ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.3.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 3/2021-1004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2021 o stížnosti obviněného L. K. , narozeného XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 4 To 5/2021 a 4 To 6/2021, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného L. K. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 4 To 5/2021 a 4 To 6/2021, o návrhu obviněného L. K. (dále jen „obviněný“) na vyloučení soudců senátu 4 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Luboše Vlasáka a JUDr. Lenky Konopové z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného tak, že podle §30 odst. 1 tr. řádu a contrario , za použití §31 odst. 1 tr. řádu nejsou JUDr. Luboš Vlasák, JUDr. Lenka Konopová a JUDr. Hana Hrnčířová vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 To 5/2021 a 4 To 6/2021.
2. Pro úplnost lze uvést, že Vrchní soud v Praze z obsahu podání obviněného, v němž vznesl námitku podjatosti, dovodil, že tato se týkala všech soudců označeného odvolacího senátu (tedy i JUDr. Hany Hrnčířové) a nikoliv jen soudců JUDr. Luboše Vlasáka a JUDr. Lenky Konopové. Vzhledem k tomu Vrchní soud v Praze rozhodoval o tom, zda jsou či nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného všichni soudci tohoto senátu.
3. Proti citovanému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas stížnost. V odůvodnění stížnosti předně vyjadřuje nesouhlas jak s výrokem napadeného usnesení, tak s argumenty uvedenými v jeho odůvodnění, neboť dle jeho názoru nikterak nereflektují ani skutečnosti, které uvedl v námitkách podjatosti, ani důvody, které k jejich podání vedly. Domnívá se, že Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) posuzoval jen některé namítané skutečnosti, zatímco valnou většinu z nich přešel naprosto obecným konstatováním nebo se jimi nezabýval vůbec; konkrétně například zaměřil svou pozornost na písařskou chybu (kdy v rámci námitek podjatosti uvedl obviněný na jednom místě omylem i jméno soudce Mgr. Romana Drahného, přestože jeho jméno se v ostatních částech podání dále nevyskytuje), a na z toho vyplývající domnělou zmatečnost námitek podjatosti.
4. V podrobnostech obviněný rozvádí, že námitky svědčící o podjatosti soudců vrchního soudu odůvodnil šesti důvody (body), avšak jmenovaný soud se zabýval pouze dvěma z nich, přičemž tyto jsou navíc pouze podpůrného charakteru a nelze v nich spatřovat hlavní argumenty; ostatní námitky, jež nazval „zbylými“, pak zahrnul do souhrnného lakonického a neodůvodněného vyjádření s tím, že tyto spadají pod jedinou kategorii, totiž že obviněný není spokojen s rozhodovací činností odvolacího soudu a s vysloveným právním názorem odvolacího soudu, proti kterému brojí. Vytýká vrchnímu soudu, že ve svém rozhodování nezohlednil premisy vyplývající zejména z ústavního práva a z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na něž poukazoval, a nevěnoval těmto pozornost nebo je odbyl ledabylým konstatováním. Stran práva na nestranného soudce zdůrazňuje, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. o to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli; při aplikaci právě subjektivního a objektivního testu nestrannosti lze podle jeho názoru dojít k závěru, že u soudců JUDr. Luboše Vlasáka a JUDr. Lenky Konopové lze důvodně pochybovat o jejich nestranném a nezaujatém přístupu k projednávané věci a k jeho osobě.
5. V rámci konkrétní argumentace k napadenému usnesení obviněný dále zaměřuje pozornost na ty (podle něj v podstatě okrajové) námitky, kterými se vrchní soud jako jedinými zabýval a jimiž je jednak vztah soudce JUDr. Luboše Vlasáka s jednatelem poškozené a svědkem v této trestní věci T. H., a dále rychlost rozhodování vrchního soudu. K vyjádření vrchního soudu k prvé námitce, že pravým důvodem jejího vznesení není tento vztah, nýbrž nesouhlas obviněného se skutečností, že předchozí zprošťující rozsudky soudu prvního stupně nebyly ze strany odvolacího soudu akceptovány pro opakovaná pochybení nalézacího soudu, uvádí, že tvrzený vztah je posunut do zcela jiné dimenze za situace, kdy vrchní soud opakovaně překračuje svá oprávnění v jeho neprospěch, porušuje zásadu presumpce neviny a postupuje v rozporu s mimotrestními právními předpisy a na to navazující judikaturou. Ve vztahu k vytýkané rychlosti rozhodování vrchního soudu a jím zaměřené pozornosti na změnu složení senátu 4 To konstatuje, že rychlé vyřízení nápadu věcí by bylo jistě chvályhodné, pokud by však taková rychlost neznamenala rovněž překotnost, jejímž vyústěním je nezohlednění jeho vyjádření k odvolání státního zástupce (kdy toto nebylo ani čteno u neveřejného zasedání). Zdůrazňuje, že zmíněné námitky by samy o sobě ani ve své souvislosti nezavdávaly důvod podání námitek podjatosti, ovšem nabývají zcela jiného rozměru ve spojení s procesními vadami i mylným hmotněprávním posouzením celé věci, neboť takové vady jsou velmi neobvyklé a zarážející u kvalifikované instance, jakou je vrchní soud.
6. V dalším textu stížnosti obviněný rozvádí (přičemž v podrobnostech odkazuje na konkrétní body odůvodnění námitek podjatosti) vrchním soudem v podstatě opomenuté čtyři jím vznesené námitky. První z nich je překročení oprávnění tohoto odvolacího soudu v jeho neprospěch tím, že Městský soud v Praze zavázal svým odlišným náhledem na hodnocení důkazů rozhodných pro posouzení viny, aniž sám důkazy provedl; porušil tak zásadu bezprostřednosti a ústnosti, neboť měnil skutková zjištění nalézacího soudu pouze na podkladě toho, že oproti němu hodnotil důkazy odlišně (to ostatně vyjádřil ve svém posledním, třetím, zprošťujícím rozsudku i sám nalézací soud). Konstatování vrchního soudu v napadeném usnesení, že nešlo o odlišné hodnocení důkazů, ale jejich dezinterpretaci, přitom podle názoru obviněného nemůže obstát, neboť vrchní soud došel k opačným závěrům než soud nalézací. Druhou výhradou pak je porušení presumpce neviny odvolacím soudem, který opakovaně zavázal nalézací soud vykládat pochybnosti o skutkovém stavu v neprospěch obviněného, přičemž ke skutkovým i právním otázkám se vyjádřil způsobem, kterým dal nepochybně najevo své přesvědčení o jeho vině; odmítal přitom akceptovat odlišný pohled nalézacího soudu na klíčové skutečnosti a snažil se jej přimět k vydání odsuzujícího rozsudku. Třetí námitka se týká nesprávného právního názoru odvolacího soudu, kdy obviněný má za to, že přestože některé právní názory tohoto soudu jsou v plném rozporu s civilní právní úpravou a na ni navazující judikaturou, vrchní soud o ně opřel své přesvědčení o jeho vině za současného přehlížení jeho hmotněprávní argumentace. Konečně poslední výtku obviněného vůči vrchnímu soudu představuje skutečnost, že tento soud nezohlednil jeho vyjádření k odvolání státního zástupce, tj. veškerou jeho argumentaci uvedenou ve vyjádřeních k odvoláním státního zástupce. V závěru této části stížnosti pak kriticky nahlíží i na vyjádření vrchního soudu (na straně 5 napadeného usnesení), jímž již předem implikuje, že rozporovaná tvrzení mohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, než aby připustil ochotu zabývat se jeho argumentací, přičemž toto považuje za potvrzení nikoli nestranného přístupu vrchního soudu.
7. Závěrem obviněný v obecné rovině souhlasí s tezí vrchního soudu prezentovanou na straně 5 napadeného usnesení, že pouhá nespokojenost s rozhodnutím soudu nemůže být předmětem námitek podjatosti, současně však vyslovuje názor, že flagrantní porušování norem trestního řádu, nerespektování základních zásad trestního řízení, ignorování právní úpravy a na to navazující judikatury a nerovný přístup ke stranám ve spojení s rychlým až překotným rozhodováním vrchního soudu a pochybnostmi o vztahu soudce JUDr. Luboše Vlasáka k jednateli poškozené a svědkovi T. H. ve svém celku zakládají důvodnou pochybnost o schopnosti soudců JUDr. Luboše Vlasáka a JUDr. Lenky Konopové rozhodovat nestranně a nezaujatě pro poměr k věci a k osobě obviněného zejména z hlediska objektivního testu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §31 odst. 3 tr. řádu ve spojení s §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil napadené usnesení a sám rozhodl ve věci tak, že soudci JUDr. Luboš Vlasák a JUDr. Lenka Konopová se podle §30 odst. 1 tr. řádu vylučují z vykonávání úkonů v trestním řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 To 5/2021.
8. Dne 17. 2. 2021 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Nejvyššího soudu doplnění stížnosti, přičemž jeho přílohy tvořily jednak dříve zaslaná žádost obhájce obviněného Ministerstvu spravedlnosti ČR o prověření informací zjištěných obhajobou z webové aplikace infosoud.justice.cz, dle nichž mělo v dané trestní věci v několika případech nejprve dojít k vydání rozhodnutí a až následně k jednání ve věci, a jednak kopie příslušných stránek vytištěných z uvedené webové aplikace. Obviněný přitom na podkladě předmětných informací vyjadřuje přesvědčení, že tyto významně posilují pochybnosti o nestranném a nezaujatém přístupu soudců senátu 4 To vrchního soudu k projednávané věci a k osobě obviněného, a to stran objektivního testu nestrannosti. Dne 22. 2. 2021 pak v návaznosti na toto podání doplnil stížnost ještě o odpověď Ministerstva spravedlnosti ČR, v níž se toto vyjádřilo k časově nelogické a právně nevysvětlitelné situaci v datech zveřejněných ve výše zmíněné veřejně přístupné aplikaci. Obviněný konstatuje, že skutečnosti uvedené v odpovědi představují nejednoznačné a nepodložené úvahy jmenovaného ministerstva o tom, čím mohla být daná situace na vrchním soudu způsobena (když podle ministerstva byla data v aplikaci zveřejněna korektně), takže pochybnosti o postupu senátu 4 To vrchního soudu v posuzované věci jen zesílily.
9. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal na podkladě stížnosti obviněného napadené usnesení vrchního soudu, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení soudců senátu 4 To vrchního soudu z vykonávání úkonů trestního řízení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
10. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
11. Podle §30 odst. 2 tr. řádu platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
12. Podle §30 odst. 3 tr. řádu platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
13. Konečně z ustanovení §30 odst. 4 tr. řádu vyplývá, že z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
14. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
15. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: „ Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod . Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 739-740).
16. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
17. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti daného případu je přitom zřejmé, že pokud vrchní soud ve svém rozhodnutí ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 4 To 5/2021 a 4 To 6/2021, dospěl k závěru, že soudci JUDr. Luboš Vlasák, JUDr. Lenka Konopová a JUDr. Hana Hrnčířová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu v trestní věci obviněného, nelze tomuto postupu vytknout žádné zásadní pochybení. Z obsahu předloženého spisového materiálu totiž Nejvyšší soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jakékoliv osobní podjatosti jmenovaných soudců vůči osobě obviněného, a to ani z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu §30 odst. 1 až 4 tr. řádu.
18. Nejvyšší soud se předně ztotožňuje s postupem vrchního soudu, který námitky podjatosti obviněného vztáhl také k osobě JUDr. Hany Hrnčírové (v podrobnostech viz bod 3. napadeného usnesení), neboť takový postup se jeví jako důvodný, a to především s ohledem na argumentaci obviněného obsaženou v námitce podjatosti ze dne 13. 1. 2021 (v podrobnostech viz bod 3. napadeného usnesení). Nejvyšší soud má za to, že z napadeného usnesení se také zjevně podává, že vrchní soud tak učinil ve světle důvodů podjatosti formulovaných v ustanovení §30 tr. řádu.
19. K zákonné podmínce „ pro poměr k projednávané věci “ Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obviněného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není schopen ve věci objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby některý z výše uvedených soudců vrchního soudu (nebo osoba jim blízká) byl přímo poškozen trestnou činností obviněného, nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Z přiloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud ověřil, že žádná takto zásadní okolnost nebyla v tomto řízení zjištěna.
20. Stran zákonné podmínky „ pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům “ Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že soudci vrchního soudu JUDr. Luboš Vlasák, JUDr. Lenka Konopová a JUDr. Hana Hrnčířová nejsou v žádném osobním vztahu k obviněnému či jeho rodinným příslušníkům, konkrétně v příbuzenském či rodinném poměru, a rovněž nebyli před projednáváním tohoto případu k žádnému z nich ani v osobně přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu. Důvod pro vyloučení soudce JUDr. Luboše Vlasáka ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu totiž nemůže bez dalšího založit pouze okolnost, že jednatel poškozené a svědek T. H. je bývalým spolužákem tohoto soudce ze studií na právnické fakultě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 178/2001).
21. V projednávané věci Nejvyšší soud nezjistil ani existenci nedovoleného „ poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení “, neboť ani jeden z výše uvedených soudců vrchního soudu nebyl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, kterak to předpokládá ustanovení §30 odst. 2 tr. řádu. Rovněž žádný z nich nebyl ve věci činný jako soudce, který by v přípravném řízení v této věci nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, popř. vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení ve vztahu k osobě obviněného, a stejně tak žádný z výše jmenovaných soudců se v tomto stádiu trestního řízení (tj. v přípravném řízení) žádným způsobem nepodílel na rozhodování o vazbě obviněného. Stejně tak se jako soudce nebo přísedící neúčastnili projednávání této trestní věci u Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodl v prvním stupni, ve smyslu §30 odst. 3 tr. řádu. Stejné závěry přitom platí i ve vztahu k podmínkám uvedeným v §30 odst. 4 tr. řádu.
22. Ve vztahu k jednotlivým námitkám obviněného Nejvyšší soud uvádí především následující.
23. Pokud se týká námitky obviněného, že se vrchní soud v napadeném usnesení věnoval výběrovým způsobem argumentům předloženým v námitkách podjatosti, přičemž zaměřil svoji pozornost v podstatě pouze na dva okrajové důvody, a to obviněným tvrzený vztah soudce JUDr. Luboše Vlasáka s jednatelem poškozené (svědkem) T. H. a dále přílišnou rychlost při rozhodování soudu a ostatními námitkami se nezabýval, tuto je třeba označit za nedůvodnou, neboť Nejvyšší soud neshledal v postupu vrchního soudu jako celku žádného pochybení.
24. Nejvyšší soud především na tomto místě zdůrazňuje, že se vrchní soud těmito dvěma námitkami (srov. bod 22. tohoto usnesení) zaobíral důvodně, neboť to byl nepochybně obviněný, který tyto sám v podané námitce podjatosti ze dne 13. 1. 2021 uplatnil. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani vlastní hodnocení obviněného, které prezentuje již v rámci uplatněných námitek podjatosti ze dne 13. 1. 2021 (srov. IV. E., bod 61.) a toto dále rozvíjí ve své stížnosti proti napadenému usnesení, kde zdůrazňuje, že samotná rychlost rozhodování vrchního soudu ani pochybnost o vztahu soudce JUDr. Luboše Vlasáka k jednateli poškozené (svědkovi) T. H. by samy o sobě ani ve své souvislosti nezavdávaly důvod podání námitek podjatosti, avšak tyto důvody nabývají zcela jiného rozměru ve spojení s procesními vadami postupu i mylným hmotněprávním posouzení celé věci (srov. bod 16. stížnosti obviněného). Nejvyšší soud po provedeném přezkumu konstatuje, že se vrchní soud s těmito dvěma námitkami obviněného vypořádal správně a zcela dostatečným způsobem, svoje závěry také řádně odůvodnil a z tohoto pohledu nelze vrchnímu soudu ničeho zásadního vytknout. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přiléhavé hodnotící úvahy vrchního soudu obsažené v bodu 4. na s. 3 až 5 napadeného usnesení.
25. Pochybení vrchního soudu nelze spatřovat ani ve způsobu, jakým se vrchní soud vypořádal s dalšími námitkami obsaženými souhrnně v bodě č. 13 námitek podjatosti v podání obviněného ze dne 13. 1. 2021 (srov. bod 4., s. 5 napadeného usnesení). Zcela konkrétně se jedná o celkem čtyři námitky obviněného spočívající v tvrzeném překročení oprávnění odvolacího soudu v neprospěch obviněného (bod IV. A námitek podjatosti obviněného), porušení zásady presumpce neviny odvolacím soudem (bod IV. B námitek podjatosti obviněného), nesprávném právním názoru odvolacího soudu (bod IV. C námitek podjatosti obviněného) a konečně nezohlednění vyjádření obviněného k odvolání státního zástupce (bod IV. D. 2 námitek podjatosti obviněného).
26. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně v obecné rovině připomenout, že za vztah k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícímu přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 375). Stejně tak nelze vztah k projednávané věci vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně též z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce tudíž nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů (DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
27. Z obsahu jednotlivých námitek (srov. bod 25. tohoto usnesení) je zřejmé, že obviněný jejich prostřednictvím vyjadřuje svůj kategorický nesouhlas jak s některými procesními postupy, tak i hmotněprávními názory soudců senátu 4 To vrchního soudu, které považuje za nezákonné. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu konstatuje, že z výše uvedených konkrétních procesních postupů, stejně jako z hmotněprávních názorů vrchního soudu nelze dovozovat jakékoliv osobní zaujetí vůči osobě obviněného nebo samé podstatě projednávané trestní věci. V tomto ohledu tedy neshledal námitky obviněného důvodnými. Vrchní soud také nepochybil, pokud tyto námitky vypořádal souhrnně, a dostatečným způsobem je odůvodnil. Rovněž v tomto případě Nejvyšší soud odkazuje na hodnotící úvahy vrchního soudu obsažené v bodu 4. na s. 4 napadeného usnesení, které považuje za přiléhavé a nevznáší k nim zásadní připomínky.
28. Pokud se týká námitek, které obviněný vznesl v souvislosti s doplněním stížnosti ze dne 17. 2. 2021 a 22. 2. 2021, týkajících se prověřování informací zjištěných obhajobou z webové aplikace infosoud.justice.cz, dle nichž mělo v dané trestní věci v několika případech nejprve dojít k vydání rozhodnutí a až následně k jednání ve věci, ani z těchto nelze podle závěru Nejvyššího soudu dovozovat jakékoliv osobní zaujetí vůči osobě obviněného nebo projednávané trestní věci. Z předloženého trestního spisu (srov. zejména č. l. 718-719, 728-729, 958-959, 967-968), stejně tak z vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR, které bylo předloženo obviněným, totiž nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti (např. tvrzené závady či pochybení), které by zakládaly pochybnosti o nestranném a nezaujatém přístupu soudců senátu 4 To vrchního soudu k osobě obviněného a k projednávané věci.
29. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným L. K. nebyla předložena tvrzení, na jejichž základě by mohl být učiněn závěr o tom, že lze důvodně usuzovat na podjatost členů senátu 4 To Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud, ve shodě s vrchním soudem, konstatuje, že námitku podjatosti a řízení o ní nelze zásadně zaměňovat s procesními prostředky, jejichž prostřednictvím může dojít ke zvrácení již vydaného rozhodnutí. Náprava vad řízení nebo vlastního soudcovského rozhodování je totiž výlučně zajišťována vícestupňovým rozhodováním soudů, nikoliv však prostřednictvím institutu námitky podjatosti ve smyslu příslušných ustanovení §30 tr. řádu.
30. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného L. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 4 To 5/2021 a 4 To 6/2021, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 3. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.