ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1616.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1616/2021-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného I. K. , bytem XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52, proti povinnému J. N. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52, pro 117 180 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 EXE 1701/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 10. července 2014, č. j. 54 Co 1187/2013-64, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 10. 7. 2014, č. j. 54 Co 1187/2013-64, potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 9. 2013, č. j. 9 EXE 1701/2012-34, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuční titul (směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2012, č. j. 38 Cm 837/2011-10) byl spolu s žalobou zaslán povinnému doporučenou zásilkou určenou do vlastních rukou dne 24. 2. 2012 na adresu trvalého pobytu povinného dle výpisu z centrální evidence obyvatel. Doručující orgán (Pošta XY) učinil pokus o doručení zásilky povinnému dne 27. 2. 2012, a protože nebyl zastižen, byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí a povinnému zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Protože zásilka nebyla vyzvednuta, doručující orgán ji dne 12. 3. 2012 vrátil zpět odesílateli (Krajskému soudu v Hradci Králové), přičemž odtrhovací chlopeň obsahující formulář pro výzvu k vyzvednutí zásilky se na vrácené obálce nenacházela. Krajský soud v Hradci Králové proto dle ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř. vyvěsil sdělení na úřední desce soudu. Soud zavřel, že zásilku je tak třeba považovat za doručenou 10. dnem ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, tedy dnem 8. 3. 2012. Pokud povinný namítal, že mu nebyla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, v důsledku čehož nebylo při doručování postupováno v souladu se zákonem, bylo naopak z obsahu nalézacího spisu (Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 38 Cm 837/2011) prokázáno, že obálka vrácené zásilky, kterou byl povinnému doručován předmětný platební rozkaz, neobsahovala část, která slouží k výzvě adresáta k vyzvednutí uložené zásilky. Proč byl povinný v době doručování písemnosti hlášen k trvalému pobytu na adrese, na které fakticky nebydlel, bylo pro posouzení řádnosti doručení bezvýznamné, stejně tak jako případná existence smlouvy o dosílce zásilek uzavřené mezi povinným a Českou poštou, s.p. Chtěl-li povinný vyloučit možné nepříznivé důsledky skutečnosti, že se na adrese svého trvalého pobytu nezdržoval, mohl sdělit příslušnému orgánu vedoucímu informační evidenci obyvatel adresu, na kterou mu mají být písemnosti doručovány v souladu s ustanovením §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost zakládá na tom, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky postupu při doručování dle ustanovení §49 odst. 2 o. s. ř., jestliže adresát nemá domovní schránku. Namítá, že žádal o změnu adresy v informačním systému evidence obyvatel. Jeho žádost ale byla odmítnuta s tím, že změna trvalého bydliště bude možná až po kolaudaci nemovitosti. Pracovnice městského úřadu do systému mohla zanést adresu pro doručování, ale zřejmě z neznalosti požadavek povinného odmítla. Proto uzavřel s Českou poštou, s.p., smlouvu o dosílce, na základě které mu všechny písemnosti (kromě exekučního titulu) byly doručovány na adresu, na které se fakticky zdržoval. Nikdo ze sousedů, které povinný požádal o kontrolu pošty, ani on sám, nezaregistroval zanechanou výzvu k vyzvednutí zásilky. Dovolatel uvedl, že z jeho strany nedošlo k žádnému pochybení, naopak bylo poškozeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku chování oprávněného, České pošty, s.p., a pracovnice městského úřadu. Názor odvolacího soudu na doručení fikcí je v dané věci extrémně formalistický a svým rozhodnutím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu změněno nebo zrušeno.
3. Oprávněný ve vyjádření k dovolání povinného uvedl, že se zcela ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu a dovolání považuje za nedůvodné. Dovolatel žádnou právní otázku, jejíž vyřešení by mohlo ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu, blíže neformuloval a z jeho podání není ani zřejmé, jakou otázku by měl dovolací soud vyřešit. Odvolací soud se podrobně zabýval argumenty, které povinný vznesl v rámci odvolacího řízení. Dovolatel adresu svého trvalého pobytu doposud využívá i v obchodním styku, přičemž i dle usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 20017, sp. zn. II. ÚS 1174/07, platí pro doručování písemností v rámci soudního řízení výlučně občanský soudní řád a smlouva o soukromoprávní dosílce, uzavřená mezi doručujícím orgánem a adresátem, nemá na tuto zákonnou úpravu vliv. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu potvrdil a dovolání povinného odmítl, případně zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
5. Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Aktivitu účastníka řízení při plnění informační povinnosti vůči soudu nelze ničím nahradit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3187/2015, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1907/2016, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5748/2016, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, a ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16).
6. Jestliže tedy v projednávané věci měl povinný v rozhodné době adresu pro doručování evidovanou na adrese, na které se trvale nezdržuje, aniž by v informačním systému evidence obyvatel nahlásil doručovací adresu, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena, pak nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, který postupoval v souladu se zákonnou úpravou a výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, když vyhodnotil, že doručování exekučního titulu na adresu trvalého pobytu evidovanou v centrální evidenci obyvatel bylo v souladu se zákonem [podle §45 odst. 3 písm. a), 46b písm. a), §49 odst. 4 o. s. ř.] a účinky doručení exekučního titulu nastaly dnem 8. 3. 2012 . Tento závěr nemůže změnit ani tvrzení dovolatele, že jeho doručovací adresa nebyla do informačního systému evidence obyvatel zanesena z důvodu pochybení pracovnice městského úřadu. Stejně tak není rozhodné, že měl povinný s Českou poštou, s.p., sjednanou smlouvu o dosílce, když takto sjednaná služba nemůže mít žádný vliv na právní úpravu doručování v občanském soudním řádě (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 330/2021, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 1174/07). Nejvyšší soud dodává, že k odstranění případné tvrdosti zákona zde slouží institut rozhodnutí o neúčinnosti doručení.
7. Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutím odvolacího soudu nebylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces a jeho argumenty nemohou posloužit jako důvod ke zrušení a vrácení usnesení odvolacího soudu k dalšímu řízení ani jednotlivě, ani ve svém úhrnu.
8. Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu