ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1901.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1901/2021-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Bubeneč, náměstí Borise Němcova č. 510/3, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti povinnému J. H. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, pro 2 448 279,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 24159/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021, č. j. 19 Co 102/2021-200, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 23. února 2021, č. j. 13 Nc 24159/2006-158, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. března 2006, č. j. 13 Nc 24159/2006-13. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze zprávy soudního exekutora, ze které vyplývá, že povinný svůj dluh dobrovolně nesplácí a dosud bylo vymoženo pouze 250,02 Kč, přičemž dlužná částka ke dni 15. 12. 2020 činila 13 331 624,95 Kč. V roce 2006 byly exekutorem vydány exekuční příkazy prodejem movitých věcí a odepsání účtu v bance. Zda povinný vlastní nemovité věci v České republice, není soudnímu exekutorovi známo. Povinný není registrován ani jako účastník stavebního spoření, ani jako účastník penzijního připojištění. Soudní exekutor přesto považuje podaný návrh za předčasný, neboť není postaveno najisto, zda povinný bude moci v dohledné době uhradit vymáhanou pohledávku (povinný se nachází v produktivním věku a lze tak důvodně předpokládat, že bude v dohledné době zaměstnán či bude jinak výdělečně činný) a soudní exekutor stále provádí zjišťování majetkových poměrů povinného. Nadto soudní exekutor uvedl, že pokud by povinný záměrně nevyhledával pracovní příležitosti, tak jeho pasivita nemůže být podkladem pro zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti. Dále soud prvního stupně přihlédl ke sdělení České správy sociálního zabezpečení a Úřadu práce ČR – krajské pobočky pro hl. m. Prahu, z nichž se podává, že povinnému není vyplácena žádná finanční částka, ať už v podobě důchodu, či dávek státní sociální podpory, hmotné nouze, sociální služeb a osob zdravotně postižených, ani ke dni podání sdělení nebyl povinný veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016, neshledal návrh povinného na zastavení exekuce důvodným, neboť se povinný může v brzké době s ohledem na jeho věk (ročník 1972) opět zařadit do pracovního procesu. Pokud by dospěl k opačnému závěru, povinný by byl nespravedlivě zbaven jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním titulem. Nelze ovšem vyloučit, že exekuce bude z totožného důvodu zastavena v budoucnu k podnětu exekutora (popřípadě bude zastavena přímo exekutorem se souhlasem oprávněné), pokud se v další části exekučního řízení nepodaří žádný postižitelný majetek povinného dohledat.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. dubna 2021, č. j. 19 Co 102/2021-200, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem pro zamítnutí návrhu na zastavení exekuce pro předčasnost mohou být schopnosti a možnosti povinného, přičemž právě u povinného v projednávané věci lze vzhledem k věku důvodně předpokládat, že může být v průběhu dalších let pracovně zařazen, případně začít jinou výdělečnou činnost (ostatně z registru ekonomických subjektů ČSÚ v ARES vyplývá, že v roce 1993 získal povinný živnostenské oprávnění a není zde záznam o přerušení či ukončení činnosti), když povinný ani netvrdil či prokazoval závažné a relevantní např. zdravotní důvody, které by mu v uvedeném bránily. Rovněž se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že by byl povinný při zastavení exekuce nespravedlivě zbaven povinnosti splnit své závazky na úkor oprávněné, když se nesnaží umořovat svou pohledávku, nepracuje, a ani není veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, ačkoliv míra nezaměstnanosti je dlouhodobě v České republice nízká. K tomu odvolací soud poznamenal, že není jasné, z čeho povinný uspokojuje své životní potřeby po dobu uplynulých 15 let, když tvrdí, že je zcela nemajetný a není adresátem žádných sociálních dávek. S ohledem na provedené dokazování se spíše jeví jako vysoce pravděpodobné, že povinný nemá zájem na plnění uložené povinnosti a disponuje příjmy či majetkem, které se doposud soudnímu exekutorovi nepodařilo zjistit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud se při řešení otázky zastavení exekučního řízení pro nemajetnost a neúčelnost vedeného exekučního řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od právních závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016. Uvedl, že exekuční řízení probíhá již 15 let a exekutor nepostihl žádný majetek, ani nevymohl za celou dobu vedení exekučního řízení žádné plnění. Soudy přesto došly k závěru, že exekuce nebude zastavena, a to navzdory skutečnosti, že ze skutkových okolností případu vyplývá, že nemajetnost a absence příjmů u povinného není jen dočasná, ale jedná se setrvalý stav. Povinný dále poznamenal, že 15 let plynutí času je v civilním právu možno přirovnat podle nového občanského zákoníku k nejdelší promlčecí lhůtě, přičemž za stavu zahájení exekuce byla nejdelší promlčecí lhůta 10 let. Plynutí času je v právu spojováno s oslabováním vymahatelnosti práva, v dané věci v rámci plynutí času se dočasnost z právního hlediska stala trvalým stavem (k právnímu výkladu dočasnosti a trvalosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13, ze dne 20. října 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14 nebo ze dne 13. března 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17). S ohledem na to, jak doposud exekuční řízení probíhá, povinný vylučuje možnost, že by soud v budoucnu exekuční řízení pro neúčelnost zastavil, ačkoliv se o ní v napadeném rozhodnutí zmiňuje. V návaznosti na výše uvedené povinný dovolacímu soudu předložil k řešení právní otázky, a to:
1. „Zda to, že se povinný nachází v produktivním věku, je skutečnost, která sama o sobě zakládá odůvodněnost úvahy, že změna v majetkových poměrech povinného je reálně očekávatelná v dostupné době a nikoliv jen hypotetická?“
2. „Zda je soud při rozhodování o zastavení exekuce hodnotit i kritérium neúčelnosti vedení exekuce po nepřiměřeně (extrémně) dlouhou dobu? resp. Zda hledisko plynutí času je jedním z kritérií, které musí soudy posuzovat ve vztahu k neúčelně vedenému exekučnímu řízení, jako hlediska pro případné zastavení exekuce?“
Povinný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl o zastavení exekuce.
Oprávněná k podanému dovolání uvedla, že soud prvního stupně i soud odvolací se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlily a dovoláním napadené rozhodnutí považuje za věcně správné. Dovolací soud by měl dovolání odmítnout pro nepřípustnost, neboť povinný v něm neuvádí nesprávné posouzení otázky právní, ale skutkové.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitým obsahem, jež exekučnímu soudu poskytuje zdánlivě vysokou míru uvážení, zda zastaví exekuci pro zjevnou bezúčelnost způsobenou nemajetností povinného. Při posouzení, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016).
Ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na jehož základě lze exekuci zastavit pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného) má být aplikováno zdrženlivě, okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).
Skutečnost, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sám o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., lze-li v budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele. Samozřejmě za předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době a nikoliv jen hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016). Ke druhé otázce povinného předložené dovolacímu soudu lze tedy uvést, že exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Odvolací soud správně provedl vlastní šetření ke zjištění, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. Vycházel přitom nejen ze zprávy soudního exekutora, ale i z obsahu exekučního spisu, přičemž se neomezil pouze na paušální tvrzení ohledně produktivního věku povinného, jak povinný mylně uvádí ve svém dovolání (viz první předložená otázka k řešení). Naopak vzal v potaz všechny okolnosti rozhodné pro zde projednávanou věc (zejména fakt, že není známo skutečné bydliště povinného, povinný není evidován na Úřadu práce, ani nepobírá žádné dávky sociálního zabezpečení, přičemž dosud nebylo zjištěno, z jakých zdrojů povinný hradí své náklady na živobytí, jakož i náklady na právní zastoupení, a také nejsou soudu známy žádné důvody, které by povinnému bránily v pracovním zařazení), z nichž lze bezesporu důvodně předpokládat, že je zde skutečně reálná šance, že v budoucnu bude nalezen postižitelný majetek povinného.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu