ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.8.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 8/2021-26273
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2021 stížnost obviněného D. R. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 2 To 127/2020, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. R. zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 2 To 127/2020, Vrchní soud v Praze bez návrhu procesních stran rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. za použití §30 odst. 1 tr. ř. nejsou soudci senátu 2 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Luboš Vrba, JUDr. Alexander Károlyi, Mgr. Bc. Viktor Mach vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných K. K. a spol. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 127/2020.
Proti tomuto usnesení podal obviněný D. R. prostřednictvím obhájce včas stížnost, v níž v podstatě vytkl, že Vrchní soud v Praze nijak neodůvodnil, kterými skutečnostmi se zabýval při rozhodování o vyloučení členů senátu 2 To, rovněž neuvedl, jak jednotlivé skutečnosti vyhodnotil a z jakého důvodu dospěl k závěru, že tyto skutečnosti nezakládají důvod k vyloučení členů zmíněného senátu. Ve stížnosti obviněný D. R. rovněž uvedl, že on sám a jeho obhájci se dozvěděli z veřejných sdělovacích prostředků o rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo být na základě návrhu spoluobviněné společnosti M. rozhodnuto o neodejmutí předmětné věci Vrchnímu soudu v Praze. Obviněný ani jeho obhájci neobdrželi návrh společnosti M. na delegaci věci podle §25 tr. ř. k jinému soudu, nebyli o něm ani informováni a obviněnému tak nebyl poskytnut prostor k vyjádření se k návrhu. Usnesení Nejvyššího soudu obdržel obviněný D. R. až po žádosti o nahlédnutí do trestního spisu v předmětné věci.
3. Následně obviněný D. R. svou stížnost doplnil podáním datovaným dne 4. 5. 2021, v němž zrekapituloval obsah usnesení Policie ČR, NCOZ SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení, ze dne 5. 12. 2020, č. j. NCOZ-3523-60/TČ-2020-412201-H, jímž bylo mimo jiné zahájeno trestní stíhání soudce Vrchního soudu v Praze Z. S. Z uvedeného usnesení policejního orgánu vyplývá, že byly odposlouchávány vnitřní prostory Vrchního soudu v Praze, v nichž se Z. S. pohyboval, a to včetně vozidla používaného k cestám na Vrchní soud v Praze. Samotná trestná činnost se pak měla odehrávat na půdě Vrchního soudu v Praze v souvislosti s rozhodovací činností tohoto soudu. Nebylo by tudíž logické, aby se prostorové odposlechy omezily pouze na prostory, v nichž působil S. Shodně bylo postupováno orgány přípravného řízení i ve věci dalšího soudce Vrchního soudu v Praze I. E.
4. Obviněný D. R. ve stížnosti dovodil, že z dozorových oprávnění státního zástupce podle §157 odst. 2 tr. ř. a §174 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že státní zástupce má neomezený přístup k důvěrným informacím z profesního, rodinného a osobního života soudců, nad jejichž dalším využitím nemají tito soudci žádnou kontrolu. Z odposlechů soudců se státnímu zástupci dostávají informace o náhledu soudců na projednávanou věc, tedy informace o skutkové podstatě věci, nebo o procesních otázkách, které na věc mohou mít vliv. Před vynesením rozsudku obvinění ani obhájci takové informace nemají, nemohou na ně reagovat a přizpůsobit jim vedení obhajoby. Taková informační asymetrie zakládá faktickou nerovnost stran, při níž pouze obžaloba má možnost skrytě získané informace využít k volbě prostředků a strategie v odvolacím řízení. Totožný argument obviněný D. R. uplatnil ve vztahu ke skrytému odposlechu porady a hlasování soudců ve smyslu §127 odst. 1 tr. ř.
5. Soudci senátu 2 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Luboš Vrba, JUDr. Alexandr Károlyi a Mgr. Bc. Viktor Mach se s výše uvedenými skutečnostmi v napadeném usnesení nikterak nevypořádali. Za legitimní úvahu nadto obviněný považuje též to, zda soudce, který ví nebo může důvodně předpokládat, že je zákonným způsobem odposloucháván v souvislosti s trestním řízením vedeným na jeho kolegu, skýtá záruky nestrannosti ke stranám řízení, v níž jedna strana potencionálně disponuje intimními informacemi z jeho profesního, rodinného a osobního života a druhá strana těmito informacemi nedisponuje. Zároveň obviněný D. R. považuje za relevantní otázku, zda v důsledku znalosti či povědomí soudce o odposlechu poradních a jiných soudních místností je zachována soudcovská svoboda při zaujímání, obhajobě a prosazování jeho právního názoru na projednávanou věc v diskusi s jinými členy senátu, a zda může dojít k deformaci projednání a porady senátu o rozhodnutí ve věci.
6. Obviněný ve své stížnosti tak dovodil, že výše uvedené skutečnosti mohou odůvodnit pochybnosti o nepodjatosti soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., a to zejména nahlíženo optikou informovaného či inteligentního laika mimo justiční praxi. Soudci senátu 2 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Luboš Vrba, JUDr. Alexandr Károlyi a Mgr. Bc. Viktor Mach principu nestranného rozhodování jako zásadního principu fungování soudní moci nedostáli, když z napadeného usnesení není zřejmé, zda se shora uvedenými skutečnostmi zabývali, jak tyto vyhodnotili a na základě čeho dospěli k závěru, že nezakládají důvod k jejich vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci.
7. Závěrem pak obviněný D. R. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že členové senátu 2 To Vrchního soudu v Praze jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných K. K. a spol., vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 127/2020.
8. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle §147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného D. R. není důvodná.
9. Předně Nejvyšší soud uvádí, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán činný v trestním řízení nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo jí byly svědky. Za poměr k osobám ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu je pak třeba považovat poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. úzký vztah přátelský nebo úzký vztah nepřátelský.
10. Požadavkem nestrannosti soudu se rozumí nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatné je přitom to, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, a k tomuto pojetí se rovněž přiklonil Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh: funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
11. Obviněný D. R. napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze předně vytknul, že neobsahuje řádné odůvodnění skutečností, které vedly rozhodující soudce k závěru, že neexistují žádné skutečnosti, které by zakládaly v předmětné věci jejich podjatost. Vrchní soud v Praze však v bodě 3. napadeného usnesení sice stručně, ale zcela jednoznačně konstatuje, že soudci JUDr. Luboš Vrba, Mgr. Bc. Viktor Mach a JUDr. Alexander Károlyi nemají žádný poměr k projednávané věci, nemají zájem na jejím výsledku, rovněž nemají poměr k obžalovaným, poškozeným či jiným osobám zainteresovaným na předmětném trestním řízení. Z tohoto důvodu Vrchní soud v Praze nemohl postupovat jinak, než správně konstatovat neexistenci jakýchkoliv skutečností, z nichž by bylo možné dovodit či předjímat, že by byli soudci senátu 2 To Vrchního soudu v Praze ve věci podjatí, resp. že by byla porušena jejich nestrannost při rozhodování předmětné trestní věci. Pokud Vrchní soud v Praze neshledal žádné skutečnosti zakládající podjatost soudců či ovlivňující jejich nestrannost v dané trestní věci, lze při použití pravidel formální logiky uzavřít, že odůvodnění napadeného usnesení opodstatněně tyto skutečnosti neobsahuje. Ostatně stěžovatel v tomto směru žádné konkrétní výtky na adresu rozhodujících soudců ani nevznesl.
12. Podjatost dotčených soudců senátu 2 To nelze dovodit ani z úvah obviněného D. R., zda soudci, jejichž jak pracovní, tak soukromé rozhovory mohly být odposlouchávány z důvodu vyšetřování v jiných trestních věcech, k jejichž spáchání mělo dojít na půdě Vrchního soudu v Praze, jsou objektivně schopni rozhodovat nestranně a nezávisle, pakliže tito soudci si mohou být vědomi toho, že orgány činné v trestním řízení případně mohou o nich disponovat intimními informacemi získanými z odposlechů prováděných na jejich pracovišti. Z těchto obecných, ničím nepodložených úvah stěžovatele však není možné dovodit takové pochybnosti o jejich způsobilosti nezávisle a nestraně rozhodovat, které by zakládaly důvod pro vyloučení zákonných soudců v uvedené trestní věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Předmětné námitky vyplývají ze subjektivního pohledu obviněného D. R. v souvislosti s trestním stíháním dvou soudců (resp. jednoho již bývalého soudce) Vrchního soudu v Praze. Dovedeno ad absurdum, by na základě výše uvedené argumentace nemohli soudci Vrchního soudu v Praze projednávat a rozhodovat žádnou jim předloženou trestní věc. Nejvyšší soud proto považuje uvedené námitky za tendenční a nepodložené, které ani v objektivní rovině nemohou vyvolávat pochybnosti o nestrannosti dotčených soudců v předmětné věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 127/2020. V tomto směru lze též odkázat na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 7 Td 8/2021 (srov. zejména bod 26. citovaného usnesení).
13. Nejvyšší soud musí znovu zdůraznit, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo procesních stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Pokud obviněný namítá, že vrchní soud postupoval nesprávně v předchozím řízení o návrhu spoluobviněné právnické osoby M. na odnětí této věci a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci (o návrhu rozhodl Nejvyšší soud ve výše již citované věci pod sp. zn. 7 Td 8/2021), tak lze jen připomenout, že důvodem pro vyloučení soudce nemůže být sám o sobě ani případný nesprávný procesní postup ve věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016).
14. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal, že v dané věci není dán důvod pro vyloučení soudců senátu 2 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Luboše Vrby, JUDr. Alexandra Károlyiho a Mgr. Bc. Viktora Macha z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 2 To 127/2020.
15. Nejvyšší soud uzavírá, že z důvodů výše rozvedených stížnost obviněného D. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 2 To 127/2020, postupem podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2021
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu