ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.18.2021.1
11 Tvo 18/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o stížnosti obviněného P. N. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2021, č. j. 7 Ntd 8/2021-33, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného P. N. zamítá.
Odůvodnění:
1. Dne 19. 5. 2020 byla u Krajského soudu v Ústí and Labem podána obžaloba mimo jiné na obviněného P. N. (dále jen „obviněný“). Tato trestní věc je u jmenovaného soudu vedena pod sp. zn. 51 T 17/2013.
2. Podáním ze dne 26. 8. 2021 učiněným u Vrchního soudu v Praze obviněný navrhl, aby výše označená trestní věc byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem odňata a přikázána Městskému soudu v Praze, přičemž tak učinil s odůvodněním, že přísedící, tvořící většinu členů daného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, byli do své funkce zvoleni zastupitelstvem Ústeckého kraje, který má v předmětném trestním řízení postavení poškozeného, a tudíž tito přísedící neskýtají žádné konkrétní záruky nezávislosti a nestrannosti na orgánu, který je zvolil a je oprávněn je znovu zvolit do takové funkce a který sám v tomto řízení uplatňuje nárok na náhradu škody značného rozsahu.
3. Uvedené řízení ve věci návrhu na odnětí věci bylo u Vrchního soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 7 Ntd 8/2021, věc byla přidělena senátu č. 7 tohoto soudu složenému z předsedy senátu JUDr. Michala Hodouška a soudců JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Michaely Pařízkové. Dne 29. 9. 2021 obviněný podal u Vrchního soudu v Praze návrh na vyloučení jmenovaných soudců senátu č. 7 z projednávání a rozhodnutí v předmětné věci. Poukázal v něm na to, že tito soudci již byli činní ve věci sp. zn. 51 T 17/2013, přičemž na podkladě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, jsou dány důvodné pochybnosti o nestrannosti a nezaujatosti těchto soudců k osobám obviněných a projednávané věci s ohledem na v rozsudku vyjádřené skutkové závěry svědčící o tom, že tito jsou předem (bez relevantních důkazů) přesvědčeni o vině obviněných.
4. Vrchní soud v Praze rozhodl o předmětném návrhu obviněného usnesením ze dne 1. 10. 2021, č. j. 7 Ntd 8/2021-33, tak, že podle §31 odst. 1 tr. řádu předseda senátu JUDr. Michal Hodoušek a soudci JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Michaela Pařízková nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného P. K., narozeného XY, a spol. (pozn. Nejvyššího soudu, tj. i obviněného P. N.), vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013. Téhož dne Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením č. j. 7 Ntd 8/2021-36 rovněž tak, že podle §25 tr. řádu se věc vedená u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013 tomuto soudu neodnímá.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2021, č. j. 7 Ntd 8/2021-33, podal dne 7. 10. 2021 obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou ještě podrobněji odůvodnil svým dalším podáním datovaným dne 15. 10. 2021.
6. V odůvodnění stížnosti obviněný předně poukazuje na odůvodnění svého návrhu na vyloučení soudců senátu 7 To Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) JUDr. Michala Hodouška, JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Michaely Pařízkové z projednávání a rozhodnutí jeho návrhu na odnětí shora uvedené trestní věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem a přikázání této věci Městskému soudu v Praze. V tomto směru zdůrazňuje, že jmenovaní soudci byli již ve věci vedené pod sp. zn. 51 T 17/2013 u Krajského soudu v Ústí nad Labem činní a v rozsudku ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, dospěli ke skutkovým závěrům, z nichž je zjevný jejich předpojatý, resp. předem zaujatý, negativní vztah k osobám (přinejmenším některých) obviněných, s nimiž měl tvořit organizovanou skupinu. V daném rozhodnutí totiž explicitně vyjádřili své přesvědčení o „veřejné známosti“ protiprávního ovlivňování rozdělování dotačních prostředků z ROP Severozápad ve prospěch politicko-podnikatelských zájmů konkrétních osob, aniž by v uvedeném směru bylo v řízení provedeno adekvátní dokazování (učinili tak v podstatě jen na základě výpovědi obviněného P. K.). Takové předem zaujaté a veřejně vyjádřené přesvědčení jmenovaných soudců o tom, že se konkrétní obvinění v pozici tzv. „loutkovodičů“ podíleli na realizaci politicko-podnikatelských zájmů prostřednictvím nezákonného ovlivnění rozdělování dotací z ROP Severozápad, pak podle názoru obviněného představuje nejen porušení presumpce neviny dotčených osob, ale vyvolává důvodné pochybnosti o schopnosti soudců senátu 7 To v nyní projednávané věci (tj. ve věci návrhu na odnětí věci) činit nestranně a nezaujatě jakékoli procesní úkony a rozhodnutí. Současně připomíná, že v odůvodnění návrhu upozornil na skutečnost, že obdobná pochybení byla danému senátu vytknuta již v minulosti opakovaně i Ústavním soudem.
7. V dalším textu obviněný vytýká vrchnímu soudu, že v napadeném usnesení rozhodl o tom, že členové senátu 7 To nejsou ve věci vyloučeni nikoli pouze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ntd 8/2021, ale pro celé řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013, které dosud nebylo skončeno; vyslovuje názor, že za takové situace, kdy napadené usnesení svým obsahem nepřípustně dopadá na celé řízení sp. zn. 51 T 17/2013 a netýká se jen řízení sp. zn. 7 Ntd 8/2021, ohledně něhož by vrchní soud byl výlučně oprávněn rozhodovat ve věci podjatosti s konečnou platností, je namístě, aby stížnostní soud z podnětu stížnosti přezkoumal důvody pro případné vyloučení soudců senátu 7 To meritorně.
8. Obviněný dále vyjadřuje přesvědčení, že napadené usnesení vrchního soudu nemůže obstát ani po stránce věcné. Má za to, že tak je tomu v případě, pokud soudci senátu 7 To v bodu 9. napadeného usnesení bez dalšího tvrdí, že se ve věci subjektivně necítí být podjatí, stejně jako tehdy, pokud je v bodu 10. napadeného usnesení argumentováno tím, že jeho osoba „v předcházející části kauzy vůbec nefigurovala“; k posledně uvedenému argumentu poukazuje na to, že závěry vrchního soudu o existenci organizované zločinecké skupiny a stěžejní roli „loutkovodičů“, tedy závěry o vině těchto osob, zákonitě dopadají i na něj a další obviněné, když tito mají být oněmi „loutkami“. Přeceňovat nelze podle jeho názoru ani zmínku vrchního soudu o tom, že k závěrům o „veřejné známosti“ protiprávního ovlivňování rozdělování dotačních prostředků z ROP Severozápad ve prospěch politicko-podnikatelských zájmů konkrétních osob dospěl výlučně na základě spisového materiálu a důkazů, neboť žádné takové konkrétní důkazy či části trestního spisu (např. uvedením příslušných čísel listů) vrchní soud ani v rozsudku ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, ani v napadeném usnesení neuvádí; za této situace je zřejmé, že odůvodněnost problematických pasáží uvedeného rozsudku je vrchním soudem pouze tvrzena, nikoliv podpořena konkrétními důkazy, resp. konkrétní částí spisu. Zdůrazňuje dále, že pokud vrchní soud nepovažuje v bodu 12. napadeného usnesení za argument podjatosti skutečnost, že titíž soudci již ve věci rozhodovali, jde o námitku zavádějící a lichou, a to proto, že jejich vyloučení se nedomáhal vzhledem k tomu, že ve věci již byli činní, nýbrž proto, že ve svém předcházejícím rozhodnutí v rozporu se zásadou presumpce neviny projevili své subjektivní předpojaté stanovisko k vině některých členů údajné organizované skupiny, v níž měl být podle obžaloby činný i on. Dodává, že navíc podle judikatury nejsou definovány okolnosti, na jejichž základě vznikne zaujatý osobní poměr soudce k projednávané věci a tento se stane neobjektivním, neboť takový poměr může vzniknout z mnoha různých důvodů; v této souvislosti přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Za významné označuje rovněž to, že z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá (i zde obviněný cituje z rozhodnutí jmenovaných soudů), že odvolací soud je v případě opakovaného rozhodování v téže věci vázán svými skutkovými a právními závěry, které vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí, nedojde-li k podstatné změně důkazní situace; to ostatně plyne i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jenž judikoval, že jsou dány objektivní pochybnosti o tom, zda soudci nejsou při svém rozhodování předem ovlivněni závěry, k nimž dospěli ve svém předchozím rozhodnutí v téže věci.
9. Obviněný je přesvědčen, že soudci senátu 7 To bez ohledu na zásady trestního řízení budou prosazovat takový způsob projednání věci, který povede k potvrzení jejich předem zaujatého skutkového (i právního) závěru, tedy zejména k potvrzení existence trestné činnosti a její spáchání nejen shora vyjmenovanými osobami (tzv. „loutkovodiči“), nýbrž i dalšími obviněnými a také jeho osobou, a který vyústí v odsuzující rozhodnutí, v němž budou toliko zopakovány již předem učiněné skutkové závěry, a to bez ohledu na důkazní situaci i argumentaci obhajoby a její důkazní návrhy. Dodává, že odůvodnění předmětného rozsudku vrchního soudu totiž dalo Krajskému soudu v Ústí nad Labem jasný a srozumitelný návod, jaký výsledek hlavního líčení je vrchním soudem očekáván, tedy potvrzení konstrukce obžaloby o existenci organizované zločinecké skupiny, která měla mít rozhodující vliv na rozdělování dotací z ROP Severozápad. Zdůrazňuje přitom, že znalost takového stanoviska vrchního soudu nutně bude ovlivňovat postup soudu prvního stupně, neboť tento si je nepochybně vědom toho, že titíž soudci by měli rozhodovat i o případném odvolání proti jeho rozsudku a odchýlení se od jejich předem zaujatého náhledu na věc by s vysokou mírou pravděpodobnosti odvolacím soudem nebylo akceptováno. Považuje tudíž za nezbytné rozhodnout o vyloučení soudců senátu 7 To z projednávání věci již nyní, nikoli případně až v rámci odvolacího řízení.
10. O předpojatém negativním vztahu k osobám některých obviněných a jejich obhájců svědčí podle názoru obviněného i nepodložená nařčení obhajoby ze lži a demagogie a nevhodné výroky o tom, že je „pod úrovní“ soudců na věcné námitky vůbec reagovat, uvedené v bodech 13. a 14. napadeného usnesení; obviněný si přitom stojí za svým tvrzením, že porušení presumpce neviny bylo členům senátu 7 To Ústavním soudem vytýkáno opakovaně, jak vyplývá z publikované Sbírky nálezů a usnesení tohoto soudu. Zdůrazňuje, že nezpochybňuje nesporné vysoké odborné kvality těchto soudců, pokud se i přes tyto ovšem v některých případech dopouštějí jednání, jež bylo Ústavním soudem posouzeno jako flagrantní popření principu presumpce neviny, nelze předpokládat, že se jedná o chybu či opomenutí, ale důvodně je možné mít za to, že v těchto určitých konkrétních případech daní soudci vyjádřili své předem zaujaté nepodložené subjektivní přesvědčení o vině konkrétních osob, aniž by jejich závěry nacházely podklad v provedeném dokazování.
11. Konečně obviněný nesouhlasí s tvrzením vrchního soudu v bodu 16. napadeného usnesení, že sporná tvrzení v rozsudku tohoto soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, představují pouze odlišný právní názor, který nemůže být důvodem pro vyloučení soudců podle §30 odst. 1 tr. řádu. Předmětné závěry ve zmíněném rozsudku o „vodičích loutek“ jsou totiž svou povahou jednoznačně závěry skutkovými, nikoli právními; jestliže pak takové závěry postrádají oporu v provedeném řádném dokazování, představují porušení presumpce neviny dotčených osob a svědčí o zaujatém přístupu soudců k těmto osobám, resp. k projednávané věci.
12. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 tr. řádu napadené usnesení jako nezákonné zrušil a podle §31 odst. 1 tr. řádu sám rozhodl tak, že podle §30 odst. 1 tr. řádu jsou soudci JUDr. Michal Hodoušek, JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Michaela Pařízková vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013.
13. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Nejvyšší soud proto v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal na podkladě stížnosti obviněného napadené usnesení vrchního soudu, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení soudců senátu č. 7 vrchního soudu JUDr. Michala Hodouška, JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Michaely Pařízkové z vykonávání úkonů trestního řízení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
14. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
15. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
16. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: „ Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (POSPÍŠIL, I. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod . Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 739-740).
17. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
18. Při posouzení výše uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi dané trestní věci je přitom zřejmé, že dospěl-li vrchní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 10. 2021, č. j. 7 Ntd 8/2021-33, k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení předsedy senátu JUDr. Michala Hodouška a soudců JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Michaely Pařízkové z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného P. K., narozeného XY, a spol. (pozn. Nejvyššího soudu, tj. i obviněného P. N.), vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení.
19. K zákonné podmínce „ pro poměr k projednávané věci “ Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obviněného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není schopen ve věci objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby některý z výše uvedených soudců vrchního soudu (nebo osoba jim blízká) byl přímo poškozen trestnou činností obviněného, nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Z přiloženého spisového materiálu a z dalších podkladů, které si Nejvyšší soud vyžádal, však bylo Nejvyšším soudem ověřeno, že žádná takto zásadní okolnost nebyla v tomto řízení zjištěna.
20. Stran zákonné podmínky „ pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům “ Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu a dalších podkladů, které si vyžádal, zjistil, že předseda senátu č. 7 vrchního soudu JUDr. Michal Hodoušek a soudci JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Michaela Pařízková nejsou v žádném osobním vztahu k obviněnému či jeho rodinným příslušníkům, konkrétně v příbuzenském či rodinném poměru, a rovněž nebyli před projednáváním tohoto případu k žádnému z nich ani v osobně přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu.
21. Ve vztahu k jednotlivým námitkám obviněného Nejvyšší soud považuje za potřebné opětovně připomenout, že za vztah k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícímu přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku (ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 375). Stejně tak nelze vztah k projednávané věci vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně též z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce tudíž nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů (DURDÍK, T. In DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
22. Z uvedených důvodů je zřejmé, že za důvodnou nelze považovat námitku obviněného, že jmenovaní soudci již byli dříve v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013 činní, když v rozsudku ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, dospěli údajně ke skutkovým závěrům, z nichž je zjevný jejich předpojatý, resp. předem zaujatý, negativní vztah k osobám (přinejmenším některých) obviněných, s nimiž měl obviněný P. N. tvořit organizovanou skupinu. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s odůvodněním, které je prezentováno v napadeném usnesení vrchního soudu (srov. bod 11. usnesení vrchního soudu), a ke kterému nevznáší žádných námitek. Současně Nejvyšší soud zjistil, že citovaný rozsudek vrchního soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To 95/2016, byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 Tdo 192/2018-185, zčásti zrušen, avšak toliko z jiných důvodů, než které obviněný namítá v tomto řízení. V této souvislosti také Nejvyšší soud opětovně připomíná, že obviněný ostatně ani v předcházející části této trestní věci nikterak nefiguroval (srov. bod 10 usnesení vrchního soudu).
23. Dále k této námitce, resp. k uplatněné navazující argumentaci obviněného, že soudci senátu č. 7 vrchního soudu budou bez ohledu na zásady trestního řízení prosazovat takový způsob projednání věci, který povede k potvrzení jejich předem zaujatého skutkového (i právního) závěru v této trestního věci, Nejvyšší soud pouze krátce poznamenává, že ani tato argumentace nemůže v tomto řízení obstát, neboť se jedná toliko o ničím nepodloženou domněnku obviněného.
24. Pokud se týká námitky obviněného, že o předpojatém negativním vztahu soudců senátu č. 7 vrchního soudu k osobám některých obviněných a jejich obhájců svědčí i nepodložená nařčení obhajoby ze lži a demagogie a nevhodné výroky o tom, že je „pod úrovní“ soudců na věcné námitky vůbec reagovat, lze obviněnému přisvědčit toliko v tom směru, že vrchní soud měl v rámci příslušných částí odůvodnění napadeného usnesení volit vhodnější výrazové prostředky k vyjádření jinak správných závěrů. Nejvyšší soud však ani v tomto případě nemůže takovou námitku považovat za způsobilou ve smyslu shora uvedených obecných hledisek, neboť důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci.
25. K další námitce obviněného Nejvyšší soud uvádí, že vrchní soud nepochybil, jestliže napadeným usnesením rozhodl o tom, že členové senátu 7 To nejsou ve věci vyloučeni nikoli pouze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ntd 8/2021, ale pro celé řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013, které dosud nebylo skončeno. Nejvyšší soud přitom zejména poukazuje na skutečnost, že vrchní soud rozhodoval o návrhu obviněného na odnětí věci právě v trestní věci obviněného P. K., narozeného XY, a spol. (tj. i obviněného P. N.), vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013. Právě v citované trestní věci totiž vrchní soud učinil napadené rozhodnutí. Takový postup považuje Nejvyšší soud za správný a nemá k tomuto zásadních připomínek.
26. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným P. N. uváděné okolnosti nezakládají takové pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu č. 7 Vrchního soudu v Praze JUDr. Michala Hodouška a členů tohoto senátu JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Michaely Pařízkové, pro které by bylo nutné prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud, ve shodě s vrchním soudem, konstatuje, že námitku podjatosti a řízení o ní nelze zásadně zaměňovat s procesními prostředky, jejichž prostřednictvím může dojít ke zvrácení již vydaného rozhodnutí. Náprava vad řízení nebo vlastního soudcovského rozhodování je totiž výlučně zajišťována vícestupňovým rozhodováním soudů, nikoliv však prostřednictvím institutu námitky podjatosti ve smyslu příslušných ustanovení §30 tr. řádu.
27. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného P. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2021, č. j. 7 Ntd 8/2021-33, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.