ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.13.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 13/2021-6119
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 stížnost obviněného P. H., narozeného XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2021, č. j. 1 To 7/2021-5937, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného P. H. zamítá.
Odůvodnění:
1. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 15. 6. 2021, č. j. 1 To 7/2021-5937, tak, že podle §79f odst. 2 tr. ř. zamítl žádost obviněného P. H. o zrušení zajištění nemovitostí, které byly zajištěny usnesením Policie ČR ÚOFK SKPV, expozitura Brno, ze dne 15. 7. 2015, č. j. OKFK-4138-1699/TČ-2013-252403-C, vydaného po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 14. 7. 2015.
Proti tomuto usnesení podal obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce stížnost, v jejímž odůvodnění namítl, že předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci zamítnutí žádosti v podstatě odůvodnil tím, že v rámci rozhodování je nutné vycházet z aktuálního stavu řízení a že v jeho trestní věci byl soudem prvního stupně vyhlášen nepravomocný odsuzující rozsudek. Předseda senátu v napadeném rozhodnutí závěry tohoto rozsudku zcela nekriticky převzal, když bez jakéhokoliv přezkoumání konstatoval, že z provedeného dokazování před soudem prvního stupně plyne důvodnost trestního stíhání obviněného P. H. I při rozhodování o žádosti o zrušení zajištění však musí být respektována zásada volného hodnocení důkazů a povinnost své rozhodnutí odůvodnit tak, aby bylo přezkoumatelné. V opačném případě je rozhodnutí zatíženo nejen procesními vadami, ale jako takové je nepřezkoumatelné a protiústavní. Z odůvodnění napadeného usnesení však není vůbec zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti zakládají důvodnost trestního stíhání a důvodnost zajištění nemovitého majetku.
3. Obviněný P. H. ve své stížnosti dále detailně zhodnotil výpověď spoluobviněného J. K., tuto výpověď považuje za nepravdivou, přičemž soud prvního stupně tuto výpověď v rozsudku použil na všechna dílčí jednání domnělé trestné činnosti, tedy i té, které se J. K. neúčastnil a o které tedy ani vypovídat nemohl. Pro takové vady je i napadené usnesení nepřezkoumatelné. Dále obviněný P. H. poukázal na zjevnou neproporcionalitu zajištění předmětných nemovitostí, když je usvědčovaný pouze zcela nevěrohodnou výpovědí obviněného J. K., vztahující se toliko k 15 obchodům s celkovou výší 10,9 milionů korun zkrácení DPH a tato skutečnost nemůže odůvodňovat zajištění majetku obviněného pro domnělý výnos z trestné činnosti ve výši 188 milionů korun. Tato skutečnost není proporcionální ani vzhledem k dalšímu zajištěnému majetku ostatních obviněných. Dále namítl, že zajištění nemovitých věcí trvá neúměrně dlouho, a to téměř pět a půl roku. V případě nepřiměřeně dlouhé doby trvání zajištění majetku by se také jednalo o neproporcionální zásah do vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zajišťovaná hodnota musí, byť jen z části, odpovídat hodnotě věcí nebo jiných majetkových hodnot uvedených v citovaném usnesení, kdy nesmí být s jejich hodnotou v hrubém nepoměru. Z provedeného dokazování nevyplývá závěr, že by měl jakýkoliv výnos z trestné činnosti a v tomto směru odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž rozebral nezákonné postupy v řízení a nesprávně zjištěný skutkový stav věci.
4. Proto obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil a vrátil jej „k dalšímu prověřování“ , případně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl o zrušení zajištění.
5. Nejvyšší soud v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného P. H. není důvodná.
6. Z obsahu napadeného usnesení (bod 7.) a z obsahu spisu se podává, že nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 69 T 3/2019-5145, obviněný P. H. (a dalších 22 obviněných fyzických osob a 3 obviněné právnické osoby) byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle skutkových zjištění tohoto rozsudku mělo posuzovanou trestnou činností dojít ke zkrácení daně z přidaného hodnoty (DPH) ve výši nejméně 187 066 715 Kč. Byl mu za to uložen nejen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, ale též trest propadnutí veškerého majetku. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně se společností H. nahradit škodu poškozené České republice zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj ve výši 187 066 715 Kč.
7. Zejména s ohledem na tento aktuální stav řízení v trestní věci obviněného P. H. předseda senátu vrchního soudu učinil závěr, že je i nadále namístě omezení vlastnických práv obviněného k zajištěným nemovitostem jako náhradní hodnoty, neboť je dána důvodná obava, že při zrušení tohoto zajištění může dojít k manipulaci s tímto majetkem (bod 8. a 9. napadeného usnesení).
8. Nejvyšší soud se s tímto postupem vrchního soudu v zásadě ztotožnil a stížnostní námitky obviněného neshledal důvodnými. Při plném respektování zásady in dubio pro reo nelze pominout, že v souladu s dosavadními zjištěními, jež byla učiněna v trestním řízení a shrnuta v dosud nepravomocném, výše citovaném rozsudku krajského soudu, existuje i nadále důvodné podezření, ze spáchání závažné ekonomické trestné činnosti, kterou byla českému státu způsobena škoda přesahující 187 milionů Kč. Vrchní soud též oprávněně poukázal na skutečnost, že stěžovateli byl nepravomocně uložen trest propadnutí veškerého majetku (tedy i předmětných, dosud zajištěných nemovitostí) a povinnost k náhradě škody v rozsahu více jak 187 milionů Kč. Nejvyšší soud v tomto řízení není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně v dosud nepravomocném rozsudku, posuzovat věrohodnost výpovědi spoluobviněného J. K. a vůbec hodnotit výsledky provedeného dokazování, jak se toho stěžovatel domáhá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 2179/21). Přitom pro účely tohoto řízení Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o zrušení zajištění bylo ve zřejmém nesouladu s dosud zjištěnými skutkovými okolnostmi (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 435/04). Pro zajištění věci podle §79a tr. ř. se nevyžaduje stejný důkazní standard jako pro odsuzující rozsudek, neboť rozhodnutí o takovém zajištění se vždy pohybuje v rovině určité pravděpodobnosti (nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17). Pokud vrchní soud při zamítnutí žádosti obviněného vycházel z dosud nepravomocného rozhodnutí ve věci samé (obviněnému byl přitom mimo jiné uložen trest propadnutí veškerého majetku), nelze tomuto postupu ničeho vytknout (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 2179/21).
9. K další námitce stěžovatele, podle níž je zajištění předmětných nemovitostí neproporcionální vzhledem k tomu, že z posuzované trestné činnosti neměl žádný výnos, je třeba, kromě výše již uvedeného, připomenout, že zajišťovací instituty představují prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posuzování jejich přiměřenosti nelze odhlédnout od jejich smyslu a účelu (např. od snahy v maximální možné míře eliminovat škodu způsobenou trestnou činností -srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2182/21). V tomto ohledu vrchní soud důvodně poukázal na možnou výši škody způsobenou trestnou činností obviněného a dalších spolupachatelů, jakož i na nepravomocně uložený trest propadnutí majetku. Opodstatněnost zásahu do majetkové sféry obviněného ponecháním v platnosti zajišťovacího institutu je v posuzované věci s ohledem na nepravomocný odsuzující rozsudek větší než v době, kdy na počátku trestního řízení k zajištění došlo.
10. Pokud stěžovatel namítá nepřiměřenou délku trvání institutu zajištění, tak nelze pominout, že trestní řízení, v němž k předmětnému zajištění došlo, je objektivně komplikováno zejména skutkovou složitostí dané věci a počtem obviněných osob, jak fyzických, tak právnických. Řízení přitom již dospělo do fáze rozhodování o odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace, a s ohledem na existenci nepravomocného odsuzujícího rozsudku, ani doba trvání zajištění přesahující pět let není a priori v rozporu s dočasným charakterem institutu zajištění věci, který představuje opatření omezující vlastnická práva obviněného. Ačkoli tato délka nepochybně zvyšuje intenzitu zásahu do práv obviněného, nejedná se o délku natolik excesivní, že by byla fakticky jakkoli neodůvodnitelná.
11. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podanou stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu