ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1173.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1173/2021-123
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D.,
a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci navrhovatelů a) P. M. , narozeného dne XY, bytem XY, b) K. R. L. , XY, bytem XY, oběma zastoupených Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2, o návrhu na uznání cizího rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 407/2019, o dovolání navrhovatelů a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2021, č. j. 17 Co 73/2020-98, takto:
I. Dovolání navrhovatelů a) a b) se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 31. ledna 2020, č. j. 5 C 407/2019-19, zamítl návrh navrhovatelů a) a b) na uznání rozhodnutí Vrchního soudu státu New Jersey, okresu Bergen, Spojené státy americké (Superior Court of New Jersey), ze dne 18. 6. 2010, č. j. FA-02-236-10, případ č. 16.366, kterým bylo rozhodnuto o osvojení nezletilých AAAAA, narozeného dne XY a BBBBB, narozeného dne XY, obou bytem XY, osvojiteli P. M., narozeným dne XY, bytem XY, na území České republiky bytem XY, a K. R. L., narozeným dne XY, bytem XY, (dále též jen „předmětné rozhodnutí“). Soud prvního stupně zjistil, že navrhovatel a) je státním občanem České republiky a navrhovatel b) je státním občanem Republiky Trinidad a Tobago, že dne 13. 10. 2007 vstoupili do registrovaného partnerství, že předmětným rozhodnutím bylo rozhodnuto o osvojení a změně jména a příjmení nezletilých dětí, že se v jeho důsledku stali právními rodiči nezletilých a podle předmětného rozhodnutí byl po nabytí právní moci založen stejný vztah mezi osvojenci a osvojiteli, jako by se nezletilí osvojitelům narodili, a to včetně nároků na dědictví. Soud prvního stupně dovodil, že podle ustanovení §63 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“), lze rozhodnutí o osvojení uznat pouze v případě, že se to nepříčí veřejnému pořádku, nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a osvojení
by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §800 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), není osvojení dítěte registrovaným párem přípustné, nejsou dány ani podmínky pro uznání předmětného rozhodnutí.
2. K návrhu odvolacího soudu podle ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na zrušení části ustanovení §63 odst. 1 ZMPS ve slovech „a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva“, Ústavní soud nálezem ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/2020, návrh na zrušení této části zákona zamítl.
3. K odvolání navrhovatelů a) a b) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 17 Co 73/2020-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vázán plenárním nálezem Ústavního soudu, dovodil, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné předpoklady dané českým právním řádem pro uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky, neboť platná česká právní úprava brání společnému osvojení nezletilých dětí navrhovateli, kteří nejsou manželé, a proto je dán i důvod pro zamítnutí návrhu na uznání předmětného rozhodnutí.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé a) a b) dovolání, jehož přípustnost zakládají na řešení právních otázek, které doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny:
a) co je myšleno „účinky cizozemského registrovaného partnerství“ a „osobní poměry registrovaných partnerů“ ve smyslu §67 odst. 2 ZMPS? Spadá pod tyto kategorie i možnost stát se společnými osvojiteli?
b) lze pod manžele ve smyslu §800 odst. 1 o. z. podřadit osoby, které vstoupily v zahraničí do stejnopohlavního manželství nebo registrovaného partnerství s možností společného osvojení partnery?
c) je možné uznat na území ČR zahraniční osvojení nezletilého dítěte dvěma osobami stejného pohlaví?
d) je neuznání zahraničního osvojení v souladu s právem EU? Zejména se svobodou volného pohybu?
Navrhovatelé dále namítají nepřezkoumatelnost rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, neboť se soudy nevypořádaly s argumentací navrhovatelů, že výkladem stávající právní úpravy lze dojít k závěru, že zahraniční osvojení dvěma osobami žijícími v registrovaném partnerství uzavřeném podle práva státu, který společné osvojení registrovanými partnery umožňuje, lze na území České republiky uznat. Dále namítají, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Ncu 85/2015. Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení §63 odst. 1 ZMPS vylučuje uznání cizího rozhodnutí v projednávané věci, resp. namítají, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a s právem Evropské unie. Nezletilé děti mají navrhovatelé v péči více než deset let, tvoří rodinu a mají mezi sebou silné psychické vazby jako v každé rodině. Uznání cizího rozhodnutí o osvojení nezletilých dětí žádají uznat z důvodu častých pobytů v České republice a s tím spojeným žádoucím nastolením souladu mezi faktickým a právním stavem. Dovolatelé v dovolání podrobně analyzují znění ustanovení §63 odst. 1 ZMPS se závěrem, že toto ustanovení, resp. v něm zakotvená podmínka souladu osvojení s hmotněprávními ustanoveními českého práva, značně vybočuje z kolizněprávních ustanovení jiných států, které zpravidla jako jediný a dostačující důvod pro odepření stanovují výhradu veřejného pořádku, a je proto nadbytečná. Výklad ustanovení §63 odst. 1 ZMPS je nezbytné provádět v souvislosti s ustanovením §67 odst. 2 ZMPS, ze kterého vyplývá, že cizozemským právem se řídí účinky cizozemského registrovaného partnerství i osobní poměry registrovaných partnerů, jejichž partnerství je na území České republiky uznáváno. Podle dovolatelů je pod tyto kategorie nutné podřadit i možnost stát se společnými osvojiteli, předvídá-li tuto možnost právo, podle kterého partneři do registrovaného partnerství vstoupili. Dovolatelé se rovněž domnívají, že osvojení společnými osvojiteli odlišnými od manželů je v nejlepším zájmu dítěte a mělo by být umožněno. Naopak současná právní úprava zasahuje do základních lidských práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, Evropskou úmluvou a Úmluvou o právech dítěte, zejména práva na rovnost a důstojnost a práva na rodinný a soukromý život. Dovolatelé poukazují na skutečnost, že podle české právní úpravy je možné uznat rodičovství založené cizím rozhodnutím, jde-li o osoby stejného pohlaví v případech, kdy bylo využito náhradního mateřství, o osoby opačného pohlaví bez ohledu na to, zda jsou sezdaní, nebo je jejich vztah fiktivní, bylo-li využito prostředků asistované reprodukce, popřípadě jde-li o společné osvojení dvěma osobami opačného pohlaví žijících v manželství (bez ohledu na možnou fiktivnost tohoto svazku) a osvojení jednou osobou, avšak společné osvojení osobami stejného pohlaví bez dalšího možné není. Neuznání rozhodnutí o osvojení rovněž znemožňuje nezletilým dětem nabýt státní občanství České republiky, čímž je značně ztížen jejich cestování a pobyt na území České republiky, ačkoliv fakticky jsou rodinnými příslušníky státního občana České republiky, nebudou se moci účastnit veřejného zdravotního pojištění, neměly by v případě úmrtí navrhovatele a) nárok na sirotčí důchod, nevztahovala by se na ně daňová zvýhodnění a mohly by být zpochybňovány i jejich dědické nároky. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.,
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na posouzení právní otázky, zda je možné uznat cizozemské rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o společném osvojení dítěte osobami žijícími v registrovaném partnerství, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání navrhovatelů a) a b) není důvodné.
6. Podle ustanovení §63 odst. 1 ZMPS jestliže v době osvojení byl osvojitel, některý z osvojitelů nebo osvojenec státním občanem České republiky, uznávají se cizí rozhodnutí o osvojení v České republice, jestliže se to nepříčí veřejnému pořádku a nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Pro řízení o uznání platí ustanovení §16 odst. 2.
7. Podle ustanovení §800 odst. 1 o. z. osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.
8. Podle ustanovení §655 věty první o. z. je manželství trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon.
9. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20, dovodil, že požadavek zákona o mezinárodním právu soukromém (§63 odst. 1 ZMPS), aby cizí rozhodnutí o osvojení pro účely jeho uznání v České republice bylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními českého práva, není v rozporu s předpisy ústavního pořádku. Jde o projev suverenity České republiky v podobě primátu českého práva na území České republiky, tím spíše, jde-li o otázku statusovou (pravidla pro osvojení), v níž má ústřední roli zákonodárce s ohledem na společenské a kulturní prostředí,
a proto je především na zákonodárci, aby na základě proběhlé společenské diskuse stanovil podmínky pro osvojení, jakož i podmínky pro uznání cizích rozhodnutí o osvojení v České republice. V té souvislosti poukázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 10/15, podle kterého český právní řád poskytuje speciální status institutu manželství, a to i pro účely osvojování. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/15 k tomu Ústavní soud dodal, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte a negativním rozhodnutím ve věci osvojení nemůže být porušeno ani právo na rodinný život. Jak Ústavní soud dále uvedl, ze zákonné úpravy je patrné, že zákonodárce v otázce osvojování preferuje manželský vztah, stanoví-li, že osvojiteli se mohou stát manželé, resp. jeden z manželů, výjimečně jiné osoby, což Ústavní soud označil za ústavně konformní a odpovídající mezinárodním závazkům České republiky (bod 25).
Dále Ústavní soud poukázal na ustanovení §800 občanského zákoníku, které neumožňuje společné osvojení registrovanými partnery, ať je faktická realita jejich života jakákoli. Nyní napadené ustanovení v tomto ohledu vůbec nic nemění, pouze stanoví, že stejná pravidla platí i pro uznání cizozemského osvojení, tedy že "faktická realita" života v cizím státě nenabývá oproti téže realitě v České republice žádného speciálního významu (bod 26).
10. Za situace, kdy v projednávané věci Ústavní soud zamítl návrh Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) na zrušení části ustanovení §63 odst. 1 ZMPS, který stanoví jako podmínku pro uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení mimo jiné i skutečnost, že osvojení je přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva, není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je dovolací soud vázán. Nejvyšší soud již dříve připomněl, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
11. V projednávané věci Ústavní soud přijal závěr, že předmětná část ustanovení §63 odst. 1 ZMPS není protiústavní. Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací, je proto ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy tímto ustanovením vázán a není možné jej nerespektovat či se od něj odchýlit. K jinému postupu nemá dovolací soud opodstatnění, byť si je vědom odlišného stanoviska soudců Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové
a Vojtěcha Šimíčka, když toto odlišné stanovisko není (na rozdíl od názoru většiny vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu), závazné.
12. Uznání cizího rozhodnutí o společném osvojení nezletilých dětí je proto možné pouze za předpokladu, že je umožňují české hmotněprávní předpisy. Vzhledem k tomu, že společné osvojení nezletilých dětí je podle jednoznačné dikce ustanovení §800 odst. 1 o. z. možné pouze manželi, nelze cizozemské rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o společném osvojení dětí registrovanými partnery, uznat. Na tomto místě nelze přisvědčit navrhovatelům, že pod manžele ve smyslu ustanovení §800 odst. 1 o. z. je možné podřadit i registrované partnery, resp. stejnopohlavní manžele, kteří uzavřeli manželství podle cizích právních předpisů, když ustanovení §655 o. z. jednoznačně stanoví definici manželství jako trvalý svazek muže a ženy.
13. Namítají-li dovolatelé, že ustanovení §63 odst. 1 ZMPS zasahuje do jejich základních práv a základních práv dětí, odkazuje dovolací soud na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, který uzavřel, že tomu tak není a že citované ustanovení samo o sobě do jejich práv, ani do nejlepšího zájmu dítěte nezasahuje. Dovodil přitom, že zájem dítěte ovšem pochopitelně nemusí být hlediskem jediným či vždy a za každé situace rozhodujícím. Činnost orgánů státu není automaticky v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte jen kvůli tomu, že její výsledek nakonec musel ustoupit jiné hodnotě, či z důvodu neshody
na tom, co oním nejlepším zájmem skutečně je. Čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte pak není možné interpretovat tak, že by měl vést k výhradní pravomoci soudů rozhodovat veškeré věci prizmatem nejlepšího zájmu dítěte, aniž by zákonodárce mohl tomuto rozhodování stanovit určité hranice. Nelze koneckonců přehlížet, že apel čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte míří výslovně i na zákonodárné orgány, z nichž nečiní ve věcech týkajících se dětí jen jakési orgány poradní. Stejně tak nelze přehlížet, že čl. 21 Úmluvy o právech dítěte výslovně stanoví, že o osvojování musí být rozhodováno v souladu se zákonem. Zákonodárce i nadále může ve věcech týkajících se dětí stanovit obecně závazná pravidla včetně těch, od kterých se soud nemůže odchýlit. Platí nicméně, že při jejich přijímání musí mít nejlepší zájem dětí na paměti. Stejně tak jej musí mít na paměti soud, který v mezích zákona rozhoduje individuální případ, čímž zcela naplní i požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. bod 37 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20). Nejvyšší soud, vědom si požadavku na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte; při posuzování věci tento požadavek zohlednil, avšak vázanost zákonem a stanoviskem Ústavního soudu překročit nemohl.
14. Shledávají-li dovolatelé rozpor napadeného rozsudku s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem 20 Ncu 85/2020, není na místě jim přisvědčit, neboť citované rozhodnutí se týkalo uznání francouzského rozsudku, jímž bylo rozvedeno manželství. Rozpor s judikaturou dovolacího soudu by však nebyl dán ani v případě, že by dovolatelé měli na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 20 Ncu 58/2020,
neboť v tomto v případě Nejvyšší soud rozhodoval o určení rodičovství podle ustanovení §55 ZMPS a nikoliv o osvojení podle §63 ZMPS; nález Ústavního soudu
ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20, navíc po tomto rozhodnutí až následoval.
15. Domnívají-li se dovolatelé, že se Ústavní soud nevypořádal se všemi jejich námitkami, nelze tuto skutečnost klást k tíži obecným soudům, které jsou stanoviskem Ústavního soudu vázány. K posouzení ústavnosti zákonů je povolán právě Ústavní soud, přičemž dospěl-li v projednávané věci k závěru, že zákonná úprava protiústavní není, nezbývá obecným soudům, než toto stanovisko respektovat a být zákonem vázán. Z tohoto důvodu jsou další námitky vznášené dovolateli nadbytečné, neboť jejich argumenty nestojí na skutečnosti, že společné osvojení registrovanými partnery neumožňuje zákon, ale naopak ve své podstatě dovozují, že jde o nesprávné posouzení obecnými soudy. Dovolatelé
se tak však nevypořádávají se zákonnou úpravou, kterou dovolací soud změnit nemůže (naopak je pro něj závazná), a která byla uznána jako ústavně konformní.
16. Namítají-li konečně dovolatelé, že výklad ustanovení §63 odst. 1 ZMPS je nezbytné provádět v souvislosti s ustanovením §67 odst. 2 ZMPS, ze kterého vyplývá, že cizozemským právem se řídí účinky cizozemského registrovaného partnerství i osobní poměry registrovaných partnerů, jejichž partnerství je na území České republiky uznáváno,a řadí-li mezi tyto osobní poměry i možnost společného osvojení dítěte, nelze jim ani v této námitce přisvědčit. Zákon v ustanovení §67 odst. 2 obsahuje kolizní normu pro určení rozhodného práva, kterým se řídí registrované partnerství a obdobné poměry, jejich účinky, způsobilost k jejich uzavření, způsob uzavření a jejich zrušení, neplatnost a neexistence. Účinky registrovaného partnerství a obdobného poměru se rozumí vznik a změny v právech a povinnostech osob v důsledku uzavření tohoto vztahu (srov. BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana. §67 [Pravomoc, rozhodné právo a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech registrovaného partnerství]. In: BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana, HORÁK, Pavel, PTÁČEK, Lubomír, SVOBODA, Jiří. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 341.). Ustanovení §67 odst. 2 ZMPS tedy není přímou normou upravující poměry mezi registrovanými partnery a osvojenými dětmi, která by zakládala práva a povinnosti registrovaným partnerům. Rovněž nejde ani o kolizní normu stanovující rozhodné právo, kterým se řídí osvojení (a vztahy mezi osvojenci a osvojiteli a další), neboť ta je výslovně upravena v ustanovení §61 a násl. ZMPS.
17. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
navrhovatelů a) a b) podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty za středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu