ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2583.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2583/2020-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Klárou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Frimlova 1124/8, proti povinnému J. D. , narozenému XY, bytem XY, za účasti manželky povinného I. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze, Dobrovského 1303/13, pro 562 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 2850/2018, o dovolání manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2020, č. j. 51 Co 129/2020-82, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2020, č. j. 51 Co 129/2020-82, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. února 2020, č. j. 72 EXE 2850/2018-42, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 4. 2020, č. j. 51 Co 129/2020-82, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 18. 2. 2020, č. j. 72 EXE 2850/2018-42, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce vedené podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2018, č. j. 53 Cm 132/2018-21.
2/ Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž manželce povinného byly vyrozumění o zahájení posuzované exekuce a exekuční příkaz (prodejem nemovitých věcí ve společném jmění povinného a jeho manželky) doručeny dne 14. 12. 2018 (z těchto listin „bylo patrno, o jaký dluh se jedná a v jaké výši“), přičemž nesouhlas manželky povinného s vymáhaným závazkem byl zástupkyni oprávněného oznámen až dne 15. 1. 2019, tj. nikoli bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení §732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“); ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, vycházejícím ohledně požadavku „bez zbytečného odkladu“ z konstantní judikatury (explicitně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012). Argumentace manželky povinného, že „v mezidobí byly vánoční svátky a manželka povinného se s povinným snažila domluvit, přičemž“ posuzovaný odklad s projeveným nesouhlasem podle jejího „účelového výpočtu“ představoval pouze jedenáct pracovních dnů, nemůže podle názoru odvolacího soudu obstát. Pro (částečné) zastavení exekuce ve znění návrhu manželky povinného proto „nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady“ (k takto soudem prvního stupně formulovanému závěru se odvolací soud připojil).
3/ Proti usnesení odvolacího soudu podala manželka povinného (dále „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to konkrétně v otázce „posouzení, zda byl konkrétní úkon učiněn ve lhůtě bez zbytečného odkladu“ . Ve vztahu k projevenému nesouhlasu dovolatelky s vymáhaným závazkem jejího manžela (povinného) je nezbytné lhůtu „bez zbytečného odkladu“ vykládat s přihlédnutím k jejímu účelu, jak to výslovně přikazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, který v kontextu s konkrétními okolnostmi tehdy hodnoceného případu hovoří o „nedůvodné nečinnosti“. Dovolatelka v rámci polemiky se skutkovými zjištěními ve své věci zdůraznila, že nesouhlas s vymáhaným závazkem projevila ve lhůtě jedenácti dnů od doručení exekučního příkazu, konala tedy bez zbytečného odkladu. K tomu upřesnila, že exekuční příkaz neočekávala (byla jím „zaskočená“), a proto sice nereagovala obratem, přesto již v průběhu vánočních svátků exekuční příkaz zaslala svému právnímu zástupci, který v tu dobu čerpal dovolenou. Je-li účelem ustanovení §732 o. z. „vyvážení ochrany práv věřitele a ochrany společného jmění, resp. druhého manžela, resp. rodiny“; měl být takový účel ve vztahu k okolnostem „nedůvodné nečinnosti“ posuzován. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a zároveň jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4/ K dovolání se vyjádřil oprávněný a navrhl odmítnutí dovolání, které podle jeho názoru nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), případně zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost.
5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání manželky povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je v otázce interpretace pojmu „bez zbytečného odkladu“ přípustné (§237 o. s. ř.), neboť se odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu; zároveň je dovolání opodstatněné.
6/ Dovolatelka přípustnost dovolání vymezila pro odvolacím soudem a soudem prvního stupně odchylně řešenou otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, k němuž se ostatně soudy obou stupňů podpůrně přihlásily. Ohlášený rozsudek interpretuje poměrně frekventovaný zákonný požadavek na právní jednání (právní úkon) ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ v obecné rovině větou, že „jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu“, a to (se zřetelem k tehdejší rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu) „v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout“; jedná se tedy o ad hoc lhůtu „v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku“.
7/ Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu je ve svých generálních závěrech k ohlášené právní otázce konformní předchozí i následné rozhodovací praxi dovolacího soudu reagující na konkrétní případy (srov. např. rozsudek ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, rozsudek ze dne 29. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, rozsudek ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, usnesení ze dne 1. prosince 2017, sp. zn. 23 Cdo 2706/2017, nebo rozsudek ze dne 21. května 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018) a koresponduje rovněž s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 159/2005).
8/ Odvolací soud (a současně i soud prvního stupně, jehož závěry aproboval) v posuzované věci řešil otázku včasnosti či opožděnosti projeveného nesouhlasu dovolatelky s dluhem manžela ve smyslu §732 o. z. se zaměřením na výklad lhůty „bez zbytečného odkladu“ bez přihlédnutí ke všem podstatným skutkovým okolnostem daného konkrétního případu, pominul-li především (a povýtce záměrně) okolnost vánočních svátků a v této souvislosti i čerpané dovolené advokáta dovolatelky (relevantní skutkový stav nebyl v tomto ohledu nijak rozporován) a nevypořádal-li se s účelem předmětné lhůty v poměrech §732 o. z.; odchýlil se tak v předestřené otázce od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz shora) a jeho rozhodnutí je proto neúplné, a tudíž i nesprávné. Dovolací soud v daném směru toliko upřesňuje, že judikaturou Nejvyššího soudu přijímané obecné teze výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“ jsou zásadně aplikovatelné i ve smyslu ustanovení §732 o. z.
9/ Nejvyšší soud za vylíčeného stavu - nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu - napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ruší podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř, a to spolu s předcházejícím usnesením soudu prvního stupně, pro které platí tytéž kasační důvody a jemuž se vrací věc k dalšímu řízení.
10/ V dalším řízení bude soud prvního stupně (případně též soud odvolací) právním názorem Nejvyššího soudu vázán (viz §243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
11/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud (soudní exekutor) rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu