ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.518.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 518/2021-8373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch i v neprospěch obviněných V. Ch. , rozeného S., nar. XY v XY, Moldavská republika, moldavského státního příslušníka, v České republice bytem XY, a M. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 15 To 50/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 7/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 15 To 50/2020, v části, v níž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zaměřené proti výrokům o stanovení náhradních trestů odnětí svobody ve vztahu k osobám obviněných V. Ch. a M. T. pro případ, že by současně uložené peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 73 T 7/2019, a to pouze ve výrocích o stanovení náhradních trestů odnětí svobody ve výměře šesti měsíců ve vztahu k osobě obviněného V. Ch. a ve výměře pěti měsíců ve vztahu k osobě obviněného M. T., které byly stanoveny pro případ, že by obviněným současně uložené peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části výše citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 73 T 7/2019, byli obvinění V. Ch. a M. T. (společně se spoluobviněným A. B.) uznáni vinnými jednak přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (obviněný Ch. ve vztahu k jednání popsanému pod body II. až IV.) a jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (obviněný T. ve vztahu k jednání popsanému pod body I. a VI.).
2. Za výše uvedené činy byl obviněný V. Ch. podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §85 odst. 1 tr. zákoníku a §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost zdržet se ve zkušební době podmíněného odsouzení užívání omamných a návykových látek a podrobit se v rámci dohledu testování jejich přítomnosti v těle. Současně mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 20.000 Kč, vyměřený jako dvě stě denních sazeb ve výši 100 Kč jedné denní sazby. Pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému městským soudem podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců.
3. Rovněž obviněný M. T. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně za výše uvedené činy podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §85 odst. 1 tr. zákoníku a §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost zdržet se ve zkušební době podmíněného odsouzení užívání omamných a návykových látek a podrobit se v rámci dohledu testování jejich přítomnosti v těle. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to jednak finanční částky ve výši 17.000 Kč a dále digitálních vah a nespotřebovaného množství zajištěného konopí a látky MDMA, podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku městského soudu. Současně mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 15.000 Kč, vyměřený jako sto padesát denních sazeb ve výši 100 Kč jedné denní sazby. Pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl jmenovanému obviněnému městským soudem podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců.
4. Nad rámec výše uvedeného lze pro úplnost konstatovat, že citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl odsouzen rovněž spoluobviněný A. B. (ve vztahu k němuž však nebyl následně podán řádný ani mimořádný opravný prostředek), jenž byl ve vztahu k jednání popsanému pod bodem V. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a za podmínek §62 odst. 1 ve spojení s §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin. Po dobu výkonu tohoto trestu byla obviněnému podle §63 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost zdržet se užívání omamných a návykových látek a podrobit se testování jejich přítomnosti v těle. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 6.000 Kč, a dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 10.000 Kč, vyměřený jako jedno sto denních sazeb ve výši 100 Kč jedné denní sazby. Pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl jmenovanému obviněnému městským soudem podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Naopak spoluobviněný A. P., roz. S. byl výše citovaným rozsudkem městského soudu podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn podané obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s tím, že v obžalobě označený skutek není trestným činem. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo městským soudem dále rozhodnuto o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, a to 5,2 kg zajištěného kokainu a 1.915 zajištěných tablet extáze.
5. Výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k osobám obviněných V. Ch. a M. T. právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaným v neprospěch obou jmenovaných obviněných do výroků o vině i o trestu. Vrchní soud v Praze následně svým usnesením ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 15 To 50/2020, státní zástupkyní podané odvolání ve vtahu k oběma obviněným podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
6. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obvinění V. Ch. a M. T. předmětné trestné činnosti dopustili tím, že:
ačkoli věděli, že nejsou osobami oprávněnými nakládat s omamnými a psychotropními látkami podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a věděli, že nakládají s látkami obecně označovanými za drogy, kdy nakládání s nimi je protizákonné tak úmyslně
I. obviněný M. T.
v přesně nezjištěné době, nejméně však od poloviny roku 2016 do února 2018 v XY, neoprávněně, opakovaně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, poskytl jak bezúplatně, tak za úplatu, minimálně V. Ch., nar. XY, toxikomansky upotřebitelné sušené konopí s obsahem látky delta-9-THC, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná a delta-9-THC je uvedeno v příloze č. 4 a 5 téhož nařízení jako látka psychotropní,
II. obviněný V. Ch.
v přesně nezjištěné době, nejméně však od roku 2016 do 20. 2. 2018, zejména v XY, neoprávněně, opakovaně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, poskytl v několika případech jak bezúplatně, tak za úplatu, M. T., nar. XY, toxikomansky upotřebitelné konopí s obsahem látky delta-9-THC, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná, a delta-9-THC je uvedeno v příloze č. 4 a 5 téhož nařízení jako látka psychotropní,
III. obviněný V. Ch.
poté, co si v přesně nezjištěné době počátkem ledna 2017 neoprávněně obstaral od přesně nezjištěné osoby cca 100 gramů toxikomansky upotřebitelného sušeného konopí s obsahem látky delta-9-THC, toto následně nejspíše dne 12. 1. 2017 neoprávněně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, vyvezl prostřednictvím autobusové dopravy z České republiky do Moldavské republiky, kde ji samostatně trestně stíhaný E. P., nar. XY, prodal dalším osobám, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná, a delta-9-THC je uvedeno v příloze č. 4 a 5 téhož nařízení jako látka psychotropní,
IV. obviněný V. Ch.
poté, co se v lednu 2017 domluvil se samostatně stíhaným E. P., nar. XY, působícím v Moldavské republice, na obstarání a zaslání celkem 200 gramů toxikomansky upotřebitelného sušeného konopí s obsahem látky delta-9-THC, zaslal E. P. prostřednictvím společnosti Western Union přes samostatně trestně stíhaného L. B., nar. XY, V. Ch. částku 800 euro za účelem zakoupení poptaného sušeného konopí, následně nejspíše dne 6. 2. 2017 V. Ch. zakoupil od osoby známé pod jménem S. alias M. deklarovaných 200 gramů marihuany, kterou poté předal L. B., aby ji neoprávněně vyvezl prostřednictvím autobusové dopravy do Moldavské republiky a předal ji E. P. za účelem další distribuce, poté dne 7. 2. 2017 L. B. i se sušeným konopím odjel linkovým autobusem MERCEDES TRAVEGO, RZ: XY, z XY do XY v Moldavské republice, přičemž na rumunsko-moldavském hraničním přechodu Leuseni-Albita byl L. B. dne 8. 2. 2017 kolem 11:00 hodin kontrolován a bylo zjištěno, že v nádobě od pracího prášku s nápisem „Surf White“ převážel celkem 3 hermeticky uzavřené plastové sáčky s rostlinnou směsí zelené barvy, ve které bylo následnou chemickou expertízou jednoznačně potvrzeno, že se jedná o toxikomansky upotřebitelné sušené konopí s obsahem látky delta-9-THC v množství 186 gramů, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná, a delta-9-THC je uvedeno v příloze č. 4 a 5 téhož nařízení jako látka psychotropní,
VI. obviněný M. T.
od blíže nezjištěné doby do 20. 2. 2018, kdy se u něj konala domovní prohlídka, neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takové látky jedná, přechovával ve svém bydlišti na adrese XY, celkem 56,58 gramů netto MDMA s obsahem účinné látky od 14,4% do 78,7%, což činí celkem 33,78 gramů MDMA báze, kdy část byla zajištěna ve formě pevné substance o hmotnosti 9,79 gramů a část ve formě 23 kusů tablet s logem „XY“ a 15 kusů tablet s logem „XY“, dále celkem 0,63 gramů směsi kokainu s obsahem účinné látky 80,1%, což činí celkem 0,50 gramů kokainu báze a dále celkem 665,01 gramů sušeného konopí s obsahem účinné látky od 4,99% do 13,03%, což činí 38,16 gramů absolutního delta-9-THC, přičemž MDMA je uvedeno v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní, kokain je uveden v příloze č. 1 téhož nařízení jako látka omamná a konopí je uvedeno v příloze č. 3 téhož nařízení jako látka omamná a delta-9-THC je uvedeno v příloze č. 4 a 5 téhož nařízení jako látka psychotropní.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 15 To 50/2020, v rozsahu, v němž soud zamítl odvolání státní zástupkyně podané proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 73 T 7/2019, podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obviněných V. Ch. a M. T. dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, ačkoli byl dle jeho přesvědčení v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jelikož oběma obviněným byl rozhodnutím soudu prvního stupně uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
8. Ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce předně ve stručnosti poukázal na závěry odvolacího soudu, jenž podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl odvolání státní zástupkyně proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel v této souvislosti připomněl, že státní zástupkyně intervenující u veřejného zasedání o odvolání, které bylo konáno dne 2. 10. 2020, s ohledem na v mezidobí nastalou účinnost novely trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. nad rámec písemně vyhotoveného odvolání navrhla, aby vrchní soud v případě obou jmenovaných obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody ve smyslu §69 tr. zákoníku, neboť zmíněná novela s účinností od 1. 10. 2020 opustila koncepci náhradního trestu odnětí svobody ukládaného pro případ nevykonání peněžitého trestu a zavedla jednotný postup pro přeměnu případně nezaplaceného peněžitého trestu nebo jeho zbytku v závislosti na počtu nezaplacených denních sazeb. Vrchní soud však žádnému z návrhů státní zástupkyně nevyhověl a jí podané odvolání v celém rozsahu zamítl jako nedůvodné, když k návrhu na zrušení výroku o náhradním trestu odnětí svobody pouze ve stručnosti poznamenal, že nedospěl k závěru o potřebě zasáhnout do tohoto výroku, neboť v případě výkonu náhradního trestu odnětí svobody při nezaplacení peněžitého trestu by bylo užití trestního zákoníku ve znění zmíněné novely pro obviněné méně příznivé.
9. S takovýmto závěrem vrchního soudu ve vztahu k náhradnímu trestu odnětí svobody se však dle dovolatele nelze ztotožnit, neboť beze změn ponechaný výrok o náhradním trestu odnětí svobody je v rozporu s platnou právní úpravou. Byť trestní zákoník ve znění účinném do zmíněné novely soudům ukládal povinnost stanovit při uložení peněžitého trestu pro případ jeho nevykonání také náhradní trest odnětí svobody, došlo v době mezi vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a rozhodováním odvolacího soudu k nabytí účinnosti novely trestního zákoníku, jíž byl mimo jiné zrušen institut náhradního trestu odnětí svobody a zaveden postup spočívající v přeměně nevykonaného peněžitého trestu nebo jeho zbytku v nepodmíněný trest odnětí svobody, a to v závislosti na počtu denních sazeb odpovídajících nezaplacené peněžní částce. Dle dovolatele se jednalo o změnu významnou, na kterou však odvolací soud adekvátním způsobem nereagoval a pouze odkazem na jím dovozované méně příznivé účinky novely pro obviněné ponechal výrok o peněžitém trestu, resp. o náhradním trestu odnětí svobody, zcela beze změn.
10. Dle mínění dovolatele byl vrchní soud při formulaci tohoto svého právního názoru pravděpodobně veden pravidlem obsaženým v §2 tr. zákoníku, dle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, když podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější, a to ve spojení se zásadou, že novějšího nebo pozdějšího zákona je třeba užít jako celku. Vrchní soud dle dovolatele v tomto ohledu pravděpodobně porovnal výši uloženého náhradního trestu odnětí svobody s eventuálním trestem odnětí svobody, který by oběma obviněným nově hrozil (po dotčené novele trestního zákoníku) při přeměně celého nevykonaného peněžitého trestu, aniž by se však vypořádal s dalšími okolnostmi, jež z předmětné novely vyplývají, např. s výhodnějším postavením obviněného V. Ch. v případě vykonání celého peněžitého trestu, případně nižší výměrou trestu odnětí svobody v situaci, kdy by obvinění uhradili toliko podstatnou část peněžitého trestu a nikoli trest celý. Dle nejvyššího státního zástupce je z obsahu napadeného rozhodnutí vrchního soudu zřejmé, že tento soud zcela pominul další pravidlo pro určení časové působnosti zákona, vyjádřené v §3 tr. zákoníku, jež vymezuje odchylky od ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §3 odst. 1 tr. zákoníku totiž platí, že pachateli lze uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje, přičemž tímto okamžikem je třeba rozumět jak řízení před soudem prvního stupně, tak řízení před soudem odvolacím. Za této situace tak lze dle dovolatele dovodit, že pokud již v době rozhodování Vrchního soudu v Praze neexistovala možnost stanovit náhradní trest odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu, přičemž jmenovaný soud do výroku rozsudku Městského soudu v Praze o peněžitém trestu přesto nezasáhl a ponechal jej beze změny, tj. včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody, zůstal oběma obviněným uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Současně jim byl upřen výhodnější postup při případné přeměně zbytku peněžitého trestu v situaci, kdy by jej sice nevykonali celý, nicméně nevykonanou by zůstala jen jeho malá část. Postavení obviněného V. Ch. bylo dle dovolatele zhoršeno i v podmínkách spojených s fikcí neodsouzení. Na druhé straně, pokud by obvinění uložené peněžité tresty nevykonali vůbec, případně vykonali jen jejich malou část, byli by v rámci realizované přeměny povinni vykonat trest odnětí svobody ve výměře nepochybně převyšující nyní stanovené náhradní tresty odnětí svobody.
11. Za tohoto stavu tak vrchní soud své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť oběma obviněným byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. S ohledem na výše uvedené dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 15 To 50/2020, zrušil v tom rozsahu, v jakém jím bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně směřované proti výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně aby vrchnímu soudu přikázal danou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Obvinění V. Ch. ani M. T. se prostřednictvím svých obhájců i přes řádně zaslané dovolání nejvyššího státního zástupce k jeho obsahu nikterak věcně nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je podané dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda toto podání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
14. Po jeho prostudování shledal, že nejvyšší státní zástupce výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež Nejvyšší soud předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. V souvislosti s nejvyšším státním zástupcem uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně deklaroval, že tento dovolací důvod může být naplněn jen ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem stanovených druhů trestů, vymezených v §52 tr. zákoníku, avšak bez splnění předepsaných podmínek. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu pak znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní hranice, včetně nesprávného užití §40 odst. 2 a §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod naopak nenaplňují subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání odkázal i na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, tedy v situaci, kdy v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným nebo státním zástupcem podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Podstatou této alternativy je tedy skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
18. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování obsahu jeho dovolání, jakož i připojeného spisového materiálu, včetně dovoláním napadených rozhodnutí nižších soudů, dovolací soud dospěl k závěru, že námitky nejvyššího státního zástupce, jež jsou ve své podstatě zaměřeny výlučně proti výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ nezaplacení oběma obviněným souběžně uloženého peněžitého trestu, jím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a písm. l) tr. řádu odpovídají, přičemž jsou zcela opodstatněné, v důsledku čehož jim ve svém usnesení vyhověl.
V.
K meritu věci
20. S odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a písm. l) tr. řádu dovolatel napadl výrok o uloženém trestu, a to v části týkající se výroku o náhradním trestu odnětí svobody stanoveném pro případ nezaplacení souběžně uloženého peněžitého trestu, který byl obviněným V. Ch. a M. T. pravomocně uložen rozsudkem Městského soudu v Praze, ve spojení s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání šesti měsíců (v případě obviněného Ch.), resp. pěti měsíců (v případě obviněného T.). Dovolatel v této souvislosti namítl, že odvolací soud v rámci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně na podkladě odvolání podaného státní zástupkyní v neprospěch obou obviněných do výroků o vině i o trestu zcela pominul jedno ze základních pravidel pro určení časové působnosti trestního zákona, vyjádřené v §3 odst. 1 tr. zákoníku. Podle citovaného ustanovení totiž lze pachateli uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje, přičemž tímto okamžikem je třeba rozumět jak řízení před soudem prvního stupně, tak řízení před soudem odvolacím. Za této situace, kdy v době rozhodování Vrchního soudu v Praze (tj. ke dni 2. 10. 2020) již v důsledku v mezidobí nastalé změny trestního zákoníku (s účinností od 1. 10. 2020) neexistovala možnost stanovit náhradní trest odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu, nicméně odvolací soud přesto do výroku rozsudku soudu prvního stupně o peněžitém trestu nezasáhl a ponechal jej beze změny, tj. včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody, byl oběma obviněným uložen takový druh trestu, který zákon (účinný v době rozhodování vrchního soudu) nepřipouští.
21. Jak již bylo dříve předesláno, Nejvyšší soud tuto námitku vyhodnotil jako důvodnou, neboť podle §3 odst. 1 tr. zákoníku platí, že pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon (jímž je v tomto směru míněn trestní zákoník) účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje, a to (na rozdíl od obecného pravidla pro posouzení trestnosti činu vyjádřeného v §2 odst. 1 tr. zákoníku) bez ohledu na jeho příznivost pro osobu pachatele (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 19/1962 Sb. rozh. tr.). Jak správně poukázal nejvyšší státní zástupce v jím podaném dovolání, citované ustanovení nikterak nebrání v posouzení trestnosti činu podle zákona účinného v době jeho spáchání, popř. kteréhokoli pozdějšího zákona, je-li pro pachatele příznivější, ve smyslu §2 tr. zákoníku, neboť dané pravidlo pro určení časové působnosti zákona, vyjádřené v §3 tr. zákoníku, příslušný soud toliko limituje v otázce výběru druhu jím ukládaného trestu. Dobou, kdy se o trestném činu rozhoduje, je přitom třeba rozumět okamžik, kdy soud prvního nebo druhého stupně vyhlašuje odsuzující rozsudek, tedy jak řízení před soudem prvního stupně, tak řízení před soudem odvolacím (event. i rozhodnutí soudu o mimořádném opravném prostředku, na jehož podkladě dochází k vyhlášení odsuzujícího rozsudku a tedy i uložení trestu). Z výše uvedeného tedy plyne jednoznačný závěr, že použije-li soud na posouzení trestnosti činu zákon účinný v době jeho spáchání (popř. některý z pozdějších zákonů, který je pro pachatele příznivější), nikoli však zákon účinný v době svého rozhodování, nelze pachateli uložit takový druh trestu, který nezná zákon účinný v době rozhodování. Opačný přístup by naopak vedl ke vzniku vážných potíží při zajištění výkonu takového druhu trestu, který současná právní úprava, tj. úprava účinná v době rozhodování, vůbec nezná. (K tomu přiměřeně srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 17).
22. Z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozhodoval o uložení trestu oběma obviněným v rámci hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2020, pročež oběma obviněným (stejně jako osobě spoluobviněného A. B., ve vztahu k němuž však rozsudek městského soudu nabyl právní moci již v rámci nalézacího řízení) ukládal vedle trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a trestu propadnutí věci též peněžitý trest, a to za podmínek §67 odst. 1 ve spojení s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020. Za tohoto stavu tak byl městský soud povinen pro případ, že by jím uložený peněžitý trest nebyl obviněnými ve stanovené lhůtě vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném ke dni jeho rozhodování (tj. ve znění účinném do 30. 9. 2020), stanovit náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně však podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných V. Ch. a M. T. řádně a včas odvolání, a to do výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodoval Vrchní soud v Praze, a to v rámci veřejného zasedání konaného dne 2. 10. 2020, tj. bezprostředně po nabytí účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., jímž byla s účinností od 1. 10. 2020 provedena mimo jiné novelizace ustanovení §69 tr. zákoníku, konkrétně byl zrušen institut náhradního trestu odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu, jenž byl nově nahrazen institutem přeměny nezaplaceného peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody (když každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se podle §69 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, počítá za dva dny odnětí svobody). Pakliže vrchní soud v dovoláním napadeném usnesení na tuto v mezidobí (tj. od vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně do rozhodnutí o podaném odvolání) nastalou změnu podmínek pro uložení peněžitého trestu, jež byla provedena novelou trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., řádně nereagoval (tzn. že do výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze nikterak nezasáhl a ponechal jej zcela beze změny, tj. včetně výroku o náhradním trestu odnětí svobody) a odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. řádu naopak zamítl jako nedůvodné, byť tato v návaznosti na změnu právní úpravy na počátku veřejného zasedání o odvolání výslovně navrhla, aby vrchní soud v případě obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody ve smyslu §69 tr. zákoníku, navodil svým rozhodnutím situaci, kdy oběma obviněným zůstal uložen takový druh trestu, který trestní zákoník ve znění účinném v době jeho rozhodování nepřipouštěl, neboť v té době již neexistovala zákonná možnost stanovit náhradní trest odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu.
23. S přihlédnutím k výše uvedenému tak nelze než přisvědčit námitkám dovolatele, ježto se nelze ztotožnit s právním závěrem Vrchního soudu v Praze, vyjádřeným v bodě 23. odůvodnění jeho usnesení, dle kterého nebyly shledány podmínky pro zásah do výroku o náhradním trestu odnětí svobody za nezaplacený peněžitý trest z podnětu učiněného intervenující státní zástupkyní vzhledem k tomu, že pokud by k takové situaci došlo, byla by pro obviněné novela trestního zákona č. 333/2020, účinná od 1. 10. 2020, nepříznivější, pročež byl výrok o trestu ponechán beze změny a nebyl ve výroku o náhradním trestu zrušen , neboť takovýto závěr odvolacího soudu je nejen velmi kuse (resp. příliš obecně) odůvodněný, ale není ani právně přiléhavý. Vrchní soud byl totiž k okamžiku svého rozhodování o odvolání státní zástupkyně (jež bylo výslovně podáno v neprospěch obou výše jmenovaných obviněných do výroku o vině i trestu) povinen postupovat mimo jiné podle pravidla pro určení časové působnosti trestního zákoníku vyjádřeného v §3 odst. 1 tr. zákoníku a bez ohledu na příznivost či nepříznivost v mezidobí účinné novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. pro osoby obviněných (neboť otázka příznivosti pozdějšího zákona je zákonným kritériem toliko při posouzení otázky trestnosti činu ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli při výběru druhu trestu, který lze pachateli za jeho protiprávní jednání uložit) zasáhnout do výroku o trestu v rozsudku městského soudu, konkrétně zrušit výrok o stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu, neboť institut náhradního trestu odnětí svobody již zákon účinný v době jeho rozhodování neznal (k tomu přiměřeně srov. výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 19/1962 Sb. rozh. tr.). Tím, že odvolací soud v okamžiku svého rozhodování o podaném odvolání do výroku o uloženém trestu z rozsudku Městského soudu v Praze naopak nikterak nezasáhl, navodil situaci vyvolávající případné obtíže související se zajištěním eventuálního výkonu tohoto druhu trestu, konkrétně náhradního trestu odnětí svobody v případě nezaplacení peněžitého trestu coby již neexistujícího zákonného institutu.
24. V této souvislosti je třeba připomenout, že ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku současně představuje zákonnou odchylku (výjimku) od obecných zásad posuzování časové působnosti trestních zákonů i v tom směru, že se neuplatní pravidlo, podle něhož je třeba trestnost činu posuzovat podle jednoho komplexu trestněprávních norem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Za splnění podmínek uvedených v §3 odst. 1 tr. zákoníku tak může zcela legitimním způsobem dojít k situaci, že otázka viny osoby obviněného bude příslušným soudem posouzena podle jednoho souhrnu trestních norem, zatímco sankce (v nyní posuzovaném případě peněžitý trest) bude obviněnému ukládán podle jiného trestního zákona. Toto zákonné hledisko, které bylo na místě uplatnit i v nyní posuzované věci, však Vrchní soud v Praze v rámci svého rozhodování o podaném odvolání zcela zjevně pominul a naopak se zaměřil na posouzení hlediska příznivosti či nepříznivosti pozdějšího zákona pro osoby obou obviněných z pohledu druhu ukládaného trestu, což je však za situace, kdy dříve nepravomocně uložený druh trestu je nově (tj. v okamžiku rozhodování odvolacího soudu mimo jiné o otázce trestu na podkladě podaného řádného opravného prostředku) takovým druhem trestu, který současný zákon nezná, hledisko zcela irelevantní. (K tomu přiměřeně srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 6 - 7). Za tohoto stavu tak vrchní soud své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť obviněným V. Ch. a M. T. byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
VI.
Závěr
25. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že nejvyšší státní zástupce svými dovolacími námitkami vztahujícími se k výroku o trestu, konkrétně ke stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ nezaplacení uloženého peněžitého trestu, naplnil jím zvolené dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) a písm. l) tr. řádu, přičemž jeho argumentaci dovolací soud přisvědčil jako relevantní, neboť nezasáhl-li Vrchní soud v Praze jako soud odvolací do výroku rozsudku Městského soudu v Praze o peněžitém trestu a ponechal-li jej beze změny, tj. včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody, ačkoli v době jeho rozhodování v důsledku změny trestního zákoníku (provedené zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020) již neexistovala zákonná možnost stanovit náhradní trest odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu, byl oběma obviněným uložen takový druh trestu, který zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (tj. včetně fáze odvolacího řízení), nepřipouští. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu bez dalšího zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 15 To 50/2020, a to pouze v části, v níž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zaměřené proti výrokům o stanovení náhradních trestů odnětí svobody ve vztahu k osobám obviněných V. Ch. a M. T. pro případ, že by současně uložené peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 73 T 7/2019, a to pouze ve výrocích o stanovení náhradních trestů odnětí svobody ve výměře šesti měsíců ve vztahu k osobě obviněného V. Ch. a ve výměře pěti měsíců ve vztahu k osobě obviněného M. T., které byly stanoveny pro případ, že by obviněným současně uložené peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány. V souladu s §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu rovněž zrušil i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
26. O tomto dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu