ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1852.2020.3
sp. zn. 20 Cdo 1852/2020-874
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného P. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti povinnému T. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, pro 100 000 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 3449/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, č. j. 18 Co 282/2019-746, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, č. j. 18 Co 282/2019-746, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2019, č. j. 72 EXE 3449/2012-631, se potvrzuje ve výroku I. o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce a ve výroku III. o nepřiznání práva na náhradu nákladů exekuce, a mění se ve výroku II. tak, že oprávněný je povinen zaplatit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 108 561,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Kočího, Ph.D.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21 973,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Kočího, Ph.D.
III. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15 386,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Kočího, Ph.D.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. 7. 2019, č. j. 72 EXE 3449/2012-631, zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres, USA, ze dne 30. 9. 2011, č. j. CV2009-092456, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 100 000 USD s příslušenstvím (výrok I.). Oprávněnému uložil zaplatit povinnému náklady exekučního řízení ve výši 102 245 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce (výrok II.) a soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok III.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podkladovým rozsudkem byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněnému 100 000 USD spolu s úrokem ve výši 10 % ročně jdoucím z této částky od vydání rozsudku dne 30. 9. 2011 do zaplacení. Rozsudek byl vydán v řízení na ochranu osobnosti v souvislosti s dehonestujícími materiály umístěnými povinným na internetových stránkách www.apollonholding.info , které byly uloženy na serveru provozovaném prostřednictvím společnosti Domains by Proxy Inc. v okrese Maricopa. Protože se jedná o výkon cizozemského rozhodnutí, přičemž exekuční řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014, soud s ohledem na §123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, zjišťoval, zda uznání a výkonu rozhodnutí nebrání některá z překážek uvedených v §64 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále rovněž jen „ZMPS“).
3. Předně uzavřel, že uznání rozhodnutí nebrání překážky upravené v §64 písm. a) ZMPS. Soud prvního stupně byl při posuzování otázky pravomoci nalézacího soudu vázán názorem odvolacího soudu o použitelnosti čl. 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále „nařízení Brusel I“). S odkazem na výklad §87 písm. b) o. s. ř. a s poukazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále rovněž jen „SDEU“), konkrétně na rozhodnutí ze dne 7. 3. 1995, C-68/93, Shevill a další proti Presse Alliance, či ze dne 25. 10. 2011, C-509/09, eDate Advertising a další, neshledal překážku, která by bránila rozhodnutí amerického soudu vykonat a uznat.
4. Následně posuzoval, zda povinnému nebyla postupem cizího orgánu odňata možnost řádně se účastnit řízení ve smyslu §64 písm. c) ZMPS. Žaloba i předvolání byly povinnému doručeny prostřednictvím dožádaného Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 Cd 89/2010, tedy postupem předvídaným v čl. 5 písm. a) Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních, vyhlášené pod č. 85/1982 Sb.m.s. (dále jen „Haagská úmluva o doručování“). Pokud jde o doručování rozsudku, byl obvodní soud vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem v rozhodnutí ze dne 9. 5. 2018, č. j. 20 Cdo 4725/2017-555, a proto zkoumal relevantní procesněprávní úpravu pro doručování rozsudku pro zmeškání ve státě Arizona. Podle čl. 8 ve spojení s čl. 9 písm. a) soudního řádu pro stát Arizona lze proti rozsudku pro zmeškání podat odvolání ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho vydání; rozsudek je podle čl. 5 odst. 1 písm. b) soudního řádu pro stát Arizona vydaný dnem, kdy jej zaeviduje soudní úředník. K tomu došlo dne 30. 9. 2011, povinný odvolání nepodal. Dne 12. 1. 2012 bylo vydáno rozhodnutí, kterým se potvrzuje, že rozhodnutí soudu je konečné a nelze se proti němu odvolat. Rozsudek pro zmeškání podle čl. 5 písm. a) soudního řádu pro stát Arizona není třeba doručovat straně, která se dopustila porušení procesních povinností tím, že se nedostavila k jednání a zůstala nečinná. Proto shledal, že postupem arizonského soudu (nedoručením rozsudku pro zmeškání) nebyl povinný zbaven možnosti řádně se účastnit řízení.
5. Poté obvodní soud zkoumal, zda uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí nebrání veřejný pořádek [§64 písm. d) ZMPS]. V tomto směru vycházel z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209, podle něhož uznání cizího rozhodnutí přiznávajícího „punitive damages“ nelze v českém právu bez dalšího odmítnout pro rozpor s veřejným pořádkem, byť český právní řád tento institut nezná. Výhradu veřejného pořádku by bylo možné úspěšně uplatit jen tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, již má odškodnit. Je třeba posoudit, zda kompenzační a sankční složka náhrady nejsou ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky. Obvodní soud z obsahu žaloby a rozsudku zjistil, že oprávněný požadoval náhradu škody nejméně ve výši 100 000 USD a dále exemplární náhradu ve výši 1 000 000 USD, přičemž mu byla přiznána náhrada 100 000 USD s příslušenstvím, aniž by bylo z žaloby či rozsudku pro zmeškání patrné, jaká částka představuje kompenzační složku náhrady újmy a sankční složku náhrady újmy. Obvodní soud proto posuzoval podle předložených daňových přiznání za roky 2010, 2012 a 2014 příjmy povinného a zjistil, že v roce 2010 měl povinný dílčí základ daně 31 958 Kč (příjmy 34 287 Kč, výdaje 2 329 Kč), v roce 2012 činily příjmy povinného 634 014 Kč a výdaje 721 530 Kč, tedy základ daně -87 516 Kč a v roce 2014 činily příjmy 756 029 Kč, výdaje 580 132 Kč, a základ daně byl tedy 175 897 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem povinného z podnikání (prodej knih) činil přibližně 14 658 Kč. V případě oprávněného se jedná o osobu veřejně známou, což vyplývá z jeho četných mediálních výstupů a jiných veřejných aktivit, se značným majetkem. Vymáhaná částka 100 000 USD by podle dnešního kurzu činila 2 279 000 Kč, což se jeví jako náhrada zjevně nepřiměřená až likvidační (tzv. „chilling effect“ – srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 44).
6. Obvodní soud se v této souvislosti zabýval i závažností údajně způsobené újmy. Povinný předložil v rámci podání ze dne 14. 2. 2017 otisk webových (nebo webové) stránek, z nichž soud zjistil, že na titulní straně bylo velkým písmem napsáno upozornění „---POZOR, tyto stránky jsou převážně kritické – pokud neuznáváte demokratické zřízení a základní lidská práva jako je např. právo na svobodu projevu, doporučujeme je opustit---“. Podle obvodního soudu se tedy jedná o kritické soudy, nikoliv o skutková vyjádření, nicméně i objektivně může dojít k zásahu do práva na ochranu osobnosti (nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). Obvodní soud dále připomněl nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, týkající se velkého mediálního domu, který uveřejnil nepravdivé informace o stěžovateli (mediálně známé osobě), v němž Ústavní soud v bodě 33 konstatoval, že výše relutární náhrady ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nastupuje za situace, kdy se přiměřené zadostiučinění s ohledem na snížení důstojnosti fyzické osoby a její vážnosti ve společnosti nejeví postačujícím. Současně shledal, že tento nález s ohledem na další rozhodnutí Ústavního soudu představuje odůvodněnou výjimku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1360/12, usnesení ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3066/11, nebo nález ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 171/12). Obvodní soud rovněž zmínil výši náhrady nemajetkové újmy přiznané čtyřem žalobcům vůči žalované (významnému mediálnímu domu), jejíž podnikání je založeno na publikaci informací o veřejně známých osobách. V dané věci se jednalo o soustavné nežádoucí zveřejňování informací ze života žalobců, které se dotýkalo nejintimnějších sfér. Každý ze žalobců požadoval přiznat náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně napadené odvoláním změnil odvolací soud tak, že přiznal nemajetkovou újmu ve výši 375 000 Kč, 375 000 Kč, 75 000 Kč a 75 000 Kč, tedy celkem 900 000 Kč.
7. Obvodní soud také vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 32 C 64/2009-194-200. Z něho zjistil, že se oprávněný v tomto řízení dožaduje po povinném omluvy a náhrady nemajetkové újmy (přičemž se jedná o obdobnou věc – zveřejnění fotografie oprávněného na webových stránkách doplněné textovým komentářem) ve výši 200 000 Kč a že žaloba byla zamítnuta; o podaném odvolání dosud nebylo rozhodnuto. Soud poté dospěl k závěru, že oprávněný si musel být vědom toho, že kdyby podal žalobu u českého soudu, nikdy by mu nebyla tak vysoká náhrada přiznána. Navíc tvrzená újma nedosahuje takové intenzity, aby ospravedlňovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 USD, když české soudy při rozhodování ve věcech týkajících se ochrany osobnosti přiznávají náhradu několikanásobně nižší. Navíc povinný nezveřejňoval fotografie oprávněného a odkazy na články za účelem dosažení zisku, a není proto důvod, aby povinnému byla uložena takto zcela likvidační sankce. Shledal, že rozsudek arizonského soudu se příčí českému veřejnému pořádku a tato skutečnost brání tomu, aby byl rozsudek amerického soudu uznán a vykonán.
8. Konečně soud prvního stupně zkoumal, zda uznání a výkonu rozsudku nebrání skutečnost uvedená v §64 písm. e) ZMPS. Podle sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 31. 10. 2011, 14. 11. 2012 a 11. 12. 2012 (vydaných podle §54 ZMPS) problematika uznávání a výkonu rozhodnutí v civilních věcech není upravena v žádné mezinárodní smlouvě, která by byla závazná jak pro Českou republiku, tak i USA. Ministerstvo vydalo prohlášení o vzájemnosti ve vztahu k USA pouze ohledně výživného. V daném případě však postačí, pokud by byla zjištěna vzájemnost v tzv. materiálním smyslu, při které se jedná o hodnocení postupu orgánů cizího státu, které závisí na obsahu cizích právních předpisů nebo zachovávané praxi. V USA je základním instrumentem pro uznání a výkon cizích rozhodnutí tzv. Uniform Foreign Money-Judgments Recognition Act z roku 1962, který do svého právního řádu přijala (s případnými modifikacemi) řada států, nikoliv však Arizona. O výkon cizího rozhodnutí v Arizoně tak lze pravděpodobně žádat nikoliv na základě uznání rozhodnutí, jak ho chápe kontinentální právo, nýbrž formou zvláštní žaloby z common law na rozsudek či klasickou žalobou na zaplacení dluhu, kdy dané rozhodnutí představuje závazek zaplatit peněžité plnění. Shora uvedená žaloba na rozsudek vydaný cizím státem není připuštěna, pokud podle předpisů daného státu by taková žaloba nebyla možná. Ministerstvo sdělilo, že nemá informace o konkrétní praxi arizonských soudů, není mu rovněž známo, že již existuje jiné rozhodnutí českého soudu o uznání rozhodnutí vydaného arizonským soudem. Uvedené informace Ministerstvo spravedlnosti potvrdilo ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2016. Tato skutečnost podle názoru obvodního soudu nemůže být důvodem pro odepření vzájemnosti, neboť takový postoj by vedl k začarovanému kruhu, který by neměl východisko.
9. S ohledem na závěr přijatý výše – nepřiměřenost přiznané náhrady – obvodní soud návrh oprávněného na nařízení exekuce zamítl.
10. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že nařídil podle výše uvedeného rozsudku k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 100 000 USD s úrokem ve výši 10 % ročně jdoucím z této částky od 30. 9. 2011 do zaplacení a dále k vymožení povinnosti uhradit oprávněnému a soudnímu exekutorovi pověřenému k provedení exekuce náklady exekučního řízení exekuci na majetek povinného. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D.
11. Odvolací soud dovodil, že americký soud přiznal žalobci 10 % z požadované částky. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro odepření výkonu cizího rozhodnutí v dané věci nejsou dány. Má za to, že celkovou částku přiznanou americkým soudem nelze bez dalšího mechanicky přepočítávat na české koruny a výsledek poměřovat s výší zadostiučinění, které je přiznáváno při zásahu do osobnostních práv. Je třeba současně zohlednit, že povinný podle rozhodnutí amerického soudu vytvořil webové stránky na americkém serveru, obsahující urážlivá a obtěžující tvrzení a fotografie povinného. Americký soud vycházel z náhrad, které jsou přiznávány americkými soudy. Uvedl, že i řidič, který se dopustí přestupku proti pravidlům silničního provozu v cizině, je sankcionován ve výši a podle předpisu platného v cizině. Proto bylo třeba vycházet nejen z českých poměrů, ale i z poměrů v USA. Pro poměření těchto poměrů odvolací soud vycházel z informačních údajů OECD, mezinárodní organizace, jejímž členem je Česká republika i USA. Tato organizace se zabývá různými ekonomickými ukazateli a mj. i výší životní úrovně v tom kterém členském státě. Z těchto údajů plyne, že průměrná výše roční mzdy propočtená na americké dolary činila v České republice v roce 2011 23 102 USD, v USA 59 562 USD, tj. je asi 2,6× vyšší než v České republice. Při zohlednění tohoto faktoru nepřesahuje výši maximální náhrady zadostiučinění za tzv. mediální delikty přiznávané českými soudy.
12. Podle názoru odvolacího soudu není cizozemské rozhodnutí ani zřejmě likvidační, resp. nemá tzv. rdousící efekt. Při respektování obecné exekuční zásady, že rozhodnutí nelze přezkoumávat ve věci samé, je zřejmé, že odepření výkonu cizího rozhodnutí se musí týkat tohoto rozhodnutí jako celku; nelze tedy uznat jen část výroku a exekuci povolit v omezeném rozsahu. Současně je třeba vzít v úvahu i specifika exekučního řízení platná pro výkon cizího rozhodnutí, jež jsou založena na principu, že rozsah majetku povinného, který lze exekucí postihnout, zjišťuje a zajišťuje soudní exekutor až po svém pověření. Za situace, kdy je povinný v produktivním věku, je podnikatelem, jeho zdravotní stav jej neomezuje ve výdělečné činnosti, nelze ve fázi nařízení exekuce uzavřít, že exekuci nelze nařídit pro nemajetnost povinného. Tento závěr bude moci učinit až soudní exekutor po zjištění majetku povinného.
13. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku povinného, že jeho nemajetnost je natolik vysoká, že již nyní si musí obstarávat peněžní prostředky prostřednictvím úvěrů. Jakkoli se osvobození od placení pohledávek netýká nároků na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti [§416 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], nelze odhlédnout od insolvenčního zákona a jeho části týkající se oddlužení dlužníků, jež napomáhá dlužníkům řešit významnou zadluženost.
14. Povinný v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o přípustnost dovolání, namítá, „že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce procesního práva, zda musí být podle ZMPS pro účely uznání cizího rozhodnutí doručeno předvolání i návrh na zahájení řízení do vlastních rukou nebo zda postačí doručení fikcí“. Odvolací soud se této otázce nevěnoval, pouze převzal závěr soudu prvního stupně o tom, že předvolání i žaloba byly doručeny, ačkoliv o tom neexistuje žádný doklad. Otázka, která nebyla podle povinného dovolacím soudem řešena, je posouzení, zda je nutné, aby soud zkoumal obsah doručovaných listin vydaných cizím soudem a jejich soulad s právními předpisy. Odvolací soud se touto otázkou podle povinného rovněž nezabýval.
15. Současně dosud nebyla dovolacím soudem řešena ani právní otázka, „zda pod podmínku neuznání cizího rozhodnutí z důvodu odnětí práva účastnit se řízení lze podřadit také případ, kdy není doručeno či doručováno konečné rozhodnutí“. Povinný se domnívá, že je pro Českou republiku nepřijatelný přístup, kdy se nemusí zasílat konečné rozhodnutí, přestože je možné proti němu podat opravný prostředek. Podle jeho názoru ani touto otázkou se odvolací soud nezabýval. Současně v této souvislosti dovolací soud dosud neřešil, zda lze uznat a vykonat cizí rozhodnutí i v případě, že strana, v jejíž neprospěch je konečné rozhodnutí vydáno, nebyla poučena o následcích své pasivity, zejména o tom, že jí nebude konečné rozhodnutí doručeno.
16. Dalším porušením (odepřením) práva na spravedlivý proces je vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, neboť odvolací soud se odchýlil od závěru obvodního soudu, aniž by dal účastníkům možnost vyjádřit se k nově nastolenému meritu věci.
17. Jako dosud částečně neřešenou otázku spojuje povinný s tím, „zda v případě posouzení uznatelnosti cizího rozhodnutí tíží oprávněného důkazní břemeno ohledně zjištění cizích právních předpisů, které mají potvrdit uznatelnost cizího rozhodnutí v České republice, a dále zda je možné posoudit právní předpis pouze v selektivním výběru ustanovení, která odkazují na jiné části právního předpisu, přičemž tyto části, na které je odkazováno, nemá soud k dispozici“. Pokud takové důkazní břemeno tížilo povinného, odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce povinnosti poučit povinného o důsledcích nesoučinnosti.
18. Další otázka procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, je, „zda je možné uznat cizí rozhodnutí, přestože povinný nebyl o svých právech žádným způsobem včas a plně poučen, což je v rozporu se základním poučovacím právem v České republice, a uznání takového cizího rozhodnutí by tak bylo v rozporu s veřejným pořádkem“.
19. Ve vztahu k místní příslušnosti soudu povinný vytyčil dvě otázky:
- kde je místo, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. v případě sporů, kdy škoda měla vzniknout zásahem do práva na ochranu osobnosti tvrzeními uveřejněnými na internetu,
- zda je třeba §64 písm. a) ZMPS vykládat tak, že z hlediska určení mezinárodní příslušnosti soudů jiného státu podle českých předpisů postačí, aby takový soud jiného státu měl podle těchto předpisů příslušnost a pravomoc rozhodnout o části nároků, či je třeba, aby měl příslušnost a pravomoc rozhodnout o celém nároku, „o němž ve svém rozhodnutí rozhodl“.
20. Pokud jde o vzájemnost, povinný nadále považuje za rozhodující sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 31. 10. 2011, v němž ministerstvo popsalo, z jakého důvodu nelze zaručit vzájemnost mezi Českou republikou a státem Arizona. Povinný pak vznáší otázku, zda podmínky, za kterých uznávají státy cizí rozhodnutí, musí být pro posouzení vzájemnosti stejné (obdobné) a pokud ano, zda je soud povinen zkoumat obsah těchto podmínek.
21. Pokud se dále jedná o posouzení přiměřenosti sankční náhrady, povinný zdůrazňuje, „že je třeba zkoumat závažnost újmy, která má být kompenzována, když vyšší újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, zda kompenzační a sankční složka náhrady nejsou ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky a zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby (tedy není likvidační, nemá rdousící efekt)“.
22. Připomněl, že odvolací soud nemůže vědět, proč arizonský soud přiznal oprávněnému pouze 10 % požadované náhrady, pokud toto není podloženo žádnými důkazními prostředky.
23. Povinný vznesl tyto otázky:
- zda je možné uznat rozhodnutí státu Arizona, přestože soud tohoto státu neposoudil ani v základu nárok oprávněného, a zda lze bez dalšího uzavřít, že když jsou splněny formální požadavky na vydání rozsudku pro zmeškání v cizím státu, tak nemusí být splněný hmotněprávní základ nároku,
- zda je možné porovnávat přiznané zadostiučinění u případů, kde mají osoby škůdců rozdílné postavení i rozdílný „prospěch“ z protiprávního jednání,
- zda je možné vycházet při posuzování přiměřenosti sankční náhrady škody (újmy) v cizím státě a výše nemajetkové újmy v České republice z údajů OECD, konkrétně z výše průměrného ročního zaměstnaneckého příjmu, a to i v případě, když povinný v době rozhodování arizonského soudu nebyl zaměstnán,
- zda lze bez dalšího porovnat životní úroveň osob u dvou států pouze na základě průměrných zaměstnaneckých příjmů, a to zejména zda je rozhodné pro posouzení přiměřenosti výše sankční náhrady porovnávat životní úroveň osob dvou států nebo zda se má hodnotit pouze přiměřenost ve vztahu k České republice (tedy zda je sankční náhrada přiměřená v rámci poměrů České republiky v plné výši částky, která je přiznána cizím státem),
- zda lze bez dalšího porovnávat přiměřenost přiznané náhrady porovnáním částek přiznané náhrady nemajetkové újmy v rámci České republiky a přiznané sankční náhrady v USA, když obě tyto náhrady mají jiný základ.
24. Konečně povinný považuje za dosud neřešenou otázku, zda v případě, kdy má žalobce na výběr podat žalobu vůči žalovanému v místě jeho bydliště či na vzdáleném místě (cizího státu) s tím, že se lze účinně bránit i v místě bydliště žalovaného (které je rovněž blízko žalobci), a žalobce si vybere podání žaloby na vzdáleném místě, lze tento postup shledat jako šikanózní výkon práva a nepřiznat mu tak právní ochranu.
25. Povinný navrhl odklad právní moci napadeného usnesení z důvodu svých majetkových poměrů a navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
26. Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že povinný v dovolání uvádí celou řadu nových skutečností, které dříve netvrdil a neprokazoval. Nově např. tvrdí, že na jeho doméně „apollonholding.info“, registrované u DOMAINS BY PROXY, INC. se neměl nacházet žádný dehonestující obsah, protože tyto stránky měly pouze přesměrovat na jiné webové stránky na serveru společnosti NearlyFreeSpeech.NET, s nimiž však povinný již neměl údajně nic společného. Nově tvrdí, že exekuční titul byl vydán v rozporu s právními předpisy státu Arizona, což dovozuje z jím předkládaných překladů určitých pasáží procesního práva státu Arizona. Tyto překlady však předkládá až v rámci dovolání, ačkoliv soud prvního stupně ho vyzval, aby se k obsahu procesního předpisu státu Arizona vyjádřil.
27. Pokud jde o zkoumání podmínek, za kterých lze cizí rozhodnutí uznat a vykonat, oprávněný uvedl, že podání žaloby u soudu v Arizoně bylo logickou reakcí na předchozí jednání povinného, kdy si registroval u společnosti DOMAINS BY PROXY, INC. doménové jméno, kde na internetových stránkách úmyslně zveřejňoval difamující obsah o oprávněném, když předtím tyto informace uveřejňoval na založené webové stránce u společnosti Seznam.cz; tato společnost na žádost oprávněného tuto stránku zablokovala. Byl to povinný, kdo svým jednáním založil pravomoc Nejvyššího soudu státu Arizona rozhodnout o žalobě na ochranu osobnosti.
28. Dále uvedl, že povinný v rozporu s provedeným dokazováním nyní tvrdí, že mu nebyla doručena žaloba ani předvolání k jednání. Pokud jde o doručování rozsudku pro zmeškání, v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že odvolání proti rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona sice možné bylo, avšak lhůta pro případné odvolání neběžela podle arizonského práva ode dne doručení rozsudku povinnému, nýbrž ode dne jeho vydání. Proto s ohledem na závěry dovolacího soudu vyjádřené v usnesení č. j. 20 Cdo 4725/2017-555 důvod pro odepření uznání a výkonu cizího rozhodnutí není dán.
29. Oprávněný se dále ztotožnil se závěry soudů, pokud jde o posouzení vzájemnosti. Stejně tak se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, pokud jde o výši přiznané náhrady. Výši považuje za přiměřenou vzhledem k výši způsobené újmy. Souhlasí rovněž s porovnáním poměrů v České republice a v USA podle statistik OECD, jak to provedl odvolací soud. Dodal, že je známou skutečností, že americké soudy přiznávají poškozeným vyšší náhrady než soudy české, čehož si musel být vědom i povinný.
30. K námitce o šikanózním návrhu (žalobě) oprávněný dodal, že pokud právní řád dává žalobci možnost podat na žalovaného žalobu i na jiném místě než v místě jeho bydliště, nemůže se jednat o šikanózní výkon práva. Pokud by se oprávněný účinně bránil před českými soudy, je nepochybné, že pak by české rozhodnutí nebylo bez dalšího vykonatelné ve státě Arizona, takže by povinný mohl i nadále zveřejňovat o oprávněném pomluvy a jeho fotografie. Navrhl, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, popř. zamítl.
31. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení [viz §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda je zaručena vzájemnost ve vztahu k rozsudku vydanému ve státě Arizona, USA; současně dospěl k závěru, že odvolací soud se ne zcela řídil právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4725/2017, v souvislosti s nedoručením rozsudku pro zmeškání povinné osobě. Nejvyšší soud pro přehlednost připomíná, že ve věci již rozhodoval opakovaně (viz usnesení ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015, a usnesení ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4725/2017).
32. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
33. Povinný v dovolání namítal, že se nemohl vyjádřit k nově nastolenému meritu věci. Z obsahu spisu však vyplývá, že odvolací soud ve věci nařídil jednání (viz protokol na č. l. 697), přičemž ze záznamu o jednání je zřejmé, že odvolací soud seznámil účastníky řízení s tím, podle jakých kritérií hodlá posuzovat přiměřenost náhrady, zástupce povinného měl poté možnost se vyjádřit. Námitka povinného je proto v tomto směru nedůvodná.
34. Exekučním titulem je v souzené věci (kontumační) rozsudek (Judgment by Default) Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres (v originále Superior Court of the State of Arizona in and for the County of Maricopa) ze dne 26. 9. 2011 (uváděno datum 30. 9. 2011), č. CV2009-092456, kterým bylo povinnému uloženo uhradit oprávněnému celkovou částku 100 000 USD a ostatní s tím spojené výdaje a poplatky vzniklé v souvislosti s vymáháním tohoto rozsudku, včetně úroků vzniklých po vydání tohoto rozsudku, počínaje datem právní moci tohoto rozsudku ve výši deseti procent ročně až do úplného zaplacení. Dále bylo nařízeno, „aby žalovaný, tj. povinný, a všichni zástupci jednající za něj přímo nebo nepřímo na základě smlouvy nebo jinak, přijali veškerá nezbytná opatření k odstranění veškerých materiálů týkajících se žalobce, které žalovaný tak či onak umístil na internetu včetně, bez omezení, internetové stránky www.apollonholding.info s tím, že soud žalovanému natrvalo zakazuje na internet umísťovat jakékoliv jiné hanlivé materiály týkající se žalobce“ (č. l. 42). Rozsudek byl vydán na základě žaloby ze dne 14. 8. 2009, v níž pod bodem č. 1 (urážka na cti) žalobce uvedl, že je jedním z nejvýznamnějších představitelů finanční skupiny J&T, že žalovaný vytvořil nejdříve v České republice webové stránky obsahující urážlivá a obtěžující tvrzení a fotografie, poté vytvořil novou webovou stránku prostřednictvím kontaktu s firmou Domains by Proxy, arizonskou korporací vykonávající podnikatelskou činnost v okrese Maricopa. Webové stránky okresu Maricopa obsahují urážlivá a obtěžující tvrzení a fotografie zobrazující žalobce. Fotografie jsou doprovázeny urážlivým textem ohrožujícím občanskoprávní pověst, důstojnost a soukromí žalobce. Pod bodem 1 žaloby (urážka na cti) požadoval oprávněný 100 000 USD, pod bodem 3 žaloby (exemplární náhrada škody) se oprávněný (žalobce) mimo jiné domáhal, aby bylo povinnému uloženo zaplatit mu jako exemplární škodu (včetně penále) 1 000 000 USD. Celkově požadoval, aby mu soud přiznal „obecnou, exemplární a zvláštní náhradu ve smyslu A. R. S. §12-653.01 a násl. ve výši stanovené soudem, nejméně však ve výši uvedené při tomto řízení“ (viz č. l. 100–102).
35. Podle §37 odst. 1 ZMPS pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.
36. Podle §53 odst. 1 ZMPS k zjištění cizího práva učiní justiční orgán všechna potřebná opatření; pokud mu obsah cizího práva není znám, může si za tím účelem vyžádat také informaci od ministerstva spravedlnosti.
37. Podle §53 odst. 2 ZMPS vzniknou-li při projednávání věcí uvedených v §1 pochybnosti, mohou si justiční orgány vyžádat u ministerstva spravedlnosti vyjádření.
38. Podle §54 ZMPS prohlášení ministerstva spravedlnosti o vzájemnosti ze strany cizího státu, vydané v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a s jinými příslušnými ministerstvy, je pro soudy i jiné státní orgány závazné.
39. Podle §63 ZMPS rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v §1, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny v těchto věcech (dále jen „cizí rozhodnutí“) mají v Československé socialistické republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moc a byla-li uznána československými orgány.
40. Podle §64 ZMPS cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže:
a) uznání brání výlučně pravomoc orgánů československých, nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti československých soudů použila na posouzení pravomoci cizozemského orgánu;
b) o témže právním poměru bylo československým orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo bylo-li v Československé socialistické republice uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu;
c) účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou;
d) uznání by se příčilo československému veřejnému pořádku;
e) není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti československému občanu nebo právnické osobě.
41. Podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události;
42. Podle §87 písm. b) o. s. ř vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
43. Dovolací soud se následně zabýval uplatněnými dovolacími námitkami ve vztahu k §64 ZMPS.
44. Dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, že k projednávání věci byla dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) amerického soudu, jak již učinil v předchozím dovolání ze dne 20. 8. 2013 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2013, č. j. 18 Co 49/2013-170. Současně kladl otázku, kde je místo, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. v případě sporů, kde škoda měla vzniknout zásahem do práva na ochranu osobnosti tvrzeními uveřejněnými na internetu.
45. Takto vymezená otázka přípustnost dovolání založit nemohla, neboť se jí Nejvyšší soud již zabýval ve svém usnesení ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013. Zde předně vyložil, že podmínky uznání rozsudku amerického soudu se posoudí podle právní úpravy obsažené v §64 ZMPS, protože řízení o výkon rozhodnutí amerického soudu bylo v této věci zahájeno před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 91/2012 Sb., tj. před 1. 1. 2014 (viz §123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb.). Dodal, že v posuzované věci je nepochybné, že spor z ochrany osobnosti nepodléhá výlučné pravomoci českých soudů. Důvod neuznání rozsudku arizonského soudu by proto mohl spočívat pouze v tom, že by tento (a ani jiný orgán na území Arizony) nebyl příslušný k nalézacímu řízení v této věci, pokud by se na jeho příslušnost použila pravidla příslušnosti, kterými se řídí příslušnost českých soudů. Uvedl, že při zjišťování, zda je dána druhá překážka uznání rozhodnutí uvedená v §64 písm. a) ZMPS, dochází k promítnutí české úpravy soudní příslušnosti do cizího právního řádu (srov. KUČERA, Zdeněk, TICHÝ, Luboš. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. 1. vydání. Praha: Panorama, 1989, s. 309). Posuzuje se tedy, zda by některý orgán cizího státu byl příslušný k projednání věci, kdyby se uplatnila taková jurisdikční kritéria, která se uplatňují v České republice. Těmi jsou nejen jurisdikční pravidla zakotvená v ZMPS, za použití občanského soudního řádu, ale i pravidla zakotvená v unijních předpisech, jež jsou nedílnou součástí českého práva, jakož i jurisdikční pravidla zakotvená v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána (srov. BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana, HORÁK, Pavel, PTÁČEK Lubomír, SVOBODA, Jiří. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 105). Účelem této úpravy je zabránit uznávání a výkonu v těch případech, kdy si cizí orgán přisvojuje rozhodování o věcech, které nemají k jeho státu dostatečně úzkou vazbu. Jde zde o určité stanovení mezí pro mezinárodní soudní příslušnost cizího státu. Pro posouzení toho, zda by podle uvedených jurisdikčních pravidel mohla být dána příslušnost arizonského soudu v projednávané věci, je použitelný i čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, který se týká deliktní a kvazideliktní odpovědnosti.
46. Následně v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015, Nejvyšší soud s poukazem na řešení pravomoci a místní příslušnosti českých soudů velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013 (uveřejněném pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), doplnil, že k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu totiž podle §37 odst. 1 ZMPS postačuje, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti upravené v §84 až 89a o. s. ř. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
47. Lze tedy uzavřít, že americký soud měl pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodnout. K námitce dovolatele týkající se výkladu §87 písm. b) o. s. ř. lze odkázat na rozsudek SDEU např. ze dne 25. 10. 2011, C-509/09, eDate Advertising a další (a ve spojené věci C-161/10, Martinez a Martinez), podle něhož čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I musí být vykládán v tom smyslu, že v případě údajného porušení osobnostních práv obsahem informací zveřejněných na internetových stránkách má osoba, která se pokládá za poškozeného, možnost podat žalobu na náhradu celé nemajetkové újmy buď k soudům členského státu, v němž je vydavatel tohoto obsahu usazen, nebo k soudům členského státu, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Tato osoba může také místo žaloby na náhradu celé nemajetkové újmy podat žalobu k soudům každého členského státu, na jehož území je nebo byl přístupný obsah informace zveřejněné na internetu. Tyto soudy jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené na území členského státu sídla soudu, jemuž je žaloba podána. Nejvyšší soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit.
48. Pokud dovolatel současně spojil přípustnost dovolání s otázkou, zda soud musí mít mezinárodní příslušnost k rozhodnutí o části nároků či je třeba, aby měl příslušnost a pravomoc rozhodnout o celém nároku, z odůvodnění dovolání nevyplývá, jaký vliv má vyřešení této otázky na rozhodnutí ve věci, proto se jí dovolací soud nezabýval.
49. Dále dovolatel namítal, že předvolání a návrh na zahájení řízení mu byly doručeny náhradně (fikce doručení); jako neřešenou považoval otázku, zda v případě uznání cizího rozhodnutí není potřeba uvedené písemnosti doručit do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení.
50. Pokud jde o doručování předvolání a návrhu na zahájení řízení, tyto písemnosti doručoval povinnému Obvodní soud pro Prahu 4 do vlastních rukou ve smyslu §49 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.; tento způsob doručení není vyloučen [viz čl. 5 písm. a) Haagské úmluvy o doručování]. Otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání, neboť její řešení vyplývá přímo z právní úpravy. Z obsahu spisů o doručování vyplývá, že v prvním případě byl vznesen požadavek na doručení písemností podle čl. 5 písm. b) úmluvy, v opakované žádosti o doručení žádal zástupce oprávněného doručit písemnosti podle čl. 5 písm. a) úmluvy. Účinky doručení písemností nastaly dne 28. 7. 2010 (viz spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 0 Cd 89/2010). Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda má soud zkoumat obsah doručovaných listin vydaných cizím soudem a jejich soulad s předpisy, protože postup soudu při doručování soudních písemností vyplývá přímo z úmluvy, která rovněž stanoví, v jakém případě může soud odepřít doručení (čl. 13 úmluvy).
51. Dovolatel rovněž namítal, že tím, že mu nebyl doručen rozsudek pro zmeškání, byla mu americkým soudem odňata možnost řádně se účastnit řízení [§64 písm. c) ZMPS]; s řešením této otázky pak spojuje přípustnost dovolání.
52. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4725/2017, vyložil, že nedoručení rozsudku pro zmeškání povinnému v projednávané věci nevede automaticky k závěru, že rozsudek nelze uznat (že doručení představuje skutečnost, na které lze bezpodmínečně trvat). Rozhodující pro zodpovězení shora vytyčené otázky je procesněprávní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán. Jestliže totiž podle této procesní úpravy není proti kontumačnímu rozsudku přípustný žádný opravný prostředek, jehož podání je odvislé od doručení daného rozsudku (typicky z hlediska počítání běhu lhůty pro uplatnění opravného prostředku), nelze uvažovat o tom, že by nedoručením takového rozsudku byl žalovaný omezen v další účasti na řízení, neboť jeho vydáním je řízení skončeno a dále již nemůže pokračovat. Teprve na základě posouzení procesněprávní úpravy státu, v němž byl rozsudek vydán, lze dovodit, zda soud cizího státu postupoval v souladu s touto úpravou a zda nedoručení rozsudku pro zmeškání, počítá-li právní úprava s takovou možností, vede k porušení práva účastníka řádně se zúčastnit řízení ve smyslu §64 písm. c) ZMPS. Jak již konstatoval obvodní soud, podle čl. 8 ve spojení s čl. 9 písm. a) soudního řádu pro stát Arizona lze proti rozsudku pro zmeškání podat odvolání ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho vydání; rozsudek je podle čl. 5 odst. 1 písm. b) soudního řádu státu Arizona vydaný dnem, kdy jej zaeviduje soudní úředník; rozsudek pro zmeškání podle čl. 5 písm. a) soudního řádu pro stát Arizona není třeba doručovat straně, která se dopustila porušení procesních povinností tím, že se nedostavila k jednání a zůstala nečinná. Nedoručením rozsudku pro zmeškání by tak povinný nemusel být omezen ve svém právu účastnit se řízení, jestliže právo odvolání proti rozsudku se odvozuje od jeho vydání. Odvolací soud ovšem přehlédl, že povinný o tom, že mu rozsudek pro zmeškání nebude doručován v případě, že se nedostaví ve lhůtě 30 dnů od doručení předvolání a nebude se „obhajovat“, nebyl poučen, stejně tak nebyl poučen o tom, že lhůta k podání odvolání běží od vydání rozsudku (viz předvolání na č. l. 85 a násl). Dovolací soud považuje nedostatek poučení za tak zásadní odlišnou praxi amerického soudu, která brání tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit, odporuje tak představám o minimálním standardu zacházení s účastníky řízení (srov. KUČERA, Zdeněk, TICHÝ, Luboš. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. 1. vydání. Praha: Panorama, 1989, s. 310–311, VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 438). Tato skutečnost brání, aby byl rozsudek amerického soudu uznán, a proto na rozdíl od odvolacího soudu dovolací soud dovodil, že je dán důvod k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. I přes tento závěr se dovolací soud pro úplnost zabýval i dalšími dovolacími námitkami.
53. Žalobce se domáhal po žalovaném náhrady za nemajetkovou újmu za urážku na cti nejméně ve výši 100 000 USD (bod 1 žaloby) a exemplární náhrady škody ve výši 1 000 000 USD (bod 3 žaloby). Celkové žádal přiznat „obecnou, exemplární a zvláštní náhradu škody ve smyslu A. R. S. §653.01 a násl. ve výši stanovené soudem, nejméně však ve výši uvedené při tomto řízení“.
54. Nejvyšší soud s ohledem na sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky na problematičnost uznávání rozhodnutí týkajících se náhrady škody plnící represivní funkci ze dne 31. 10. 2011 (viz č. l. 103) se v usnesení ze dne 22. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209, povahou tzv. „punitive damages“ zabýval obecně (soudy nižších stupňů se tím nezabývaly) a uvedl, že ve vztahu k uznání rozhodnutí ukládajícímu punitive damages (sankční náhradu škody) je možno uplatnit výhradu rozporu s českým veřejným pořádkem pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, již má odškodnit. V takovém případě se totiž dostává do rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Při úvaze o tom, zda podkladové rozhodnutí přiznávající náhradu sankční povahy představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek, je proto třeba důsledně zkoumat závažnost újmy, která má být na základě podkladového rozhodnutí kompenzována, když vyšší (intenzivnější) újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, zda nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky (tj. zda není kompenzační složka náhrady újmy zjevně nižší než složka sankční) a zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby (tj. není likvidační, nemá rdousící efekt). Teprve po zvážení těchto kritérií lze posoudit, zda uznání takového rozhodnutí je v souladu s veřejným pořádkem.
55. Americký soud přiznal žalobci odškodnění ve výši 100 000 USD s příslušenstvím, přičemž z rozsudku není patrno, co přiznaná částka představuje, zda tedy byla oprávněnému sankční náhrada škody přiznána. Na rozdíl od odvolacího soudu proto dovolací soud dospěl k závěru, že nelze vycházet z předpokladu, že přiznaná částka činí 10 % z výše požadované v žalobě – bodu 3, jestliže oprávněný požadoval i náhradu jiné újmy a uvedená skutečnost nebyla prokázána. Proto jsou i nadbytečné úvahy o tom, zda přiznaná újma nepřípustným způsobem zasahuje do majetkových práv povinného.
56. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, zda je zaručena vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech ve vztahu k USA, s nimiž v tomto směru nemá Česká republika uzavřenou žádnou smlouvu.
57. Ministerstvo spravedlnosti České republiky opakovaně k žádosti obvodního soudu sdělilo (viz sdělení ze dne 31. 10. 2011 na č. l. 57, ze dne 11. 12. 2012 na č. l. 71 a ze dne 20. 12. 2016 na č. l. 351), že problematika uznávání a výkonu cizích rozhodnutí není upravena v žádné mezinárodní smlouvě, která by vázala Českou republiku a USA. Stačí proto, aby byla zjištěna vzájemnost v tzv. materiálním smyslu, při které se jedná o hodnocení postupu orgánů cizího státu, která závisí na obsahu cizích právních předpisů nebo zachovávané praxi. Setrvalo na stanovisko, že z jeho strany se jedná o prohlášení ve smyslu §54 ZMPS (povaha zpráv byla zpochybňována s tím, že prohlášení nebylo vydáno v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí). Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že pro naplnění podmínky vzájemnosti podle §64 písm. e) ZMPS by stačilo, aby byla zjištěna vzájemnost v tzv. materiálním smyslu. V USA je základním instrumentem pro uznání a výkon cizích rozhodnutí tzv. Uniform Foreign Money-Judgements Recognition Act z roku 1962, který do svého právního řádu přijala řada amerických států; zákon byl revidován v roce 2005. Arizona nepřijala původní ani revidovanou verzi. O výkon cizího rozhodnutí lze žádat jinak – nikoliv na základě uznání rozhodnutí, jak ho chápe kontinentální právo, nýbrž formou zvláštní žaloby z common law na rozsudek či klasickou žalobou na zaplacení dluhu, kdy dané rozhodnutí představuje závazek zaplatit peněžité plnění. Shora uvedená žaloba na rozsudek vydaný cizím státem není připuštěna, pokud podle předpisů daného státu by taková žaloba nebyla možná. Ministerstvo sdělilo, že nemá informace o konkrétní praxi arizonských soudů, není mu rovněž známo, že již existuje jiné rozhodnutí českého soudu o uznání rozhodnutí vydaného arizonským soudem. Existenci materiální vykonatelnosti ohledně uznávání soudních rozhodnutí mezi Českou republikou a Arizonou nemá za prokázanou. Ve zprávě ze dne 20. 12. 2016 ministerstvo dodalo, že Arizona se nechala při své rozhodovací a legislativní činnosti inspirovat zásadami zvykového práva vyjádřenými v odborném pojednání Amerického právního institutu z roku 1986 „Novelizace (třetí) zákona o zahraničních vztazích“. Rovněž dodalo, že posouzení vzájemnosti v materiálním smyslu je věcí soudu.
58. Podle názoru Nejvyššího soudu právní úprava státu Arizona, USA, poskytuje dostatečnou záruku o tom, že by v případě žádosti českého soudu o uznání a výkon českého rozhodnutí k jeho uznání a výkonu došlo. Nejvyšší soud přitom ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, přijal závěr, že při výkladu pojmu vzájemnosti ve smyslu §64 písm. e) ZMPS není nutno, aby cizí stát již v minulosti reciproční akt k České republice učinil (např. uznal české rozhodnutí), postačí, že jeho právní úprava je taková, že by podle všeho k recipročnímu aktu (tj. např. k uznání rozhodnutí) – pokud by o jeho provedení bylo v dotčeném státě žádáno – došlo (Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že Nejvyšší arizonský soud se ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů v případě uznání rozsudku na peněžité plnění nizozemského soudu ve věci State of Netherlands v. MD Helicopters, Inc.).
59. S ohledem na závěr učiněný v odst. 52 odůvodnění postupoval dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce potvrzuje. Stejně tak potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech exekuce, změnil jej však ve výroku II. o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně při výpočtu odměny advokáta nesprávně u všech vyjmenovaných úkonů vycházel z tarifní hodnoty podle kurzu v době „započetí právní služby“ ve výši 1 USD za 19,993 Kč. Povinný má tedy právo na náhradu nákladů řízení, jež sestávají z odměny advokáta za celkem 10 úkonů právní služby advokáta, vycházející z tarifní hodnoty odpovídající částce 100 000 USD podle kurzu české koruny k americkému dolaru vyhlášeného Českou národní bankou vždy k příslušnému dni, kdy byl úkon učiněn (dále jen „kurz“), a to jednotlivě ve výši 8 150 Kč (převzetí právního zastoupení dne 21. 3. 2013; kurz 1 USD za 19,993 Kč), 8 130 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 22. 4. 2013; kurz 1 USD za 19,887 Kč), 8 010 Kč (dovolání ze dne 20. 8. 2013; kurz 1 USD za 19,247 Kč), 8 530 Kč (vyjádření ze dne 29. 10. 2014; kurz 1 USD za 21,810 Kč), 9 130 Kč (vyjádření k dovolání ze dne 6. 3. 2015; kurz 1 USD za 24,899 Kč), 9 030 Kč (vyjádření ze dne 11. 3. 2016; kurz 1 USD za 24,398 Kč), 9 250 Kč (vyjádření k návrhu na nařízení exekuce ze dne 14. 2. 2017; kurz 1 USD za 25,437 Kč), 9 250 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 4. 4. 2017; kurz 1 USD za 25,404 Kč), 8 510 Kč (vyjádření k dovolání ze dne 23. 9. 2017; kurz 1 USD za 21,771 Kč) a 8 730 Kč (vyjádření ze dne 11. 2. 2019; kurz 1 USD za 22,845 Kč) ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 2 písm. e), odst. 3, §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokáta a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 000 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést (§137 odst. 3 o. s. ř.) – dále „DPH“ – ve výši 18 841,20 Kč, celkem tedy ve výši 108 561,20 Kč.
60. Vzhledem k tomu, že dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodl též o nákladech odvolacího řízení podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, odst. 2, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř. Povinný má s ohledem na úspěch v odvolacím řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež sestávají z odměny za 2 úkony právní služby advokáta, a to ve výši 8 850 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 10. 9. 2019, včetně doplnění ze dne 21. 11. 2019; tarifní hodnota 100 000 USD při kurzu 1 USD za 23,431 Kč) a ve výši 8 710 Kč (jednání u odvolacího soudu dne 8. 1. 2020; tarifní hodnota 100 000 USD při kurzu 1 USD za 22,739 Kč) ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 3, odst. 2 písm. e), §12 odst. 4 advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH ve výši 3 813,60 Kč, celkem tedy ve výši 21 973,60 Kč.
61. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř. Protože povinný měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis dovolání ze dne 13. 4. 2020, včetně doplnění ze dne 14. 4. 2020) ve výši 9 110 Kč [tarifní hodnota 100 000 USD při kurzu 1 USD za 24,758 Kč; §1 odst. 2, §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 3, odst. 2 písm. e), §12 odst. 4 advokátního tarifu], z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), z náhrady za 21% DPH ve výši 1 976,10 Kč a z uhrazeného soudního poplatku za podání dovolání ve výši 4 000 Kč, celkem tedy ve výši 15 386,10 Kč. Podmínky pro použití §150 o. s. ř. Nejvyšší soud v souzené věci neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu