ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1816.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1816/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská č. 1525/1, identifikační číslo osoby 64948242, proti povinnému A. K. A. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 57/142, pro 2 244 900 Kč s příslušenstvím, o určení ceny nemovitých věcí, vedené u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno – venkov, pod sp. zn. 137 EX 2583/20, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2021, sp. zn. 26 Co 253/2020, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 26 Co 253/2020, změnil usnesení soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno – venkov, ze dne 28. 8. 2020, č. j. 137 EX 2583/20-40, tak, že: „I. Je oceňován spoluvlastnický podíl povinného o velikosti ideální jedné poloviny na nemovitých věcech – pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY. II. Příslušenstvím nemovitých věcí označených ve výroku I. jsou studna, venkovní úpravy, přípojky inženýrských sítí, pergola, zpevněné plochy, oplocení. III. Výsledná cena spoluvlastnického podílu povinného na nemovitých věcech označených ve výroku I. se určuje částkou 2 700 000 Kč. IV. Nejsou známa věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem spoluvlastnického podílu povinného na nemovitých věcech označených ve výroku I. nezaniknou.“ Odvolací soud uvedl, že znalec při vypracování znaleckého posudku určil cenu předmětných nemovitých věcí metodou porovnávací. Obsahem posudku (i jeho příloh) jsou údaje charakterizující dříve obchodovatelné nemovité věci (soubory nemovitých věcí) včetně jejich cen a není důvod pochybovat o relevanci takto znalcem zjištěných údajů. Znalcem zvolený vzorek tří srovnávaných nemovitých věcí je pro určení obvyklé ceny spoluvlastnického podílu povinného na oceňovaných nemovitých věcech dostatečný, neboť tento vzorek byl znalcem vybrán s ohledem „na jeho závěr o srovnatelnosti“ předmětných nemovitých věcí. Okolnost, že znalec vyšel z cen nemovitých věci na realitním trhu obchodovaných v širším časovém úseku, který však nelze považovat za nepřiměřený, nevyvolává pochybnosti o správnosti jím učiněných závěrů. Poukazuje – li pak povinný na rozdíly oceňovaných nemovitých věcí a srovnávaných nemovitých věcí, ať již jde o lokaci či vybavení, ze znaleckého posudku vyplývá, že znalec podrobil zjištění vztahující se ke srovnávaným nemovitým věcem „objektivizaci“, když zjištěná data v souladu s běžnou oceňovací praxí upravil koeficienty zohledňujícími poloho objektů, jejich velikost, vybavení a další vlastnosti vycházející mimo jiné z odborných úvah znalce. Odvolací soud tedy pouze změnil výrok usnesení soudního exekutora tak, aby byl formulován v souladu s ustanovením §336a odst. 1 o. s. ř.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že znalecký posudek, na jehož základě došlo ke stanovení ceny, je v rozporu s ustálenou judikaturou (nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14), doktrinální naukou i praxí v této oblasti, a trpí takovými vadami, že dle něj nelze cenu nemovité věci stanovit. Znalec oceňované nemovité věci srovnával pouze se 3 hodnotami, z čehož nelze sublimovat kvalifikovaný závěr. Takto malým reprezentativním vzorkem nelze učinit závěr o skutečné ceně v místě a čase obvyklé při zohlednění všech okolností a faktorů ovlivňujících tržní cenu prodávaných nemovitých věcí. Ve znaleckém posudku měly být navíc zohledněny pouze skutečně prodané nemovité věci (u srovnávané nemovité věci č. 2 byla kupní cena zjištěna dle pouhého návrhu kupní smlouvy). Srovnávané nemovité věci též nerespektují požadavek místní a časové korelace s nemovitými věcmi oceňovanými, když jedna z nich se nachází ve městě XY a další v obci XY a XY, a když byly prodány v období let 2018–2019 a ocenění předmětných nemovitých věcí proběhlo ke dni 28. 7. 2020. Vzhledem k výše uvedenému došlo ke značnému podhodnocení oceňovaných nemovitých věcí, čímž bylo zasaženo do právem chráněných práv a zájmů povinného. Povinný je také přesvědčen, že exekuční titul – směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 55 Cm 143/2017-32, je nezákonný a tudíž nevykonatelný. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudního exekutora a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Dovolatel taktéž navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
4. Dovolatel především namítá, že znalecký posudek, na jehož základě byly oceněny předmětné nemovité věci, je v rozporu s ustálenou judikaturou i praxí v této oblasti a trpí takovými vadami, že dle něj nelze cenu nemovitých věcí stanovit. Odvolací soud však v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vysvětlil, proč není důvod pochybovat o závěrech znaleckého posudku a proč je pokládá za správné (zejména bod 7. odůvodnění), přičemž toto odůvodnění dovolací soud pokládá za dostatečné. Soud dostál všem zásadním požadavkům na zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů i na odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a jeho hodnocení důkazního prostředku ve formě znaleckého posudku nelze považovat za projev zjevné svévole (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1768/2014, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 205/2019).
5. K dovolatelem tvrzenému rozporu usnesení odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 205/19, Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud v tomto nálezu směřoval ke sdělení, že za „cenu obvyklou“ (§2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů) při uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nelze považovat výtěžek z veřejné dražby nemovitosti v exekuci. Při určení „ceny obvyklé“ je totiž třeba zvažovat všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, tedy i tržní vlivy. Tyto tržní vlivy jsou však právě při prodeji ve veřejné dražbě v rámci exekučního řízení potlačeny (nastavení podmínek pro prodej nemovitosti, absence komerční inzerce na realitním trhu, stanovení povinnosti dražitelů složit jistotu, stanovení „ceny nejnižšího podání“ atp.). Takového nedopatření se však odvolací soud nedopustil, naopak provedl důkaz znaleckým posudkem a v rámci svého práva volného hodnocení důkazů srozumitelně a logicky vysvětlil, proč pokládá závěry znalce za správné.
6. Dle výše uvedeného nelze dát dovolateli za pravdu ani v jeho tvrzení, že by na základě rozhodnutí odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Namítá-li dovolatel nevykonatelnost exekučního titulu, Nejvyšší soud se touto námitkou nezabýval, neboť ta je předmětem řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce.
8. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Dovolatel dále navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (či právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci nezabýval.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu