ECLI:CZ:NS:2021:11.TZ.25.2021.1
sp. zn. 11 Tz 25/2021-96
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Durdíka a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Petra Škvaina, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 8 To 189/2018, ve prospěch M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu takto:
I. Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 8 To 189/2018, byl porušen zákon v neprospěch M. S. , nar. XY, v ustanovení §30 odst. 3, §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení jemu předcházejícím, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 1 T 25/2018, byl porušen zákon v ustanoveních §5 odst. 1 a §268 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 8 To 189/2018, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 1 T 25/2018, se zrušují. Současně se zrušují také veškerá další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Z důvodu uvedeného v §5 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., se neuznává na území České republiky rozsudek č. 1081/03.12.2013 Vysokého soudního a kasačního dvora, trestní oddělení, Rumunská republika, ze dne 3. 12. 2013, zn. 2816/1/2009, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vysokého soudního a kasačního dvora - senátu ve složení pěti soudců č. 11 ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 672/1/2014, jímž byla M. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, v němž byl odsouzen jednak za trestný čin založení organizované zločinecké skupiny podle čl. 367 odst. 1 trestního zákona Rumunské republiky za použití čl. 5 odst. 1 trestního zákona Rumunské republiky, a dále za trestný čin účastenství na spáchání trestného činu vyzrazení informací určených pouze pro služební potřebu nebo neveřejných, ve formě pokračování, podle čl. 48 trestního zákona Rumunské republiky v návaznosti na čl. 304 odst. 1 trestního zákona Rumunské republiky, za použití čl. 35 odst. 1 trestního zákona Rumunské republiky a s poukazem na čl. 3 odst. 2 zákona č. 187/2012, oba s použitím čl. 38 trestního zákona Rumunské republiky o souběhu trestných činů, ve prospěch státu ve výši 10.470,- RON, neboť poskytnutí mezinárodní justiční spolupráce cizozemskému orgánu by bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, jakož i právem na spravedlivý proces, které je třeba považovat za takovou zásadu právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrad trvat.
Odůvodnění:
1. M. S. byl rozsudkem č. 1081/03.12.2013 Vysokého soudního a kasačního dvora, trestní oddělení, Rumunská republika, ze dne 3. 12. 2013, zn. 2816/1/2009, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vysokého soudního a kasačního dvora - senátu ve složení pěti soudců č. 11 ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 672/1/2014 (dále jen „rozhodnutí rumunského soudu“), uznán vinným jednak trestným činem založení organizované zločinecké skupiny podle čl. 367 odst. 1 trestního zákona Rumunské republiky za použití čl. 5 odst. 1 téhož zákona, a dále trestným činem spoluviny při spáchání trestného činu prozrazení tajných služebních nebo neveřejných informací ve formě pokračování podle čl. 48 trestního zákona Rumunské republiky v návaznosti na čl. 304 odst. 1, čl. 35 odst. 1 téhož zákona a s poukazem na čl. 3 odst. 2 zákona č. 187/2012, oba s použitím čl. 38 trestního zákona Rumunské republiky. Za uvedené trestné činy byl M. S. rozhodnutím rumunského soudu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a osmi měsíců s tím, že mu byla současně uložena povinnost uhradit ve prospěch rumunského státu náklady vzniklé v průběhu trestního řízení ve výši 10.470 RON.
2. Jelikož M. S. dobrovolně nenastoupil výkon uloženého trestu odnětí svobody, vydal Městský soud v Bukurešti dne 27. 1. 2015 pod č. j. 2816/1/2009 evropský zatýkací rozkaz , na jehož základě bylo požádáno o jeho předání do Rumunské republiky k výkonu trestu. Městský soud v Praze o této žádosti usnesením ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. Nt 2051/2017, rozhodl tak, že se M. S. pro výkon trestu nepředá, a to podle §205 odst. 2 písm. b) zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“). K výzvě Městského soudu v Praze učiněné podle §215 odst. 1 z. m. j. s. následně požádal Městský soud v Bukurešti o to, aby Městský soud v Praze rozhodl o uznání a výkonu výše citovaného rozhodnutí rumunského soudu na území České republiky. Řízení o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí v části týkající se nepodmíněného trestu odnětí svobody bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 T 1/2018. Souběžně bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4 zahájeno řízení o uznání a výkon identického cizozemského rozhodnutí v části týkající se uloženého peněžitého plnění, které bylo následně usnesením tohoto soudu postoupeno Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu věcně a místě příslušnému, kde bylo nadále vedeno pod sp. zn. 1 T 25/2018.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1 8. 4. 2018, sp. zn. 71 T 1/2018 , bylo podle §306 odst. 1 z. m. j. s. rozhodnuto v části týkající se nepodmíněného trestu odnětí svobody o uznání a vykonání rozhodnutí rumunského soudu na území České republiky. M. S. následně podal proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 14 To 79/2018, podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Proti tomuto rozhodnutí následně podal M. S. ústavní stížnost, na jejímž podkladě bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 14 To 79/2018, zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 3822/18. Ústavní soud ve svém nálezu shledal, že citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno právo M. S. na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to v důsledku nevypořádání všech jeho konkrétních námitek, které by mohly způsobovat, že uznávané rozhodnutí rumunského soudu by mohlo být v rozporu se zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat.
4. V obnoveném odvolacím řízení byl posléze rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 14 To 79/2018, napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 71 T 1/2018, podle §308 odst. 2 písm. a) z. m. j. s. zrušen a zároveň bylo rozhodnuto o tom, že se z důvodu uvedeného v §5 odst. 1 z. m. j. s. rozhodnutí rumunského soudu na území České republiky neuznává. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že řízení vedené v Rumunsku bylo zatíženo vadami, které vedly k porušení práva M. S. na spravedlivý proces, v důsledku čehož uznání rozhodnutí rumunského soudu na území České republiky nepřichází v úvahu.
5. Samostatné řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí v části týkající se uloženého peněžitého plnění vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo ukončeno usnesením jmenovaného soudu ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 1 T 25/2018, jímž bylo pod bodem I. podle §268 odst. 1 z. m. j. s. za použití §261 odst. 1 písm. c), odst. 2 a §265 téhož zákona uznáno rozhodnutí rumunského soudu, kterým byla M. S. uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, v němž byl odsouzen za trestný čin, ve prospěch státu ve výši 10.470 RON, tj. ke dni 3. 12. 2013 v přepočtu částka 64.421 Kč. Pod bodem II. citovaného usnesení pak bylo obvodním soudem podle §268 odst. 1 z. m. j. s. rozhodnuto tak, že se uznané rozhodnutí vykoná a pod bodem III. bylo podle §268 odst. 1 z. m. j. s. rozhodnuto, že se uložená povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 64.421 Kč vykoná. Proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 podal M. S. stížnost, v níž namítal nesprávnost celého výroku, jakož i vady řízení, které vydání napadeného usnesení předcházely, načež závěrem svého podání navrhl napadené usnesení zrušit. O podané stížnosti rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 8 To 189/2018, tak, že stížnost M. S. jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
6. Dne 27. 5. 2021 podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 8 To 189/2018, kterým bylo rozhodnuto podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu o zamítnutí stížnosti M. S. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 1 T 25/2018, jímž bylo rozhodnuto podle §264 odst. 1 písm. c) a §265 z. m. j. s. o uznání rozhodnutí rumunského soudu v části týkající se uloženého peněžitého plnění s tím, že takto uznané rozhodnutí se vykoná, stížnost pro porušení zákona ve prospěch M. S. Ministryně spravedlnosti v rámci odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona poukázala na věcnou souvislost řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 25/2018, v němž bylo rozhodováno o uznání a výkonu cizozemského rozsudku v části nákladů řízení, s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 T 1/2018 o uznání a výkonu téhož rozhodnutí rumunského soudu v části uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
7. Stěžovatelka je přitom toho názoru, že bylo-li v řízení o uznání a výkonu výše citovaného rozhodnutí rumunského soudu v části týkající se uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody zjištěno, že v Rumunsku probíhajícím trestním řízením bylo porušeno právo M. S. na spravedlivý proces způsobem a v rozsahu odůvodňujícím aplikaci výhrady upravené v §5 odst. 1 z. m. j. s., nemůže být aplikace tohoto ustanovení pominuta ani v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího M. S. povinnost k náhradě nákladů spojených s týmž trestním řízením vedeným v Rumunsku. Prvoinstanční ani stížnostní soud se přitom v rámci své rozhodovací činnosti dle stěžovatelky dostatečně nezabývaly otázkou, zda uznáním rozhodnutí jiného členského státu o povinnosti nahradit náklady řízení českými justičními orgány nedojde k porušení §5 odst. 1 z. m. j. s. s poukazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), a to přes skutečnost, že M. S. namítl porušení práva na obhajobu v řízení před rumunskými soudy, zejména nezákonné a neústavní složení soudů a zásah do nezávislosti soudů.
8. Vzhledem k výše uvedenému tak ministryně spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 8 To 189/2018, byl v §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §5 odst. 1 a §268 odst. 1 z. m. j. s. porušen zákon v neprospěch M. S. Současně ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i veškerá další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. M. S. se i přes řádně zaslanou stížnost pro porušení zákona k jejímu obsahu nikterak věcně nevyjádřil. Jeho obhájce však v rámci následně konaného veřejného zasedání uvedl, že je namístě tomuto mimořádnému opravnému prostředku přisvědčit, neboť argumentaci užitou ministryní spravedlnosti je třeba považovat za správnou. Doplnil také, že s ohledem na souvislost řízení o uznání a výkonu rozhodnutí rumunského soudu v části ukládající peněžité plnění a v části ukládající nepodmíněný trest odnětí svobody došlo v dané věci k pochybení v důsledku skutečnosti, že v obou řízeních se na rozhodnutích téhož soudu na různých stupních řízení podílela stejná soudkyně. Tato situace je přitom dle jeho přesvědčení v rozporu s ustanovením §30 odst. 3 tr. řádu, podle kterého je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně a naopak.
10. K podané stížnosti pro porušení zákona se nikterak písemně nevyjádřila ani státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která však v rámci následně konaného veřejného zasedání výslovně uvedla, že je namístě tomuto mimořádnému opravnému prostředku přisvědčit, neboť argumentaci užitou ministryní spravedlnosti je třeba považovat za správnou.
11. V rámci veřejného zasedání konaného dne 25. 8. 2021, jež bylo za podmínek §202 odst. 2 tr. řádu per analogiam konáno v nepřítomnosti osoby M. S., jakož i pověřeného zástupce ministryně spravedlnosti, kteří byli o termínu tohoto jednání předem řádně a včas vyrozuměni, přítomná státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ani obhájce M. S. nevznesli žádné návrhy směrem k doplnění důkazní situace.
12. Nejvyšší soud jako soud příslušný k vedení řízení o stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §266 tr. řádu na příslušném místě, jakož i oprávněnou osobou. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda stížnost pro porušení zákona splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §267 odst. 1 tr. řádu.
13. Po prostudování podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětnou stížnost pro porušení zákona vyhodnotil jako přípustnou a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, když naopak nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejímu věcnému projednání.
14. Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou přípustnosti mimořádného opravného prostředku v podobě stížnosti pro porušení zákona v případech, kdy bylo vedeno řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí podle části třetí hlava IV z. m. j. s., včetně zvláštních typů řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států podle části páté tohoto zákona, tedy včetně řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění podle části páté hlava VI, díl 1 z. m. j. s. Jelikož se podle §12 odst. 10 tr. řádu rozumí trestním řízením nejen řízení vedené podle trestního řádu, ale též řízení vedené podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž není-li podle §3 odst. 1 z. m. j. s. tímto zákonem stanoveno jinak nebo není-li jím některá otázka upravena, použije se trestní řád, je namístě konstatovat, že s ohledem na takto zakotvenou zásadu subsidiarity je stížnost pro porušení zákona (za podmínek §266 a násl. tr. řádu) přípustná i proti pravomocným rozhodnutím soudu nebo státního zástupce učiněným v řízení vedeném podle z. m. j. s.
15. Následně Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla ministryní spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost ministryně spravedlnosti je důvodná.
16. Podle §30 odst. 3 věta prvá tr. řádu je z rozhodování u soudu vyššího stupně (kromě případů uvedených v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení) vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
17. Podle §147 odst. 1 tr. řádu při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení.
18. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
19. Podle §5 odst. 1 z. m. j. s. nelze mezinárodní justiční spolupráci cizozemskému orgánu poskytnout, pokud by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky nebo s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrad trvat.
20. Obligatorní důvody bránící uznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněžité sankci nebo jiném peněžitém plnění jsou vypočteny v §267 odst. 1 písm. a) až g) z. m. j. s. Vedle v tomto ustanovení taxativně uvedených důvodů se však i na předmětná rozhodnutí vztahuje obecný důvod pro odmítnutí mezinárodní justiční spolupráce vyjádřený ve výše citovaném §5 odst. 1 téhož zákona.
21. Podle §268 odst. 1 z. m. j. s. nejde-li o případ uvedený v §264 odst. 2 nebo 3 nebo v §266 odst. 1, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce uzná takové rozhodnutí na území České republiky a současně rozhodne, že se peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené tímto rozhodnutím vykoná.
22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud ve shodě s návrhem stěžovatelky předně dospěl k závěru, že řízení o uznání a výkon rozhodnutí rumunského soudu v části týkající se uloženého peněžitého plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 25/2018, věcně souvisí s řízením o uznání a výkonu téhož rozhodnutí rumunského soudu v části uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 T 1/2018. Obě uvedená řízení totiž mají svůj základ v témže trestním řízení vedeném proti M. S. před rumunskými justičními orgány, přičemž výrok o povinnosti nahradit náklady řízení je výrokem přímo odvislým od výroku ve věci samé.
23. M. S. v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí rumunského soudu v části týkající se nepodmíněného trestu odnětí svobody opakovaně poukazoval zejména na skutečnost, že trestní řízení vedené v Rumunsku, v jehož důsledku byl pravomocně odsouzen, vykazovalo zřejmé vady, které jsou v přímém rozporu se zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat. Tento rozpor byl dle jeho argumentace, jíž uplatňoval již v průběhu trestního řízení vedeného v Rumunsku, založen především tím, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, když jeho případ řešil ad hoc ustanovený senát, kterému byl přidělen jeho případ, tzn. že nebyla respektována běžná pravidla náhodného přidělování věcí jednotlivým senátům příslušného soudu. M. S. rovněž namítal, že z personálního hlediska bylo složení senátů soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které jej shledaly vinným, částečně shodné, což vnímá jako rozpor se základní zásadou spravedlivého procesu. Dále poukázal na skutečnost, že probíhala utajená spolupráce rumunské informační služby s justičními složkami na základě tajně uzavřených protokolů, které byly nezákonné, přičemž rumunské informační služby hrály významnou roli v jeho odsouzení, když pořídily a přepsaly odposlechy, k čemuž dle jeho mínění neměly žádnou pravomoc. Navíc poukazoval na fakt, že mu nebyl v průběhu celého trestního řízení poskytnut přístup ke zvukovým nahrávkám odposlechů a že tyto záznamy nebyly přehrány v průběhu řízení, když se rumunské soudy pouze spoléhaly na přepisy pořízené informační službou a neumožnily mu seznámit se s odposlechy týkajícími se jeho osoby.
24. Při rozhodování o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí přitom platí, že je třeba se zaobírat nejen naplněním specifických podmínek, které jsou vymezeny v příslušné části zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních pro takový postup, nýbrž je třeba mít vždy na mysli ve smyslu §5 odst. 1 z. m. j. s. též zachování základních pravidel, která jsou určující pro bezproblémové fungování právního řádu České republiky a zájmů, které hájí. Porušení zásad uvedených v §5 odst. 1 z. m. j. s. je totiž nutno vnímat jako překážku bránící českým justičním orgánům poskytnout cizozemskému orgánu jakoukoli právní pomoc, včetně uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí . I v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí rumunského soudu v části týkající se nákladů řízení se proto měly české soudy nižších stupňů důkladně zabývat nejen splněním zákonných předpokladů pro uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění zakotvených v páté části hlavě VI z. m. j. s., ale též otázkou aplikace obecné výhrady stanovené v §5 odst. 1 téhož zákona. Z obsahu stížností pro porušení zákona dotčených rozhodnutí je přitom zřejmé, že prvoinstanční ani stížnostní soud se v této trestní věci v rámci své rozhodovací činnosti nikterak nezabývaly otázkou, zda uznáním rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o povinnosti nahradit náklady řízení českými justičními orgány nedojde k porušení §5 odst. 1 z. m. j. s. s poukazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy, čímž došlo k porušení zákona v neprospěch M. S.
25. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 71 T 1/2018, který měl Nejvyšší soud k dispozici jakožto přílohu spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 25/2018, vyplývá, že rozsudkem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 14 To 79/2018, bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto tak, že se shora citované rozsudky rumunských soudů v části týkající se nepodmíněného trestu odnětí svobody neuznávají, a to v důsledku detekovaných procesních vad řízení vedeného před rumunskými soudy, kteréžto byly způsobilé porušit zásady právního řádu České republiky, tj. právo M. S. na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces bylo shledáno zejména s ohledem na tvrzené porušení práva na zákonného soudce, kteréžto měl M. S. jako obviněný v rumunském trestním řízení, a to v důsledku netransparentního způsobu zvolení soudců v prvním i druhém stupni, jakož i na porušení požadavků na nezaujatost a nestrannost soudce v důsledku opětovného zapojení stejných soudců do řešení téže věci v různých stupních trestního řízení. Stejně tak byly v průběhu vedeného řízení vyvolány důvodné pochybnosti o souladnosti postupu rumunských justičních orgánů s Listinou základních práv a svobod, která je součástí českého ústavního pořádku a jež v článcích 38 a 40 odst. 3 výslovně zakazuje, aby byl kdokoliv odňat svému zákonnému soudci, přičemž současně garantuje právo každého, aby se ve své věci mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto články Listiny přitom dle Vrchního soudu v Praze tvoří součást tzv. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Porušení zmíněných záruk, garantovaných jak shora uvedenými ústavními zákony, jež jsou součástí českého ústavního pořádku, stejně jako ratifikovanou mezinárodní smlouvou o lidských právech, které se považují za základní atributy práva na spravedlivý proces, je třeba považovat za překážku ve smyslu §5 odst. 1 z. m. j. s. bránící, vedle dalších překážek vypočtených v §305 odst. 2 z. m. j. s., poskytnutí jakékoli formy právní pomoci cizozemskému orgánu, včetně uznání cizozemského rozhodnutí.
26. Již z těchto stručně rekapitulovaných zjištění Vrchního soudu v Praze, jež byla učiněna v souvisejícím řízení s identickým skutkovým základem, jež Nejvyšší soud shledává jsoucími v souladu s průběhem provedeného dokazování, je zřejmé, že důvodné pochybnosti panující stran zákonnosti složení senátů Vysokého soudního a kasačního dvora, jakož i postupu rumunských justičních orgánů v trestní věci M. S., neposkytují prostor pro jiný závěr, než že dotčená rozhodnutí rumunských soudů nelze s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy uznat a vykonat na území České republiky nejen v části týkající se nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale také v části týkající se uloženého peněžitého plnění.
27. Nejvyšší soud se plně ztotožnil rovněž s námitkou obhájce M. S. stran možné podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Vladany Woratschové, kterážto byla vznesena v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona při veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021. K této námitce Nejvyšší soud opětovně poukazuje na specifičnost odděleného rozhodování o uznání jednotlivých výroků identického cizozemského rozsudku, v důsledku které spolu výroky obou procesních rozhodnutí českých soudů (tedy výrok rozhodnutí o uznání a výkonu cizozemského rozsudku v části týkající se nepodmíněného trestu odnětí svobody a výrok rozhodnutí o uznání a výkonu cizozemského rozsudku v části týkající se uloženého peněžitého plnění) navzájem souvisí a jsou od sebe přímo odvislé. Ačkoli se s ohledem na platnou právní úpravu vtělenou do z. m. j. s. (resp. proměnlivá pravidla pro nastavení věcné a místní příslušnosti českých soudů v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí) formálně jedná o dvě rozdílná řízení, materiálně jsou obě tato řízení navzájem natolik úzce spojena, že je na ně nutno s ohledem na podmínky §30 odst. 3 tr. řádu pohlížet jako na řízení o stejném skutkovém základu. Identický závěr přitom učinil při výkladu požadavku nestrannosti, jenž je zakotven v čl. 6 Úmluvy, také Evropský soud pro lidská práva (k tomu srov. Rozsudek ve věci Indra proti Slovensku ze dne 1. 2. 2005, stížnost č. 46845/99). V případech naznačených v §30 odst. 3 tr. řádu je pak nestrannost soudce třeba chránit absolutně, přičemž se nepožaduje prokázání pochybnosti o nepodjatosti. Tím, že se tedy předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, JUDr. Vladana Woratschová, účastnila jednak druhostupňového rozhodování o uznání a výkonu rozhodnutí rumunského soudu v části ukládající peněžité plnění a současně i prvostupňového rozhodování o uznání a výkonu téhož rozhodnutí rumunského soudu v části týkající se nepodmíněného trestu odnětí svobody, došlo k ohrožení účelu daného citovaným ustanovením trestního řádu (jímž je upevnit důvěru účastníků řízení stejně jako veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení), a tím k porušení zákona v neprospěch M. S.
28. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší soud ke stížnosti ministryně spravedlnosti vyslovil porušení zákona v neprospěch M. S. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 8 To 189/2018, v ustanoveních §30 odst. 3, §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení jemu předcházejícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 1 T 25/2018, v ustanoveních §5 odst. 1 a §268 odst. 1 z. m. j. s. Za této situace nezbylo, než napadené rozhodnutí Městského v Praze a jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i všechna další rozhodnutí na obě předmětná usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušit v celém rozsahu.
29. Jelikož bylo i přes zjištěné vady napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a jemu předcházejícího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 v dané věci možno obratem učinit nové rozhodnutí, a to na podkladě původně zjištěného skutkového stavu ve smyslu §271 odst. 1 tr. řádu, aniž by bylo třeba věc přikázat městskému soudu, resp. přímo obvodnímu soudu, jehož rozhodnutím byly detekované vady původně založeny, k novému projednání a rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší soud za současného zrušení napadených usnesení obou soudů nižších stupňů sám tak, jak je uvedeno shora ve výrokové části tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu