ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1612.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1612/2021-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Worldwide Facility Progress SE , se sídlem v Praze - Novém Městě, Opletalova 1284/37, identifikační číslo osoby 29129699, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze, Zborovská 1023/21, proti povinnému T. V. , narozenému XY, bytem XY, za účasti manželky povinného Z.V., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, pro 181 203,41 EUR s příslušenstvím a směnečnou odměnu, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 12. 2019, č. j. 59 Co 268/2019-102, takto:
I. Řízení o dovolání povinného se zastavuje .
II. Dovolání manželky povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 12. 9. 2019, č. j. 25 EXE 2223/2018-83, zamítl návrh manželky povinného ze dne 12. 12. 2018, doplněný podáním ze dne 2. 1. 2019, na částečné zastavení exekuce (výrok I) a též návrh povinného ze dne 10. 12. 2018 na zastavení exekuce (výrok II). Vyšel ze zjištění, že v dané věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 47 Cm 133/2017-17, kterým bylo 1. žalovanému Obilní technika, s. r. o., a 2. žalovanému (zde povinnému) uloženo, aby společně a nerozdílně do 15 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatili žalobci (zde oprávněné) částku 181 203,41 EUR s 6% úrokem ročně od 13. 6. 2017 do zaplacení, odměnu ve výši 343,33 EUR, a náklady řízení 331 041 Kč. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 18. 9. 2017 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 1. 2018, č. j. 47 Cm 133/2017-18. Rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 47 Cm 133/2017-51, byl ponechán směnečný platební rozkaz ve znění opravného usnesení v platnosti a žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení 82 219,50 Kč. Za účelem provedení exekuce vydal pověřený soudní exekutor exekuční příkaz ze dne 27. 11. 2018, č. j. 203 EX 43380/18-26, prodejem nemovitých věcí, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, ve společném jmění manželů V. (dále též jen „SJM“), a dále bytu, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY ve vlastnictví manželky povinného, bytová jednotka č. XY s podílem na společných částech domu a pozemku v budově XY, č. p. XY, XY, XY, bytový dům, LV XY, na parcele st. XY, zastavěná plocha a nádvoří 439 m2.
2. Soud prvního stupně bez nařízení jednání (§253 odst. 3 o. s. ř.) dospěl k závěru, že vymáhaný dluh vznikl za trvání manželství (úvěrová smlouva ze dne 15. 2. 2016), že manželka povinného neprojevila vůči oprávněné nesouhlas ve smyslu §732 zákona č. 82/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), pokud se jedná o postižení nemovitostí v SJM. Soud nepovažoval za dostačující důkaz o tom, že dotčený byt je ve výlučném vlastnictví manželky povinného, listinu nazvanou ze dne 1. 8. 2013 dohoda a pověření, založenou na čl. 46 spisu, kterou manželka povinného prokazovala, že peníze na koupi bytu ve výši 1 190 000 Kč jí svěřil synovec M. Z.
3. Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. Uzavřel, že předmětný byt je v SJM manželů V., neboť z předložených listin (dohoda ze dne 1. 8. 2013, kupní smlouva ze dne 9. 8. 2013 a výpis z listu vlastnictví) podle zákonné úpravy režimu SJM účinné v době uzavření kupní smlouvy i podle právní úpravy účinné v době vzniku vymáhaného závazku nelze učinit závěr, že by předmětná bytová jednotka byla výlučným vlastnictvím dovolatelky. Konstatoval totiž, že žádná z výjimek uvedených v §143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), případně v §709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), nebyla osvědčena. Současně se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že manželka povinného neprojevila vůči oprávněné bez zbytečného odkladu nesouhlas se vznikem dluhu, jelikož o exekuci se dověděla dne 30. 11. 2018 a svůj nesouhlas s dluhem jako takovým projevila až v odvolání ze dne 20. 10. 2019.
4. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které vzal podáním ze dne 27. 5. 2021 zpět. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání povinného zastavil v souladu s §243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017.
5. Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním i manželka povinného. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání shledává v řešení otázky hmotného práva, která podle ní dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že předmětná bytová jednotka je v SJM, ač ji dovolatelka koupila za peněžní prostředky svěřené jí třetí osobou (synovcem), která ji koupí bytu pověřila za účelem bydlení po svém návratu ze zahraničí. Podle dovolatelky §143 obč. zák. na takovou situaci nepamatuje. Oba soudy neposoudily správně listinu nazvanou jako „dohoda (a pověření)“ ze dne 1. 8. 2013, jež je stěžejní pro závěr, kdo je vlastníkem dotčeného bytu. Bytová jednotka byla zcela zakoupena za finanční prostředky třetí osoby, dovolatelka jen postupovala podle pověření, pročež je také formálně vedena jako její vlastník. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu k řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
7. Dovolání manželky povinného není přípustné.
8. Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka
9. Podle §731 o. z. vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění.
10. Podle §732 o. z. vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle §742. To platí i v případě povinnosti manžela plnit výživné nebo jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů nebo v případě, že dluh jen jednoho z manželů vznikl ještě před uzavřením manželství.
11. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že SJM k věcem vzniká jejich pořízením za trvání manželství (není-li omezeno smlouvou o zúžení rozsahu SJM podle §143a obč. zák.) ze zdrojů společného jmění manželů. Takovými zdroji jsou – vedle jiných příjmů – i prostředky získané výlučně některým z manželů, ledaže by šlo o zdroje taxativně uvedené v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., tj. o dědictví, dary, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Proto Nejvyšší soud například též opakovaně vysvětlil, že i věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, v zásadě patří do společného jmění manželů – půjčitele a jeho manžela (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2390/2017, či ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, uveřejněný pod číslem 44/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
12. V projednávané věci je vymáhán směnečný závazek vzniklý za trvání manželství povinného a dovolatelky ze směnky zajišťující úvěr poskytnutý podle smlouvy o úvěru ze dne 15. 2. 2016. Bylo zjištěno, že ke dni vydání exekučního příkazu nebyla v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu evidována žádná listina. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dotčená bytová jednotka náleží do SJM povinného a dovolatelky, protože nebylo prokázáno, že manželka povinného byt nabyla ze zdrojů taxativně uvedených v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Odvolací soud vyložil otázku, co může být ve společném jmění manželů, v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Manželka povinného se tak mohla domáhat zastavení exekuce jen ve smyslu §732 o. z.
13. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu