ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1983.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1983/2021-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné VEMEX Energie, a. s., se sídlem v Praze 6, Na Zátorce č. 289/3, identifikační číslo osoby 28903765, zastoupené Mgr. Ondřejem Vaňkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 379/18, proti povinnému J. C. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Evou Gregorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Krolmusova č. 493/45, pro 137 500 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 299/2020, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 15 Co 28/2021-87, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 15 Co 28/2021-87, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 67 EXE 299/2020-57, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Povinný podáním ze dne 12. srpna 2020 navrhl částečné zastavení exekuce, jejímž vedením Obvodní soud pro Prahu 4 dne 15. února 2020, č. j. 67 EXE 299/2020-20, pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. března 2017, č. j. 23 C 25/2017-41, a to pro neplatnost smluvních úroků z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, což odpovídá úroku z prodlení ve výši 182 % ročně, a je tak podle ustálené judikatury v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 67 EXE 299/2020-57, návrh povinného na částečné zastavení exekuce zamítl. Uvedl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť je vázán obsahem vykonávaného rozhodnutí. Námitky ohledně nepřiměřené výše smluvního úroku z prodlení měl povinný vznést již v nalézacím řízení, avšak v exekučním řízení se uvedeným nelze zabývat.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. února 2021, č. j. 15 Co 28/2021-87, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se exekuce zastavuje co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 200 000 Kč od 1. března 2014 do zaplacení, jak byl přiznán rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. března 2017, č. j. 23 C 25/2017-41. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že přiznání úroku z prodlení z jednotlivých splátek ve výši 0,5 % denně z dlužné částky představuje zásadní vadu exekučního titulu, která odůvodňuje zastavení exekuce v daném rozsahu pro nepřípustnou výši úroků z prodlení, která již není v souladu s ústavním pořádkem. Podle odvolacího soudu bude exekuce nadále vedena toliko k vymožení dlužné jistiny, nákladů nalézacího řízení a nákladů exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, a dále od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v otázce, zda měl odvolací soud moderovat výši smluvního úroku z prodlení, jestliže smluvenou výši shledal rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud výši smluvního úroku z prodlení nijak nemoderoval a namísto toho exekuci v rozsahu celého úroku z prodlení zastavil, čímž bezdůvodně zvýhodnil povinného oproti oprávněné a postupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou, podle které mají soudy v obdobných případech stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze považovat za ústavní a přiměřenou. Přípustnost dovolání dovolatelka dále shledávala v řešení otázky, kterou se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval, a to, zda povinný, jenž jako fyzická osoba přistoupil k dluhu podnikatele – právnické osoby, jejímž byl společníkem a statutárním orgánem, může být též považován za podnikatele. Povinný přistoupil k závazku, jenž byl uzavřen mezi podnikateli a jednal jako statutární orgán a společník spoludlužníka, byla mu známa povaha dluhu a měl možnost posoudit platební schopnost spoludlužníka, vyhodnocoval riziko a jednal za účelem zisku, resp. nižší ztráty společnosti, je proto na místě považovat jej za podnikatele. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný ve svém vyjádření k dovolání oprávněné uvedl, že ujednání o úroku z prodlení lze posoudit toliko jako platné, nebo jako neplatné, tudíž v případě neplatnosti úroku z prodlení nelze jeho výši moderovat, ale toliko jej nepřiznat. Odvolací soud tak podle povinného postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zhojil vadu exekučního titulu vzniklou v důsledku nesprávného postupu nalézacího soudu. Povinný se dále ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že povinný byl při sjednávání závazku v postavení fyzické osoby – nepodnikatele, ačkoli ani opačný závěr by na rozhodnutí odvolacího soudu ničeho nezměnil, neboť judikaturní praxe připouští aplikaci korektivu dobrých mravů i ve vztazích mezi podnikateli. Povinný závěrem navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu potvrdil a dovolání oprávněné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) – dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda lze částečně zastavit výkon rozhodnutí ohledně úroku z prodlení jen v rozsahu, v jakém je úrok z prodlení protiústavní, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
Dále Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby tak byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Spravedlivé rovnováhy přitom bude dosaženo v případě, že věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroků z prodlení. Naopak úroky z prodlení, jejich výše nepřekračuje pravidla uvedená v ustanovení §122 zákona o spotřebitelském úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V uvedeném nálezu Ústavní soud uložil obecným soudům, aby v souladu s uvedenými principy prováděly konkrétní testy pro posouzení ústavnosti úroků z prodlení, a stanovily takovou výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř. Přitom není vyloučeno, aby vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. prosince 2004), podle které je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
Nejvyšší soud se následně ve svém usnesení ze dne 1. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, zabýval otázkou, zda lze částečně zastavit výkon rozhodnutí (exekuci) ohledně úroku z prodlení toliko v rozsahu, v jakém je úrok z prodlení protiústavní, a dovodil, že shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Připustil, že ve své ustálené rozhodovací praxi uvedl, že ujednání o výši úroku z prodlení podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroku z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), s tím, že při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněné pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Soudního dvora EU C-40/08 Asturcom Telecomunicationes SL)], avšak uvedená rozhodnutí nejsou v projednávané věci relevantní, neboť v nich byla posuzována platnost úroků z prodlení v nalézacím řízení a nemožnost jejich moderace (pro případ i jen jejich částečné neplatnosti), a nikoli v řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce), ve kterém je možné v rámci částečného zastavení prováděného výkonu rozhodnutí (exekuce) hodnotit pouze to, zda a do jaké míry rozhodnutím soudu v nalézacím řízení přiznané příslušenství pohledávky již odporuje právním zásadám demokratického státu (srov. shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu).
Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 926/2021, uvedl, že exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu lze zastavit nebo exekuční návrh zamítnout pouze v rozsahu, v němž je namístě uzavřít, že exekučním titulem přiznané a nyní vymáhané plnění již odporuje právním zásadám demokratického právního státu. Je tedy věcí soudu, aby zvážil, zda a do jaké míry je vymáhání plnění přiznaného exekučním titulem ve formě rozsudku na jistotě a zejména na příslušenství pohledávky skutečně v rozporu se zásadami demokratického právního státu, přičemž uvedená úvaha neznamená věcný přezkum exekučního titulu (např. mravnosti přisouzeného plnění z pohledu hmotného práva) v řízení o zastavení exekuce (resp. rozhodnutí o exekučním návrhu), ale omezuje se pouze na zjištění, do jaké míry je v daném případě zcela nepřípustné (v rozporu se zásadami demokratického právního státu), aby exekuční titul ve formě rozhodnutí nezávislého soudu byl zcela nebo zčásti (např. ohledně celého příslušenství) naplněn. Tuto úvahu přitom musí provést soud z úřední povinnosti (tedy i bez návrhu povinného), neboť odporuje-li exekučním titulem přiznané plnění právním zásadám demokratického právního státu a nařízením exekuce by mělo dojít k popření základních principů demokratického právního řádu (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo i srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018), nelze těmto právům oprávněného poskytnout ochranu a je dán důvod pro odepření výkonu vykonatelného exekučního titulu v kterékoliv fázi exekučního řízení i z moci úřední.
V projednávané věci povinný v návrhu na zastavení exekuce namítal nepřiměřenost výše úroku z prodlení. Zatímco soud prvního stupně se námitkou odmítl zabývat s odkazem na zákaz přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení, odvolací soud následně exekuci co do úroků z prodlení ve výši 0,5 % denně zastavil. S tímto hodnocením se dovolací soud nemůže ztotožnit, neboť odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou, do jaké míry odporuje výše úroků z prodlení právním zásadám demokratického státu, a v jaké části tohoto úroku z prodlení je proto třeba exekuční řízení zastavit, čímž postupoval v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a je proto na místě rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatelky.
Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 8. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu