ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.12.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 12/2021-6113
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 stížnost zúčastněné osoby P. H. , se sídlem XY, XY, insolvenční správkyně dlužníka H., se sídlem XY a právnické osoby H., se sídlem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2021, č. j. 1 To 7/2021-5922, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti zúčastněné osoby P. H. a právnické osoby H., se sídlem XY, zamítají.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2021, č. j. 1 To 7/2021-5922, ve věci obviněné právnické osoby H., že ve výroku I. se podle §77b odst. 3 tr. ř. mění zajištění věci z usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 9. 2019, č. j. 69 T 3/2019-2140, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019, č. j. 6 To 83/2019-2344, tak, že podle §47 odst. 1 tr. ř. se k návrhu státního zástupce na majetku obviněné společnosti H., zajišťuje nárok poškozené České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj, do výše škody ve výši 187 066 715 Kč z finančních prostředků na účtu č. XY, vedeného u České národní banky. Ve výroku II. pak Vrchní soud v Olomouci obviněné právnické osobě H., zakázal, aby výše označený majetek převedla na jiného nebo jej zatížila, anebo aby jej záměrně poškodila.
Proti tomuto usnesení podala stížnost jak zúčastněná osoba P. H., insolvenční správkyně obviněné právnické osoby H., tak tato právnická osoba prostřednictvím opatrovnice D. D. Zúčastněná osoba ve stížnosti namítla, že usnesení trpí zcela zásadními právními vadami a je nepřezkoumatelné. Vrchní soud v Olomouci vyhověl návrhu státního zástupce mimo jiné z důvodu existence nepravomocného rozhodnutí, které zavazovalo obviněnou právnickou osobu H., k náhradě škody poškozené České republice, a to ve výši 187 066 715 Kč. Důvodnost takového návrhu byla posilována skutečností, že obviněná právnická osoba H., se nachází v úpadku ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, kdy tato skutečnost může snižovat úspěšnost poškozeného v uspokojení jeho majetkových práv. Vrchní soud v Olomouci dále dospěl k závěru, že odpadl důvod zajištění podle §79a odst. 1 tr. ř., když v současné fázi trestního řízení není možné předpokládat uložení trestu postihujícího obviněnou právnickou osobu H., na majetku nebo uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání věci. Doposud zajištěná částka ve výši 150 321 576,67 Kč nacházející se na účtu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj představuje podle Vrchního soudu v Olomouci finanční prostředky této obviněné právnické osoby, když se jedná o pohledávky vůči České republice z titulu zákonného nároku na výplatu nadměrného odpočtu DPH.
3. Zúčastněná osoba P. H., insolvenční správkyně, shledává postup Vrchního soudu v Olomouci za nesprávný, když byly zajištěny finanční prostředky na sběrném účtu správce daně a zároveň tyto prostředky odpovídají pohledávkám obviněné právnické osoby H. Z právního hlediska se jedná o dvě samostatné věci, kdy trestní řád předepisuje pro zajištění finančních prostředků a zajištění pohledávky jiný postup. Zúčastněná osoba proto zastává názor, že zajistit lze buď pohledávky, nebo finanční prostředky. Uvedeným postupem Vrchního soudu v Olomouci navíc nenastanou soluční účinky podle §79b odst. 2 tr. ř. a Finanční úřad pro Olomoucký kraj bude povinen hradit obviněné právnické osobě příslušenství ze zadržovaných nadměrných odpočtů DPH podle daňového řádu. Vrchní soud v Olomouci dále pochybil, pakliže zajistil částku ve výši 187 066 715 Kč s odůvodněním, že jde o rozsudkem vyčíslenou škodu, aniž by uvedl, jakým konkrétním pohledávkám tato částka odpovídá. Nadto není možné individualizovat finanční prostředky nacházející se na sběrném účtu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, který je určen pro hrazení daně z přidané hodnoty, tudíž tyto prostředky nelze ani zajistit způsobem, který zvolil Vrchní soud v Olomouci, přičemž takový postup považoval za nesprávný i státní zástupce v podání ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 VZV 6/2015-2080.
4. Nesprávný je podle zúčastněné osoby i názor Vrchního soudu v Olomouci, že důvodnost zajištění posiluje skutečnost, že se obviněná právnická osoba H., nachází v úpadku. K tomu zúčastněná osoba podotkla, že poškozená Česká republika své pohledávky do předmětného insolvenčního řízení přihlásila. Zajištění pohledávek poškozené České republiky tak porušuje zásady insolvenčního řízení, jelikož je tímto postupem poškozená Česká republika jako přihlášený věřitel zvýhodněna oproti ostatním věřitelům. Za formálně nesprávný lze považovat i procesní postup Vrchního soudu v Olomouci, kdy tento dospěl k závěru, že důvod zajištění podle §79a odst. 1 tr. ř. odpadl, a v takovém případě měl Vrchní soud v Olomouci ve smyslu §79f tr. ř. zajištění zrušit. Vrchní soud v Olomouci pouze změnil důvod zajištění, a to ke zcela rozdílné zajišťované částce. Zajištění podle §47 tr. ř. a §79a tr. ř. jsou zajištěními s rozdílným účelem, a proto na ně nelze volně navazovat a tyto důvody zajištění směšovat.
5. Zúčastněná osoba P. H., insolvenční správkyně, svou stížnost dále doplnila o sdělení České národní banky podporující její názor, kdy uvedla, že: „Jak výše uvedeno, majitelem platebního účtu č. XY není dlužník H., … Česká národní banka provádí platební transakce na účtech u ní vedených pouze na základě dispozic – platebních příkazů klientů – majitelů účtů a v souladu se smlouvou o účtu. Přitom nekontroluje, jaké prostředky se na účtu klientů nacházejí. Bez souhlasu majitele účtu může nakládat s prostředky na účtu jen v případech, kdy je tak České národní bance uloženo rozhodnutím příslušného orgánu podle zvláštních právních předpisů. Takové rozhodnutí v souvislosti se zajištěním prostředků na účtu č. XY či z jiných důvodů jsme neobdrželi.“ Z tohoto vyjádření vyplývá, že napadeným rozhodnutím došlo k zajištění finančních prostředků obviněné, které se však na předmětném bankovním účtu nenachází, a nejde proto ani dostatečně určitě individualizovat v tom smyslu, že náleží obviněné. České národní bance nadto nebylo ani žádné rozhodnutí ohledně způsobu nakládání se zajištěnými finančními prostředky doručeno. Zajištění finančních prostředků na předmětném bankovním účtu navíc bylo provedeno v rozporu s pravidly uvedenými v §168 odst. 2 a §173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona. K aplikační přednosti insolvenčního zákona při uspokojování pohledávek věřitelů se navíc vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2021, č. j. 5 Afs 14/2019-27. Správný postup proto měl být takový, že zajištěné finanční prostředky budou vyplaceny do majetkové podstaty a následně bude postupováno v souladu s uvedenými ustanoveními insolvenčního zákona. Ponechání majetku odděleně mimo účet majetkové podstaty není podle zúčastněné osoby P. H., insolvenční správkyně, insolvenčním zákonem aprobovaný způsob nakládání se zajištěním majetkem. V případě zajištění nároku podle §47 tr. ř. tudíž nemůže být na účtu třetí osoby, nýbrž na účtu majetkové podstaty nebo na bankovním účtu obviněného. Vrchním soudem v Olomouci zvolený způsob zajištění ve výsledku bude znamenat, že v trestním řízení případně přiznaný nárok poškozené nebude možné v insolvenčním řízení uhradit, jelikož zúčastněná osoba P. H., insolvenční správkyně, nebude moci se zajištěnými finančními prostředky disponovat a použít je na úhradu nároku poškozené.
6. Z výše uvedených důvodů proto zúčastněná osoba P. H., insolvenční správkyně, navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle §149 tr. ř. zrušil.
7. Obsahově prakticky shodnou stížností se zrušení napadeného usnesení domáhala samotná právnická osoba, a to prostřednictvím opatrovnice D. D. Rovněž namítala, že soud nerozlišil, že finanční prostředky a pohledávky na bankovním účtu jsou dvě samostatné věci, že oproti zajištění částky 150 321 576,67 Kč soud zajistil nárok poškozeného českého státu na částku 187 066 715 Kč, že tak postupoval v rozporu s principy insolvenčního řízení a pokud neshledal důvodnost původního zajištění podle §79a odst. 1 tr. ř., měl toto zajištění zrušit a nikoliv změnit na zajištění podle §47 odst. 1 tr. ř.
8. Nejvyšší soud v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a dospěl k závěru, že podané stížnosti nejsou důvodné.
9. Z obsahu spisového materiálu se podává, že nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 69 T 3/2019-5145, byla obviněná právnická osoba H., (a dalších 23 obviněných fyzických osob a další 2 obviněné právnické osoby) uznána vinnou mimo jiné zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle skutkových zjištění tohoto rozsudku mělo posuzovanou trestnou činností dojít ke zkrácení daně z přidaného hodnoty (DPH) ve výši nejméně 187 066 715 Kč. Byl jí za to uložen trest zrušení právnické osoby a současně jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným P. H. nahradit škodu poškozené České republice zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj ve výši 187 066 715 Kč.
10. Z obsahu spisu dále vyplývá, že ve vztahu k obviněné právnické osobě byla podle §79a tr. ř. usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 9. 2019, č. j. 69 T 3/2019-2140, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019, č. j. 6 To 83/2019-2344, na účtu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj zajištěna částka 150 321 576,67 Kč. Toto rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu ze strany Ústavního soudu, který usnesením ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3661/19, ústavní stížnost odmítl a aproboval tak aplikaci tohoto zajišťovacího institutu.
11. S ohledem na aktuální stav trestního řízení ve věci dotčené právnické osoby, kdy jí byla byť nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně uložena povinnost nahradit škodu (společně a nerozdílně s obviněným P. H.) příslušnému finančnímu úřadu ve výši 187 066 715 Kč a vyhlášený konkurs této právnické osoby, dospěl vrchní soud k závěru, že je důvodný návrh státního zástupce na zajištění nároku poškozené České republiky zastoupené Finančním ředitelstvím pro Olomoucký kraj postupem podle §47 odst. 1 tr. ř., tj. až do výše škody zjištěné v dosavadním trestním řízení. Podle §47 odst. 1 tr. ř. lze nárok poškozeného (viz nepravomocným rozsudkem přiznaná částka ve výši 187 066 715 Kč) zajistit na majetku obviněného (tj. pohledávka vůči finančnímu úřadu) zajistit až do pravděpodobné výše škody.
12. V souladu s tímto ustanovením také vrchní soud postupoval. K námitce stěžovatelek, že uvedený postup je v rozporu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona, lze připomenout, že již v průběhu trestního řízení došlo k zajištění finančních prostředků, resp. pohledávky obviněné právnické osoby na nadměrný odpočet DPH na účtu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj. K tomu srov. §140b insolvenčního zákona. S ohledem na tuto skutečnost a soudem prvního stupně uloženou povinnost k náhradě škody, nelze v tomto směru napadenému rozhodnutí ničeho vytýkat. Ke změně důvodu zajištění nároku poškozeného byly dány zákonné podmínky a postup vrchního soudu není nesouladný s insolvenčním zákonem. Zásadní výtku nelze učinit ani ve vztahu k postupu vrchního soudu, pokud nezrušil původní zajištění pohledávky obviněné právnické osoby a na vývoj trestního řízení reagoval změnou důvodu zajištění.
13. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podané stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu