněnému i nadále jako řízení proti uprchlému s tím, že důvody, pro které tak bylo rozhodnuto již ve fázi přípravného řízení, dosud nepominuly. Jestliže tak odvolací soud učinil, zkrátil obviněného na jeho právu, aby byla daná věc projednána v jeho přítomnosti a ten se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
8. Z výše uvedených důvodů, kdy obviněný v dané věci nebyl pro orgány činné v trestním řízení nekontaktním, ve Vietnamu nebyl zjišťován jeho pohyb a pobyt, orgány činné v trestním řízení se o kontakt s ním ani nepokusily a pouze bez splnění zákonných podmínek vymezených v §302 tr. řádu zahájily trestní stíhání jako proti uprchlému, čímž jej nepřípustně omezily na jeho právech, dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 5 To 18/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 32 T 7/2020, zrušil a danou věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání zaslal své písemné stanovisko ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 899/2021-10, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že v obecné rovině lze obviněným uplatněnou dovolací námitku stran konání řízení proti uprchlému v rozporu se zákonnými pravidly zakotvenými v §302 a násl. tr. řádu pod jím vytýkaný dovolací důvod podřadit, nicméně z hlediska faktického posouzení podaného dovolání toto shledává zcela neopodstatněnou, neboť byla-li v konkrétním případě, tak jako v trestní věci dovolatele, všechna zákonem stanovená pravidla pro daný postup dodržena, nejedná se o porušení pravidel spravedlivého procesu. Rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému ve věci obviněného, který se - stejně jako dovolatel – zdržuje v cizině, je dle státního zástupce zjištění, že důvodem takovéhoto pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu.
10. V nyní posuzované věci však dle státního zástupce oba soudy nižších stupňů na podkladě řádně zjištěných a provedených důkazů spolehlivě ověřily, že obviněný činil aktivní kroky k tomu, aby se vyhnul trestnímu stíhání v České republice. Právě obava z trestního stíhání vedeného v tomto státě, která u něho vyvstala poté, co se dozvěděl jednak o nálezu pěstírny konopí příslušným policejním orgánem a jednak o navazujícím zadržení spolupachatelů dotčené trestné činnosti, byla důvodem, pro který se obviněný rozhodl nevrátit do České republiky, kde jinak zamýšlel pobývat dlouhodobě. Zjevně se tak dle státního zástupce rozhodl setrvat v cizině právě proto, aby se trestnímu stíhání v České republice vyhnul. V této souvislosti státní zástupce odkazuje na shrnutí související problematiky obsažené v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jež v tomto směru pokládá za pregnantní a vyčerpávající, pročež se s těmito komplexními úvahami nižších soudů zcela ztotožňuje. V návaznosti na shora uvedené tak státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
11. Předmětné vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
13. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným L. T. Q. uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavní líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení aplikace ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání §263 tr. řádu). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§198, §233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě tento dovolací důvod.
16. Současně platí, že Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „práva na spravedlivý proces“ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po prostudování obsahu podaného dovolání a připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. T. Q. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a s ohledem na níže uvedené skutečnosti je zcela opodstatněné.
18. Podle tvrzení dovolatele Vrchní soud v Olomouci porušil ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání tím, že na počátku veřejného zasedání o odvolání konaného dne 23. 6. 2021 rozhodl usnesením podle §302 a násl. tr. řádu tak, že ve věci obviněného bude i nadále vedeno řízení proti uprchlému, aniž však pro takovýto postup existovaly zákonné podmínky. Již dříve totiž rozhodl Krajský soud v Ostravě, u kterého byla na osobu obviněného dne 27. 11. 2020 podána obžaloba Krajského státního zastupitelství v Ostravě pro jednání, jímž byl následně rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 8. 2. 2021 pod sp. zn. 32 T 7/2020, uznán vinným, usnesením ze dne 8. 12. 2020, č. j. 32 T 7/2020-3347, tak že podle §302 tr. řádu a §305 tr. řádu bude proti osobě obviněného v nyní posuzované věci konáno řízení proti uprchlému. Toto své rozhodnutí přitom soud prvního stupně opřel o závěr, že se obviněný, který je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, svým pobytem na území Vietnamu, kam odcestoval z České republiky dne 9. 5. 2017, vyhýbá svému trestnímu stíhání vedenému v České republice, což je však dle dovolatele závěr ryze spekulativní, jenž se neopírá o žádné relevantně zjištěné poznatky, které by jakkoli nasvědčovaly tomuto jeho záměru. Tímto způsobem tak byl obviněný dle svého mínění nepřípustně omezen na svých procesních právech, včetně práva na projednání věci v jeho přítomnosti s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
19. V prvé řadě Nejvyšší soud podotýká, že k rozhodnutí o konání řízení proti uprchlému poté, co byla ve věci podána obžaloba, je ve smyslu §305 tr. řádu příslušný soud oprávněn přistoupit (a to buď na návrh státního zástupce, který může být učiněn již v podané obžalobě, nebo i bez takovéhoto návrhu) jen tehdy, shledá-li za splněné zákonné podmínky pro použití tohoto zvláštního způsobu řízení, jež jsou vyjádřeny v §302 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze konat řízení proti uprchlému ve vztahu k osobě, která se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Za takovou skutečnost však nelze bez dalšího považovat situaci, kdy se obviněný zdržuje v cizině nebo kdy není známo místo jeho pobytu, neboť z hlediska splnění podmínek pro vedení tohoto zvláštního způsobu řízení musí být vždy zjištěn jeho motiv, tedy konkrétně jeho snaha uprchnout nebo se ukrýt a tímto způsobem se vyhnout trestnímu řízení. Závěr o tom, že se obviněný účelově vyhýbá trestnímu řízení svým pobytem v cizině, současně nelze dovodit pouze z toho, zda je jeho pobyt v cizím státě legální či nikoli, neboť pro naplnění podmínek §302 a násl. tr. řádu je třeba, aby byl k opuštění území České republiky nebo zdržování se na území cizího státu veden úmyslem vyhnout se trestnímu řízení, jímž je v České republice reálně ohrožen. Pakliže je místo pobytu obviněného na území cizího státu známo, lze řízení proti uprchlému konat jen za předpokladu, že není možné příslušný cizí stát, na jehož území se zdržuje, požádat podle mezinárodního práva o převzetí jeho trestního stíhání, popř. tomuto státu předat jeho trestní stíhání, přičemž v úvahu nepřichází ani jeho vyžádání z ciziny nebo jeho převzetí z jiného členského státu Evropské unie (srov. §105 a násl. a §189 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „z. m. j. s.“). K tomu blíže DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2017, s. 633 – 634. Pominout přitom nelze ani další možnosti, jež mezinárodní právo cestou mezinárodní právní pomoci ve věcech trestních za podmínek stanovených z. m. j. s., popř. mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, skýtá, tedy mimo jiné doručení potřebných písemností obviněnému do cizího státu, kde se prokazatelně zdržuje (srov. §39 a násl. z. m. j. s.), či provedení určitých úkonů za účasti obviněného pobývajícího v cizině prostřednictvím videokonferenčního zařízení (srov. §57 a násl. z. m. j. s.) apod.
20. Pakliže však byly v rámci řízení proti uprchlému učiněny jakékoli procesní úkony, ačkoli pro jeho konání nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v §302 a násl. tr. řádu, je třeba tyto úkony bez dalšího považovat za neúčinné, přičemž procesně použitelnými nejsou ani důkazy, které byly v takovém řízení provedeny. V případě hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání pak jejich provedení v rámci řízení proti uprchlému, aniž by pro jeho vedení byly splněny zákonné podmínky, byť bylo příslušným soudem rozhodnuto podle §305 tr. řádu o tom, že takové řízení v dané věci bude konáno, vede k procesní vadnosti celé této fáze trestního řízení (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 27/2002 a č. 57/2005-II Sb. rozh. tr.). S ohledem na výše uvedené, jakož i dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu přitom nelze zákonná ustanovení o vedení řízení proti uprchlému zneužívat k jiným účelům, než pro které byla v českém právním řádu zakotvena, tedy je používat např. toliko z důvodu urychleného vyřízení dané věci apod. Jelikož důvody stanovené zákonem pro tento zvláštní způsob řízení mohou v průběhu trestního stíhání pominout, načež musí být v řízení pokračováno podle obecných zásad trestního řízení, je povinností příslušného orgánu činného v trestním řízení (tj. po podání obžaloby příslušného soudu prvního stupně) v průběhu celého trestního řízení zkoumat, zda původně detekované důvody pro konání řízení proti uprchlému trvají i nadále či nikoli (k tomu též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.). Relevantní závěr o tom, že se obviněný svým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu stíhání, lze přitom učinit jen na základě konkrétních zjištění o jeho chování, např. odmítá-li převzetí zásilky od českých orgánů činných v trestním řízení apod. (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/1995 Sb. rozh. tr.).
21. Jestliže vůči osobě obviněného L. T. Q. nebylo možno z důvodu jeho prokazatelného (navíc dlouhodobého) pobytu na území Vietnamské socialistické republiky, jejímž je státním příslušníkem a kam z České republiky odcestoval již dne 9. 5. 2017, tedy ještě před zahájením úkonů trestního řízení v této věci, resp. před objevem a zajištěním pěstírny konopí v XY, XY orgány Policie České republiky (dne 20. 6. 2017), s ohledem na opakované stanovisko mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství (viz zprávy ze dne 9. 10. 2018 a ze dne 24. 1. 2019) ve fázi přípravného řízení postupovat podle obecných zásad trestního řízení, pročež byly státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě (vykonávajícím v této věci dozor nad zachováním zákonnosti přípravného řízení) v dané trestní věci shledány zákonné podmínky pro zahájení řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. řádu, nebylo namístě, aby v následné fázi trestního stíhání, tedy po podání obžaloby, příslušné soudy (tzn. jak soud nalézací, tak následně i soud odvolací) zcela rezignovaly na svoji zákonnou povinnost řádně ověřit, zda podmínky, jež jsou pro tento zvláštní způsob řízení, který je třeba v každém ohledu považovat za výjimečný, striktně stanoveny zákonem, trvají i nadále.
22. Z obsahu předloženého spisového materiálu, zejména usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2020, č. j. 32 T 7/2020-3347, stejně jako usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 5 To 18/2021, jasně plyne, že tyto soudy poté, co byla podána obžaloba, resp. poté, co byla daná věc společně s odvoláním obviněného předložena odvolacímu soudu, neučinily žádné faktické kroky (vyjma vydání příkazu k zatčení obviněného ze dne 8. 12. 2020 a ponechání dříve vydaného Evropského zatýkacího rozkazu v platnosti), jež by vedly k ověření původního tvrzení státního zástupce (plynoucího již z přípravného řízení), že se obviněný svým pobytem ve Vietnamu prokazatelně vyhýbá trestnímu stíhání, které je proti jeho osobě v České republice vedeno, s tím, že údajně nepřichází v úvahu předání jeho trestního stíhání do Vietnamské socialistické republiky, jejímž je občanem. Tento svůj závěr, který Nejvyšší soud shledal přinejmenším předčasným, přitom krajský soud, jenž bez dalšího výslovně deklaroval, že nemá jiných možností, než měl státní zástupce v přípravném řízení, pročež aktuálně nelze zajistit přítomnost obviněného pro potřeby trestního řízení v České republice, opřel výlučně o dva neúspěšné pokusy dozorového státního zástupce o doručení žádosti o právní pomoc do Vietnamské socialistické republiky, jež byly v rámci přípravného řízení učiněny prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství, které však tyto žádosti ani v jednom případě neakceptovalo (viz žádosti Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 30. 7. 2018 a dne 28. 12. 2018), aniž by se soud sám v této fázi řízení, byť jen pokusil, o faktické zajištění osoby obviněného pro účely jeho trestního stíhání probíhajícího v České republice. Při zdůvodnění svého postoje přitom Nejvyšší státní zastupitelství opakovaně uvedlo, že jakákoli žádost směřující do Vietnamské socialistické republiky, týkající se drogové trestné činnosti, je problematická, a to nejenom v případech předání trestního stíhání do Vietnamské socialistické republiky, ale i v případech dožádání, jejímž předmětem je mimo jiné doručování usnesení o zahájení trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Dožádaná strana totiž získává, zejména z odůvodnění předmětných usnesení, informace, v nichž se podrobně rozvádí nejen to, jak vůbec došlo k výrobě drog, ale i to, kdo z dalších vietnamských občanů se měl na dané trestné činnosti podílet a jakým dílem. Ve Vietnamské socialistické republice je přitom možno za jednání popsané v unesení o zahájení trestního stíhání (v této věci) uložit nejen trest doživotí, ale i trest smrti. Jak již bylo konstatováno shora, Krajský soud v Ostravě tyto blíže nekonkretizované poznatky Nejvyššího státního zastupitelství nikterak neověřoval, ani je nekonfrontoval např. s aktuálními poznatky Ministerstva spravedlnosti České republiky, jehož prostřednictvím měl nově možnost o poskytnutí právní pomoci vietnamskou stranu v této fázi řízení sám požádat.
23. V případě Vietnamské socialistické republiky se podmínky pro poskytování právní pomoci mezi tímto státem a Českou republikou řídí Smlouvou uzavřenou mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ze dne 12. 10. 1982 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 98/1984 Sb.; dále jen „Smlouva“). Podle článku 3 Smlouvy přitom platí, že není-li touto smlouvou stanoveno jinak, stýkají se justiční orgány smluvních stran prostřednictvím ústředních orgánů, jimiž se pro účely této smlouvy na české straně rozumí Nejvyšší státní zastupitelství (dříve Generální prokuratura Československé socialistické republiky) a ministerstvo spravedlnosti. Pakliže se tedy dozorový státní zástupce v rámci přípravného řízení obrátil s žádostí o poskytnutí právní pomoci na vietnamskou stranu cestou Nejvyššího státního zastupitelství, nelze takový postup (byť nebyl úspěšný) označit za rozporný s citovanou Smlouvou. Jakmile však v dané věci byla na osobu obviněného, který byl od počátku trestně stíhán jako uprchlý, podána obžaloba, bylo zákonnou povinností Krajského soudu v Ostravě znovu důkladně ověřit, zda i nadále skutečně trvají podmínky pro vedení řízení proti uprchlému, tedy opětovně prověřit, zda se obviněný L. T. Q. i nadále zdržuje na dříve zjištěném, popř. jiném místě na území Vietnamské socialistické republiky, a v případě kladné odezvy se pokusit využít zákonných možností touto Smlouvou garantované právní pomoci, tedy obrátit se s novou žádostí o její poskytnutí na příslušné orgány Vietnamské socialistické republiky, a to prostřednictvím českého ministerstva spravedlnosti. Nic z toho však krajský soud jako soud prvního stupně, stejně jako Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací poté, co mu byla daná věc předložena k rozhodnutí o obviněným podaném odvolání proti rozsudku krajského soudu, který byl vyhlášen v rámci řízení vedeného proti uprchlému, neučinily a naopak bez dalšího převzaly původní argumentaci mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství, tedy se bez jakéhokoli dalšího ověření spolehly na to, že stav deklarovaný ve fázi přípravného řízení automaticky trvá i ve fázi řízení před soudem. Na tomto místě je však třeba znovu připomenout, že vedení řízení proti uprchlému představuje výjimečnou situaci, pro kterou musí být splněny zákonem striktně dané podmínky, pročež je nezbytně třeba, aby příslušné orgány činné v trestním řízení, v tomto případě soud prvního stupně a soud odvolací, vždy důkladně zkoumaly otázku, zda tyto podmínky trvají i nadále či zda již pominuly (event. zda vůbec byly dány i v předchozích fázích trestního řízení), což se však v nyní posuzované věci nestalo.
24. Jak Nejvyšší soud sám v této věci ověřil svým dotazem u Ministerstva spravedlnosti České republiky, odboru mezinárodního trestního (viz zpráva ministerstva ze dne 6. 12. 2021; dále jen „ministerstvo“), poznatky tohoto ústředního orgánu státní správy stran zkušeností s poskytováním právní pomoci Vietnamskou socialistickou republikou na základě shora citované Smlouvy jsou odlišného charakteru, než bylo deklarováno mezinárodním odborem Nejvyššího státního zastupitelství. Ministerstvo dle svého sdělení řeší ročně cca 10 žádostí adresovaných vietnamské straně, když se zpravidla jedná o žádosti o doručení písemností či žádosti o výslech svědka. V letech 2018 až 2021 byly vietnamskou stranou zaslány výsledky 13 dožádání, přičemž průměrná doba trvání vyřizování dožádání činila 6 měsíců, byť v jednotlivých případech se tato doba velmi liší. V několika případech však vyřizování dožádání české strany nebylo úspěšné, neboť se dle ministerstva vyskytly specifické problémy (např. ponechání dožádání bez reakce, a to i přes opakované urgence z české strany, absence uvedení konkrétního dne doručení písemnosti vietnamskými orgány, a to i přes opakované žádosti o upřesnění, sdělení vietnamské strany o zaslání odpovědi, aniž by tato byla evidována též českou stranou, neumožnění přítomnosti obhájce obviněného při výslechu svědka ve Vietnamu, byť o to bylo českými orgány výslovně žádáno apod.). Byť je dle citované Smlouvy umožněn styk i prostřednictvím ústředních justičních orgánů, v praxi se dle ministerstva neosvědčil, pročež jsou dožádání českých orgánů ministerstvem zasílána prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji. Závěrem přitom ministerstvo výslovně konstatuje, že v porovnání s jinými, zejména mimoevropskými státy, je spolupráce s Vietnamskou socialistickou republikou na poměrně dobré úrovni, neboť jednodušší dožádání vietnamská strana vyřizuje, byť v časově delším horizontu, naopak v komplikovanějších případech dochází k problémům, které je však možné na pracovní úrovni konzultovat a hledat vhodná řešení. Z obsahu sdělení zaslaného ministerstvem tak naproti tomu neplynou žádné poznatky, jež by alespoň rámcově odpovídaly závěrům prezentovaným mezinárodním odborem Nejvyššího státního zastupitelství v jeho zprávách ze dne 9. 1. 2018 a 24. 1. 2019, na jejichž podkladě nebylo ve fázi přípravného řízení vyhověno opakovaným žádostem Krajského státního zastupitelství v Ostravě o poskytnutí právní pomoci v této trestní věci.
25. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud na podkladě obviněným, resp. jeho obhájcem, podaného dovolání dospěl k jednoznačnému závěru, že v dané věci bylo ve fázi řízení před soudem (a to jak soudem nalézacím, tak i soudem odvolacím) proti osobě obviněného L. T. Q. konáno řízení proti uprchlému na základě rozhodnutí, jež bylo vydáno podle §305 tr. řádu věcně nesprávně, tedy přesto, že pro takovýto postup nebyly splněny zákonné podmínky. V důsledku tohoto vadného postupu obou nižších soudů tak byla obviněnému znemožněna účast jak na hlavním líčení konaném před krajským soudem jako soudem prvního stupně, tak na veřejném zasedání o odvolání konaném před vrchním soudem. Tímto postupem tedy oba nižší soudy zatížily řízení, jež předcházelo vydání dovoláním napadených rozhodnutí ve věci samé, vážnou procesní vadou, která je důvodem pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Na podkladě tohoto řádně a včas podaného mimořádného opravného prostředku pak bylo namístě přistoupit ke zrušení oběma nižšími soudy vydaných rozhodnutí ve věci samé, jakož i všech dalších rozhodnutí na obě zrušovaná rozhodnutí obsahově navazujících, jež změnou vyvolanou tímto zrušením pozbyla svého podkladu. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 57/2005 Sb. rozh. tr. a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.
26. Jak již bylo konstatováno shora, s ohledem na výše uvedené byl v daném případě Nejvyšším soudem detekován významný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, konkrétně postupem nalézacího i odvolacího soudu vyvolané porušení příslušného ustanovení trestního řádu stran účasti obviněného jednak u hlavního líčení podle §202 tr. řádu a jednak u veřejného zasedání podle §263 odst. 4 tr. řádu, jež plně odpovídá obviněným namítanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Ten totiž může být uplatněn toliko za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, přičemž tak činí v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného, k čemuž také v nyní posuzovaném případě, kdy byly oběma nižšími soudy přinejmenším předčasně (tj. bez náležitého ověření relevantních skutečností) shledány za splněné zákonné podmínky §302 a násl. tr. řádu pro vedení řízení proti uprchlému, fakticky došlo. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že ačkoli se přípravné řízení proti obviněnému důvodně konalo ve formě řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. řádu, je po podání obžaloby povinností soudu zjišťovat, zda na straně obviněného přetrvávají důvody pro tento zvláštní způsob řízení i ve stádiu řízení před soudem, tzn. zda se obviněný i nadále vyhýbá některým ze způsobů uvedených v §302 tr. řádu trestnímu řízení. A pokud tomu tak již není, pokračuje soud v řízení podle obecných ustanovení trestního řádu a nikoli podle zvláštních ustanovení o konání řízení proti uprchlému (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 7/2022 a č. 17/2002 Sb. rozh. tr.).
V. Závěr
27. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného L. T. Q. bylo podáno důvodně, pročež podle §265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 5 To 18/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 32 T 7/2020. Podle §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud dále Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Úkolem Krajského soudu v Ostravě, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, tak bude znovu pečlivě zvážit, zda již v předchozích fázích řízení byly ve vztahu k osobě obviněného L. T. Q. řádně splněny podmínky §302 a násl. tr. řádu pro konání řízení proti uprchlému a pokud dospěje k závěru, že tomu tak bylo, pak znovu zváží, a to na podkladě vlastních zjištění (nikoli jen na podkladě původních poznatků orgánů činných v přípravném řízení a předchozích zpráv mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství), jimiž ověří trvání či případnou změnu stavu panujícího v tomto směru v přípravném řízení, zda jsou i v této fázi řízení (tj. po podání obžaloby) dány všechny zákonné podmínky pro konání tohoto zvláštního způsobu řízení. V této souvislosti se přitom krajský soud zaměří rovněž na otázku možného využití právní pomoci poskytované Vietnamskou socialistickou republikou, jejímž je obviněný státním příslušníkem a na jejímž území tak pobýval zcela legálně, navíc již od 9. 5. 2017 (tedy ještě před zahájením úkonů trestního řízení v této věci), a to na stále stejném místě, jež bylo orgánům činným v trestním řízení (díky součinnosti poskytované Policejním prezidiem České republiky, odborem mezinárodní policejní spolupráce) dobře známo, za podmínek stanovených shora citovanou Smlouvou. To vše je třeba činit při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, jakož i s ohledem na v tomto rozhodnutí vyslovený právní názor Nejvyššího soudu o podmínkách pro vedení řízení proti uprchlému v jednotlivých fázích trestního řízení ve smyslu §302 a násl. tr. řádu. V této souvislosti je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu nutno připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení dovolací soud vyslovil.
29. Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
30. Byť byl obviněnému L. T. Q. v nyní projednávané věci rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 32 T 7/2020, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 5 To 18/2021, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, bylo tak učiněno v řízení proti uprchlému, tedy bez jeho osobní přítomnosti. Z obsahu předloženého spisového materiálu je přitom zřejmé, že obviněný tento trest nikdy nenastoupil (ačkoli byl krajským soudem na jeho osobu vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, jakož i Evropský zatýkací rozkaz a žádost o jeho vydání z cizího státu pro účely výkonu trestu), tzn. že nebyl-li ke dni konání neveřejného zasedání o jím podaném dovolání ve výkonu tohoto trestu (jenž mu byl uložen původním rozsudkem krajského soudu, jenž byl Nejvyšším soudem v celém rozsahu zrušen), nebyly ve vztahu k jeho osobě dány podmínky §265 l odst. 4 tr. řádu pro rozhodování o vazbě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu